11.09.2011 [15:30], Baru, ze série Otisk na druhý pohled, komentováno 9×, zobrazeno 3146×

Jak to bude probíhat s Rachel a Paulem v kině?

Nechápala jsem to.

Paul mě vzal do takové malé restaurace, kde to bylo vážně příjemné. Dala jsem si snídaňové menu (on samozřejmě to samé) a celou dobu byl tak… tak hodný, zábavný, laskavý, prostě skvělý! Strašně dobře se mi s ním povídalo a hlavně se vůbec nesnažil být za každou cenu středem pozornosti. Celou dobu mi pečlivě naslouchal, vyptával se a snažil se o mně zjistit co nejvíc. Ale o sobě moc neřekl, vždy když jsem se ho zeptala, jaké má koníčky, co rád dělá ve volném čase a tak, vždycky se z toho vymotal a otočil tu otázku na mě. Ale neřešila jsem to. Byla jsem neskutečně šťastná a myslím, že moje nálada působila i na něj. Když jsme dojedli, tak vše zaplatil a šli jsme do kina. Nemohla jsem se dočkat, co to bude za film.

„No ták, řekni mi konečně co to bude!“ snažila jsem se to z něj dostat asi už podesáté.

„Rachel, už jsem řekl, že to bude překvapení.“ On je vážně tvrdohlavej!

„Ale já tě prosím.“ Udělala jsem na něj psí oči. Chvíli na mě koukal a už se nadechoval, že to asi řekne, ale pak se zarazil.

„Rachel, ne.“ Rychle se podíval jinam. Já ho ale schválně chytla za ruku. To by mohlo zabrat.

„Ale já nemám ráda, když mi někdo něco tají. Nemám ráda překvapení, víš?“ Stiskla jsem ruku ještě víc. On se na mě beznadějně podíval.

„Tak dobře. Víš, no… dáš si popcorn?“ zeptal se, jako by o tamté otázce neměl ani tušení.

Poraženě jsem jen přikývla. Vedl mě k pultu s popcornem a objednal dva velké. Než to zaplatil, rychle jsem je oba čapla do ruky a nehodlala mu jeden dát, dokud mi to neřekne.

„Tak, konečně mi řekneš, co to je!“ smála jsem se. On ale ne. S povzdychem ukázal za mě. Rychle jsem se tady otočila, ale než jsem se nadála, popcorny držel zas on.

„Ha, a kdo se směje teď, hm?“ smál se na celé kolo (naštěstí tu skoro nikdo nebyl) a jakmile jsem se jen kousek k němu přiblížila, hned začal couvat. Hm. Tak tohle asi nepůjde. Ublíženě jsem se na něho podívala a spustila.

„Nikdo mě nemá rád. Ani ty ne! To mi nedopřeješ ani kousek toho jediného štěstí co mám?“ užuž se chystal, že ke mně půjde, vrátí popcorn a řekne název filmu, ale pak jen bezděčně semkl rty a zavrtěl hlavou. Tak jsem se tedy naoko urazila a otočila se k němu zády. Přeci se nebudu doprošovat! I když… vlastně se to už stalo.

Nějakou chvíli jsme tam tak stáli, ale za chvilku jsem uviděla před sebou popcorn i s Paulem. Přišel ke mně ještě o kousek blíž a zašeptal mi do ucha.

„Kamarád taky rád.“ Lehce se uchechtl.

„C-co prosím?“ co to mělo znamenat?! On ale opět dostal záchvat smíchu.

„Tak… se… jmenuje ten film!“ dostal ze sebe během smíchu. To jsem se ale taky neudržela a začala se smát spolu s ním.

Po chvíli se na mě podíval a když v mých očích našel něco, co hledal, vzal mě šťastně za ruku a mohli jsme jít do sálu.

„Sál číslo 6.“ Řekl muž, kterému Paul podal lístky, a usmál se na mě. Úsměv jsem mu s radostí oplatila – věděla jsem, že to Paula trošku načne. Vražedně se na toho chlápka podíval, pevně mi stiskl ruku a táhl mě do sálu.

„Co je?“ smála jsem se, jako bych nevěděla, která bije.

„Ten chlap byl… byl prostě divnej, neměl vkus a vůbec, byl takovej slizkej…“ Podle toho, jak mumlal jsem usoudila, že ta odpověď nepatřila mně, ale stejně jsem na ni odpověděla.

„Vadilo ti, jak se na mě usmál, co?“ miluju škádlení na účet Paula.

„Ehm… myslím, že je to tady.“ Jo, to je celý on. Ani jednou nemůže být pořádně otevřený.

Když jsme vstoupili, na plátně už běhaly reklamy. Sedli jsme si nahoru, takže jsme dobře viděli, ale lidi… byli tu asi jenom dva páry. Zajímavé…

Příjemně jsem se na sedačce uvelebila a Paul napravo ode mě. Jsem zvědavá, kdy začne dělat triky typu „ jsem unavený, tak se protáhnu a ruka mi omylem sjede na její rameno,“ protože to by nebyl on, kdyby to neudělal. Po očku jsem na něj jukla. Nic nedělal, jen před sebe tupě zíral. Zvláštní. Přehodila jsem si nohu přes nohu a začala se soustředit na reklamy. Po chvíli konečně začal film. Nějakou dobu jsme ho oba sledovali, jedli popcorn, prostě jsem si to užívala, ale… no jo, vždyť to říkám – to by nebyl on, kdyby nezačal zívat a nezačal natahovat ruku směrem k mým ramenům. Naštvaně jsem po něm hodila pohledem. On se ale pořád díval na plátno. Jeho ruka byla nejdříve na sedadle za mými rameny a čekal na mou reakci, která se nedostavila. Sjel tedy níž, na ramena. Přestala jsem vnímat film a cítila jeho pohled na sobě. V životě jsem se v téhle situaci neocitla, takže… co mám dělat?! Nechala jsem to tedy být, jen jsem se snažila co nejvíce mračit, jestli mu to náhodou nedojde. Nic. Chvíli jsem se na něj nenápadně dívala, ale když se dál nic nedělo, vzdychla jsem si a snažila se opět vnímat film.

Všiml si, že ho už nesleduji. Jinak by nenechal na sebe ještě víc upozornit a nepřešel na další krok. On si vážně myslel, jak je nenápadný! Úplně jasně (i když jsem ho zrovna nesledovala), jsem viděla, jak druhou rukou strčil do popcornu a nechal prázdnou krabici zakutálet k mým nohám. Nechala jsem to být a dělala, že o tom nevím. Aspoň sundal ruku z mých ramen.

Rychle se pro ni sehnul, ale… nevracel se zpět na své místo, on… on se začal přibližovat k mému obličeji. Byl blíž a blíž. Srdce mi začalo zběsile bušit jako o závod.

„Rachel.“ Vydechl potichu, podíval se na mé rty a své začal pootevírá. Když viděl, že nic nedělám, nebráním se nebo tak, začal se ještě víc přibližovat. Cítila jsem jeho hřejivý dech na tváři. Sálající teplo z jeho kůže i přes tu košili. Ne, nechtěla jsem se s ním líbat. Teda jo, chtěla, ale ne teď!

Byly dvě možnosti – buď mu vlepit facku, odejít a do smrti si to vyčítat, anebo udělat věc, která mezi námi všechno změní, i když to zrovna teď nechci. Ani jedna možnost se mi nelíbila.

Jeho rty byly téměř u mě. Musel slyšet ten šílený tlukot mého srdce. Jestli ihned nezačnu jednat, podvolím se mu…

Rychle jsem tedy sáhla pro popcorn a jeden mu vložila do pootevřené pusy.

Ten moment se nedal popsat. Ten jeho vyjevený, zmatený pohled a vykulené oči! Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála. Tohle přeci byla vážná věc, ne? Rychle jsem začala dusit smích. On se neohrabaně stáhl zpět na své místo a snědl popcorn, který jsem mu do úst vložila. Po zbytek filmu mě ani neobjal kolem ramen, jen tupě zíral před sebe – stejně jako já.

Po filmu mě vzal ještě na zmrzlinu a dál jsme vedli svůj rozhovor ze snídaně a kolem toho filmu (na tu jednu část v kině jsme raději oba zapomněli a dělali, jakoby se nic nedělo).

Najednou mě trkla myšlenka.

„Hele, Paule, já vím, že bych se ti neměla montovat do soukromí, ale… proč se předvádíš před ostatními? Vadí to Quilovi i Embrymu a Jareda to určitě taky netěší, tak proč?“

„Rachel, já… ne. No, ne… ne… já… už budu hodný.“ Začala jsem se tlemit jak blázen. Co to proboha bylo?

„Paule!“ smála jsem se a snažila se mu to vysvětlit. „Já… já nechci abys byl hodný…. Teda jo, měl bys být trochu víc normální, ale jen mě to zajímalo.“ Chvíli na mě koukal jak na blázna, ale pak jen zavrtěl hlavou a zeptal se.

„Nechceš ještě zmrzlinu? Dojdu ti pro ní.“

„Paule, ale já ještě mám!“ houkla jsem na něj, protože už běžel ke krámu. No super, takže budu muset zvládnout ještě jednu zmrzlinu.

Po chvíli Paul přiběhl i s pistáciovým kopečkem, který jsem si ale odmítala vzít.

„Ne, Paule, já si tu zmrzlinu nevezmu.“ Snažila jsem se říct co nejsrozumitelněji se zavřenou pusou, protože se mi ji snažil do ní narvat.

„Ale no ták, jednu za Paula. Hm?“

„Jedna už byla, tohle je druhá!“ zasmála jsem se a rozeběhla jsem se směrem ven, k jeho motorce. Slyšela jsem za sebou povzdych, pak zasmání a nakonec jeho kroky, jak za mnou běžel. Žádnou zmrzlinu do mě nedostane!

Zbývalo mi jen pár kroků k motorce, tak jsem se rychle otočila, kde je a – ouha- byl těsně za mnou, takže jsem do něj vrazila a zmrzlina mu spadla… na kalhoty…

Vím, byla to smutná nehoda, bylo to neštěstí, ale já… já vyprskla smíchy a nemohla to zadusit. Vážně jsem se bavila a i když jsem viděla jeho zachmuřený obličej, nešlo to zastavit. Chystala jsem se tedy, že se raději otočím, aby nemusel sledovat můj pobavený a lehce vysmívající se obličej, ale – on se taky začal smát. No… spíše to bylo hekání než smích. Ale co.

Řekla bych, že jsme se takhle smáli dobrých deset minut, jestli ne víc. Ale ani jeden z nás pak nepromluvil. Paul mi mlčky podal přilbu a já si ji nasadila. S tou věcí jsem už byla tak nějak smířená, takže jsem na ni bez všelijakých odporů a brmcání nasedla a mohli jsme vyrazit.

Cesta už nebyla tak hrozná. No, možná že to bylo pořád šílené, ale já na to nemyslela. Asi v půli cesty jsem si vzpomněla na zelený flek na jeho kalhotách a rychle přitiskla ústa na jeho košili, abych zadusila další záchvat smíchu. No jo, to jsem celá já.

Nezdálo se to, ale když jsme přijeli, tak už byly čtyři hodiny odpoledne. S Paulem ten den vážně utíká. A… je sním opravdu hezky…

Mlčky jsem si sundala přilbu a podala mu ji. Ach ne, teď přijde loučení… jak já to nesnáším. Co mám jako dělat?

„Tak… měj se hezky, Paule, a zase někdy.“ Usmála jsem se na něj a chystala se vejít domů, ale on mě zastavil.

„Rachel počkej, já… chtěl jsem ti říct, jak jsem vděčný, že jsi se mnou jela, moc se mi to líbilo a… no víš… ty to vlastně víš, ale chci ti to říct. Miluji tě, Rachel.“ Nejistě se na mě usmál a opět se mě chystal políbit. Taky tě miluju, Paule. Ne, nemohla jsem – ne teď. Rychle jsem mu přiložila ruku na rty, aby pochopil. Zklamaně se tedy odtáhl a já se na něj vděčně usmála.

„Děkuju.“ Zašeptala jsem a objala ho. Ale tak… jinak. Ne jako se objímají přátelé, ale snažila jsem se do toho dát něžnost a trochu lásky. Místo polibku. Nedívala jsem se mu do očí, měla jsem tvář schovanou v jeho košili a nasávala tu dokonalou vůni. Bylo to příjemné a… sakra, přestávala jsem se ovládat. Rychle jsem se odtáhla, řekla ahoj a běžela domů. Tam jsem se stejně jako ráno svezla po dveřích na zem a zůstala tak, dokud jsem nezaslechla mámino auto…

Baru

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  Kaca (13.09.2011 15:33)

ten popcornový polibek byl jedinečný!

7)  Judy (11.09.2011 23:00)

Je to úžasná povídka. Všechny doposud napsané kapitoly jsem přečetla jedním vrzem a rozhodně se těším na její pokračování. Tak snad bude brzo.

6)  THe (11.09.2011 21:05)

Vážně úžasné.

1