Sekce

Galerie

/gallery/18247318.png

Tak jo, další kapitola je tady.

Sakra, já vím, že je to šílený, ale lepší by to dneska asi nebylo. Je horko, navíc si zkuste u psaní pouštět tohle a snažte se při tom vyzpívávat vejšky, je to marná snaha! :D

15+ za jeho slovník ;)

„Můžu tě kopnout, i když mám berle.“

„Já si to uvědomuju, neboj se,“ zakřenil jsem se. „Ale vážně by mi pomohlo, kdybys trochu přidala.“ Schválně jsem ji popichoval, protože jak se ukázalo, byla to ještě větší motivace, než všechno ostatní. Když mi mohla dokázat, že na něco má, ani ty zkurvený berle nebyly překážkou.

„Dělám, co můžu!“ zafuněla, ale trochu přidala na kroku. „Kdybych věděla, že půjdeme pěšky, zavolala bych Angele.“

„Angele? Přišla bys o všechnu zábavu!“

„Zábavu!“ odfrkla si kysele. Obdivoval jsem ji za to, jak rychle se dokázala vrátit do starejch kolejí. Nepozastavovala se nad tím, co se stalo a prostě šla dál. Ale i tak byly chvíle, kdy jsem viděl, že nad tím přemejšlí. Musela si uvědomovat, že mohlo všechno skončit úplně jinak. Mým úkolem teď bylo, aby na všechno špatný zapomněla. Věřil jsem svejm rozptylovacím metodám natolik, že to pro mě neměl bejt žádnej větší problém.

Zastavil jsem se, aby měla šanci mě dohnat, a když přišla až ke mně, vrhnul jsem se po ní a vyhoupnul si ji na záda. Napálila mě berlí do boku, kde to nepříjemně píchlo, ale bylo mi to u prdele. Důležitý bylo, že se smála. Ostatní šlo stranou, i když to možná znamenalo, že budu mít díru v boku. Dobrá díra se vždycky hodí.

„Pusť mě!“ pištěla, ale pořád se do toho smála. Nadhodil jsem si ji, abych ji mohl líp chytit a vzal si z jejích rukou berle, aby se pro změnu mohla dobře chytit ona mě. Okamžitě mi omotala ruce kolem krku. Možná až moc pevně. „Neblázni, ublížíš si,“ snažila se mě přesvědčit, abych ji pustil, ale jestli si myslela, že ji poslechnu, dost dobře mě neznala.

„Drž se pevně, nehodlám tě sbírat ze země,“ upozornil jsem ji a dal se do kroku. Byla lehká, takže mě to nestálo skoro žádnou námahu, navíc v nemocnici o něco zhubla. Bylo tu hodně věcí, na kterejch jsme museli zapracovat a tohle byla jedna z nich. Bude muset pravidelně jíst, a dokud jí budou moje kalhoty padat, nebudu spokojenej.

Poslední tejden byl asi nejtěžší. Bella se začala v nemocnici nudit a střídavě byla hrozně milá nebo protivná. Měl jsem radši ty chvíle, kdy se snažila pohoršit veškerej nemocniční personál tím, že se mi snažila dostat do kalhot.

Kurva. Nikdy v životě bych si nemyslel, že to budu zrovna já, kdo jí v tom bude bránit.

Ale vždycky jsem z posledních sil dokázal říct ne. Nebylo to rozhodný  ne a už vůbec ne skálopevný. To v tu chvíli bylo úplně něco jinýho a dávalo to o sobě znatelně vědět. Ale já na ni prostě nechtěl tlačit. Pokaždý, když po mně hodila ten svůj svůdnej pohled, došlo mi, že to nedělá proto, že to chce, ale proto, že mi chce něco dokázat. Věděl jsem, že se mi snaží nějakým způsobem vynahradit to, jak se chovala. Nechtěl jsem o tom mluvit nahlas, protože to bylo jedno z těch témat, o kterejch se nahlas zásadně nemluví, jen jsem jí chtěl dát jasně najevo, že já to tak neberu. Chápal jsem, že se rozhodla vrátit zpátky do života, na kterej byla zvyklá, a ať už ji k tomu vedlo cokoliv, neměl jsem v plánu to nějak rozvrtávat.

Bylo to za náma. Tečka.

A teď jsem ji konečně vedl domů. Nejdřív to vypadalo, že mi Emmett půjčí auto, ale najednou ho strašně nutně potřeboval. Bylo mi jasný, že se mi ho bojí svěřit, ale nic jsem proti tomu dělat nemohl. Jen těžko bych mu sliboval, že se tentokrát nepřipletu do nějaký další silniční bitky. Náhoda byla svině a jeden nikdy nevěděl.

„Víš, jestli mě máš v plánu uškrtit, ještě než dojdeme domů, seš na dobrý cestě,“ poznamenal jsem a pro dostatečně názornou ukázku hraně zalapal po dechu.

„Promiň!“ vyjekla poplašeně a její stisk okamžitě povolil. Rozchechtal jsem se. Byla kurevsky roztomilá, když se omlouvala, a to jsem jí ani nemusel vidět do tváře. Živě jsem si dokázal představit, jak se tváří. Vždycky se jí o něco rozšířily oči a pootevřely rty. Byla pak naprosto k sežrání. „Počkej,“ pronesla zlověstně, ale ještě víc se ke mně břichem natiskla. Kovová konstrukce, která nám pořád dělala společnici, mě zatlačila do zad. „Budeš trpět za to, že se mi směješ, Cullene.“

„Co se rádo škádlívá, to se rádo mívá,“ provokoval jsem.

„Jenom aby,“ hrozila nenápadně. Cejtil jsem, jak se mi bradou opřela o rameno. Byl to skvělej pocit mít ji takhle blízko sebe, aniž bych u toho musel čuchat smradlavou dezinfekci a dívat se kolem, jestli neprochází nějakej doktor.

Na konci ulice jsem zatočil a naučenou cestou zamířil k nejbližšímu vchodu… Angela dostala skvělej nápad, nebo se to tak nejdřív tvářilo, ale když mi došlo, že všechnu práci odseru já, už mi tak skvělej nepřišel. Představa, že se Bella vrátí do vymalovanýho bytu, byla určitě fajn, ale jak se ukázalo, bylo to těžší, než se zdálo. Nakonec jsem si s tím poradil, ale stálo mě to veškerý úsilí a nervy. Ona zatím nic netušila, i když jí muselo bejt divný, že jsem u ní poslední tejden nebyl pečenej vařenej.

Doufal jsem, že se jí to bude líbit. Nesázel jsem na žádnou extravaganci, ale při nejhorším nebyl zas takovej problém zdi vymalovat jinak. Jo, určitě by se mě to dotklo, ale nehrotil bych to.

„Těším se,“ zamumlala mi do ucha. Usmál jsem se a nadhodil si ji výš, protože mi začala nebezpečně sklouzávat dolů. Nebylo to nejpohodlnější, ale už zbejval jen kousek.

„Já taky,“ přiznal jsem se. Byl jsem nervózní a zvědavej na její reakci, už dopředu jsem věděl, že nezklame. Možná to byl jen můj pocit, ale přišlo mi, že je poslední dobou jiná. Víc si užívala a už nepůsobila tak uťápnutě. Netušil jsem, co za tu změnu přesně mohlo, ale byl jsem rád, že už nemusím vídat ten hloubavej výraz, kterej většinou nevěstil nic dobrýho. Doktor říkal, že jakmile by bylo něco v nepořádku, mám volat, ale nemyslel jsem si, že to bude potřeba.

Pánev se krásně hojila a poslední rentgen ukázal, že by všechno mělo bejt v pohodě. Ještě bude chvíli trvat, než se bude moct začít namáhat, ale bylo na ní vidět, že se na to sama těší. Dělala neuvěřitelný pokroky a já věděl, že by udělala cokoliv, aby celou tu ozdravovací proceduru mohla přeskočit. Ze všeho nejdřív by se zbavila tý cinkavý věci, ve který musela i spát. Možná by to i udělala, kdyby ji ta zapšklé sestra nevystrašila víc, než bylo nutný.

Pořád jsem byl toho názoru, že takovýhle lidi nemaj v nemocnici co dělat.

Když jsme slavnostně vyšli schody a před náma se objevily dveře číslo devět, teatrálně jsem zacinkal klíčema. Už jsme tady spolu byli, ale vzpomínky na to byly dost rozporuplný. Hned potom se všechno posralo. Úplně všechno. Teď jsme měli druhou šanci a spolu s náma ji dostal i tenhle byt… Otevřel jsem dveře a berle hodil bez zájmu na zem. Teď jsme je nepotřebovali.

Trochu neochotně jsem ji postavil na zem a přetočil si ji dopředu, abych ji mohl podepřít. Spojil jsem si ruce na jejím břiše a ona na ně položila ty svoje. Měla je studený a konečky prstů červený. Venku byla kosa a tady se ještě netopilo. Znal jsem hodně způsobů, jak ji zahřát, ale snažil jsem se na ně nemyslet, protože by to nemuselo dopadnout dobře.

„Připravená?“ zašeptal jsem s hlavou skloněnou k ní. Nadšeně přikývla. Pomalým krokem jsme šli do prvního pokoje. Bylo to zvláštně divný. Byl jsem zvyklej tu bejt sám, najednou to tu bylo úplně jiný. Mnohem lepší. Ale nervozity mě to nezbavilo, ještě pořád tu byla možnost, že mi všechny zbylý barvy hodí na hlavu… Zvědavě šťouchla do dveří před náma a ty se pomalu rozevřely. Překvapeně vydechla a nechápavě se podívala kolem.

Oranžová barva na zdech mi dala nejvíc zabrat, protože překrejt tu původní vtíravě modrou byla docela makačka. Ale zvládnul jsem to, a jak se zatím zdálo, povedlo se. Díval jsem se na ni a neubránil se uchechtnutí, když se začala usmívat.

„To jsi udělal ty?“

„Jo,“ brouknul jsem a zhoupnul se s ní ze strany na stranu. „Líbí?“

„Je to nádhera,“ povzdechla si zasněně. „Děkuju,“ zamumlala. Byla to jedna z těch chvil, kdy nebylo potřeba slov. Prostě jsme jen tak stáli a já se nenápadně snažil zjistit, jestli někde nezůstaly šmouhy. Naštěstí nikde žádný nebyly, to poslední, po čem jsem toužil, byla další vrstva tý sračky, kterou prakticky nebylo možný sundat z kůže.

Otočila se čelem ke mně a zářivě se usmála. Bylo neskutečný, co se mnou dokázal jeden jedinej úsměv. A ona si toho musela bejt moc dobře vědomá, poznal jsem to.

„Ukážu ti ještě ostatní pokoje,“ dostal jsem ze sebe s obtížema. Zvedla ruku a položila mi ji na tvář. Lehce zavrtěla hlavou a já naprázdno polknul. Tohle nebylo dobrý. Kurva, tohle nebylo vůbec dobrý.

„Nechci vidět další pokoje,“ řekla a vážně se mi podívala do očí. Dlouze jsem vydechnul a snažil se dívat kamkoliv jinam, jenom ne na ni. Dělala mi to totiž ještě těžší, než jsem to zatím měl. Byl jsem v prdeli už pár dní zpátky. Po jednom z jejích nemocničních výstupů už se to nedalo dál vydržet. Jako ten nejnadrženější puberťák jsem si ho honil ve sprše. Už pěkně dlouho jsem se necejtil tak blbě, ale věděl jsem, že kdybych to neudělal, prasknul bych. Doslova by se ve mně všechno to nahromaděný svinstvo rozprsklo. To jsem nechtěl riskovat. Ani vidět.

Jenže teď jsem tu nebyl sám a společnost mi nedělaly růžový dlaždice v koupelně. Stála přede mnou holka, která mi změnila všechno, a představa, že bych měl zklamat hned na začátku, mě děsila. Celou dobu jsem se kurevsky ovládal, ale nemohla předpokládat, že vydržím všechno. A to bylo právě to, na co sázela.

Měla mě prokouknutýho, až to nebylo pěkný.

„Co kdybys mě provedl tímhle?“ Zvedla ke mně pohled a zamrkala. Nemusela bejt namalovaná, aby to mělo účinek, jakej chtěla.

„Myslím, že bys měla odpočívat.“ To znělo jako rozumná výmluva. Nemohl jsem jí narovinu říct, že se bojím toho, že to poseru. Tak to totiž bylo. Jakmile jsem měl stažený kalhoty, přestával jsem myslet hlavou. To jsem si teď nemohl dovolit. Už ode mě neuteče. Schovat jí berle bylo krajní řešení, ke kterýmu jsem se dostat nechtěl. Nebyla teď sice mistryní v běhu, ale i tak bych ji někde nerad chytal.

„Odpočívala jsem osm týdnů v nemocnici!“ vybouchla najednou. „Jsem dostatečně odpočatá. Mám tolik nevybitý energie, že bych ji mohla rozdávat na potkání!“ Aby potvrdila svoje slova, těsně se ke mně natiskla. Oba jsme na sobě měli bundy, ale i tak to bylo neuvěřitelně rajcovní. Zavřel jsem oči a zkoušel napočítat do desíti, jenže ona mi nedala příležitost, abych mohl myslet jasně. Vztáhla ruce a rukama mi zajela pod bundu. Přejela mi po ramenou, odkud ji jistým pohybem stáhla dolů. Nedovolil jsem si otevřít oči, bylo by to příliš. „Mám jít tu energii někomu dát? Někomu cizímu?“ provokovala s tváří těsně u tý mojí.

„Bello,“ zkusil jsem ji zarazit, ale když mě rukama objala kolem krku a vytáhla se na špičky, aby mě umlčela po svým, nezmohl jsem se už vůbec na nic. Poraženě jsem zasténal a všimnul si, že jsou to moje ruce, který z ní sebevědomě stahujou oblečení.

Někde v koutku mysli mi blikal výstražnej nápis, že je ještě moc brzo, ale ona si nedala říct. A já už byl dávno přepnutej na jinej režim. Nouzovej, kterej znal jen pár základních povelů.

„Fajn,“ vydechnul jsem poraženě a poddal se tomu. Co nejhoršího se mohlo stát? Krom toho, že vybouchnu dřív, než to bude vhodný? Snažil jsem se myslet na to, že ona neměla žádnou šanci, jak se uvolnit. To jenom já byl nadržený hovado, který nemohlo pár dní počkat. Stáhnul jsem z ní tričko a nemohl se na ni vynadívat. Kurevsky moc mi chyběla. Chtěl jsem ji obejmout a úplně v ní zmizet, ale pořád jsem si připomínal, že musím bejt opatrnej. Ta protivná sestra mi to vmetla přímo do ksichtu. Ještě teď jsem nedokázal pochopit, jak to zvládla bez jedinýho sprostýho slova, který by ji pohoršovalo.

I když kopulace zase pohoršovala mě.

„Stýskalo se mi,“ vzdychla mi proti rtům. Chtěl jsem jí něco odpovědět, ale nic, co by dávalo smysl, mě nenapadalo. Jen samý sračky, který by ji mohly urazit. Toužil jsem po ní a chtěl jsem ji mít před sebou. Nahou a jenom moji. Nikdo jinej už se jí dotknout nemohl, nedovolil bych to a tomu, kdo by se o to pokusil, bych zpřelámal obě pracky.

Zahákla se mi prstama o lem kalhot a já zvrátil hlavu dozadu. Chtěl jsem její studený prsty cejtit úplně všude. Do hajzlu. Vymykalo se mi to z rukou a všechno do nich přebírala ona. A kdybych nezakročil, vzala by do nich ještě něco dalšího.

„Bello, zpomal,“ zavrčel jsem, ale ona byla jako hluchá. Věděl jsem, že kdyby ji něco začalo bolet, stejně by mi to neřekla, ale o to víc jsem se na ni bál nějak víc šáhnout. Jako by se mi snad pod rukama mohla rozpadnout. Doufal jsem, že nic takovýho nehrozí a že jediný, co maximálně odpadne, bude ta protivná konstrukce, která si pauzu klidně dát mohla.

Když si ale chtěla kleknout na kolena, zastavil jsem ji a nesouhlasně se na ni podíval. Zamračeně mi pohled opětovala, byla zmatená.

„Žádný takový.“ Jednu ruku jsem omotal kolem ní a tou druhou si za chůze sundal už uvolněný kalhoty. Tohle nebyla moje chvíle, potřeboval jsem, aby si to užila ona. Chtěl jsem jí tím ukázat, jak moc pro mě znamená. Neuměl jsem na tohle používat slova, ale mohl jsem jí to dokázat jinak. Způsobem, kterej mluvil za mě… Položil jsem ji na provizorní matraci, kde bylo jen prostěradlo bez dek... Ty jsme stejně nepotřebovali.

Hodlal jsem ji zahřát po svým a podle toho, jak náruživě mě začala líbat, byla jedině pro.

 

Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

matysekmj

19)  matysekmj (24.09.2012 06:33)

Jééééééééééé to bylo hezký.
A můžu potvrdit,že přemalovat modrou na oranžovou, je fakt děsný už nikdy více.

Astrid

18)  Astrid (20.07.2012 15:22)

krásna láska, nežnosti v jeho podaní sú okúzlujúce milujem ho úplne

Lenka326

17)  Lenka326 (24.06.2012 20:06)

Aji, konečně se sem dostávám, takže se zpožděním si vychutnávám tohle skvělé pokračování. Edwardův pohled na to všechno a hlavně jeho slovník dávají tomuto příběhu vyšší level. Protože i když jsou oba zamilovaní až po uši, nestává se z toho kýčovitý cukrkandl, ale je to opravdové. Tak moc ji přeju, aby spolu byli šťastní, oba si to moc zaslouží. Snad to křtění nového bytečku zvládnou bez újmy na zdraví, hlavně s tou Bellinou konstrukcí...A moc se těším, co bude dál.

Ree

16)  Ree (19.06.2012 23:06)

Ííííííí!!! Jsem rozpuštěná!

piky

15)  piky (19.06.2012 06:42)

To je tak krásné
Konečně jsou spolu, i když nemám ani páru, co chystá Radley - aby už to měli konečně za sebou a nemuseli se ohlížet na ostatní
Já se tááák těším na další kapitolu
Ajji, jsi skvělá

Lenka

14)  Lenka (18.06.2012 23:19)

Moc krásné.

Bye

13)  Bye (18.06.2012 22:28)

NECHÁPU!!! že dokážeš Edwardovi cpát do hlavy další a další neotřelý a vtipný hlášky!
Ale, pozor, nejsou to jenom hlášky. Jde o to, že ti to prostě všechno věřím!
A tuhle část obzvlášť

"Poraženě jsem zasténal a všimnul si, že jsou to moje ruce, který z ní sebevědomě stahujou oblečení."
"I když kopulace zase pohoršovala mě." :D :D

Marcelle

12)  Marcelle (18.06.2012 21:35)

Přece jen má Bella ty růžový dlaždice

Silvaren

11)  Silvaren (18.06.2012 09:05)

Moc jim to spolu sluší Přeju jim to, po tom všem si to zaslouží. Je to dokonalé, nepřeslazené, úžasné.

Fanny

10)  Fanny (18.06.2012 07:04)

Ten jeho opravdu nevybíravej slovník sem opravdu tak moc sedí!:D Prostě tenhle Edward. Ale užili jsme si výjimečně i sladký chvilky, po tak dlouhý době rozhodně fajn.

9)   (17.06.2012 17:46)

Ajji - trošku jsem se bála,že teď by to mohlo být přeslazené ale to bys nesměla být TY , co odstavec to perla a přesně mířená
ale je pravda,že trocha jejich specifické něhy a touhy neškodí máš to skvěle zmáknuté a jedeš bez přestávky nejlepší rychlostí

Domik

8)  Domik (17.06.2012 10:46)

moc se těším na další díl!

leelee

7)  leelee (17.06.2012 00:33)

Oranžová mu dala zabrat nojo všechny odstíny červený blbě krejou
dobře teď vážně i když se někam posunul možná dospěl zůstal stejnej vlastě to vypadá že už má mozek i v hlavě což ho ale nijak nepoznamenalo

6)  queenee (17.06.2012 00:00)

super doufám, že to bela nedělá jen z vděčnosti, to by mu akorát ublížilo

ambra

5)  ambra (16.06.2012 21:44)

Teda Ajjoušku... Jedna z nej kapitol a rozhodně ne kvůli tomu, jak skončila . Co věta, to zásah. Dokonalý mix všeho, co tak skvěle ovládáš . Kroutím hlavou nad tím, jak ti to nejen pořád krásně drží pohromadě, ale ten příběh nestagnuje, on i hrdinové se logicky a přesvědčivě vyvíjejí (já bych si na takovou délku nikdy netroufla, už u patnácté kapitoly mívám pocit, že tu první psal někdo jiný než já :p ) .
Tohle musím:
Dobrá díra se vždycky hodí.
Nebylo to rozhodný ne a už vůbec ne skálopevný. To v tu chvíli bylo úplně něco jinýho a dávalo to o sobě znatelně vědět. Anooo!!! To je dokonalý přesný ON!
Netušil jsem, co za tu změnu přesně mohlo, ale byl jsem rád, že už nemusím vídat ten hloubavej výraz, kterej většinou nevěstil nic dobrýho. Ten kluk se mi zdá!!! No co za její lepší náladu asi tak může, že jo Rodiče ho dobře vychovali - je skromný!!!
A ta druhá půlka - celá -
Děkuju, jsem šťastná, že jsi zpět

eMuska

4)  eMuska (16.06.2012 21:39)

vidím Edwarda ako Bellu vláči na chrbte a ako maľuje na oranžovo...

moje nervy!

3)  leluš (16.06.2012 21:03)

2)  joli (16.06.2012 20:08)

Tak přesně na tohle jsem se těšila.
Super kapitola,díky mo c.

mispa

1)  mispa (16.06.2012 19:05)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella