Sekce

Galerie

/gallery/th29510020.jpg

Když se něco štve, tak pořádně. Proč to tomu dokonalému Mikovi nevyšlo? Bude se snažit Lauren dostat zpátky, nebo to vzdá a půjde si po svých?

2. kapitola

 

Ta noc byla nejhorší v mém skvělém životě. A začalo to tak krásně. Lauren se přede mnou svíjela v rytmu nějaké exotické písničky a odhazovala své svršky. Trvalo to ukrutně dlouho. A když si konečně chtěla sundat podprsenku, najednou jsem seděl na koberci, kolem mě lítalo plno dětí a dvě z nich mě mlátily lopatkami po hlavě. Když si to jedno bralo malé hrábě, probudil jsem se. Mokrý. A díky začátku mého snu jsem nebyl mokrý jen díky potu.

Byl jsem rád, že jsem doma sám. Takhle jsem alespoň nemusel skrývat, že jsem nevstal sám.

S pár modřinami na hlavě, jak jsem poslepu narážel do dveří a stěn, jsem konečně došel do koupelny. Neobtěžoval jsem se se zamykáním a rovnou vešel do sprchy. Neprobrala mě. Ale alespoň jsem tolik nelepil.

Co mě však zaručeně probralo, byla ségra vletíc do koupelny zrovna ve chvíli, kdy jsem se prohlížel v zrcadle.

„Zaspala jsem,“ zařvala a odstrčila mě od něj. Vytáhla si ze skřínky nějaké sajrajty a začala si to matlat na obličej.

„Nevadí ti, že jsem nahý?“ zeptal jsem se zaskočeně.

„Vždyť není co vidět,“ prohodila, aniž by se na mě podívala.

Zhluboka jsem se nadechl, jak jsem se snažil potlačit veškeré vulgarismy, které se mi draly na jazyk. Naštvaně jsem kolem sebe omotal ručník a divil se, že mi nejde z uší pára. Jedno jsem si však před odchodem neodpustil.

„Vzdej to, lepší už to nebude!“

„Odpal!“ vyoutovala mě. Nohou lehce kopla do dveří, které se mi zavřely přímo před nosem.

„Krávo!“ zakřičel jsem dost nahlas, aby to bylo skrz silné dveře slyšet.

Než jsem došel do svého pokoje, stačil jsem trošku vychladnout. Alespoň se mi hlavou přestaly honit různé způsoby Sindyiny vraždy. Sám jsem se divil, jak nápaditý ve vyhrocených situacích jsem.

Ze skříně jsem si vytáhl trenky a rukama ozkoušel gumu. Dělal jsem to tak každé ráno od té doby, co mámě ujela ruka se škrobem. To byl snad nejhorší den mého života. I když ten včerejší se mu snažil statečně vyrovnat.

Když jsem byl oblečený, vymáčkl jsem si do ruky trochu nového gelu a nageloval si vlasy. S potěšením jsem zjistil, že vypadám ještě líp. Usmál jsem se na sebe. Od zrcadla se odrazil paprsek z mých zubů a zasáhl mě do oka. Zaklel jsem a nechtěně si nakopl palec. Bolestně jsem skučel a poskakoval na jedné noze po místnosti. A pak jsem spadl na zem. Tvrdě.

Jestli jsem někdy říkal, že to mám rád tvrdě, tohle jsem na mysli neměl. Uvažoval jsem, co jsem Bohu udělal, že mě tak trestá, ale nenapadlo mě nic jiného, než že se cítí být zastíněn v mé slávě. A v podstatě jsem se mu ani nedivil. Na mě neměl. Rozhodně teda neměl moje svaly. Jo, dneska si musím skočit do posilky.

A taky musím sbalit jinou. Lauren dneska pocítí, jaké to je, spadnout v mém žebříčku až na dno. Dnes bude žárlit. Ale na koho? Kdo bude ta šťastná? Jo, takhle tohle byl tvrdý oříšek. Možná Christen. Nebo… A potom mě do očí uhodila ta minisukně, ze které jsem včera nemohl spustit oči. Zadek do ní byl trochu větší, ale… dobře, prsa taky neměla zrovna největší a obličej nic moc. Jo, byla to tak osmička. Ale když si desítka chce nechat ujít takový kus, jako jsem já, ať si ho ujít nechá. Do zítra se za mnou připlazí a bude prosit. Mezitím si ale můžu užít alespoň s Jessicou.

Spokojeně jsem se usmál, ještě jednou si pročísl rukou vlasy a nakonec si nechal jeden knoflík košile odepnutý.

Jdu na tebe s těžkým kalibrem, Jessico! Drž se!

U školy jsem byl během chvíle, zastavil jsem se na parkovišti a zhluboka se nadechl. Byl jsem připravený. Tvrďácky jsem si narovnal límeček košile a vydal se do centra dění. Najít Jessicu nebude žádný problém. Její pisklavý hlas byl slyšet na míle daleko. Přistihl jsem se, jak si zvráceně představuju, jak její hlas zní, když sténá. Polilo mě horko a následně zchladil mráz.

Wrau!

Jessico Stanleyová, budeš moje, i kdyby trakaře padaly.

Odhodlaně jsem vykročil vpřed.

Měl jsem pravdu, nebylo těžké ji najít. Stála u dámských záchodků s partou uštěbetaných holek. Přišel jsem až k ní a vyzývavě na ni mrkl. Pak jsem se se zářivým úsměvem na rtech otočil na ostatní.

„Dáte nám chviličku, dámy?“ Všechny do jedné se zatvářily nechápavě. Husy… Objal jsem Jessicu kolem ramen a vedl ji davem studentů o kousek dál, kde bychom mohli mít alespoň nějaké soukromí.

„Miku? Co to děláš?“ zeptala se hloupě a já se držel, abych neprotočil oči. Tím bych ji určitě neokouzlil. No co, tam, kde bylo naděleno na kráse, nemusí být naděleno jinde. Stejnak jsem s ní neplánoval kdovíjaké intelektuální hovory. Vypnul jsem hruď a upřel na ni svůj pohled, kterému zkrátka nemohla odolat.

„Balím tě,“ řekl jsem, jako by se nechumelilo. Nedal jsem jí příležitost k případné odpovědi a pokračoval. „Už dlouho po tobě koukám, Stanleyová. A kouká se na tebe moc dobře. Přiznejme si to. Ty. A já. Výborná volba,“ mrkl jsem na ni.

Pousmála se a trochu se začervenala. Jó, moc dobře jsem věděl, jak na ně. Lichotit a lichotit. Tudy vedla cesta.

„Vážně?“ zeptala se a strašně nahlas se zachichotala. No, tak to byla teda parádní volba. Lauren, proč jsi mě nechtěla? Spílal jsem v duchu.

Ovšem myšlenka na Lauren mě dohnala k důvodu, proč tady stojím s Jessicou a k nepochopení, proč je ještě stále oblečená.

„Dneska v šest u tebe. Slyšel jsem, že nemáš doma rodiče, tak to bude jednodušší. A,“ zarazil jsem se a zíral na její oblečení, „tohle už na sobě nemusíš mít,“ dodal jsem a otočil se k odchodu.

Takhle odchází pravý chlap.

Ještě jsem slyšel její zajíknutí a potom už jenom štěbetání s těmi jejími husičkami. Byla ze mě posazená na zadek. A kdo by vlastně nebyl, že?

Po cestě do třídy jsem potkal Bena s Ericem. Vážně jsem začal pochybovat o Ericově orientaci, když na mě se zdviženým obočím hleděl. Věděl jsem, že zaujmu dívčí osazenstvo školy, ale o Erica jsem vážně nestál.

„Čau kluci,“ pozdravil jsem je a hodil své ctěné pozadí na jednu z židlí. Eric stál hned vedle mě. Po zádech mi přejel mráz, tohle se mi teda rozhodně nelíbí!

„Slyšel jsem o tobě a Lau,“ začal nevinně, „prý vám to nějak nedopadlo…“ A bylo to tady. Já však byl stále nad věcí. Lauren byla minulostí, teď tomu buranovi ukážu, jak to dělá správnej borec. Uličnicky jsem se usmál a prohrábl si nagelované vlasy, což – jak jsem posléze zjistil – nebyla moc dobrá volba. Rychle jsem ruku z vlasů vytáhl.

„Lauren nebyla zrovna to pravý,“ odfrkl jsem si pohrdavě. „Neklapalo by nám to. Navíc,“ tajemně jsem se odmlčel, „mám dnes rande s Jess.“ Eric zalapal po dechu a svezl se na židli vedle mě. Tentokrát byl můj úsměv potěšeně samolibý.

„Vole, jak ty to děláš?!“ smál se Ben, když mě chlapácky plácal po zádech.

Pokrčil jsem rameny a jakoby nic prohodil. „Kouzlo osobnosti, pánové!“

Ben obdivně vydechl. A mně hlavou problesklo jediné – měl bych se krotit. Rozhodně jsem nechtěl oblbnout zrovna tyhle dva.

Ty nepříjemné myšlenky mi vzápětí zahnal učitel písemkou. Nevěděl jsem, jestli mám být rád, nebo ne. Ale když mě po hodině před učebnou čekala červenající se Jessica, nálada mi opět stoupla. A málem nebyla sama. Tyhle tílečka prostě miluju.

„Ahoj,“ řekl jsem svůdně a mrknul na ni.

„Ahoj,“ zachichotala se. „Jen jsem se chtěla zeptat, jestli nemůžeš přijít až kolem sedmé,“ usmála se, zatímco si namotávala pár vlasů na prst.

„No, to by možná šlo. Ale proč nás chceš obírat o čas?“ zeptal jsem se naoko zklamaně.

„Musím si ještě něco koupit,“ vymlouvala se a dívala se všude kolem. Červeň v jejích tvářích byla ještě zářivější. Nákupy před randem znamenaly jediné – nové prádylko. NO, tak tohle si nechám líbit.

„Dobře,“ usmál jsem se a zajel jí dlaní do vlasů. Zajíkla se a zbožně na mě zírala. Ne, ještě ne, ještě ji musím potrápit. Ruku jsem zase spustil a kvapně odešel.

Zbytek dne jsem na ni už nenarazil. Proto jsem si musel zlepšit náladu někým jiným.

„Ahoj, Eve.“ Musela zavřít skřínku, aby mě viděla.

„Ahoj, Miku, potřebuješ něco?“ zeptala se s úsměvem. S moc sladkým úsměvem. S moc velkým a sladkým úsměvem.

Fajn, to by stačilo. Vzpamatoval jsem se a taky se na ni usmál.

„Dnes ti to moc sluší,“ vyhrkl jsem bez rozmyslu a pak se v duchu okřikl. Takhle hr jsem nemohl být ani já, lamač dívčích – a možná nejen jejich - srdcí.

„Ehm, děkuju?“ zamumlala rozpačitě a přehodila si batoh přes jedno rameno.

„Za pravdu se neděkuje.“ Začervenala se. Jak já to jen dělám? Vlastně přesně vím, jak to dělám. Jsem zkrátka dobrej! „Můžu tě doprovodit?“ nabídl jsem se. Nevěděl jsem, co přesně to vyvádím, ale nehodlal jsem tomu bránit. Nikdy není nazbyt nějaká ta náhradní možnost. Navíc Eve byla dokonalá náhradní možnost.

„Budu moc ráda,“ zamumlala vesele a já se zaradoval. Dnešek byl skvělý den, když nepočítám Ericovy otázky ohledně ceny nejmenovaného pánského časopisu, probíhalo vše naprosto podle plánu. Jessica byla v síti. Ruka byla v rukávě a za několik hodin bude i něco jiného v něčem jiném.

A teď ještě Eve. Nemohl jsem být šťastnější.

Přesně jsem věděl, kde Eve Vace bydlí. Nerad jsem vzpomínal na období mé posedlosti její osobou, ale zrovna v tuhle chvíli se některé informace hodily. S Eve se dobře povídalo a já věřil, že by se s ní dělalo dobře mnohem více věcí. I příjemnějších.

„Můžu ti pomoct s taškou?“ nabídl jsem se. Nadzvedla obočí, což mě trochu urazilo.

„Ty?“ zeptala se pochybovačně. Tím mě urazila ještě víc. Já byl vždycky gentleman. Kdyby nebyla taková kost, odešel bych. Se vším sebezapřením jsem přikývl a ona mi s úsměvem vložila popruh batohu do ruky. Myslel jsem, že se pod tou tíhou skácím. Jo, dneska ta posilka vážně bodne.

Zastavili jsme až před její učebnou.

„Tak díky za doprovod,“ usmála se a dala mi pusu na tvář. Musel jsem zhluboka dýchat.

Hodně zhluboka dýchat.

Ne, ani to nepomáhalo. Sakra!

Prostě jsem ji musel políbit. Nejsem z kamene, jako muž mám své potřeby. A ty potřebnější potřeby bych nerad dělal na chodbě. Tohle je alespoň trochu uspokojilo. Mě to uspokojilo.

S vyděšeným pohledem se na mě dívala a s otevřenou pusou zůstala stát. Jo, tak přesně tohle způsobuje oslnění z mé osobnosti. A z mého dokonalého polibku.

Konečně se poměrně vzpamatovala, ale než se na mě znovu mohla vrhnout, ozval se za mnou pískavý hlas.

A do hajzlu…

„Miku?!“ teď už to znělo skoro plačtivě. Nechtěl jsem se otočit, vážně nechtěl. Pomohla mi až ruka, která mi s překvapivou těžkostí dopadla na rameno. Prudce mě k sobě otočila. Její oči byly jako ohýnky, ale krev v mých žilách se z nich nerozpumpovala, spíš zamrzla.

Stejně jako zbytek mého těla. Snažil jsem se ze sebe shodit počáteční děs a nesměle se usmál. Jessičina tvář se zkřivila. Nepěkně.

Pak už jsem jen cítil miliony pichlavých jehliček v levé tváři. Po chvilce i v pravé. Do očí se mi snažily vyhrknout slzy bolesti, ale včasně jsem je zadržel.

„Jessico?“ vysoukal jsem ze sebe dotčeně. Nejspíš za ten dotčený tón jsem schytal ještě pořádně rozzuřený pohled. Pokud já jsem se snažil zadržet slzy, Jessica se o to ani nepokoušela.

„Hajzle!“ křikla a mrštila po mně malou růžovou taštičkou. Rychle se otočila a za doprovodu hlasitého vzlykání utekla. Zaraženě jsem stál a sledoval ji, dokud mi nezmizela z dohledu.

Otočil jsem se, abych to vyžehlil alespoň u Eve, ale jakmile jsem tak učinil, pravou tvář jsem měl ještě prokrvenější. Už jsem se nadechoval, abych něco řekl, ale jediné, co jsem viděl, byla její záda a slyšel další procítěné „Hajzle“.

Povzdechl jsem si, tohle se mi vážně nepovedlo. Jedna byla jistá, druhá perfektně načatá a teď? Sehnul jsem se pro taštičku, která mi ležela těsně u nohou, a zvědavě nakoukl dovnitř. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Tolik krajky…

Jedno mi bylo najednou jasné.

Dnešní večer jsem asi pořádně zabil.

AjjinkaRee

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Lipi4

3)  Lipi4 (05.10.2010 17:50)

Holky, já totálně nemůžu jste skvělé

DeSs

2)  DeSs (05.10.2010 17:03)


Já tuhle povídku prostě miluju. To jeho sebevědomí a ego!
A s tou Jessicou... já už se bála, že mu to vyjde. A on to takhle pohnojil!
Vážně skvělé!

Evelyn

1)  Evelyn (05.10.2010 16:47)

Dámy, co na to říct?
A, ehm, já chtěla pozdravovat, zamávat a ne hned líbat. Ale musím uznat, že borci jako Mikovi by se mi v reálu těžko odolávalo
Je vážně skvělej

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse Jacob 1