Sekce

Galerie

/gallery/Esme Cullen.jpg

Kdo jsi, ty muži zahalený tmou,

že do mých tajů takhle vpadáš?

Předchozí kapitola přidána 28. 10. Nechce se mi tomu věřit. To to vážně tak letí?

Chci poděkovat KalamityJane za korekturu, emam za pomoc, SestřeTwilly, Rowaně, BlackElejah a všem ostatním, které mne podporovaly, když jsem nevěděla, jak dál. I všem těm neviditelným čtenářkám, které se tu zastaví. DĚKUJU! :)


 

10. kapitola - Kdo jsi, ty muži zahalený tmou?

Intervaly mezi spánkem a dobou, kdy jsem se snažila udržet v bdělém stavu, se díky bohu prodlužovaly, ale pořád jsem nebyla v pořádku. Každou chvíli mne přemáhal spánek a já se dokázala soustředit jen na pár základních věcí. Pít. Neusnout. Předstírat spánek, když mne navštívil doktor Cullen, a že jsem ten spánek musela předstírat často.

Snažil se, opravdu se snažil, aby mi něco nechybělo, ale já nechtěla. Slušně jsem mu odpovídala a slušně ho odmítala a také jsem se rozhovorům s ním snažila vyhýbat. Ano, předstírání spánku bude určitě ta nejlepší varianta, ale on u mě dokázal sedět několik hodin. Po pár minutách předstíraného spánku jsem usnula doopravdy, ale když jsem se zase probudila, byl tam. Pokaždé.

Až do teď. „Doktore Cullene?“ zašeptala jsem do tmy, po pár sekundách se objevil ve dveřích. Obvyklý úsměv na jeho tváři, jako už po tolikráte v posledním týdnu, mne vylekal.

„Ano?“ řekl tónem, jako kdyby se staral o malé dítě.

„Mohla bych poprosit o sklenici vody?“ podepřela jsem se na loktech, abych na něj lépe viděla.  Měla jsem neskutečnou žízeň a chození mi bohužel dělalo větší problémy, než jsem původně předpokládala.

„Samozřejmě,“ usmál se mile, jako by mi chtěl snést modré z nebe, a za chvíli se vrátil se sklenicí vody. Před upitím jsem se na okamžik zamyslela: Kdyby mi chtěl ublížit, otrávit mě, už by to za ten týden, co tu jsem, udělal.

„Děkuji,“ pronesla jsem po několika obrovských locích osvěžující vody.

“Jak se cítíte? Je vám lépe?” ptal se starostlivě, jako pokaždé, když mě přistihl vzhůru.

“O hodně lépe, děkuji Vám,” lépe se mi sice udělalo, ale ne tak, jak bych si přála. Nechtěla jsem však být nevděčná.

“Nezlobte se, že to říkám, ale přijde mi, že vás něco trápí. Mé mnohaleté lékařské zkušenosti mne naučily, že rychlému uzdravení napomáhá i duševní pohoda. Mohu tedy konečně někomu zavolat, aby o vás věděli?” Stále mě nabádal ke kontaktu s rodinou nebo někým blízkým. Jenže já se nechtěla za žádnou cenu vracet přes tlustou čáru, kterou jsem udělala za svou minulostí.

“Mohla bych zavolat svojí sestře do Států,” napila jsem se znovu té lahodné tekutiny, kterou byla obyčejná voda, ale já ji v tuto chvíli považovala za nápoj, který v lidech probouzí život. Kate bych slyšela ráda, ale někoho... nikoho jiného ne.

“Výborně,” zaradoval se. “Můj telefon je vám zcela k dispozici.”

Roztřesenou rukou jsem si tu černou krabičku od něj vzala a chvíli ji převalovala v ruce. Ráda bych teď slyšela hlas své sestry, který mi byl vždy útěchou v těch nejhorších chvílích.

A tak jsem prostě vytočila číslo a čekala, zvonění bylo nekonečné.

“Prosím?”

“Ahoj Kate, to jsem já Esme.”

“Tak jak si užíváš dovolenou?” vyptávala se nadšeně, ale já ji bohužel musela zklamat.

“No, víš… já mám vyvrknutý kotník, Kate, vypadá to, že přijedu brzy domů.”

“Pane bože!” vyděsila se, jako pokaždé, když jsem jí volala, měla strach, co mi zase Peter udělal, ale o tom jsem jí do telefonu nikdy neřekla.

“Co se ti stalo, Esme?” Začala jsem jí vyprávět o všem, co se mi přihodilo. Ani nevím proč, ale to, že vše začalo tím, že jsem následovala neznámého cizince někam zcela mimo trasu prohlídky, jsem vynechala.

“To je hrozné. Vždyť se o tebe ani nemá kdo postarat, kdybych tam byla…”

“Já to zvládnu, neboj se,” uklidňovala jsem jí, ale bylo mi do pláče. Ne, teď nemůžu rozhodně odjet. Uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy se Kate začala chovat, jako vždy, když jsem jí volala po Peterově útoku. Sice nikdy pořádně nevěděla, co se mi stalo, ale tušila. Možná jí byla situace jasnější, než jsem si vůbec byla ochotná připustit.

Peter. V okamžiku, kdy jsem na něj začala myslet, se mi zadrhl dech a ztuhla jsem, jako bych se zase choulila v rohu obýváku a čekala na další ránu. Rozloučila jsem se s Kate a mobil položila na postel.

Doktor Cullen si až do teď udržoval neutrální výraz, dokonce poodešel k oknu, abychom měly soukromí, teď ale byl znovu u mě: “Děje se něco? Udělalo se vám špatně? Prosím, řekněte, co se stalo?” ustaraně mne pozoroval.

“Neproste,“ vydechla jsem, „ nemá to cenu, jen… mohla bych být chvíli sama?” schoulila jsem se do klubíčka zády k němu a pevně zavřela oči.

“Jistě, jen… Ale můžeme to pochopitelně nechat na později.” Slyšela jsem, jak jeho kroky míří ke dveřím, když v tom se zastavil. “Chápu, že si potřebujete odpočinout, ale myslím, že byste měla udělat co nejdříve to, co jste odpověděla své sestře, odjet domů.” To sice říkal, ale jeho hlas zněl jako by doufal v přesný opak. “Nebudu vám bránit v odjezdu domů, je to pouze na vás a já to musím respektovat,” řekl smutným hlasem, “a teď už odpočívejte, dobrou noc.”

Bylo toho na mě až příliš. Chtěla jsem si ujasnit hned několik věcí a vstřebat je, ale myšlenky na Petera byly stále silnější a já se nedokázala ovládnout a splnit to, co jsem Kate do telefonu slíbila. Já to zvládnu… Přesvědčovala jsem tím víc sebe než ji.

Když doktor Cullen odešel, zase jsem mohla svobodně dýchat. Rozhodně mě ničím neomezoval, sám mi nabídl, že můžu kdykoliv odjet a já věděla, že ten pocit je jenom ve mně. Ten strach, který on svým chováním, ač nevědomky, ještě umocňoval. Bála jsem se blízkosti mužů, ale on byl tak… jiný.

Jediné, co jsem si s doktorem Cullenem dokázala zatím spojit, byl vděk. Nevím, co bych dělala, kdyby mi neposkytl pomoc, ale i přes jeho ochotu jsem se rozhodla, že až se uzdravím natolik, abych se udržela na vlastních nohou, přestěhuji se do hotelu, ve kterém jsem měla po čas dovolené bydlet, užiji si krásy Itálie a vrátím se domů. Kde už bude jistě čekat sestra s mojí neteří a budeme žít krásný poklidný život, bez hádek, odstěhujeme se z Ohia, a možná jednou potkám někoho, koho budu moci považovat za svou druhou polovičku.

Ale vážně to dokážu? Opravdu budu schopna, vrátit se tam, odkud jsem utíkala?

S myšlenkami, které jsem zatím nedořešila, jsem přes sebe přehodila deku a usínala s pocitem, že mě někdo sleduje. Samozřejmě tomu tak nebylo, ale z myšlenek na Petera jsem se pořád klepala, jako bych měla zimnici, ani teplá vlněná deka, do které jsem byla až po krk zabalená, mi nepomáhala.

* * *

Ve dne jsem se cítila lépe, nemohla jsem sice ještě chodit, ale čtení knížek, které jsem si s sebou přivezla, mi pomáhalo přežít ty dlouhé dny v posteli. Občas jsem poprosila o zapůjčení knížek z knihovny doktora Cullena. Nikdy nebyl proti, nikdy nekřičel… Pokaždé, když mne přišel zkontrolovat a převázat mi uzdravující se kotník, byl klidný, starostlivost v jeho očích mi dávala… ale co vlastně… Naději? Smíření? Ale ani to nestačilo, abych překonala obavy, které sužovaly mou mysl a abych zapomněla na hrůzy, jež se mi udály.

Otevřela jsem jednu ze svých oblíbených knih a hlavu položila znovu na polštář, jen jedna myšlenka mi vrtala hlavou a já ji neustále nemohla pojmenovat.

Kdo jsi, ty muži zahalený tmou,

že do mých tajů takhle vpadáš?

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

8)  Annie (18.07.2014 23:46)

Prostě krása

Kate

7)  Kate (01.01.2014 21:32)

Doufám, že i ty, Row, budeš mít se mnou a s mojí povídkou trpělivost. ;) Děkuju.

Rowana

6)  Rowana (01.01.2014 12:58)

Zranění duše jsou mnohdy vážnější než zranění těla. I tady se to ukazuje. Esmé někde na pozadí svých myšlenek touží po novém začátku s milujícím partnerem, vědomě se toho ale bojí a brání.
Uvidíme, jak je Carlisle vytrvalý. Že je trpělivý, to o něm už všechny dávno víme.

Kate

5)  Kate (15.12.2013 19:22)

Děkuju Vám moc, že tu pro mě stále jste. Emi, neboj, rychle to nebude, pěkně pomaloučku polehoučku. ;) ST BE, poslední věta, kterou jsi mi v tvém komentu napsala, mě totálně dodělala. :'-( Seb, díky za tvoje smajlíky. :)

4)  Seb (13.12.2013 15:01)

BlackElejah

3)  BlackElejah (13.12.2013 10:56)

Krása, velká krása . Na další kapitolu jsem se moc těšila a doufám, že bude brzo pokračování ;) . Nikdo neumí psát o Carlesme tak, jako ty Kate .

SestraTwilly

2)  SestraTwilly (13.12.2013 10:23)

Kati,pekná kapitolka.Carlisle je Carlisle...proste gentleman od hlavy po päty. A láska pomaly prichádza k ním Páči sa mi to a teším sa na pokračovanie,ktoré dúfam príde skôr...
:)

emam

1)  emam (12.12.2013 22:42)

Však ty to dopíšeš. Jen doufám, že ne zas moc rychle abychom si ty dva mohly pořádně vychutnat

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek