Sekce

Galerie

/gallery/18247318.png

Uh! Byl to boj a sama vím, že výsledek stojí za starou Swanovou, ale jsem ráda, že jsem ze sebe alespoň něco dostala :D

Všem moc děkuju za trpělivost a za držení palců ♥

Speciální poděkování patří piky, ta by ke psaní donutila snad i mrtvolu :))

15+ za jeho slovník ;)

Klížily se mi oči a nešlo tomu nijak zabránit. V ruce jsem se snažil udržet ovladač k televizi, ve který dávaly už předem posranej zápas s Yankees, a cejtil jsem, jak mi chladivej plast projíždí mezi prstama… Bella ležela bez hnutí už třetí den, byla nadopovaná tolika práškama, že jsem skoro přestával věřit tomu, že se ještě někdy probere.

Přístroje, na který byla napojená, pravidelně pípaly. Už jsem si na ten zvuk zvyknul, a když se jen nepatrně vychýlil ze zaběhnutýho rytmu, začal jsem panikařit. Zbytečně, jak mě ujišťovala ta napružená stará ženská, co tu dělala sestru. Už se preventivně mračila, když jsem ji volal, a přepychově tím vystavovala svoje tři pracně vyšlechtěný brady.

Potřeboval jsem sprchu. Potřeboval jsem se pořádně protáhnout a konečně se najíst něčeho, co vypadá a zároveň chutná jako jídlo. Přežívat na tyčinkách z automatu byla kurevská mizérie. Celkově všechno stálo za hovno.

Reday si vesele pobíhal venku, byla to jen otázka několika hodin, než za něj byla zaplacená kauce. Vyšetřování na svobodě. Pro mě to znamenalo rovnou dvě věci. Před dveřma nemocničního pokoje se střídali policajti jak na běžícím páse. Emmett měl pořád vliv a důkazy mluvily proti Redayovi dost jasně, takže po pár drsnejch slovech dostala Bella ochranu. Mohl bych v klidu odejít a nemusel bych se bát o to, že se jí něco stane. Zároveň ale bránili mně, abych udělal něco jemu.

Měl jsem je prokouknutý. Od samýho začátku.

Jediný štěstí bylo, že už jsem nebyl z ničeho podezřelej. Moje cenzurovaná verze výpovědi, ze který bylo vymazaný všechno kurvování, bez kterýho jsem se obejít nedokázal, když jsem myslel na vysmátýho Redaye, kterej si v klidu zase dřepěl na prdeli doma, udělala hodně. Bylo víc než jistý, že z tohohle se ten zmrd nevylíže, ani kdyby přeblafnul tu steroidovou hroudu masa, která mě zatkla.

Ale ještě víc mohla udělat Bellina výpověď. Mohla změnit všechno. A já doufal, že jakmile se probere, konečně bude schopná vidět věci jasně. Po tom, co jí udělal, jí to dojít muselo. Její život nebyl pohádka a Reday nebyl žádnej pošahanej princ, co by pro ni udělal první poslední. Jediný, na co se zmohl, bylo přivázat ji ve studeným sklepě. Na nic víc neměl. Jen si svoje komplexy vylejval na někom, kdo za nic nemohl.

Pořád jsem nechápal, jak to mohl udělat. Jí. Obyčejná holka, která se mu líbila. Proč si ji bral, když ji nakonec stejně nechával zavřenou doma, aby mohla sledovat všechny ty sračky, co se kolem něj děly? Aby mohla přihlížet tomu, jak šuká s jinou? K čemu všemu to bylo? Ona potřebovala něco normálního.

Nevěděl jsem, co se stane, až se probudí, a děsila mě představa, že si bude pořád hluše mlít tu svou. Byl jsem připravenej jí pomoct. Chtěl jsem tu pro ni bejt, ale k tomu bylo třeba, aby to chtěla i ona.

Překvapovalo mě, jak snadno jsem si na to dokázal zvyknout. Nechtěl jsem nic jinýho, než jí dokázat, že tu pro ni jsem a vždycky budu. Dokonce jsem si ani nepřipadal blbě. Bylo to přirozený, vůbec jsem nad tím nemusel přemejšlet. Prostě jsem nemohl vidět to, jak trpí. Vytrpěla si toho dost na celej zbytek svýho života.

A teď tu ležela, bez života, nehybná a celá pomlácená.

Největší problém byl asi s pánví… Musela si projít dvěma operacema, aby ji doktoři dali do pořádku. Ten brejlatej chlápek, co ji operoval, si rozhodně nebral žádný doktorský servítky. Narovinu mi řekl, že kdybych ji nepřivezl včas, mohlo to bejt mnohem horší. Neřekl mi nic, co bych nevěděl. Ani jsem nechtěl myslet na to, co by se stalo, kdyby měl Reday možnost se k ní ještě jednou dostat. Její zranění byla různě stará. Když mi to řekli, bolestivě se mi stáhnul žaludek. Nebylo to tím, že jsem dlouho nic nejedl, jen tím, že mi z toho bylo na blití. Dělal jí to postupně. Chodil za ní, aby jí ublížil.

A ona to musela vědět. Musela vědět, že přijde znovu.

Stisknul jsem zuby k sobě a automaticky sevřel prsty v pěst. Tohle nebyly myšlenky, kterýma jsem se chtěl zabejvat, ale pořád dokola se mi vířily hlavou… Myslel jsem na samý sračky, takže mi trvalo o něco dýl, než jsem si toho zrychlenýho rytmu všimnul.

Okamžitě jsem byl vzhůru a stál na nohou. Očima jsem střelil k monitoru jednoho z přístrojů. Ani trochu jsem mu nerozuměl. Ale bylo to jedno, protože moji pozornost upoutalo tichý zakňourání, který bylo v naprostým kontrastu s rychlým pípáním přístroje.

Znovu zakňourala a pohnula hlavou ke straně, hned na to se zamračila, jako by ji ten jedinej pohyb bolel. Naklonil jsem se nad ní a vzal její tvář do dlaní. Opatrně, protože jsem se kurevsky bál, že jí tak akorát něco udělám.

„Hej, hej, hej…“ snažil jsem se ji uklidnit, i když jsem netušil, jestli mě slyší. „Bello, ššš…“ Trvalo pět dlouhejch vteřin, než prudce otevřela oči. Další dvě vteřiny jsem se do nich mohl dívat, než je zase poplašeně zavřela. Trhavě dejchala a já si byl víc než jistej, že tu není se mnou. Že je pořád spoutaná v temný místnosti pod zemí.

Zbrkle jsem se přes ni natáhnul, abych zavolal sestru, když jsem to udělal, znovu jsem se k ní naklonil. Nevěděl jsem, co mám dělat. Co mám říkat. V hlavě jsem měl totálně bílo.

„Bello, slyšíš mě?“ Nebylo to zrovna nejlepší řešení, ale byl jsem v koncích. Víčka měla křečovitě stažená k sobě, žíly na rukou jí naběhly, jak v pěstech pevně svírala prostěradlo pod sebou. „Hej, hej,“ tišil jsem ji a prsty ji neohrabaně hladil po čele. Myslel jsem, že to alespoň trochu pomůže, ale ten napjatej výraz se neztratil. „Jsi v bezpečí,“ zašeptal jsem těsně u jejího ucha. Už jsem si byl jistej tím, že mě slyší, i když pořádně nereagovala. Slyšela mě. A znovu otevřela oči. Párkrát zamrkala, těkala jima přes celou místnost, až se podívala na mě.

Viděl jsem, jak se jí ulevilo. Jako by si konečně dala všechno dohromady. Pomalu vydechla a já si všimnul, jak našponovaný prostěradlo pod ní povoluje. Pustila ho.

„Ahoj,“ brouknul jsem nesměle. Tvrdnul jsem u její postele tři dny a až teď jsem si připadal jako idiot. Na tohle jsem nebyl připravenej. Neměl jsem ponětí o tom, co si pomyslí, až mě uvidí. Teď to tu bylo a já z její tváře nevyčetl nic, co by mi alespoň trochu pomohlo. Možná za to mohly všechny ty modřiny a ještě pořád oteklej ret, ale nedokázal jsem uhádnout, co se jí právě teď honí hlavou. Jen jsem u ní byl. Nechtěl jsem tuhle chvíli zazdít nějakýma zkurvenýma kecama. Nevěděl jsem, na co čekám, dokud nepromluvila.

„Kde to jsem?“ dostala ze sebe s obtížema. Hlas jí vynechával a zněl stejně unaveně, jako ona vypadala. A i když tohle nebyla vhodná situace pro vtipy, tahle otázka mi vtipná přišla. Nadzvednul jsem jedno obočí.

„V nebi,“ odpověděl jsem jí tiše. Zavřela oči a jeden koutek se jí vyhoupnul vejš, pak bolestně sykla. „Jsi v nemocnici,“ řekl jsem po chvíli. Takhle nahlas to neznělo povzbudivě ani chlácholivě.

„Proto ta dezinfekce,“ zachrchlala a lehce nakrčila nos. Zavrtěl jsem hlavou a instinktivně natáhnul ruku k její. Měla ji studenou, ale jakmile jsem se jí dotknul, pokusila se tu moji chytit. Šlo jí to těžko, byla slabá, ale i tak bylo neuvěřitelný znovu cejtit její dotek, kterej dával jasně najevo, že je živá. „Co se stalo?“ zeptala se opatrně. Povzdechnul jsem si. Tohohle jsem se bál, nechtěl jsem bejt ten, kdo jí bude všechno vyprávět, ale zároveň jsem nechtěl, aby to udělal někdo jinej. Nerozuměl jsem si.

„Byl jsem tě hledat,“ zkrátil jsem to, „a našel tě takhle,“ zafuněl jsem a máchl k ní volnou rukou, jako by snad bylo potřeba ukázat, jak to myslím. Překvapilo mě, že se ve mně znovu objevil vztek. Poslední dny jsem byl nasranej permanentně, ale nečekal jsem, že to nepřestane, ani když budu mluvit s ní.

„Promiň,“ zamumlala potichu. Nechápal jsem, za co se omlouvá, ona nic neudělala. To všechno on. Měl jsem to pořád před očima, byla to jak scéna z nějakýho posraně realistickýho hororu. „Mělo mi to dojít.“

„Mělo ti to dojít,“ odfrknul jsem si kysele. Doufal jsem, že k tomu dojde pozdějc, ale nešlo to ovlivnit. „Kurva, Bello! Na cos vůbec myslela? Ten chlap je psychopat a tys to musela vědět! Copak jsi úplně přišla o rozum? Kolikrát jsem ti říkal, že to spolu zvládneme? Ale jak jsem ti mohl pomoct, když jsem nevěděl, co se děje?! Kdyby se mi ten zkurvysyn dostal pod ruku, zaplatil by za všechno, co ti kdy udělal!“

„Promiň,“ zopakovala už sotva slyšitelně. Jediný slovo ve mně všechno zlomilo. Ten tón, jakým ho řekla. Bylo mi najednou u prdele, co všechno se stalo, dokonce i to, že jsem tomu nemohl zabránit. Byl jsem jen kurevsky šťastnej, že je v pořádku a že mluví. Že má otevřený oči a neposílá mě do prdele.

„Kdybys… Kdyby tě…“ Nedokázal jsem to říct nahlas. „Zabilo by mě to.“

„Hlupáčku,“ pousmála se a namáhavě zkusila zvednout ruku. Musel jsem jí pomoct, aby se jí to vůbec povedlo. Přitiskla ji na mou tvář, už byla teplá a příjemně hřála. Znal jsem tenhle dotek, dával mi víc, než co mohla říct.

„Byl jsem posranej strachy,“ přiznal jsem se a díval se jí při tom do očí. „Bál jsem se, že jsem přišel pozdě… Málem jo. Mohl jsem přijít pozdě.“

„Nemusel jsi přijít vůbec,“ zvážněla a celýho mě tím zaskočila. Chtěl jsem jí na chvíli vidět do hlavy, abych věděl všechno, co se jí v ní v tenhle bizardní okamžik honilo. Bylo mi divný, že nezačala propadat panice a dokázala v klidu komunikovat. Nechtěl jsem ani myslet na to, že je na podobný zacházení zvyklá… Musel bych si urvat hlavu za to, že jsem ji vůbec někam pustil. Nemohl jsem si to vyčítat víc, ale vrátit to už nešlo, i když bych udělal všechno jinak. Zabil bych toho sráče hned, co jsem ho poprvý potkal.

„Musel,“ nesouhlasil jsem s ní. „Musel jsem ti pomoct.“

„A jak jsi věděl, že… je něco špatně?“ nakousla. Poznal jsem, že to ve skutečnosti slyšet nechce a stejně tak dobře jsem věděl, že o tom dál nechci mluvit já, ale měla právo vědět, jak to všechno bylo.

„Zavolala mi Angela,“ začal jsem, „sama nevěděla, co se děje, ale mně bylo hned jasný, že to nebude nic dobrýho,“ procedil jsem skrz zuby a levačku sevřel v pěst, skoro to zabolelo. „Jel jsem hned… Pak jsem tě odvezl do nemocnice.“ Záměrně jsem přeskočil tu pasáž, kdy jsem ji našel. I to, že se nás Reday pokusil oba zabít v autě. Ani o noci strávený za mřížema vědět nemusela.

„Hrál sis na hrdinu?“ usmála se znovu.

„Nepotřebuju si hrát na něco, co už jsem,“ zkusil jsem odlehčit atmosféru kolem. Povedlo se to. „Ty mi snad nevěříš?“ vzdychl jsem ublíženě.

„Věřím,“ ujistila mě, ale pak se jí obličej stáhnul bolestí. A já už zase nevěděl, co mám dělat. Zvednul jsem prdel a došel k tomu posranýmu zvonku. Fungoval, o tom nebylo pochyb, jen ten někdo na druhým konci byl hluchej nebo úplně blbej.

„Bolí tě něco? Vydrž chvilinku… Kde je ta zkurvená sestra?!“ Začínal jsem ztrácet nervy. Přesně tohle jsem předpokládal. Vysere se na mě, zrovna když je jí doopravdy potřeba. To bylo v podobnejch ústavech normální, jenom ve Forks Carlisle lítal z pokoje do pokoje jako nějakej nabuzenej pošuk.

„Jsem v pohodě,“ zkoušela mi namluvit další pakárnu, která nemohla bejt pravdivá. Možná si myslela, že všechno zvládne sama, ale teď musela především odpočívat. Potřebovala nabrat síly, aby mohla jít domů. K sobě domů. Ne k tomu vymaštěnýmu hovadu, to už se k ní nikdy nesmělo přiblížit.

„To vidím,“ odseknul jsem, najednou zase podrážděnej. Rukou jsem si prohrábnul vlasy a chystal se nasraně napochodovat do sesterny, ale jako na zavolanou se otevřely dveře. Nebyl jsem překvapenej, když jsem viděl její znuděnej ksicht. Věděl jsem, že mě v tom chtěla vymáchat, ale ona překvapená rozhodně byla, protože jsem ji tentokrát nevolal jen tak kvůli něčemu.

„Paní Redayová,“ usmála se na ni zaskočeně. Se zavrčením jsem si založil ruce na prsou. Vážně mi to tady začínalo lézt na mozek… „Jak se cítíte?“

„Jsem v poho-“

„Měla bolesti,“ dořekl jsem za ni dřív, než jí stihla namluvit něco jinýho. Ušklíbla se na mě, což znamenalo jediný – jasnou kapitulaci. Byl jsem rád, že se nehádala, mohla mi to alespoň nějak usnadnit, když doteď musela všechno komplikovat. Nic nenamítala, když jí sestra píchla něco proti bolesti. Neznal jsem to, ale bezpochyby by se mi to doma hodilo.

„Zůstaneš tu?“ Už měla zavřený oči, ale rty se mnou mluvily dál.

„Rozmyslím si to,“ zamručel jsem spokojeně a natáhnul se, abych se mohl otřít o její pootevřený rty těma svýma. Po vší tý nejistotě to byl kurevsky skvělej pocit.

 

Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Astrid

21)  Astrid (20.07.2012 14:47)

ja mylujem ako on ju myluje!!! ňufák nežný je k nej milý, strašne ho za to lúbim

Ree

20)  Ree (19.06.2012 22:31)

19)  joli (02.06.2012 19:55)

Ajinko,kapitola byla naprosto úžasná,snad to b ude už jen lepší mezi nimi.

Bye

18)  Bye (30.05.2012 20:35)

Ajji, to je neuvěřitelný!!!
Já se rochním v tom, jak jsi dokázala z Edwarda zachovat to, co jsem na něm od začátku žrala (hláškař jeden namachrovanej! ) a zároveň jsi z něj udělala skvělýho a žádoucího chlapa
Já ho miluju!!!
A myslím, že je dobře, že ho ta ochranka hlídá... Jinak by byl schopnej to vyhrotit tak, až by si lehnul vedle Belly... nebo sednul k Redayemu... Nene, jen ať Redaye pěkně ťafne spravedlnost!


Domik

17)  Domik (30.05.2012 19:38)

moc se těším na další díl!

matysekmj

16)  matysekmj (30.05.2012 16:34)

Ajjinko to byla nádhera a ten dojáček po probuzení přiznávám,bulele jsem jak želva.
Čekání se vyplatilo a je jedno jak dlouhý je. A gratuluji k matuře a ted' už to pojede jak na běžícím páse,že?:D

15)   (30.05.2012 09:31)

Ajji četla jsem včera celý den,odstavec po odstavci,protože najednou by mně to zrušilo a rozleptalo :p Edward bral život plnými hrstmi a nestaral se,co za sebou nechává...teď má v dlaních její tvář a bojí se ji i jen políbit,aby jí nezpůsobil bolest,to je kus cesty,kterou musel uvnitř ujít...
a slova " JEN JSEM U NÍ BYL " to je neuvěřitelně silné,není co dodat... opravdu obdivuji tvou schopnost tyhle vnitřní pochody uchopit a přenést pro nás,každá kapitola má spád,napětí,náboj a pravdu...díky

Fanny

14)  Fanny (29.05.2012 21:44)

Perfect! :) :) :) Vzhůru. Živá. Uvědomělá. Spokojená?
A Edward. Slovník jak dlaždič a srdce jako...hrdina(?!) Zaseknutou desku snad konečně někdo vyměnil a gramofon jménem život snad poběží dál. Teď už v pořádku a šťastně

13)  jenka (29.05.2012 21:09)

Ona je vzhůru, ví, že Reday je zmrd (jéje - že by Edův vliv na slovník? :D ), uzdraví se (že jo!), Redaye zavřou až zčerná... Doufám. Díky za další skvělou kapitolu. Mimochodem - ta ústní už teda byla teď 21.? Jestli jo a jestli dopadla dobře, tak gratuluji :)

piky

12)  piky (29.05.2012 19:44)

Oni už jsou spolu - doufám, že už se nerozdělí. Určitě si toho ještě hodně zažijou, ale snad už budou spolu.
Bála jsem se, že Bella ztratí paměť nebo tak něco, a na Edwarda si nebude vůbec pamatovat Ale zlomenina pánve taky není dobrý úraz.
Můžeme jen doufat, že Belle to zase nepřepne, a nebude si nakecávat, že Reday je miláček.
Ajji, chtěla bych se ti hluboce omluvit za to otravování, ale když to na mě příjde - ten absťák Ambra by ti mohla vyprávět
Těším se na další kapitolu

Silvaren

11)  Silvaren (29.05.2012 12:33)

Uch, zlomenina pánve, to teda není maličkost, komplikace do konce života.:( Snad už ale bude jen líp. Edward je odhodlanej, o toho se nebojím, jen Bella si musí nechat pomoct a postavit se na vlastní nohy.

Marcelle

10)  Marcelle (29.05.2012 11:30)

Ajjo, to je vážně úžasný, žes jí nechala si to pamatovat, i když není o co stát. Opět skvělý dílek, ještě že ty tvoje perexy neberu vážně

Nosska

9)  Nosska (29.05.2012 09:33)

Zase jsem si chrochtlapig
Starostlivej věčně nasranej Edwrad, kterej ale nešílí z toho, že se Bella hned neprobrala. Nelítá po všech čertech a neshání Carliseho po všech čertech, jakoby to byl jedinej doktor na světě...
A nepříjená sestra s třema bradama? Víš jistě, že jsou pořád v USA a ne v Čechách? Spíš by mě zajímalo, jestli nastane takovej okamžik, že ti dva (Edward a paní zdravotnice) najdou společnou notu:D
Mockrát děkuji za skvělý díl, teď se mi bude učit mnohem líp.

Twilly

8)  Twilly (29.05.2012 09:25)

Ajjo, oficiálně miluju, když vyhlásíš, že nějaká tvá kapitola stojí za starou Swanovou,páč to ZARUČENĚ znamená, že si jedna čtenářsky pošmákne. Ani teď tomu nebylo jinak

ambra

7)  ambra (29.05.2012 09:23)

Ááááách!!! V reálu to moje úlevné vydechnutí trvalo asi tak tři minuty, takže tohle ber jen jako zástupný model:D :D :D .
Reday je venku?! Doufám, že ne na dlouho!!!
Edí tři dny u Bellina lůžka??? Já prostě chci být Bella. Chci a chci a chci!!!
I když mě z jejího probírání se bolelo u srdce - umím si představit, jak se v podobné situaci člověk zdráhá uvěřit, že noční můra už skončila:( .
Vzhůru a bez následků? Bude schopná svědčit? Jj, jenom Edward zvládne tři dny trpět u postele své milované, aby ji dvě minuty po probuzení sprdnul . Ale jo, ona už musí vědět, že to je jeho oblíbený způsob vyznání lásky. I když umí už i mnohem lepší:
Kdybys… Kdyby tě…“ Nedokázal jsem to říct nahlas. „Zabilo by mě to. Uáááááááá!!!
Tak nám Bellu rychle uzdrav, ať nezůstane jen u lehkých polibků a ať to může natřít tomu idiotovi
Děkuju a doufám, že další je ve výrobě;)

Jalle

6)  Jalle (29.05.2012 08:32)

myslela som, že táto kapitola bude posledná a ona nie je ?

Lenka326

5)  Lenka326 (29.05.2012 07:41)

Obvykle miluju Edwardovy myšlenkové pochody, ale dneska už jsem vyšilovala, že se snad Bellina probuzení nedočkám. No, teď vážně. Tak strašně jsem čekala na to, až se probere, v jakém stavu bude nejen její tělo, ale hlavně její paměť, protože někdy si podvědomí prostě poručí radši utéct do nevědomosti a Bella má toho, na co by radši zapomněla, víc než dost.
Ale ona je vzhůru, všechno si pamatuje a všechno si uvědomuje. Už se tomu grázlovi konečně postaví? A přijme Edwardovu pomoc a podporu?
Moc hezký dílek, krásný konec. Těším se na pokračování

eMuska

4)  eMuska (29.05.2012 07:26)

ešte že ich strážia, by ma rachlo, keby tam naletel Reday... tešujem

3)  leluš (29.05.2012 07:09)

konečne dobré správy

mispa

2)  mispa (29.05.2012 05:54)

:) :) :)

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek