Sekce

Galerie

/gallery/dd26730ebd77b51a0f40979f8c2a9f3f-d3hls5f.jpg

„VE VAŠICH ŽILÁCH KOLUJE ŽIVOT IMPÉRIA."

Na znepokojivě bílých zdech čekárny se rozprostírají sytě rudé plakáty s propagandistickými hesly.

„VE VAŠICH ŽILÁCH KOLUJE ŽIVOT IMPÉRIA.“

Jako čerstvá krev na odkrveném mase.

Nenasytně polykám poslední sousto nutriční tyčinky. Panika pramenící ze zjištění, že odpovídající hodnoty pro naplnění penza byly opět navýšeny, se mi klestí z těla póry v podobě chladného potu. Vím, že tyčinku nestihnu strávit v čas. Měla jsem ji sníst po cestě, ale počítala jsem s tím, že se po odebrání jako vždy octnu těsně za limitem a svůj příděl budu moct přenechat Charliemu.

Charlie. Poslední dobou je ještě víc mimo, než má obyčejně ve zvyku. Co se citů týče, nebyl nijak zvlášť demonstrativní, ani když byla matka ještě naživu. Nyní se obávám, že už v sobě prostě nemá jedinou emoci, kterou by světu ukázal. Nehybné rty skrývá v útrobách nepěstěných vousů.

Dnes ráno jsem mu oběd nechala na stole, ale s tichým zavřením dveří zmizel dřív, než jsem skončila se snídaní. Někdo se musí ujistit, že zvládne kvóty. Protože když nejste Impériu ku prospěchu, marníte jeho zdroje. A naši Zachránci, jak je známo, nemohou vystát plýtvání.

Vše co zbude, je jen cár papíru. Stručné zhodnocení vašeho zanedbatelného příspěvku pro blaho Impéria. Naprosto nejodpudivější je skutečnost, že pokud se řadoví vojáci znamenitě nasytí z šíje vašeho příbuzného, naleznou dosud netušené kvality v chuti jeho krve, či se jen ovlaží euforií, jakou čerpají z ukončení života dle jejich nejtemnějších choutek, zašlou vám menší peněžní obnos. Jako byste nebyli naprosto postradatelní jen Impériu, ale také jeden druhému navzájem.

Jazyk mi pokrývá hořký povlak. Nemůžu se ho zbavit. Jílovitá konzistence nutriční tyčinky s občasným výskytem zrn tvrdosti žuly tomu zabraňuje. Tak trochu chutná jako prach a hlína, jen bez té čistě zemité chuti. Nevadí. Jídlo přeci jen už dávno není zdrojem potěšení. Protože když se setmí a vy se snažíte usnout na tvrdé proleželé matraci čpící zatuchlinou a čpavkem, je vám víc než jasné, že tohle jsou jatka… a vy jdete na porážku, abyste v poslední vteřině svého života polechtali chuťové pohárky toho jediného opravdového konzumenta.

„Isabella Swanová,“ ozve se monotónní hlas recepční. Už na první pohled nemohu pochybovat o tom, že si žije slušně. Práce v Krevní bance je jedna z těch nejlépe placených, ne každý se ale dovede dennodenně dívat na zsinalé tváře těch, kdo jsou každý týden přinuceni prokázat svou vděčnost našim Zachráncům. S bledou papírovou pokožkou byste snad mohli spatřit krev, která jim koluje v žilách. Život Impéria. Ale pod krutou září úsporných žárovek byste řekli, že už jim snad žádná nezbyla. Jen druhořadé bezúčelné mrtvé maso.

A pak je tu taky fakt, že je proklatě obézní. Není pochyb, že si z platu může dovolit jídlo, které pro změnu nepozbývá chuti a přitom obsahuje všechny potřebné živiny. Ale měla by si dát pozor. Jestli se bude dál ve jménu blahobytu vesele přežírat, mohla by dostat cukrovku a být okamžitě označená za nežádoucí. Vždyť který upír by chtěl pít krev tak sladkou, že svou vtíravou intenzitou přebije veškerý život v ní. Překryje veškerou bolest.

Pomalu své tělo na nohách ztěžklých únavou dovleču až k jejímu stolu. Je mi zle už jen z toho, že jsem tak šíleně nervózní i po nespočtu týdnů a let, kdy jsem pravidelně projevovala svůj vděk. Kolikrát jsem během odběru omdlela, jen abych se probudila ke grafu znázorňující mé hodnoty, jen o několik setin procenta vyšší, než jaké by mi zaručily smrt. Jenže na ničem z toho nezáleží. Nic vás namůže bezpečně připravit na další odběr, protože to může být právě dnes, kdy váš vděk bude označen za nedostatečný.

Navzdory mému vnitřnímu monologu se mi ruce roztřesou, když z řemínku uvolním svou identifikační kartu. Nakonec ji bezhlesně podám tlusté recepční. Ta ji pohybem ladnějším, než jakého by měl být schopen člověk její tělesné konstituce, projede skenovacím zařízením a světlo nad dveřmi vzápětí zezelená.

„Pokračujte do místnosti číslo čtyři,“ vyzve mě stejně monotónním hlasem, když svou kartu přijímám zpět.

V chodbě za právě otevřenými dveřmi na mě čeká desatero dveří naprosto totožných. Bez zaváhání zvolím ty čtvrté a vklouznu dovnitř. V prostorné židli za dozajista sterilním stolem se pomalu ztrácí drobná dívka s rozverně krátkými vlasy barvy havraní černi. Nejpodivnější na ní však je její tvář. Usmívá se. Něco tu rozhodně není správně. Z paměti vylovím těch několik okamžiků, kdy ke mně byl směřován některý z úsměvů věnovaný coby výsledek pochybné motivace. Vypočítavost, hlad, ohrožení. Ne. Žádný z nich se tomu jejímu ani zdaleka nepřibližuje. Je tak cizí, tak… vřelý. Ve tvářích cítím dávivé horko a vlastní tep bych mohla nahmatat klidně třeba na jazyku.

„Dobrý den, ty musíš být Isabella Swanová,“ pronese zpěvavým hlasem.

„Stojí to tak na mojí identifikační kartě, nebo ne?“ ujišťuji se polekaně. Na malou chvíli mě napadne, že mi mou kartu ona postarší narušitelka vyměnila, ale přeci jen prošla skenovacím zařízením.

Drobnými ústy jí pronikne ještě zvonivější smích.

„Jen jsem se snažila představit, jmenuji se Alice Brandonová,“ dodá, když její pobavení ustoupí a napřáhne ke mně ruku.

Tak tohle dozajista není standardní postup, pomyslím si skepticky.

„Obvykle mi jen odeberou krev, udělala jsem něco špatně?“ zeptám se opatrně, pohledem stále spočívajíc na její prázdné dlani.

Alice, jak ji ve své hlavě poprvé označím, beze stopy pobavení v hlase svou ruku stáhne a s povzdechem odpoví: „To ne, jen si někdy myslím, že by nebylo na škodu udělat něco, co tuhle záležitost učiní poněkud příjemnější, v kartě máš zaneseno, že špatně snášíš krev.“

S vírou, že si u ní naženu nějaké bonusové body, odvětím po vzoru modelového občana Impéria: „Už jen možnost odevzdat svou největší přednost a přispět ku potřebám Impéria samostatně převáží jakoukoliv nepříjemnost.“

Alice se na mě podivně zadívá a to jen na moment déle, než mi je obvykle příjemné, a já se sama sebe musím ptát, zda jsem nebyla dostatečně přesvědčivá, protože zeptat se jí osobně absolutně nepřipadá v úvahu.

Abych ji přesvědčila o své upřímnosti, sama jí přeochotně nabídnu ten jehlami trýzněný žlábek mezi předloktím a pažní kostí. Když po stažení zahlédnu záblesk světla odrážejícího se od blyštivé stříkačky, pevně k sobě semknu oční víčka. Opravdu nepotřebuji omdlít v bezprostřední blízkosti tak pozorného pozorovatele.

„Hotovo,“ oznámí Alice znenadání. Hopsavým krokem se přesune k dalším stolu a odloží odebranou krev společně se svými rukavicemi. Vzduch je tu přesycen pachem dezinfekce a mně se z toho točí hlava. Popravdě je to asi jediná věc, kterou nesnáším víc než zápach moči a výkalů v našem sousedství.

„Měla by sis vzít svou čokoládu,“ vyzve mě hlasem podbarveným něčím, co se až příliš podobá nefalšovanému soucitu.

Na tácku v pravém rohu stolu se tísní záplava příliš malých čtverečků čokolády místy šedě olezlých v průhledných plastikových obalech. Bez zaváhání jeden popadnu, a když ze mě stále nespouští pohled, dodám: „Jsem v pohodě, dám si ji později.“

Anebo za ni Charliemu koupím další den života.

Zrovna když ten titěrný čtvereček strkám do kapsy, dopadne mi na rameno její teplá dlaň.

„Nechceme přece, abys nám omdlela v čekárně, že ne?“ sotva zaregistruji její slova přes její intenzivní pohled, kterému nakonec podlehnu, když se přistihnu, jak si drobný čtvereček čokolády opatrně vsouvám do úst.

Je opravdu malý a požitek netrvá ani zdaleka tak dlouho, jak bych si přála, ale i tak je to ta nejsladší věc, jakou jsem kdy ochutnala.

Tvá krev je tvou největší předností,“ řekne ještě. A kdybych si nebyla jistá, že je to nemožné, řekla bych, že její vlídnou tvář na několik okamžiků zbrázdil pobavený úšklebek.

 

 

DOM

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Silvaren

12)  Silvaren (25.05.2012 23:53)

Dusno pokračuje, i když se Alice snaží. Vytvořila jsi úúúžasnou atmosféru, běhal mi mráz po zádech. Je to hodně silné a setsakramentsky dobře napsané.

spinny

11)  spinny (25.05.2012 14:36)

Děkuju za nadšenou odezvu.
Brzy se mrknu na další kapitolu.;)

KalamityJane

10)  KalamityJane (24.05.2012 09:06)

tohle je pořád nářez... taky nesnáším odběry krve, ale z tohohle mám husí kůži a krví to zrovna nebude...

9)   (23.05.2012 18:38)

jsem docela slušně vyděšená,ale to asi i postavy téhle povídky,snad to společně zvládneme :)

Clea

8)  Clea (23.05.2012 18:01)

zajímavé, zajímavé překvapivě (překvapivě kvůli žánru) se mi to líbí píšeš poutavě
Alici mám ráda, takže u mě sis nahnala body tím, že jsi ji tam strčila hnedka z kraje doufám, že to nebude naposledy, co se s ní potkáváme

7)  BJaneVolturi (23.05.2012 13:02)

6)  martty555 (23.05.2012 10:46)

5)  Babča S. (23.05.2012 09:49)

Niky

4)  Niky (23.05.2012 09:25)

Je to bomba, fakt se mi to moc líbí Nechtěla bych v takové době žít, brrr. Tohle bude ještě hodně drsné A už se nám tu mihla Alice, jsem čím dál tím víc zvědavější, co jsi pro nás připravila Těším se pokračování

Empress

3)  Empress (23.05.2012 08:18)

Ja nie som veľmi na tento žáner, ale skúsila som nakuknúť a... akože wow Klobúk dolu, teším sa na ďalší dielik

Marcelle

2)  Marcelle (23.05.2012 08:07)

Vážně moc zajímavé

Bosorka

1)  Bosorka (23.05.2012 06:41)

tak tohle je jedna z těch povídek, kdy mám husinu po celém těle.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek