03.09.2011 [14:30], Baru, ze série Otisk na druhý pohled, komentováno 12×, zobrazeno 3204×

Rachel a její plány na další den... co když je někdo překazí?

Po příjemně horké sprše jsem hupsla do svého oblíbeného pyžámka a chystala se jít na kutě. Jenomže co se nestalo – zapípal mi mobil a přišla nějaká SMS. Podrážděně jsem vylezla z pod peřiny a sáhla po mobilu. Hm, nějaké neznámé číslo. Kdo by to tak mohl být? Zvědavě jsem to ale otevřela.

Počítám hvězdičky na nebi, a ta nejkrásnější mi chybí, lásko. Krásnou dobrou noc. Paul

Nevěřícně jsem na to koukala, kde vzal moje číslo, a jak… no, měla jsem to čekat. Paul je vážně schopný všeho. Ještě několikrát jsem si to přečetla a každým přečtením mi srdce tlouklo rychleji a rychleji. Sakra klid, Rachel. Ještě ani nevíš, jestli s ním chceš chodit.

Zhluboka jsem dýchala a mobil jsem dala zpět na poličku. Nic mu psát nebudu, ani o tohle jsem se přeci neprosila. Zalehla jsem zpátky a za chvíli usnula.

Něco se mi zdálo a já hlavou flákla o zeď. Au. Tak teď vážně už neusnu. Jukla jsem se na budík – 7:03.

Super. Máma už určitě odjela, takže tu jsem sama. Promnula jsem si rychle oči, vzala do ruky černé spodní prádlo s krajkou a šla se trochu osprchovat. Voda byla příjemná. Uvolnila mě, a zároveň probrala. Vyčistila jsem si zuby, udělala veškerou hygienu, namalovala jsem si lehce oči a rty a natočila si vlasy. Zase jako ze škatulky. A teď, co si vezmu na sebe? Vůbec nemám tušení, co budu dneska dělat. Na pláž ani na útesy se mi nechce. Hm. Asi zůstanu doma a udělám si relaxační den.

Šla jsem zpátky směrem do pokoje, ale náhle někdo zazvonil. Kdo to může být? A ještě takhle brzo ráno? Jen ve spodním prádle jsem tedy otevřela a – šok – stál tam Paul s růžemi v ruce, na sobě měl bílou košili, lehce rozevlátou a culil se na mě. Rychle jsem zabouchla dveře a svezla se po nich na podlahu. Panebože, to je normálně blázen! A já taky… Chvíli jsem koukala před sebe a pořád si v hlavě odehrávala Paula s růžemi a sebe, skoro nahou. Slyšela jsem, jak zaklepal.

„Rachel? Jsi v pohodě? Já… se ti omlouvám, nevěděl jsem, že jsi…“ rychle jsem se probrala a zakřičela.

„Moment, Paule, jen si vezmu něco na sebe. Myslím, že jsi tohle vidět neměl.“ Rychle jsem vylítla na nohy a běžela se obléknout. Ani jsem neřešila, co to je, jen jsem na sebe hodila první věc, která mi padla do ruky. Naštěstí to byly šaty – krásné, žluté, kytičkované letní šaty. Boty jsem si nebrala. Rychle jsem přicupitala zpět ke dveřím a otevřela.

Stále tam stál ten Paul s kyticí a obrovským úsměvem.

„Promiň, Rachel, já… můžu dál?“ teda ten se nezdá. Člověk by nevěřil, kde se v něm bere tolik smělosti. Já jsem jen tupě hleděla a přikývla. Užuž se chystal vkročit, ale pak se zarazil.

„Rachel, tohle je pro tebe.“ Řekl s úsměvem a hrdě mi předal pugét červených růží. Byly překrásné.

„Kde… kde jsi je tak brzo ráno sehnal?“ vykoktala jsem po chvíli a přičichla si k nim. Opravdu krásně voněly. On se rozhlížel po domě, nepřítomně pokrčil rameny a řekl.

„Mám svý lidi.“ Pak ale jeho pohled zůstal viset na mě. Obdivně mě sjel pohledem ale zůstal koukat na mé nohy. „Tak kde to vázne? Jedem do toho kina, ne?“ nevěřícně jsem na něj zamrkala.

„C-cože? Tak ty mě takhle po ránu vytáhneš z postele a…“ nenechal mě to dopovědět.

„Jé, já tě vzbudil? Tak to se moc omlouvám. Přišla ti včera večer moje SMS-ka?“ byl neuvěřitelnej.

„Ne, nevzbudil, ale stejně… jo a ta zpráva mi přišla… kde jsi vůbec vzal moje číslo?“ šla jsem ke dřezu a naplnila vázu vodou na mé růže, které jsem si šla dát do pokoje. Máma o nich vědět nemusí. Rovnou jsem si vzala černé kozačky a slyšela, jak Paul brblá něco jako „od Embryho.“ Nebyla jsem ale si jistá.

Když viděl, že mám na sobě boty, hned mi nabízel ruku. Tu jsem ale nepřijala. Co si vůbec myslí? Že mu hned skočím kolem krku? Moc dobře to vypočítané teda neměl…

„Co?“ dělala jsem schválně blbou. On se ale na mě zamyšleně podíval a chytl se palcem a ukazováčkem za bradu.

„No oblečená jsi, boty máš taky, tak jedem do toho kina, ne?“ asi si myslel, že je vtipnej, nebo co.

„Cože? Ale Paule! Vždyť… ani pořádně nevím, jestli chci s tebou jet.“ Odfrkla jsem si.

„No a proto jsem se pojistil a koupil ti ty růže.“ Řekl, jako by to měl být důvod, proč s ním jet do kina.

„A…“ snažila jsem se najít ještě nějaký důvod, proč nejet. „Vždyť jsem se ani nenasnídala a stejně je moc brzo na kino!“ schválně jsem si pohladila hladové bříško.

„Ale no ták, Rachel, jídlo si klidně dáme tam a jestli je brzo? Aspoň budeme mít klid a nikde nebude moc lidí. A stejně… lístky už mám koupené, takže…“

„Jů! Ty už máš lístky? A na co půjdeme?“ Rychle jsem k němu přiskočila a čekala, až mi je ukáže.

Sakra. Moje zvědavost byla odhalena a navíc jsem na něj koukala jak malá holka u Vánočního stromečku. On se blaženě zasmál, ale jak jsem čekala, nic mi neprozradil.

„Nene, to bude překvapení.“ Řekl a už mě vedl za ruku z domu. Chtěla jsem se mu vykroutit, ale jeho horký dotek byl tak příjemný, že jsem se nechala unést. Zaregistroval to. Takže se dál usmíval a vedl mě… Cože?! Motorka? Ne!

„My… my pojedeme na m-motorce?“ vykoktala jsem ze sebe.

„Jo… nevadí ti to, že ne?“ najednou byl nejistý.

„No… j-já… já na motorku nevlezu, to si radši  počkám na autobus… máte tady zastávku?“ páni co… co budu dělat? Na motorku nevlezu! Už se jenom bojím toho, jak mi o tom máma vyprávěla. Jenom pohled na tu divnou věc ve mně vzbuzuje strach.

„No to ani nevím, jestli tady máme zastávku.“ Haha, no to je vážně sranda. Šíleně ho to rozesmálo, ale mě to zas taková sranda nepřišla. Asi si všiml mého zvláštního pohledu (ani nevím, jak jsem se tvářila), protože hned zavřel pusu a snažil se mně uklidnit. „Ale no tak, Rachel. Přeci se nebojíš takovéhle motorky. Budeš se mě pevně držet a já slibuju, že pojedu pomalu, ano?“ Hrozně moc se mi líbila představa, že ho budu objímat. Ale… nesmím to na sobě dát znát.

„T-tak dobře, ale… ale budu se tě držet jenom proto, že nechci spadnout.“ Řekla jsem nejistě. Ne, nechtělo se mi na tu divnou věc sedat.

„S tím počítám.“ Zazubil se na mě a hned mi podával přilbu. Nemotorně jsem si ji přirazila na hlavu a zapnula si ji. On už seděl na motorce a pobaveně mě pozoroval.

„Co je? Zas tam blbě nevypadám, ne?“ Už jsem šla směrem k té věci. Být tak blízko se mi teda moc nelíbilo, ale být tak blízko Paula…

„Ne, náhodou vypadáš skvěle.“ Usmál se. Tomu tak budu věřit. Ve filmech jsem už lidi na motorce viděla, takže vím, jak se na ně sedá a tak. Ale… vážně jsem to nikdy nechtěla vyzkoušet. S těmi šaty to bylo docela nepraktické. Ale co – budu na Paulovi tak přitisknutá, že nebude nic vidět.

„Pořádně se drž, Rachel.“ To nemusel říkat dvakrát. Přitiskla jsem se k němu tak silně, jak jsem jenom byla schopná. Ta jeho košile opravdu krásně voněla a taky měl lehce nagelované vlasy. Opravdu mu to slušelo. Uvědomila jsem si, že když jsem s ním, tak… tak je mi mnohem lépe, cítím se, jako bych byla celá, jakoby mi nic nechybělo. Nevím co se to děje… přitiskla jsem k němu obličej a cítila, jak se usmál. Ježíš, Rachel, co to děláš? Ovládej se! Rychle jsem ho zase odtrhla, ale ruce jsem měla stále pevně obmotané kolem jeho pasu.

„Tak můžeme?“ zeptala se mě. Já jsem jen němě přikývla a v duchu se modlila, abych to přežila.

Jo, bylo to příšerné jak jsem předpokládala. Prý, že pojede pomalu. Jasně. Bylo to šíleně rychlé (teda pro něj to bylo asi pomalý, nebo co) a každou zatáčku jsem si myslela, že spadnu – šíleně moc se totiž se mnou nakláněl. Deset minut cesty jsem vyplašeně koukala před sebe, ale pak jsem to vzdala, zavřela oči a v duchu si přehrávala nějakou uklidňující písničku, abych zapomněla na okolí.

Už jsem neslyšela motor, ale oči jsem se otevřít neodvážila.

„Tak co, líbilo?“ řekl trochu samolibě.

„U-už jsme tady?“

„Jasně, klidně se mě můžeš už pustit, teda ne že bych chtěl…“ Opatrně jsem otevřela oči a šokovaně se rozhlížela. Jo, stáli jsme, ale já se pořád tak nějak houpala.

„Ne, já se tě nepustím – spadla bych!“ trochu jsem se bála.

„Ale nespadla.“ Smál se. Pak se ale zamyslel. „Ale jestli chceš, klidně tě ponesu.“ Ta myšlenka byla lákavá, ale Rachel ne! Dělej, slez! Jo, rychle jsem vyskočila na nohy, ale asi to bylo příliš rychle. Začala jsem se motat a málem bych upadla, kdyby mě ty horké ruce nezachytili kolem pasu.

„Rachel! Jsi v pohodě?“ ptal se vystrašeně.

„Jo, jo jsem, jen jsem si asi moc rychle stoupla.“ Podala jsem mu přilbu a usmála se na něj. Chtěla jsem mu tím dát najevo, že je mi dobře, ale on to vzal trochu jinak. Tohle bylo asi poprvé, co jsem se na něj takhle usmála. Myslím, upřímně usmála. Jeho tvář se ještě víc vyjasnila a chtěl mě vzít za ruku, ale já včas ucukla.

„Zajdeme si na to jídlo?“ jako na zavolanou mi zakručelo v břiše.

„Jo, jasně, tak co si dáš?“ ten úsměv mu trochu pohasl. Asi kvůli té ruce. Nevím proč, ale chtěla jsem ho zase vidět. Ale co, musí se snažit, chlapeček jeden!

Baru

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

12)  Baru (11.09.2011 08:34)

Catherine: už ji mám skoro dopsanou, ale momentálně toho mám hodně...možná dneska, nebo příští víkend

1)  THe (03.09.2011 15:18)

Úžasně romantická kapitola!

1