Sekce

Galerie

/gallery/18247318.png

Trochu se pohneme dopředu, ale jen lehce, nebudeme to přehánět...

Všem moc děkuju za komentáře k minulé kapitole, byla jsem z ní celá nesvá a o to víc mě těšily ♥ Díky!

15+ za jeho slovník ;)

Posledních pět tejdnů bylo nejdelších v mým životě. Emmett mě přesvědčil, že nemocnice není zrovna to nejlepší místo ke kempování, takže jsem se vrátil zpátky domů. Když jsem nebyl u Belly, snažil jsem se najít práci, a když jsem nedělal to, snažil jsem se dohnat spánkovej deficit. Většinou jsem si ani nepamatoval cestu do postele, usnul jsem někde v jejím průběhu. Zezačátku jsem si myslel, že se takový tempo nedá vydržet, ale nakonec jsem si na něj zvyknul. Byl to zaběhnutej proces, kterej sice nepatřil k těm nejoblíbenějším, ale ani jednu z věcí jsem z denního rozvrhu vyškrtnout nemohl.

Jakmile mi došlo, že školu nedodělám, ani kdyby mi za prdelí hořelo, vzdal jsem to. Věděl jsem, že jsem to posral. Myslel jsem na všechny ty prachy, který do mýho studia Esme s Carlislem nacpali a cejtil se ještě víc na hovno.

Zatím jsem neměl koule jim to říct. Dokázal jsem si dost živě představit, jak bude Esme smutná a jak jinak klidnej Carlisle vybouchne. Ani na jedno z toho jsem se netěšil a pořád to odkládal, i když mě Bella nutila k tomu, abych zvednul ten pitomej telefon a zavolal jim. Ale ani její přesvědčovací techniky nestačily k tomu, abych to udělal. Potřeboval jsem čas, abych si všechno rozmyslel. A hlavně jsem musel najít práci. Chtěl jsem mít v záloze nějakou pádnou výmluvu, proč jsem se na všechno vykašlal.

Dobrá práce by byla skvělou výmluvou, ale nějakou v zapadlým Hanoveru a jeho okolí najít, bylo nad lidský síly. Nebo jenom nad moje, což jsem si přiznat nechtěl.

Emmett samozřejmě zase udělal to svoje gesto. Nabídl mi, že mi pomůže. Jenže já už nechtěl jeho pomoc, chtěl jsem si dokázat, že se zvládnu postavit na vlastnína nohy sám, bez pomoci. Ale jak běžel čas, začínal jsem toho pomalu litovat. Nebylo snadný jít na další pohovor, když jsem u toho minulýho vyhořel.

Jedinou motivací byla Bella.

Už když jsem stál ve dveřích jejího nemocničního pokoje, vždycky poznala, jak jsem si vedl. Sralo mě, že ji zklamu i dneska. Nestál jsem o další utěšování a přesvědčování o tom, že to příště vyjde. Dokonce jsem se už ani netěšil na to, jak začne barvitě nadávat na neschopnýho personalistu, kterej nedokáže poznat talentovanýho člověka.

Byla mi oporou, i když to teď měla bejt moje práce. To na ni toho bylo víc než dost. Měla obrovský štěstí, když začala nalomená pánev srůstat přesně tak, jak si všichni doktoři přáli, ale při každý snaze o rehabilitaci musela trpět. Tvářila se, že všechno zvládá, ale to nic neznamenalo. Bylo mi jasný, že to dělá jen kvůli mně. Že doopravdy taková hrdinka není. Popírala to, jak jen mohla, ale já ji měl prokouknutou.

Nemohla vstát z postele a ta ženská, která jí s rehabilitacema pomáhala, vůbec nebyla něžná. Když přišla poprvý, málem jsem po ní skočil. Bylo těžký sledovat něco takovýho přímo před sebou, bylo to skoro stejný, jako by jí znovu ubližoval Reday, i když tahle ženská jí chtěla pomoct. Od tý doby jsem měl v rehabilitačních hodinách zákaz vstupu. Vypekly mě, abych neviděl nic z toho, co se za zavřenýma dveřma jejího pokoje děje.

O to víc času jsem měl na bezcílný pobíhání po městě, který k ničemu nevedlo. Někdy jsem byl tak zoufalej, že jsem si na hodinu lehnul. Během okamžiku jsem spal jako dřevo… To byly snad jediný chvíle, kdy se mi vstávalo dobře, protože to znamenalo, že ji zase uvidím. Už jsem se nemohl dočkat toho, až si ji vezmu zpátky domů.

Taky se na to těšila. Veškerý papírování měla za sebou. Black ji vyslýchal skoro dvě hodiny, a když odešel, byla naprosto vyšťavená a rozrušená tak, že jí sestra musela píchnout další oblbovák. Se mnou o tom nemluvila. Nikdy mi neřekla, co se u nich stalo, a já byl natolik rozumnej, že jsem se neptal. Měl jsem dostatečně bujnou fantazii na to, abych si ty sviňárny představil. Nechtěl jsem, aby si tím musela projít znovu.

Reday byl pořád na svobodě. Nesměl opustit město, ale i tak jsem se kolikrát přistihnul, jak rád bych zajel na to nechutný předměstí, kde si to všechno tak bravurně posral. Litoval jsem toho, že jsem Belle slíbil, že za ním nikdy nepůjdu. Toužil jsem po tom, abych ho měl znovu před sebou. Tentokrát by to dopadlo úplně jinak.

Zaklapnul jsem skříň, odkud jsem vytáhnul další čistý prádlo, který ke mně přivezla Angela. S policejním doprovodem, kterej zároveň prohledával jejich dům kvůli dalším důkazům, odvezla většinu jejích věcí, který tam ještě zbyly. To všechno teď bylo naskládaný u mě. Hromada tašek sahala skoro až k oknu, ale mně to nevadilo. Poslední dobou jsem tu netrávil moc času, většinou jsem tady jenom spal.

Nikdo nebyl doma, takže když jsem za sebou zabouchnul, musel jsem i zamknout. To mě zdrželo, protože s taškama to šlo dost těžko. Neohrabaně jsem si sáhnul do kapsy a vytáhnul mobil. Měl jsem půl hodiny. Kurva. Nestíhal jsem, přitom ještě před chvílí jsem měl hromadu času.

Schody jsem bral po třech a na ulici jsem vyběhnul s ještě rozepnutou bundou. Na tom teď nezáleželo, dneska jsem to musel stihnout včas. Nemohlo se na mě čekat. Připadal jsem si jako idiot, když jsem přebíhal silnici ověnčenej jak vánoční stromeček. V takovejch chvílích jsem toho zmrda nenáviděl ještě víc. Oprava Volva by vyšla pěkně draho, i když šlo jen o zmačkaný plechy, jak povzbudivě tvrdil Emmett. Stejně mi to bylo k hovnu, jezdit jsem s ním nemohl.

Přidal jsem a skoro to napálil do točivejch dveří nemocnice. Už víc v klidu jsem jima prošel a popoběhnul až tolik známou cestou do druhýho patra. Trefil bych k ní i poslepu, o tom jsem byl přesvědčenej.

Když mě viděla, celá se rozzářila. Zbožňoval jsem tyhle chvíle. Už vypadala stejně, jako když jsem ji poznal. Žádný modřiny ani podlitiny na tváři neměla. Ret, kterej před pár týdny měl až nezvyklou velikost, už byl naprosto normální a vítal mě stejně nadšeně, jako její ruce, který se ke mně automaticky natáhly.

„Ahoj,“ brouknul jsem, když její stisk o něco povolil. Měla teď ruce o něco silnější než dřív, nebo mi to tak alespoň přišlo, ale přisuzoval jsem to rehabilitacím a veškerý přípravě na dnešní den. Ještě víc se usmála a znovu mě začala líbat. Už dávno to nebyl žádnej vítací polibek, líbilo se mi, když to byla pro změnu ona, kdo se nechával unést. Nechtěl jsem, ale stejně jsem se po chvíli musel odtáhnout. „Připravená?“ nadhodil jsem vesele, když jsem položil tašky vedle postele a mrknul se na stěnu naproti nám.

Berle už stály opřený o zeď a čekaly jen na ni.

„Doufám,“ řekla váhavě a následovala můj pohled. Oba jsme se dívali na dvě neškodně vypadající berle, těžko říct, komu z nás naháněly větší hrůzu. Byl jsem nervózní a zároveň zvědavej, jak tohle dopadne. Chtěl jsem, aby se zvládla postavit na nohy, ale po tom, co jí doktor doporučil ještě alespoň týden počkat, jsem si ani netroufal doufat, že by to mohlo vyjít.

Pořád by musela chodit na rehabilitace, ale všechno by bylo jednodušší. Mohla by konečně domů, pryč z tohohle dezinfekcí páchnoucího místa, kde nebylo nic, kromě bílejch stěn a pár obrazů od jednoznačně zhulenejch malířů.

„Přinesl jsem ti věci. Emmett tě pozdravuje a Rose se omlouvá, že nemohla přijít…“ shrnul jsem asi všechno, co jsem jí chtěl říct.

„To je dobře, obecenstvo stejně nebude potřeba,“ usmála se, ale moc vesele nezněla. Bála se, věděl jsem to. S povzdechem jsem si sednul na židli u její hlavy a vzal ji za ruku. Okamžitě mi stiskla prsty, jako by mě u sebe chtěla udržet.

„Zvládneš to,“ začal jsem povzbudivě. „Kdo jinej by to měl zvládnout? Seš silná a nakopeš těm berlím zadek, jasný?“ Zahihňala se. To byl rozhodně úspěch. „Navíc jsem přesvědčenej, že s nima budeš vypadat zatraceně sexy,“ přiznal jsem se. Plácla mě dlaní a já hravě heknul. „Proč mě biješ?“ ptal jsem se ublíženě.

„Padají z tebe hlouposti, Cullene. Nikdo s berlemi není sexy, a já už určitě ne,“ usadila mě, ale moc dobře jsem věděl, že se baví.

„Uvidíme,“ nedal jsem se. „Já mám na tohle docela oko.“

„To mě nepřekvapuje,“ rýpla si. „Je vůbec něco, na co oko nemáš?“ Široce jsem se usmál a pomalu se vytáhnul až k ní. Začal jsem ji líbat na krku a postupoval níž. Nechala mě, což něco určitě znamenalo, ale naši snahu o cokoliv dalšího přerušilo podrážděný odkašlání. Okamžitě jsem se odtáhnul.

Byla to ta bradatá fúrie a netvářila se ani trochu mile. I kdybych měl něco dalšího v plánu, po tomhle pohledu by se mnou nejspíš nic nebylo.

„Pane Cullene,“ kývla ke mně odtažitě, já se nezmohl ani na to, jen jsem jako opařenej seděl na tý nepohodlný židli. Bella se hihňala, když jsem se na ni podíval, došlo mi, že důvodem jejího smíchu jsem já. Byl jsem kurevsky rád, že se směje, ale nemusel jsem to bejt zrovna já, kdo je taky k smíchu. „Bude tady, paní Redayová?“

„Zůstane se mnou,“ zvážněla Bella okamžitě a natáhla ke mně ruku. Věděl jsem, že zrovna teď se potřebuje držet ona mě. Byl jsem tu a hodlal jsem udělat cokoliv, abych jí nějak pomohl.

I když to znamenalo, že budu v jedný místnosti s tou šílenou ženskou.

„Pomůžeš mi?“ zamumlala Bella přiškrceně. Hned jsem se nahrnul k ní, ale bál jsem se vztáhnout ruce, abych jí nějak neublížil. Nakonec si poradila sama, trochu se pošoupla a moje ruce si přiložila tam, kam potřebovala. „Jenom na kraj, prosím,“ zašeptala. Poslechnul jsem ji a opatrně jí pomohl na kraj postele.

Měla na sobě dlouhou noční košili, ale stejně jsem na malou chvíli zahlídnul tu děsivě vypadající železnou konstrukci, která jí držela pánev v rovině. Všimla si toho až po mně a hned na to si poplašeně stáhla košili zpátky dolů.

„No tak,“ zavrněl jsem klidně a chytil jí ruce. „Nestyď se, jasný?“ Přikývla, ale nic neřekla. To nebylo moc dobrý. Opatrně jsem ji podepřel, a když jsem byl rty v úrovni jejího ucha, natáhnul jsem se k němu blíž. „Vlastně je to rajcovnější než podvazky.“ Uchechtla se, bylo na ní poznat, že na ten nepříjemnej pocit alespoň na chvíli zapomněla. Odtáhnul jsem se, abych jí nechal trochu prostoru. Nesměl jsem na ni tlačit, tohle bylo jen na ní. Jestli si myslela, že je připravená, nechtěl jsem jí bránit. Stejně jsem byl pořád ve střehu, sledoval každej její pohyb, připravenej ji kdykoliv chytit, kdyby svoje vratký pohyby neuhlídala.

Sestra přišla blíž k nám a v rukách držela berle. Bella se na ně chvíli nedůvěřivě dívala, pak začala vrtět hlavou. Do prdele.

„Nezvládnu to,“ vydechla poraženě a sklonila hlavu do dlaní. Nohy jí ochable visely z postele dolů, ale jinak vypadaly zdravě, silně. Celou tu dobu se na to cejtila a nikým si to nenechala vymluvit. Věřil jsem, že tohle je jen chvilkový, že ji to brzo přejde. Objal jsem ji a ignoroval mlasknutí, který se ozvalo za mnou.

„Co jsem ti říkal?“ řekl jsem měkce. Neměl jsem v plánu ji do něčeho nutit, jen jsem potřeboval vědět, jak na tom doopravdy je.

„Že zvládnu všechno,“ zopakovala moje slova, která jsem jí říkal pokaždý, když jsem za ní byl.

„Hodná holka,“ pochválil jsem ji. „Budu tě držet a nic se ti nestane, uvidíš.“

„To mě mělo uklidnit?“ obrátila najednou. Překvapeně jsem zamrkal. „No dobře,“ kapitulovala nakonec. Spokojeně jsem se usmál a otočil se na tu blbě zírající ženskou, abych si od ní vzal berle. Neochotně mi je podala.

„Chytni to tady,“ radil jsem jí, „budeš mít lepší oporu zad.“

„Vy snad studujete medicínu?“ podivil se hlas za mnou.

„Dívám se na House,“ odpověděl jsem uhlazeně a dál si jí nevšímal. Sledoval jsem Bellu, která právě zápasila s druhou berlí. Věděl jsem, že jde o zvyk, když jsem měl berle poprvý já, trvalo skoro týden, než jsem se s nima tak nějak sžil. Carlisle mě pak dokonce peskoval, abych s nima neběhal. „Držím tě,“ ujistil jsem ji, když jsem viděl, že váhá. Teď bylo nejdůležitější, aby ji nezarazilo, jak velkou sílu bude muset v rukách mít, aby se celou vahou nezapřela o nohy. Ale celou dobu tady trénovala, měla by na to bejt připravená. Určitě jsem v týhle nemocnici nebyl jedinej, kdo sem tam zahlídnul epizodu rýpavýho doktora.

Zhluboka se nadechla a zhoupla boky, aby se posunula ještě víc ke kraji. Držel jsem ji pod paží a byl připravenej okamžitě zasáhnout, kdyby se něco posralo. Ale nic takovýho nebylo potřeba. Zhoupla se dolů a dokázala sama stát. Vratce, ale stát. Neuvědomil jsem si, že se culím, dokud ke mně nezvedla lehce rozšířený oči. Pořád jsem měl nataženou ruku a jistil ji, ale vůbec to nepotřebovala.

Byl jsem na ni kurevsky hrdej, protože si vystačila sama, stejně jako vždycky. Měl jsem pravdu.

Zvládnem to.

 

Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

matysekmj

22)  matysekmj (24.09.2012 06:05)

Tak já se zase hlásím do služby, sice mi to dlouho trvalo (stydím se ),ale to už je fuk.
Je to krása jak mám kluk vyrostl a jak je starostlivej, jen tak dál a všechno bude tak jak má být
Pádím na další

Astrid

21)  Astrid (20.07.2012 14:56)

tá jeho starostlivosť, zašla si až do intímnej stránky v tejto poviedke, o ktorej málokto píše.

Ree

20)  Ree (19.06.2012 22:43)

Íííííííí! Já jsem na ně taky hrozně hrdá! Jsou úžasní! Zvlášť Bella, že to tak zvládá. Ale tu sestřičku bych jednou berlí sestřelila

19)  joli (15.06.2012 23:12)

Prosím,prosim další kapitolu.:( :p

GinaB

18)  GinaB (13.06.2012 14:55)

Tak konečně jsem dočetla všechny resty...
Edward tak nějak nenápadně dospěl a začíná chápat o čem je život. A přitom neztratil nic z toho kouzla bezstarostného nezodpovědného sígra, co lehce proplouvá životem. Bellin první krok, snad to bude bez následků na těle i na duši, a snad je to i první krok jejich společného života. I když s manžílkem to asi ješte tak jednoduché nebude. Ale doufám,že tentokrát nebude spravedlnost úplně slepá...
Jako vždy skvělé a už se třesu na další kapitolu.

Ajjinka

17)  Ajjinka (04.06.2012 23:55)

Holkyyy, děkuju!
ambrouš, nepředbíhej
Fanny, to určitě ne, ještě maximálně tři kapitoly a ende

Fanny

16)  Fanny (04.06.2012 23:30)

Je tu čtvrtá desítka ( Dočkáme se páté?) a Bella není tou stejnou Bellou a Edward už vůbec není takový jako na začátku. A doufám, že celá situace je na tom líp než na celém počátku. Prozatím se na ně usmálo štěstí a já doufám, že ta jejich (teď už konečně) šťastná hvězda nepřestane svítit.

Jinak skvělé...

Bye

15)  Bye (04.06.2012 22:21)

Pane jo, Edward se postavil životu čelem. Zdá se, že z něj Bella ždíme jen to nejlepší, jen tak dál!
Berle! Malý krok pro lidstvo, ale velký pro Bellu :) Ždímou ze sebe to nejlepší vzájemně, co? ;-)
"Určitě jsem v týhle nemocnici nebyl jedinej, kdo sem tam zahlídnul epizodu rýpavýho doktora." Taky doufám!

piky

14)  piky (04.06.2012 19:57)

Silvaren

13)  Silvaren (04.06.2012 10:50)

Edward je, zdá se, dospělej a moc mu to prospělo. Zároveň jsem ráda, že je to tak nějak pořád on. Jakoby byli s Bellou pro sebe stvoření, pomalu se začínají stavět na nohy, tak doufám, že jim to bude společně šlapat. Tohle byla vážně moc pěkná kapitola, užila jsem si to.

Marcelle

12)  Marcelle (04.06.2012 09:18)

Ajjinko, ty jsi vážně kouzelnice, tohle bylo moc hezký, díky.

leelee

11)  leelee (03.06.2012 21:52)

uf, no, tohle aspoň vypadá že nebude mít trvalý následky (když vynechám psychický následky) a už bude jenom líp

jenže kdo ví?

Lenka326

10)  Lenka326 (03.06.2012 18:50)

Nádhera. Dospělý Edward, starající se Edward, Edward hledající si práci, Edward jako opora při prvním Bellině kroku. A přitom má pořád v sobě toho smrádka, kterým byl dřív. Ale už jen tak maliličko, třeba když mrčí na nepříjemnou sestru ve špitále.
A umí Bellu rozesmát a podržet, nejen při tom prvním kroku. Jsem ráda, že jsme si užili trochu klídku, i když s Redayem to ještě není vyřešené, ani Bella ještě není úplně zdravá. Ale věřím, že bude a zbaví se té pánevní konstrukce, údajně rajcovní...
Skvělý dílek, díky.

eMuska

9)  eMuska (03.06.2012 18:18)

House, chááá tak to teda hej! A normálne mám radosť! tešujem na pokráčko, s Redayom do basy!

ambra

8)  ambra (03.06.2012 18:13)

On je z něj fakt velký kluk I když - chvíli jsem váhala, jestli jsem vážně ráda , ale asi jo, protože jsi dokázala nechat ho dospět a zároveň se nestalo nic s jeho úžasnou osobností (a osobitostí:D ).
Miluju, když autor dokáže do zdánlivě obyčejné situace schovat velmi silný symbol, aniž by to působilo uměle nebo křečovitě.
První krok se vším všudy. První krok z nemocnice a do nového života . Zatím jsou potřeba berle, ale doufám, že co nejdřív se opřou už jen jeden o druhého .
Jo a echm, ta konstrukce kolem pánve - doufám, že si Edík nějak neublíží

Nosska

7)  Nosska (03.06.2012 17:27)

Dívám se na Hause
A ta poslední věta - Zvládnem to... áááách
Doufám, že teď už se jim nic neposere

Domik

6)  Domik (03.06.2012 17:17)

úžasný! moc se těším na další díl!

5)  iveta (03.06.2012 16:44)

dakujem moc pekne za krasnu oddychovu kapitolku po tom adrenaline padla naozaj vhod;) tesim sa na dalsiu dufam ze uz bude vsetko odbre aj ked mam tusaka ze sa s s tym panghartom este stretneme:/

mispa

4)  mispa (03.06.2012 15:20)

Jalle

3)  Jalle (03.06.2012 14:39)

dúfam, že ďalšia kapitola je už rozpísaná

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still