Sekce

Galerie

/gallery/Esme Cullen.jpg

„Ne, do nemocnice, prosím vás ne,“ vysypala jsem ze sebe a musela se hodně namáhat, aby moje slova zněla tak, jak jsem chtěla, správně, jednoznačně a rozhodně.

Omluvám se za pozdější přidání, snad jste na mne ještě nezapomněly. :)

Děkuju, KalamityJane, za všechno, za práci, kterou jsi s touto kapitolou měla, a že jí nebylo málo.

9. kapitola - Temné zlato

Nepoznávala jsem se, to snad nejsem já, opakovala jsem si neustále. Nechám se vést úplně cizím člověkem, někam, kde to vůbec neznám. Nevím, co je to za člověka.

Co to děláš, Esme?! Křičela jsem na sebe v duchu, když ten blonďatý muž otevíral velké dveře do jakési místnosti, ale nemohla jsem mu odporovat, myšlenky na Petera byly ještě stále v mé mysli a já je nedokázala vypudit.

Vešli jsme a on se posadil za stůl, vypadal docela zaujatě, nejspíš měl na práci něco důležitého, prohlížela jsem si jeho… pracovnu? Ano, dala by se tak nazvat. Za jeho zády bylo obrovské okno s výhledem do zahrady, napravo ode dveří byla KNIHOVNA, můj bože, a těch knih! Podívala jsem se zpátky na možného majitele místnosti, vypadá to, že je také vášnivým čtenářem. Na druhé straně pokoje byla další knihovna, která už nevypadala tak mohutně, jako tato. Napadlo mne, jestli má ty knížky všechny přečtené, musely jich tady být tisíce. Před druhou knihovnou bylo křeslo, vypadalo celkem pohodlně, ovládla mne únava, jak ráda, bych se do něj schoulila a usnula, alespoň na chvíli, jenže situace mi to neumožňovala. Pořád tu byl ten zvláštní člověk s vlasy okru, chůzí tak pomalou, že snad i já dokážu vyvinout vyšší rychlost a velmi, velmi zvláštníma očima, jejichž barvu se mi do této chvíle nepodařilo identifikovat. Mám se bát?

Asi si všiml, že si tak bezradně prohlížím všechno kolem. Nemluvil, nedělal prudké pohyby, byl klidný, což bylo pro mé pocuchané nervy uklidňující. Na moje vyděšené otázky odpověděl opět klidně, vlastně se jen jemně usmál a zakroutil hlavou. Tak kdo je tedy, když ne průvodce? Myslela jsem, že mi srdce vyskočí z hrudi a uteče někam směr Řím, tak jsem se bála, ale zároveň mnou projela jistá zvědavost. Kdo je ten muž? Proč mě sem odvedl? A proč si nevybral někoho jiného z naší skupiny? Ani na jednu otázku jsem neznala odpověď.

„…vy nemůžete odejít.“ Naše oči se opět setkaly, ty moje byly plné strachu, ty jeho byly temně černé. Musím pryč! Problesklo mi hlavou, ale moje jako vždy marná snaha byla zmařena, chtěla jsem otevřít dveře a utéct jako vyděšené bezbranné kotě. Ten blonďák mi rychlostí, jakou jsem nebyla schopna postřehnout, zabouchl dveře a vypadala to, že se také vyděsil, když jsem se mu snažila vysvětlit, že se musím vrátit zpět na místo prohlídky, jenže ten smutek, který vystřídal strach v jeho očích, mne na okamžik zarazil, bylo mi ho líto, jakoby ztratil něco, co dlouhá léta hledal, jakoby mu někdo vytrhl z ruky tu nejcennější věc, kterou právě získal.

Vzala jsem za kliku a snažila jsem se otevřít ty obrovské dveře, jeho ruka mi to však nedovolila.

„Proč mi nechcete dovolit, abych odešla?“

„Nemůžu vás nechat odejít, promiňte, nejde to,“ řekl opět odhodlaně a zatlačil na dveře, které se zabouchly, ta nepatrná škvírka mi naskytla mizivou naději na útěk. Kdybych se tak mohla proměnit v myš, proklouznout mu a už se nikdy nevrátit. Jeho až přehnaná starost mě vyděsila, nebyla jsem na ni zvyklá, tedy alespoň ne v tom dobrém slova smyslu. Ale nemohla jsem vědět, jestli ta jeho starost je pozitivní, nebo jestli mi chce nějak ublížit… Jeho dobrotivé oči však říkaly něco jiného. Ale mohla jsem si tím být doopravdy jistá?

„Prosím…“ vydechla jsem tiše. Jeho obličej se mi pomalu začal rozmazávat a před očima mi tančily tmavé stíny. Zamrkala jsem, abych je zahnala, svět se se mnou začal točit. Několikrát jsem se musela nadechnout a opřít se o rám dveří, aby to přestalo.

„Omlouvám se, jestli jsem vás něčím vyděsil, ale já prostě nemohu dovolit, abyste…“ na víc jsem nečekala, otevřela jsem dveře dokořán a utíkala pryč, nevydržela jsem s ním být v jedné místnosti, nesnesla jsem to střídání emocí, strach, smutek, a co kdyby další byl hněv? Běžela jsem podél kamenné zdi, přerývavě jsem dýchala a klapot mých bot na klínku se rozléhal snad celým hradem, bylo to děsivé, vběhla jsem do úzké chodby, ze které vedly schody někam dolů, nedívala jsem se, kam běžím, prostě jsem jen utíkala, hlavně abych už byla venku z tohohle hrozivého hradu. Zrychlila jsem.

Už jsem před sebou viděla posledních pět schodů, právě jsem běžela kolem nějakého průhledu do velké síně. Možná už blázním a trpím paranoiou, ale uslyšela jsem za sebou dětský pláč, otočila jsem hlavu, ale nikdo tam nebyl a pak se to stalo. Všechno se událo tak rychle, že jsem nestačila vůbec nijak zareagovat, kotník se mi vyvrátil až příliš nepřirozeně a já sjela těch posledních několik schodů po zádech. Z úst se mi prodral sykot.

Tiše jsem se rozvzlykala držíc se za svůj bolavý kotník, který začínal modrat, doplazila jsem se ke zdi a opřela se zády. Nejraději bych si kamenem, který ležel vedle mne, rozbila hlavu, tolik jsem chtěla začít nový život, utéct z Ohia a prostě se jen přenést přes minulost, která mne ve vzpomínkách každý den doháněla k bezradnosti. Nemohla jsem dál. Bolest, strach z neznámého a myšlenka na bázi těch nejzákladnějších instinktů – utíkej – světélkující na hranici podvědomí.

Ucítila jsem ledový dotek na své paži a cizinec pode mne podsunul ruce a jako hadrovou loutku mne unášel hradními chodbami, prožívala jsem deja vu, když jsme prošli dveřmi, ze kterých jsem před několika okamžiky utíkala. Chtěla jsem se bránit, vážně ano, ale jako už tolikrát předtím jsem se nakonec zmohla jen na to, abych se ukryla do svého vnitřního světa – být někde jinde, někým jiným a nemuset řešit realitu. Ono to přejde, odezní… Vždycky jsem to přežila, tak proč ne teď.

Položil mne na pohovku a uchopil mou nohu, která byla od kotníku až po prsty asi třikrát větší a nateklá. Jeho ruce chladily, to jediné jsem dokázala vnímat. Donutila jsem se soustředit se na to, co se mnou provádí. Nadzvedla jsem se, abych viděla. Nohu jsem měla pečlivě ošetřenou a obvaz mi ulevoval od nesnesitelné bolesti.

Nemluvil, zavázal mi kotník a pak na mě upřel ty své zlatavé oči, které byly plné něčeho tajemného, co jsem nedovedla popsat, odvrátila jsem hlavu. Dlouho se nic nedělo, odhodlala jsem se tedy podívat zpět na něj, přitáhl si křeslo až těsně k posteli, kde jsem ležela, když zachytil můj pohled, svou ruku položil na tu mou, opírající se ještě stále o polštář. Srdce mi bilo jako kostelní zvony a já od něj nemohla odtrhnout oči. Díval se na mě přesně tak, jako moje sestra pokaždé, když jsem k ní po dlouhé době přišla. Měl přesně ty ustarané oči jako ona. Určitě chtěl znát tolik odpovědí na své otázky, ale já jsem mu je nehodlala dát, a na rozdíl od Kate jsem mu ani nemohla věřit.

Ke své ruce přidal ještě tu druhou v utěšujícím gestu, když jsem se slzami v očích zakroutila hlavou nad jeho otázkou. Proč jste sem přišla? Stiskl mi ruku a já se trhaně nadechla, teď mne donutí, abych mu všechno řekla, děsila jsem se toho, co od něj do této chvíle nepřicházelo, stále jsem měla v podvědomí Peterovy zvyky. Před očima se mi zatáhla tmavá opona a já se zhroutila na postel, ruce na chvíli zmizely, možná byl ten muž zmatený mou reakcí na jeho otázku, ale když mne pomalu opouštěly smysly, ruce vystřelily k mým ramenům a lehce s nimi třásly.

„Slečno?!“ vykřikl vyděšeně a snažil se mne zvednout, ale já ho už nevnímala, jen z dálky jsem slyšela jakýsi tichý stále se vzdalující šepot: „Co se děje?“ Pak mne obklopila temnota.

* * *

Pomalu jsem otevřela oči, ale moc to nešlo, musela jsem několikrát zamrkat, abych přivykla tmě v místnosti, poté jsem se zadívala ke stropu. Kde to jsem? Prolétlo mi hlavou poté, co jsem se posadila. Hrad, muž, pracovna, … Začalo se mi v hlavě pomalu rozsvěcet, ale tohle byl úplně jiný pokoj, postel v jeho pracovně nebyla, knihovna ano, ale zde, naproti posteli byla mnohem skromnější, než jakou měl on.

Byla jsem sice unavená, ale ani únava a ani strach, mi nemohly zabránit v tom, abych utekla. Byla jsem pořád ve Volterrském hradě, tím jsem si byla jistá, ale nevěděla jsem, v jaké části hradu a jak se dostanu zpět do města. Pomalu jsem položila jednu nohu na zem a pak tu druhou, bolely mne snad všechny svaly na těle, zapřela jsem se lokty o měkkou matraci a postavila se na nohy, ale okamžitě jsem se zase posadila, bolest, která mi vystřelila z kotníku, se nedala snést, byla jako žhnoucí bodající nože, ruce mi vyletěly k noze a já nahmatala obvaz, v tu chvíli mi vše došlo. Pád, deja vu, ledový dotek, ošetřování kotníku, jeho jemné ruce na mých strachem třesoucích se a pláčem smáčených dlaních a pak jen temnota. To nebyl sen…

Nezbývalo mi nic jiného, s vyvrtnutým kotníkem se odsud bohužel nedostanu. Propadala jsem zoufalství, pečlivě jsem si prohlížela tmavé kouty pokoje, které mne děsily, nikdo tu nebyl a tak za pár okamžiků přemohl moje těžká víčka opět neklidný spánek.

„Paní Evensonová…“ tichý šepot lahodící mým křikem zkoušeným uším se vznášel někde v nebeských výšinách nad mou bolavou hlavou.

Otevřela jsem víčka, ale pod náporem až přespříliš jasného světla jsem je opět zavřela.

„Přivezl jsem vám vaše zavazadlo, z kapsy vám vypadly doklady, které jste u sebe měla, nejspíš jak jste utíkala, omlouvám se, ale vypadá to, že vás budu muset odvést do nemocnice.“ Rychle jsem zakroutila hlavou.

„Ne, do nemocnice, prosím vás ne,“ vysypala jsem ze sebe a musela se hodně namáhat, aby moje slova zněla tak, jak jsem chtěla, správně, jednoznačně a rozhodně. Oči jsem ale nechávala pořád zavřené.

„Ale máte vyvrknutý kotník, ošetřil jsem vás. Jsem sice doktor, ale vy potřebujete odbornější pomoc.“

„Jste doktor?“ teď už jsem oči pootevřela a měřila si muže stojícího u dveří od hlavy až k patě. Ztěžka se mi dýchalo, kotník jsem pořád cítila a přišlo mi, že po každém svém druhém slovu usnu.

Blonďák se lehce usmál: „Ano, to jsem.“

„Tak mne, prosím, do nemocnice nenuťte…“ upřela jsem na něj své unavené, a jemu se mohlo zdát, že spíš nepřítomné, oči. Zamračil se, možná litoval, že se o svém povolání zmínil.

„Musíte do nemocnice, tam vás ošetří lépe,“ snažil se mě přesvědčit.

„Ale…“ namítla jsem a opět zavřela oči. Nikdy jsem neměla nemocnice ráda a taky jsem se jim snažila co nejvíce vyhýbat, pokaždé jsem Peterovy avantýry snášela sama a v tichosti, stejně tak jako jsem si léčila bolesti, které mi způsoboval. Fyzické i ty psychické.

„Prosím… nenuťte…“

„Paní?“ chladný dotek na mé paži mě probral. „Evensonová“ zašeptal tak, jako když pohladíte ten nejvzácnější kousek brokátu.

„Co se se mnou stalo?“ zamumlala jsem a až po třetím zamrkání se mi naskytl pohled do jeho zlatavých očí, měla jsem se bát, ale můj unavený mozek to odsunul na později.

Zlaté oči si ustaraně prohlížely můj kotník a pak se vrátily zpět ke mně.

„Spadla jste a pohmoždila si kotník, ošetřil jsem vás, ale pořád trvám na té nemocnici,“ opět jsem zakroutila hlavou, „dobře tedy, je to vaše volba.“

„Já myslela… nemyslela jsem ten kotník.“ Zaujatě si prohlížel mou bledou a unavenou tvář, neustálá nedobrovolná práce domácí hospodyně se na mne podepsala, kruhy pod vyplakanýma očima, když jsem zažívala nejhorší období svého života, na která do smrti nezapomenu, byly teď přicházející únavou ještě více zdůrazněny. Ta příšerná období byla až moc hluboko zaryta v mé paměti a tady se ty černé myšlenky ještě umocňovaly.

„To byste mi měla říct vy, paní Evensonová.“ Zarytě jsem mlčela. Jedním krokem byl u mé postele a studoval každý milimetr mého obličeje, jakoby z něj mohl něco vyčíst.

„Domnívám se, že vás přemohla za několik měsíců nastřádaná únava a dlouhá cesta, kterou jste musela až ze Států překonat. Musíte si pořádně odpočinout, pak se domluvíme, jak vaši situaci budeme řešit dál.“ Nevím, kde jsem našla sílu na trhané přikývnutí.

„A jak… jak vy…“ nedokončila jsem, ale on to nejspíš pochopil.

„Carlisle Cullen,“ podával mi ruku a já jen ztěžka zvedla tu svoji a krátce mu stiskla ukazováček a prostředníček a pak moje ruka spadla znovu na polštář vedle mého obličeje.

„Esme Ev….“ jeho dokonalou tvář zkrášlil úsměv. Opět jsem pocítila strach. Nevěděla jsem, co od něj čekat a nedokázala jsem ho odhadnout. A nebyla jsem ani ve stavu, kdy bych se o něco takového vůbec byla schopná pokoušet.

„Já vím, těší mě.“

„Doktor Carlisle Cullen…“

Strach byl více než nesnesitelný a já se na prahu spánku rozhodla, že se tomu pohledu, který zářil zlatou nebo temně černou, budu vyhýbat.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

15)  Annie (18.07.2014 23:44)

Kate

14)  Kate (20.11.2013 00:01)

BE, já to s tím mysterióznem - neboj, nevyděsila si mě - chápu a btw. mám ráda nadpřirozeno. ;)S tím čtením to mám úplně stejně, když se do něčeho začtu, tak jsem schopná číst pořád a pořád dokud to nedočtu. A přesně ta neblahá tušení a noření se do sebe, to mě na téhle povídce baví psát nejvíc. :)

BlackElejah

13)  BlackElejah (19.11.2013 23:55)

No upřímně-čas jsem nesledovala, ale čtu dost rychle, takže bych řekla, že 30-max 40 minut bude správně :). (Abys mi věřila, že se jen tak planě nevychloubám, tak čistě pro ilustraci dodám, že šestisetstránkového Pottera jsem četla necelé dva dny, čili, když se do něčeho začtu, jde to rychle).
To mysteriózno - ani ti nevím, jak to popsat. Nemínila jsem tím nic nadpřirozeného, ale takové ty pasáže, jak se Esme noří sama do sebe a má třeba nějaká neblahá tušení.. nevím no .

Kate

12)  Kate (19.11.2013 23:26)

BE, taky se těším na budoucí spolupráci. A že máš tuhle dvojku taky ráda? Myslím, že je mi jasné, o kom ta naše spolupráce bude. Jsi prostě skvělá, vždycky se na tvoje komentáře těším a víš proč? Povzbudí mě a mám sílu psát dál(ikdyž to občas více či méně drhne). DĚKUJU, BE, strašně moc. Za půl hodiny? A to mysteriózno?

BlackElejah

11)  BlackElejah (19.11.2013 22:56)

Tak, dneska jsem konečně měla čas a povedlo se mi přečíst všechny zbývající kapitoly až sem (dodávám, že se zatajeným dechem - tím, jak to bylo napínavé, jsem to měla asi za půl hoďky v sobě). Jen tleskám . Máš rozhodně můj obdiv, povídka je skvěla a moc se těším na pokráčko. Víš, že mám tuhle dvojku taky moc ráda ;) . Zvlášť bych chtěla vyzdvihnout tvoji fantastickou schopnost, udělat okamžik maximálně napínavým s prvky mysteriózna... fakt paráda. Těším se dál a na budoucí spolupráci .

Kate

10)  Kate (30.10.2013 21:26)

Děkuju, Row, za tvoje komentáře, dávají mi sílu jít dál. Stejně tak jako komentáře Emy, ST, Kalamity a dalších.

Rowana

9)  Rowana (30.10.2013 20:25)

Esmé je, chuděra, vystresovaná na druhou. A Carlisla se bojí - to je tak nezvyklé. Ale tady pochopitelné. Moc mě zajímá další vývoj.

KalamityJane

8)  KalamityJane (29.10.2013 18:33)

Neděkuj, omlouvám se - mrzí mě, že to tak zdržuju

SestraTwilly

7)  SestraTwilly (28.10.2013 21:07)

Katka,snaž sa. Ja verím,že nájdeš zase svojho muzaka.
;)

Kate

6)  Kate (28.10.2013 21:03)

ST, děkuju moc, doufám, že k přerušení nedojde, ale je to teď těžší... :( Budu se snažit. ;)

SestraTwilly

5)  SestraTwilly (28.10.2013 20:39)

Tak konečne sa stretli a verím,že budú spolu. Samozrejme,ty im ešte určite dáš do cesty nejaké prekážky.
A to je dobre,lebo poviedka môže pokračovať ďalej. Veľmi
pekná kapitola.
PS:ani neuvażuj o prerušení,alebo nedaj boh o nedokončení poviedky. lebo

4)  Seb (28.10.2013 17:08)

Hezká kapitola, těším se na pokračování.

emam

3)  emam (28.10.2013 12:55)

Však ono pokračování přijde v ten správný čas :) Já tomu věřím. Kromě toho, ST tě nenechá abys to nedopsala a ja taky ne

Kate

2)  Kate (28.10.2013 12:20)

Em, děkuji, ale obávám se, že na nějaký čas si budu muset od LNMT odpočnout, uvidíme, jak se bude všechno vyvíjet dál, já to sama nevím. :( I přes to, děkuji za tvou neustálou podporu.

emam

1)  emam (28.10.2013 12:15)

Kate, mám radost, že konečně už vím, jak to Carlisle vymyslel/nevymyslel Je to trošku divoké a malinko začínám chápat Lucčinu poznámu. Ale tím se vůbec nenech odradit. Moc se těším na pokračování!!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek