Sekce

Galerie

/gallery/18247318.png

Vím, že minulý díl vyhodil do vzduchu pár otázek, v téhle kapitole by měly být některé zodpovězeny.

21. mám ústní. Jsem podělaná až za ušima a vím, že když nezačnu pořádně něco dělat, bude to spíš horší, než lepší. Takže slavnostně přísahám, že do uvedeného data žádná další kapitola nepřibyde. Doufám, že chápete :) Děkuju! ♥

15+ za jeho slovník;)

Něco tvrdýho se mi zarylo do břicha, to mě probudilo.

„Vstávej, Cullene!“ Otevřel jsem oči a zamžoural před sebe. Nade mnou stál Black a už se neusmíval. Než jsme sem dorazili, vyslechnul jsem si ještě pár rádoby vtipnejch narážek, který mohly přijít vtipný jenom jim. Posadil jsem se a připadal si zřízenej jako nikdy. Na tvrdým lehátku v zamřížovaný místnosti o dvou metrech se prostě vyspat nedalo.

„Proč?“ zachraptěl jsem a rukou si unaveně protřel čelo. Tenhle stav byl dost podobnej kocovině, dokonce i žaludek se proti mně vzbouřil. To jsem ale přisuzoval hladu, protože to poslední, co jsem zdlábnul, byl včerejší oběd. Jeden toust ale příliš nepomohl.

„Máš zaplacenou kauci,“ zavrčel a znovu do mě šťouchnul tou pogumovanou věcí, co držel v ruce. Vsadil bych se, že mu v dlouhejch chvílích vynahrazuje toho druhýho usměvavýho mamlase.

„Cože?“ nechápal jsem. Ještě včera, když jsem se snažil dostat do cely k Redayovi, to ani trochu nevypadalo, že by mě pustili. Vyslýchali nás oba. Každýho zvlášť. Nevěděl jsem, co jim nakecal on, ale já mluvil jenom pravdu. Vyblil jsem jim všechno. Řekl jsem jim o tom, co se u nich doma dělo už delší dobu, mluvil jsem o Belle a zkoušel jim vysvětlit, jak jsem se dostal k nim domů. Nevěřili mi, to bylo jasný. Jenže jedinej svědek, kterýho jsem měl, ležel v nemocnici a já doteď nevěděl, jak na tom je.

Chtěl jsem si zavolat, měl jsem na to právo, to bylo to jediný, čím jsem si byl jistej, ale asi jsem na to měl myslet dřív, než jsem si z Blacka a jeho kolegy Newtona udělal nový nejlepší kámoše.

Usínal jsem s tím vědomím, že mám na krku nepovolený vniknutí do cizího baráku a ohrožení na životě… Všem bylo u prdele, že jsem byl v právu. Všem bylo jedno, že je moje auto na sračky a ani se nestihne dožít důchodovýho věku. Ne, to je ani trochu nezajímalo. A teď tu začne žvanit něco o kauci? Musel bejt mimo. Nebo chlastal.

„Tak vstávej!“ šťouchnul do mě znovu a já se od tý černý věci štítivě odtáhnul. Poslechnul jsem ho a vstal. Chtěl jsem se odsud dostat, i když jsem tomu vůbec nerozuměl. Black počkal, až vylezu ven a pak za mnou zatáhnul mříže. Dloubnul mě tou věcí do zad, abych šel. Příčilo se mi dělat mu cvičenou opici, ale něco mi říkalo, že bych neměl dělat blbosti.

V chodbě stála Angela. Vypadala asi stejně tak unaveně, jako jsem se cejtil já. Jen s tím rozdílem, že se to pokusila zamaskovat vrstvou make-upu a tak nízko jsem já rozhodně klesnout nechtěl.

„Vypadáš strašně,“ řekla místo pozdravu. A i když jsem byl celou noc s nervama v prdeli, tahle jediná věta mě dokázala uklidnit. Věděl jsem, že by takhle nemluvila, kdyby bylo něco v háji.

„Taky tě rád vidím,“ usmál jsem se, ale příliš dlouho mi to nevydrželo. „Máš peníze na rozhazování, že platíš kauci za každýho vandalskýho pobudu?“

„Blázníš?“ protočila oči. „Já nic neplatila. Emmett čeká v autě, odmítal sem pro tebe dojít, prý má svoji hrdost a chce si užít chvíli, kdy se mu budeš omlouvat.“ Překvapeně jsem vykulil oči. To poslední, co jsem čekal, bylo přesně tohle. Věděl jsem, že jsem si to včera u Emmetta posral. Bylo to víc než jasný. Jak teda…?

„A…“ Nenechala mě to doříct.

„Je stabilizovaná, ještě se neprobudila, je nadopovaná tolika různými prášky, že se asi ještě pěknou chvíli prospí. Potřebuje to,“ povzdechla si a podívala se někam stranou, jako by chvíli byla duchem úplně někde jinde. Pak se otočila na Blacka, kterej už se zase tvářil vážně. „Děkujeme vám,“ kývla k němu a bez dalšího slova vyrazila ke dveřím, který vedly ven. Nejistě jsem ji následoval. Pořád mi nějak nedocházelo, že můžu v klidu odejít.

Ale nikdo mě nezastavil a já neměl v plánu jim něco takovýho připomínat.

„Nechápu to,“ přiznal jsem se, když jsem nesměle kráčel za Angelou, která jistýma krokama mířila chladnou chodbou bez obrazů pryč. „Jak jsi věděla, co se jí děje?“ Nahlas si povzdechla a trochu zpomalila, nelíbilo se mi to.

„Nevěděla,“ zamumlala potichu a dívala se kamkoliv jinam, jen ne na mě. „Mluvila jsem s tetou… Myslím s Bellinou mámou. Nebylo těžký si dát všechno dohromady. Ten chlap byl hajzl ještě mnohem dřív, než se s Bellou poprvý potkali… Věděl jsi, že vytuneloval banku?“ Zaraženě jsem zamrkal. Byl to zmrd, ale něco takovýho mě ani nenapadlo.

„Vydíral je… Bella nikdy nevěděla, proč se s ní nechtějí stýkat. Teď už to vědět bude. Prasklo to… Charliemu konečně došlo, že žije svůj život na úkor někoho jinýho. Teta to všechno věděla a celou tu dobu mlčela. Dělala to, co po ní ti dva chtěli. Odstřihla se od vlastní dcery, jenom proto, aby její manžel nešel do vězení, no není to hezké?“ Až teď se na mě podívala. Oči se jí zrádně leskly.

„Chceš mi říct, že Reday vydíral Bellina otce?“ Vážně přikývla. „Možná jsem debil, ale já to pořád nechápu… Proč?!“ Nedávalo to smysl. Co na něj mohl mít tak strašnýho, že kvůli tomu ohrozil život svojí dcery?

„To je na dlouhý povídání,“ vydechla Angela poraženě. Nechtěla o tom mluvit, to jsem poznal hned, ale musela mě znát dost na to, aby věděla, že tímhle u mě neuspěje. Jestli jsem byl v něčem dobrej, byla to ignorace. A právě teď se mi neuvěřitelně chtělo ignorovat to, že se jí něco nechtělo. Musela mi říct, o co celou dobu šlo. Už nemohla tvrdit, že mi jde jen o jedno. Doufal jsem, že jsem jí dokázal, jak vážný to se mnou je.

„Já mám čas,“ odseknul jsem nevrle. Možná jsem na to měl jít jinak, víc mile, ale nedokázal jsem se přetvařovat. Když jsem něco chtěl, musel jsem to mít hned. Asi nějaký rodinný prokletí, Alice byla taky taková. Možná rodinná mutace, bůhví co na nás Carlisle zkoušel, když jsme byli malí.

„Bellin táta vytunelovat tu banku s ním,“ vysvětlila neochotně. Zarazil jsem se, doslova. Neznal jsem ani jednoho z Belliných rodičů, ale oba na mě během týhle krátký chvíle začali působit jako přešlechtěnej páreček krkavců. Jejímu fotrovi bylo nejspíš u prdele, co se s ní celý ty roky děje a její matka celou dobu mlčela. Radši zachránili vlastní krky. To mi k ideální rodině kurevsky nesedělo. „Kdybych mu nevymluvila díru do hlavy, nejspíš by vůbec neuznal, že udělal chybu… Zatímco tu stojíme, Bellin táta je nejspíš na tom samým místě, kde jsi byl přes noc ty.“

„Přiznal se?“ řekl jsem nevěřícně. Udělal jsem si o něm celkem výstižnej obrázek, přiznání mi k němu ale nepasovalo.

„Už to tak bude,“ povzdechla si znovu. „Má na Redaye takový svinstvo, že se z toho nevylíže,“ procedila skrz zuby a já si všimnul, jak křečovitě drtí prsty k sobě. Chtěl jsem jí nějak povzbudit, ale došlo mi, že kdybych k ní čistě přátelsky bez postranních úmyslů natáhnul ruku, asi by mi ji urazila. A já měl svou pravačku rád. Byla se mnou, když žádná jiná nebyla. Zatřepal jsem hlavou a přetáhnul si přes hlavu kapuci, protože jsme konečně vyšli z tý nekonečný chodby ven, kde z šedýho nebe padaly obří vločky.

A vážně. Emmettův Cherokee stál zaparkovanej u obrubníku. U něj jsem skoro litoval, že neměl černý skla. Mohl bych se tak vyhnout jeho pohledu. Takhle to moc nešlo. Nezbejvalo mi nic jinýho, než sklonit hlavu a čumět do bílý sračky před sebou. Věděl jsem, co mě čeká. Ne úplně, ale měl jsem jistou představu, která se od skutečnosti mohla lišit jen nepatrnýma drobnostma.

„Slíbil mi, že na tebe bude hodnej,“ povzbuzovala mě Angela. „Zachránil jsi Bellu. I on to ví.“ Jo, to byla možná pravda, ale pochyboval jsem o tom, že to mezi náma něco změní. Emmett to včera řekl dostatečně jasně. Nemohl svůj názor změnit jen tak přes noc, to on nedělal. Už to, že zaplatil kauci, mě překvapilo. Mile, ale stejně… Asi jsem mu nechtěl dlužit nic dalšího. Stačil ten dlouhej seznam věcí, za který jsem mu ještě visel.

Přál jsem si, aby si Angela sedla dopředu, což by automaticky znamenalo, že před tím můžu ještě nějakou chvíli zbaběle zdrhat. Jenže ona očividně chtěla, aby se to mezi náma vyřešilo hned. Já její názor rozhodně nesdílel. Ale sebral jsem svý koule ze země a postavil se tomu čelem. Teda bokem, protože jsem nechtěl mrznout venku. Dosednul jsem na vyhřátý sedadlo a cejtil, jak se mi teplo začíná rozlejvat do celýho těla.

Na policejní stanici měli nezvyklou zimu. Přisuzoval jsem to tomu, že se dokázali zahřát dostatečně sami navzájem… Zhluboka jsem se nadechnul.

„Mám začít s tím, že jsi mi to říkal?“ začal jsem opatrně a snažil se ztratit v sedačce. Bohužel mě z nějakýho důvodu vsáknout nechtěla.

„Můžeš,“ souhlasil Emmett. Nerozeznal jsem, jestli to myslí vážně, nebo mě jen zkouší vymáchat ve vlastní šťávě. Ale protože se mi sněhový vločky začaly ve vlasech rozpouštět, doufal jsem v tu druhou variantu. To by totiž znamenalo, že mezi náma nevznikne žádnej obří příkop, kterej bude těžký jen tak překročit.

„Ale tentokrát to říkat nebudu,“ zavrtěl jsem hlavou. „Věděl jsem, proč to dělám a udělal jsem dobře, že jsem jel. To je celý. Je mi líto, že jsem tě tím nasral, ale nic víc, Emme. Musel jsem tam jet, to snad chápeš.“ Podíval jsem se na něj, celou dobu mě pozoroval, zkoumavě, až mi to bylo nepříjemný. „Co je?“ vyhrknul jsem. „Mám něco na ksichtě?“

„Ne,“ pokrčil vesele rameny, ta vážná maska zmizela. „Jen jsem nevěřil, že si budeš stát za svým.“

„Skvělý, hlavně, že se bavíš. Mohl bys mi udělat laskavost, prosím? Odvez mě do nemocnice a ideálně u toho nemluv.“ Zasmál se, nenuceně, zdál se bejt úplně v pohodě. Trochu mě to děsilo, nemělo to bejt takhle snadný. Na co jsem šáhnul, to se sralo. Nemohlo to bejt najednou jinak, rozhodilo by to svět ze zajetý rovnováhy.

„Mohl bych to zkusit, ale už teď vím, že se mi to nepodaří.“ Unaveně jsem si opřel hlavu o chladný okýnko, čekal jsem něco takovýho. „Probereme to pak,“ dodal ještě, a i když to mohlo znamenat cokoliv, byl jsem rád, že to řekl. Nechtěl jsem, aby to teď jen tak přešel a někdy v budoucnu to na mě vybalil. Museli jsme si udělat jasno a já moc dobře věděl, že takhle už to dál nepůjde. Emmett bude mít rodinu. Možná tu nejdivnější ze všech, ale bude. Přijde čas, abych si sbalil svejch pár švestek a konečně otevřel oči. Měl jsem se tomu postavit už dřív, ale byl jsem moc velkej srab, navíc mi vyhovovalo to, že jsem se o nic nemusel starat.

To se muselo změnit.

Ať už kvůli Emmettovi, mně, nebo snad Belle… Věřil jsem tomu, že to spolu zvládneme. Bude to trvat dlouho, ale přeneseme se přes všechny ty sračky, který ji potkaly. Kolikrát jsem jí říkal, že v tom není sama? Snad stokrát. Netušil jsem, jak moc vážně mě brala, ale byl jsem připravenej jí dokázat, jak vážně jsem to bral já.

„Děkuju,“ vydechnul jsem po chvíli. Emmett vědoucně kývnul hlavou. Nepotřebovali jsme to rozpitvávat, to bylo na tom to skvělý.

Jak jsme se blížili k nemocnici, byl jsem čím dál nervóznější. Bál jsem se toho, co uvidím. Mohl jsem si namlouvat, že jsem včera viděl to nejhorší, ale věděl jsem, že jsem včerejší scénu nedokázal zpracovat. Byla uvnitř mojí hlavy, vzpomínal jsem si na každej drobnej detail, ale pořád mě míjela. Možná to byl nějakej pošahanej způsob, jak jsem se před tím vším svinstvem snažil ochránit.

Angela si poposedla, takže na chvíli seděla vtisknutá mezi předníma sedačkama. Viděl jsem, jak se Emmett zamračil, sralo ho, že není připoutaná. On jezdil jako posranej, neměl důvod se bát, ale byl už prostě takovej. Alespoň za volantem.

„Taky bych ti měla poděkovat,“ vypadlo z ní pomalu. „Trochu jsem spolíhala na tvoji horkou hlavu a na to, že nebudeš sedět a čekat,“ přiznala se nesměle. Nejspíš se mě to mělo dotknout, ale nedotklo. Znal jsem se a bylo fajn vědět, že existuje někdo, kdo sází na moje špatný vlastnosti. Divně mi to lichotilo. „Nikdy ti nezapomenu, co jsi pro ni udělal…“ Chtěl jsem říct něco trefnýho, ale v tu chvíli mě nenapadlo nic, co by neznělo blbě nebo kýčovitě, takže jsem radši mlčel. Jak se ukázalo, někdy to byla ta nejlepší možnost, kterou jsem si mohl vybrat.

Ale když jsem stál nad nemocniční postelí a sledoval tu drobnou holku, která vypadala tak neuvěřitelně křehce a rozbitě, přišlo mi správný, abych něco řekl. Připadal jsem si divně, když jsem jen tak beze slova stál a zíral na ni, jako ten největší idiot. Měl jsem něco říct, už jen tak z principu, ale nic co by ze mě vypadlo, by nevystihlo ten pocit, kterej se usadil uvnitř mě.

Silnej otřes mozku, nalomená pánev a několik žeber… Doktor říkal, že si několik týdnů poleží. Čekalo ji ještě jednou CT a pro jistotu i další rentgen pánve, ale podle doktorových slov byla zcela mimo ohrožení života.

Teď už to bylo především na ní…

Natáhnul jsem ruku a chytil ji za ochablý prsty. Byly podivně chladný a nezareagovaly stisknutím, jak jsem si stačil zvyknout. Přejížděl jsem jí palcem po kloubcích a snažil se jí ruku alespoň malinko zahřát. Chtěl jsem pro ni něco udělat, a protože jsem absolutně netušil, co by to vlastně mělo bejt, zkoušel jsem to takhle. Debilně.

„Víš, až se probudíš, bude zase všechno v pohodě,“ mluvil jsem k ní potichu. „Brzy se uzdravíš a ještě všem ukážeš, co v tobě je. Budeš mít růžovou koupelnu a neschopnýho chlapa bez auta,“ uchechtnul jsem se. „Ale to se změní,“ slíbil jsem jí. „Zvládnu se o tebe postarat, neboj se.“

„Já bych se teda bál,“ slyšel jsem za sebou Emmetta. Netušil jsem, kdy přišel a bylo mi to vlastně jedno. „Pořád spí?“

„Jo,“ vzdychnul jsem. „Aspoň ji nic nebolí, musela si toho vytrpět dost…“ Emmett přišel blíž a postavil se vedle mě. Nelíbilo se mi, že je tak blízko, uvítal bych alespoň nějakej odstup. Tohle bylo naše soukromý pole, do kterýho by lézt neměl.

„Kdybys tam nepřišel, mohla umřít.“ Otočil jsem se na něj, tvářil se přesně tak, jak jsem čekal. Jestli Emmett něco uměl, bylo to přiznat vlastní chybu. Ale já teď o nic takovýho nestál. Oběma nám bylo jasný, že by mě doma neudržel, ani kdyby řekl cokoliv jinýho. Nejdřív jsem jednal a až pak někdy s odstupem času myslel, čistě dodatečně. V tomhle případě se to vyplatilo, ale příště už by to tak skvělý bejt nemuselo. Nechal jsem jeho poznámku plavat, nechtěl jsem myslet na to, co by se stalo, kdybych nepřijel v čas.

„Emme,“ začal jsem ostýchavě, tyhle věci mi nikdy nešly. „Vážně jsem ti vděčnej za všechno, cos pro mě udělal… Nevím, jak to říct.“

„Nic neříkej,“ škubnul rukama, který měl zastrčený v kapsách kalhot. „Kdyby na mě Rose a Angela tak netlačily, nedopadlo by to takhle… Měl jsem v plánu tě v tom pořádně vymáchat.“

„Až příště,“ usmál jsem se a o něco víc stisknul Belliny prsty, který se pod tím tlakem samy zachvěly. Usmál jsem se ještě víc. „Bello?“ zamumlal jsem plnej neopodstatněný naděje. Tvář měla posetou drobnýma rankama a ret jí museli pár stehama sešít. Vypadala zničeně, ale i tak byla nádherná.

K dokonalosti jí chyběly jen otevřený oči.

 

Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Astrid

21)  Astrid (20.07.2012 13:18)

Tak to teda zprudka nabralo detektívnejší smer A Edward je svoj - Som zvedavá, či sa to jeho cynické ego trocha zaobalí do dvôvery a vlúdnosti po tom všetkom. má takú podporu okolia a predsa je v tom rád sám ..... iba s ňou

Ree

20)  Ree (19.06.2012 22:19)


Tak Emmett není takový idiot, jak vypadal v minulém díle, dík! A už to snad bude všechno v pohodě

Ajjinka

19)  Ajjinka (28.05.2012 23:35)

joli: Právě teď

18)  joli (28.05.2012 23:05)

Ahoj,prosím tě kdy pridáš další kapitolu? Jsem hrozně zvědavá,jak to bude pokračovat.

Domik

17)  Domik (20.05.2012 18:04)

Doufám, že se brzo probudí. moc se těším na další díl!

GinaB

16)  GinaB (14.05.2012 19:07)

To jsou teda rodiče k pohledání. Vlastní pohodlí přednější, než dcera. Ještě, že měla Angela odvahu to rozseknout. . A Emmet opět nezklamal, i když ho musela Rose trochu postrčit. Redayovi snad už nepomůže ani svěcená…. Tak teď už jen, aby se Bella probrala a byla v pořádku. A ten neschopnej chlap bez auta je úžasnej.

matysekmj

15)  matysekmj (14.05.2012 06:11)

No to je teda rodinka k pohledání takhle prodat vlastní dceru,jo prachy kazej charakter.
Emmett je skvělej kámoš,i když ho teď musely ty dvě trochu dostrkat,ale nezklamal.Vyžrat ho to nechá někdy jindy a určitě i za něco jinýho.Ten udělá ještě tolik kopanců.Ale teď Belle zachránil život a to je velký plus.
No a ty jeho hlášky,na to jak je to poslední dobou smutný,jsou prostě super Už vidím jak na nich Carlisle něco zkouší a těžce se mu to vymiká.
Ke zkouškám ti držím pěstičky,ale to zvládneš,jsi holka šikovná Po loňské matuře můžu říct,že ústní byly super,takže ti věřím.A pak už pofrčíme,že jo?

14)  Kockohruska (14.05.2012 00:04)

Osmatřicátou kapitolu jsem začala číst dost s obavou. Bála jsem se, že to ještě nebude odrazový můstek.
Dost jsem si oddychla. Vypadá to, že je. Díky!
Rodiče? Takový smajlík tady není.
Snad se Bella brzy probere, čeká na ni vážně skvělej chlap!

leelee

13)  leelee (13.05.2012 23:47)

něco špatně, něco dobře
něco líp, něco hůř
Rose vypadá, že poznala co je pod povrchem dřív, než to vůbec napadlo Emmeta
jinak Bellina rodinka k pohledání

Bye

12)  Bye (13.05.2012 22:09)

Aha - konečně se dozvídám, co že to bylo shnilého ve státě dánském - koukám, jela v tom celá rodinka, fakt panoptikum
Bella prodaná vlastníma rodičema... No, aspoň, že Edward není jedinej, kdo má koule. Bellin táta se nakonec taky pochlapil. Pravda, už bylo skoro pozdě, ale i tak...
Tak snad už toho bídáka zavřou, až zčerná, ne? Doufám, že se z toho nějak nevyvlíkne
Vztah Emmetta a Edwarda v téhle fázi - co dodat? Vystihlas to dokonale!!!
"A já měl svou pravačku rád. Byla se mnou, když žádná jiná nebyla. "
Já už taky chci, aby Bella otevřela oči... Pak už konečně bude mít tu růžovou koupelnu... a neschopnýho chlapa bez auta

ambra

11)  ambra (13.05.2012 13:07)

A je to venku . A i když je strašné, co provedli Swanovi svojí vlastní dceři, jsem vděčná za Angelu, která to nenechala být a dokázala jim otevřít oči. Pozdě je lepší než vůbec . Takže Redayovi moc jeho právnické kličky nepomůžou, když proti němu bude svědčit jeho spolupachatel. Není tu bohužel smajlík znázorňující kámen padající ze srdce . Pořád jsem přemýšlela, proč je pro mě tahle kapitola nej. Silvaren to vystihla. Jdeš čím dál víc do hloubky. Známe tvoje postavy tak dobře, že jen při pomyšlení na poslední kapitolu se mi svírá srdce, jako bych se měla loučit se skutečnými lidmi:'-( .
Ale to předbíhám, ještě je tu pár ošklivých věcí, které je třeba vyřešit a vyžehlit .
Speciální poděkování za scénu v nemocnici. Psát tyhle dojemné záležitosti je hrozně těžké, ale ty jsi to zvládla tak, že mi sice tekly slzy, ale ani trochu jsem se za ně nestyděla.
Děkuju, Ajjoušku, a držím pěsti!!!

10)   (13.05.2012 08:13)

pořád nenacházím dost trefná slova pro tvůj talent Edwardova zarputilost,Emmetovo kamarádství,Angelina neústupnost - jemně (když pominu slovník ,ale i s ním )kreslíš charaktery a zcela přirozeným způsobem je necháváš zrát jako dobrý sýr ,jedna zarputilá bolavá holka a kolik toho má na svědomí
Ajji - nebudu ti říkat,že to zvládneš levou zadní,protože to je laciné,ale přeji ti štěstí při výběru a pak jim to nandej

Silvaren

9)  Silvaren (13.05.2012 08:00)

Páni, Ajjinko, je to naprosto úžasný. Jdeš pěkně do hloubky, Edward nám dospívá před očima, k tomu Edwardovo kamarádství s Emmettem, vážně nádhera.

Na 21. držím palce a přeju čistou hlavu na učení.

paulus

8)  paulus (12.05.2012 21:43)

eMuska

7)  eMuska (12.05.2012 19:34)

och, ako mi je dobre prajem skoré uzdravenie a držím palce do 21.

Lenka326

6)  Lenka326 (12.05.2012 14:49)

Díky za tuhle rychlou kapitolku, protože jinak bych se fakt asi zbláznila. Edwarda neopouští jeho typické poťouchlé myšlenky ani v base, ale asi je to tím, že ví, že jde ven. Angela udělala to nejlepší, co šlo udělat a tak se Edwardovi podařilo zachránit Belle život. A Emmett, to je ten nejlepší kámoš ze všech, jak se právě znovu potvrdilo. A protože on už dospěl, tak bude muset dospět i Edward. Kvůli sobě, ale hlavně kvůli Belle.
Díky za vysvětlení, jak je to s rodiči Belly, upřímně jsem se zhnusila nad takovou "oporou". Tatík ji využije a matka to tiše toleruje. Bella musela nejdřív skoro umřít, aby se otec přiznal na policii a stáhl s sebou i toho hajzla Redaye. Teď už můžu i trochu doufat, že by mu to svinstvo, které páchal na Belle, nemuselo projít.
Díky za pozitivní zvrat, dílek mi udělal obrovskou radost.
Přeju ti hodně štěstí u ústních zkoušek a až je zdárně zdoláš, tak se budu těšit tady.

Marcelle

5)  Marcelle (12.05.2012 13:41)

Ajjinko, děkuju, děkuju, děkuju Nemusím do tvých ústních trnout hrůzou co se bude dít dál. Věřím, že Bellu uzdravíš a všechno bude fajn, takže budu čekat s optimismem.

Fanny

4)  Fanny (12.05.2012 13:32)

Sotva jsem stihla objevit minulou kapitolu a ani jsem nemusela hysterčit nad useknutym koncem a už tady je další kapitolka. :D

A řekněme pozitivní? Bella bude v pořádku. Já doufám. Redey je tam, kde má být. Ovšem rodiče ty to doslova podělali, čekala jsem ublížený, nepříjemný snad, že to nevěděli, ale rozhodně ne takoví... idioty...

Edward. Stále stejnej, ale občas kapku měkkej. Prostě se Belle podařilo nemožné, aniž by chtěla. Změnila ho. :)

A hodně štěstí se školou ;)

Nosska

3)  Nosska (12.05.2012 12:44)

Celou dobu jsem si neuvěřitelně chrochtala blahem:D :D
Všechno se konečně obrací k normálu
A s těma zkouškama tě naprosto chápu, taky bych se teď měla místo čtení učit, ale to prostě nejde
Děkuju, děkuju, děkuju, tenhle díl stál vážně za to

KatkaB

2)  KatkaB (12.05.2012 11:45)

Ajjinko, to je fofr

"...znovu do mě šťouchnul tou pogumovanou věcí, co držel v ruce. Vsadil bych se, že mu v dlouhejch chvílích vynahrazuje toho druhýho usměvavýho mamlase." No teda :D

"Chtěl jsem jí nějak povzbudit, ale došlo mi, že kdybych k ní čistě přátelsky bez postranních úmyslů natáhnul ruku, asi by mi ji urazila. A já měl svou pravačku rád. Byla se mnou, když žádná jiná nebyla." No teda! Cullene, ty zvíře, sotva vyjdeš z lochu, hlavou se ti honí jedna sprosťárna za druhou :D Ajjinko, líbí se mi Tvůj Edward se všemi jeho myšlenkovými pochody i slovníkem. Je tak normální a lidský, propracovala jsi jeho postavu do detailů

"Emmett bude mít rodinu. Možná tu nejdivnější ze všech, ale bude."

"Chtěl jsem říct něco trefnýho, ale v tu chvíli mě nenapadlo nic, co by neznělo blbě nebo kýčovitě, takže jsem radši mlčel. Jak se ukázalo, někdy to byla ta nejlepší možnost, kterou jsem si mohl vybrat."

"Vypadala zničeně, ale i tak byla nádherná. K dokonalosti jí chyběly jen otevřený oči."

Ajjinko, jsem ráda, že jsi nám toho tolik vysvětlila a nenechala Edwarda hnít ve studeném vězení s přiteplenými dozorci až do kdo ví kdy. Bella je stabilizovaná, Reday zamřížemi, Angela a Emmet jsou praví přátelé a Edward drží svoji lásku za ruku. Je to vlastně dobrý konec, pro tuto chvíli, než budeš pokračovat po ústních Moc hezká kapitola, vychutnala jsem si ji.
A Tobě přeju, ať se Ti všechno, co se už umíš a co se ještě doučíš, po vylosování otázky vybaví

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still