Sekce

Galerie

/gallery/dd26730ebd77b51a0f40979f8c2a9f3f-d3hls5f.jpg

Rok 2073.
Hrůzy 3. světové války zastavila třetí strana - upíři.
Pecus teď každý týden projevuje svůj vděk odevzdáním krve.
Kdo však zachrání lidstvo před jeho Zachránci?
Jedno je jisté, Bella si na hrdinku rozhodně hrát nehodlá.
„NEB VAŠE KREV JE VAŠÍ NEJVĚTŠÍ PŘEDNOSTÍ"

Budova Krevní banky se přede mnou tyčí ve vší své velikosti. S každým mým krokem se mi vysmívá. Nehybně chladná a až děsivě sterilní. A přece se dme pýchou coby jediná budova nesoucí známky jakéhokoli architektonického stylu, jiného než účelnost. Oděna v rouše hlazeného vápence připomíná spíš svatyni. Mezi zástupem šedých krabicovitých budov tak působí jako pěst na oko.

I dnes se vzduch tetelí horkem. Jen okrajově cítím, jak se mi kapka potu svezla po čele. Poslepu vylovím z pytle láhev s vodou. Stálý příjem tekutin je jedna z věcí, které si člověk musí hlídat, když chce splnit stanovené penzum, což je koneckonců v jeho nejlepším zájmu.

Ve všem tom mihotu to snad až vypadá, že se Krevní banka chvěje nedočkavostí. Jako by snad celý týden netrpělivě očekávala naše další setkání. Dnes je její šťastný den, sedmý den v týdnu, čas projevit mou vděčnost.

Než se však znovu setkám se svou starou známou, zastavím se ještě u informační tabule. Se zatajeným dechem pohlednu na Listinu hanby nesoucí jména těch, jejichž vděk nebyl dostatečný. Jména těch, jejichž krev nedosahovala požadovaných kvalit.

Na papíře na mě čeká sedmnáct jmen. Očima je jednou kvapně přelétnu, podruhé už jména bezhlesně vyslovuji a snažím si k nim naposledy přiřadit tváře. Když jsem se svým rituálem hotova, věnuji všem tvářím a jménům poslední sbohem.

Je nepsaným pravidlem, že se každý, kdo není schopen přispět adekvátním dílem k naplnění potřeb Impéria, dobrovolně přihlásí v centru Volterry a odevzdá veškerou svou krev nižší šarži řadových vojáků, kteří zajišťují naši bezpečnost. Na ty, kteří by tohoto pravidla nedbali, čeká veřejné opovržení, zmražení přídělů všem v jeho pokrevní linii a nakonec i smrt.

Výraz dobrovolně s sebou přináší poněkud trpkou příchuť, ale stále máte na výběr. Vždy se totiž můžete rozhodnout, kolik lidí stáhnete s sebou. Minulý týden v Zóně jedna Impérium zklamalo sedmnáct osob. A já udělám vše pro to, aby se mé jméno neocitlo mezi nimi.

Než však zamířím do útrob Krevní banky, upoutá mě oznámení v sekci Prohlášení Volterry:
„ZA ÚČELEM POZVEDNUTÍ ŽIVOTNÍ ÚROVNĚ ZACHRÁNCŮ, KTEŘÍ VYVINULI NEMALÉ ÚSILÍ, ABY LIDSTVO UCHRÁNILI PŘED DESTRUKCÍ, JÍŽ BYLO SAMO PŮVODCEM, SE ADEKVÁTNÍM ZPŮSOBEM ZVYŠUJÍ STANOVENÉ HODNOTY PRO ÚSPĚŠNÉ NAPLNĚNÍ PENZA. VELKÁ RADA PROTO NABÁDÁ PECUS*, ABY DBAL JEJICH POKYNŮ, NEB VAŠE KREV JE VAŠÍ NEJVĚTŠÍ PŘEDNOSTÍ.

Podruhé a nakonec i potřetí pohledem kloužu po hrubých stopách inkoustu, když mi na rameni přistane kostnatá ruka.

„Člověk si nikdy nemůže být jistý, kdy zase zvýší požadavky,“ zaskřehotá hlas nepochybně patřící majiteli oné kostnaté ruky. Očima zabloudím k ploše plexiskla pokrývajícího informační tabuli, ve které zahlednu odraz nežádoucího narušitele.

Setkám se s vrásčitou tváří minimálně sedmdesátileté ženy. Obnošená tunika doslova plandá na jejím shrbeném těle a těch několik zubů, které jí zbyly, hrdě vystaví v přívětivém úsměvu. Je tu však něco, snad v ostré linii jejich rtů, snad v šibalském lesku jejich očí, snad je to tím nevyžádaným lidským kontaktem, co ve mně vzbudí vnitřní neklid. Je to otázkou jedné vteřiny, kdy se v hladině průzračného plexiskla setkáme pohledy, kdy vím, že je Bezejmenná.

Již v té další ji srazím k zemi a bez slitování zkroutím ruce do bolestivého úhlu.
„Kde je to!“ vyštěknu ostře. Sama můžu slyšet své přerývané dýchání, už je to nějaká doba, co jsem se naposledy ocitla v podobné situaci.

„No tak, kde je to,“ zopakuji již o poznání klidněji, když se nedočkám odezvy.

„Neubližuj mi,“ fňukne, zornice rozšířené strachem.

„Zlomím ti ruku, jestli mi neřekneš, kams to dala,“ zpravím ji o tom, co bude následovat, a ucítím zavrávorání jejího těla pod mým sevřením, když uslyší přesvědčení v mém hlase.

Přesto mi to nijak neulehčí: „J- já… n-nevím o čem to mluvíš, prosím…“ Několikrát se jí hlas zadrhne v ústech, než začne žadonit: „Prosím, n-nech mě jít… j-já jsem jako ty… pecus… jen chudá, stará bába…“

Těžko říct, ale vypadá to, že brečí a slzy tiše mizí v údolí jejích vrásek. Pokusím se jí přetočit, ale koutkem oka zahlédnu, jak otevírá ústa a nadechuje se k mocnému výkřiku. Tak takhle to tedy nepůjde.

Svaly pravé ruky už o sobě dávají vědět nepříjemnými záškuby pod tíhou únavy, a tak ji prošacuju levačkou. Svou identifikační kartu najdu až v jedné z improvizovaných kapes její tuniky. Než Bezejmennou propustím ze svého sevření, rychle si ji pověsím zpět na krk. Stojí na ní Isabella Swanová, krevní skupina AB negativní a identifikační kód, který zajišťuje přístup k týdenním přídělům potravin. Bez ní, jsem nikdo. Bez ní, jsem mrtvá.

„Co říkáš svým vnoučatům, když odcházíš na lov, ty chudá, stará bábo?“ plivnu jí do tváře, tyčíc se nad jejím schouleným patetickým tělem, i když je to poněkud hrubé, chovat se takhle k staršímu člověku. Provedla jsem nespočet leváren, ale sama před sebou ospravedlňuji své jednání tím, že na ni nejsem o nic tvrdší, než sama na sebe.

Vyškrábe se na kolena a několikrát zasykne bolestí. „Říkám jim,“ začne a několikrát se ještě musí zastavit pro záchvaty kašle. „Říkám jim, že pro ně ukradnu identifikační kartu,“ řekne, když zvedne svůj pohled z dlažby a podívá se na mě svýma hnědýma očima, tolik podobnýma těm mým. „Říkám jim, že pro ně ukradnu identifikační kartu… a že když to vyjde, tak jejich rodiče budou možná naživu i zítra, protože ji budu moct prodat a koupit pár nutričních tyčinek, který potřebují, aby vyhověli stanoveným kvótám a nebyli posláni na smrt. Říkám jim, že krást se nemá, ale že to pro ně udělám, protože moje matka zemřela během zásahu Zachránců a žádný dítě by nemělo vyrůstat bez matky…“

Dobře vím, že je to mistrně nacvičená řeč, ale také vím, že jestli to není pravda v jejím případě, zcela jistě je to něčí realitou.

„Žádné dítě by nemělo,“ souhlasím s ní. „Ale někteří prostě musí,“ dodám chladně.

„Ach ty chudinko,“ odvětí se znatelným podtónem soucitu provázeným konejšivým pohledem, který by mě snad mohl přesvědčit, že to myslí vážně.

Jenže soucit je luxusem, který si nemůžu dovolit.

„Jestli se mě ještě někdy pokusíš okrást, vytáhnu na tebe nůž,“ informuju ji, než se odeberu na své dostaveníčko s Krevní bankou.

 

 

*pecus = lat. stádo, dobytek

 

 

DOM

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Silvaren

12)  Silvaren (25.05.2012 23:17)

Tak tohle je tedy něco! Strhující tempo, krásný styl, hezky si hraješ s jazykem - užila jsem si to. Samozřejmě netuším, jaké máš plány, ale řekla bych, že minimálně ta atmosféra a reálie by mohly stát samy o sobě, bez podpory ff.

spinny

11)  spinny (22.05.2012 15:50)

Kuju, děvčata.
Byla jsem teď mimo radar, ale co nejdřív zapracuju na další kapitole.;)

10)  martty555 (18.05.2012 19:03)

Anna43474

9)  Anna43474 (15.05.2012 18:54)

Jů, večerníček, pane Král

KalamityJane

8)  KalamityJane (15.05.2012 08:09)

No tak to je vážně síla... jsem zvědavá, co se z toho vylíhne :-)

7)  Soledat (14.05.2012 15:49)

Marcelle

6)  Marcelle (14.05.2012 08:39)

Hmmm, tak tohle bude určitě síla, začíná to moc zajímavě.

maryblack

5)  maryblack (13.05.2012 23:19)

NO vypadá to zajímavě Jsem zvědavá co se bude dít dál ;)

Niky

4)  Niky (13.05.2012 22:13)

No teda tak to je síla. Zajímavý nápad, těším se na pokračování

3)  lelus (13.05.2012 22:04)

tak toto bude asi drsné

2)   (13.05.2012 22:03)

.....SOUCIT JE LUXUS ....vystihla jsi to dobře,takže jsem vážně zvědavá na zatím hodně zlý příběh ;)

Bosorka

1)  Bosorka (13.05.2012 21:52)

A do háje....tak tohle asi bude velice drsný Uvidím, jestli budu mít koule na to číst dál

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek