Sekce

Galerie

/gallery/Esme Cullen.jpg

Esme má konečně možnost dostat se z hradu, ale samozřejmě po cestě naráží na komplikace. Možná se obrátí v její prospěch. A možná taky ne.

Za korekci děkuji KalamityJane a emam za pomoc. :)

Pokud dočtete až do konce, čeká na Vás menší dárek. ;)

11. kapitola – Nová recepční

Ve svém pokoji na Volterrském hradě jsem si poležela ještě dva týdny. Hodně lidí by si řeklo, že to musí být skvělé, že se cítíte jako nějaká hraběnka nebo princezna, tak by určitě mohl někdo reagovat, ale já si jako hradní paní vážně nepřipadala. Možná tak hradní paní s obvázaným kotníkem, strachem, černými myšlenkami a touhou, co nejdříve odtud utéct.

Právě po dvou týdnech jsem byla na pokraji psychických sil, nejenže mě doktor Cullen neustále nutil, abych zůstávala v posteli, nejenže se o mě pořád vytrvale staral, ale navíc mne pořád děsil svým úsměvem. Jiná žena by byla jeho přívětivým úsměvem, péčí, vzhledem, okouzlena, ale já…

Pomalu jsem zjišťovala, že mi jeho úsměv začíná vadit čím dál tím míň, což mne děsilo snad ze všeho nejvíc. Určitě jsem si jen něco namlouvala. Nemohl se přece pořád usmívat. Ne, na mě ne.

* * *

Své rozhodnutí odejít, jsem nehodlala měnit, dny mého odchodu nadešly.

“Paní Evensonová, zcela chápu, že již chcete vstát, ale neměla byste na sebe pospíchat.”

“Odpočívala jsem tři týdny, už bych vážně měla jít…” posadila jsem se na posteli a pomalu došla ke kufru, který jsem si předchozí den stihla sbalit, po cestě k němu, jsem se opírala o všechny předměty, které se v blízkém okolí nacházely. Postel. Židle. Stůl. Pár záchytných bodů. Doktor Cullen, když už mne nemohl zastavit, snažil se mě alespoň podepírat, abych neztratila rovnováhu.

“Nechci být nezdvořilý, ale kam byste chtěla jít? Jaké máte plány na nejbližších několik dní?”

“Předpokládám, že ubytování v hotelu La Rossa stále platí, takže plánuji vrátit se tam a po zbytek dovolené si konečně prohlédnout Itálii.”

“Budete tedy cestovat? Dovolím si znovu zopakovat, že byste se měla šetřit. To není přátelská rada, ale lékařské doporučení,” usmál se na mě.

“Děkuji, ale… Já to zvládnu.” Odstrčila jsem jeho ruku z kufru, protože mi zabraňoval, abych si ho mohla přitáhnout k sobě a otevřít dveře. Opět jsem přesvědčovala sama sebe, že to zvládnu, i když nemám ponětí jak. Když jsem zvedla kufr, lehce jsem se zapotácela.

“Nemůžete po třech týdnech ležení počítat hned s túrami se zátěží,” zasmál se a vzal mi navzdory protestům kufr z ruky a otevřel dveře.

“Děkuji za všechno, pane Cullene, jsem vám velice vděčná za všechno, co jste pro mě v poslední době udělal, ale teď už musím jít. Na shledanou a ještě jednou děkuji,” dovolila jsem si malý, opravdu malý vděčný úsměv.

“Když už ten kufr držím, rád vám s ním pomůžu do hotelu. Navíc, venku prší a cesta autem bude přece jen příjemnější, než abyste celá promokla. Snažil jsem se vás uzdravit, to bych byl špatný lékař, kdybych vám dovolil jít pěšky a nachladit se,” usmál se znovu a já sklopila oči ke kufru v jeho levé ruce.

Přecházeli jsme dlouhou temnou chodbu prosvícenou jen několika pochodněmi, která se zdála být nekonečná, když se zpoza rohu vynořila černá postava v dlouhém plášti. Skoro to vypadalo, jako by se vznášel pár milimetrů nad zemí. Překvapilo mne, s jakou lehkostí se pohyboval směrem k nám. Doktor Cullen v tu chvíli, když spatřil černý plášť, rychle se postavil i s kufrem, jehož ucho teď křečovitě svíral, přede mě.

Temná postava doplachtila až k nám.

„Carlisle, caro amico, rád tě vidím!“ dotkl se muž doktorova ramena. Nikoho takové jsem ještě za celý svůj život neviděla. Černé vlasy po ramena se zvláštními odlesky ve světle pochodní na zdech, tvrdý výraz ve tváři a zvláštně hnědé oči, ze kterých přímo čišela arogance.

„Aro…“ oslovil ho doktor Cullen trochu překvapeně a ještě více se snažil zakrýt mne svými zády.

 

Carlisle

Tohle se nemělo stát, Esme se nesměla potkat s nikým z vládců. Jak jsem mohl být tak naivní a myslet si, že se to nestane, když ji budu hlídat, když nebude vycházet z pokoje. Teď už bylo pozdě.

„Ale, ale… Koho pak to tu máme?“ nahlédl Aro se zvednutým obočím za má záda. V očích se mu zračilo poznání, které nastartovalo vlnu přemýšlení, těsně poté, co se jeho ruka dotkla mého ramene. Viděl všechno. Vše, co se týkalo Esme, a ona teď byla v nebezpečí. Kvůli mně. A sama nespáchala nic, co by se Volterrským vládcům znelíbilo, to já.

„Hmm,“ protáhl dramaticky Aro a lačně si prohlédl ženu nořící se zpoza mých zad, „drahá Esme, nesháníte čistě náhodou práci?“ Zatnul jsem pěsti a dalo mi velkou námahu, aby se z mých úst neprodralo zavrčení.

„Jak to víte?“ odpověděla s očima stále sklopenýma ke svým nohám. A já pomalu začal tušit Arův plán. To, doufám, nemyslí vážně!

Jenže jsem ho znal již několik staletí, to co si umanul, myslel vždy vážně. A také chtěl udělat všechno pro to, aby bylo po jeho, aby dokázal všechno, co si vymyslel, a já s tím nemohl dělat vůbec nic.

„Řekněme… Síla intuice,“ odpověděl Esme s naprostým klidem, ale v očích se mu zablesklo.

„Proč by tu paní Evensonová měla pracovat? Vždyť je na dovolené!“ pokoušel jsem se vznést námitky.

„A proč ne, příteli? Paní Evensonová by si jistě ráda přivydělala, no nemám pravdu?“ otočil se znovu na Esme a jeho pohled, který na mě metal blesky, se změnil na nejsladší med, nemožno mu odolat. Tak se choval vždy, když chtěl dosáhnout svého. Esme naši verbální i neverbální přestřelku mlčky pozorovala, nejspíš se rozhodovala co odpovědět a já doufal, že se rozhodne pro své dobro. Jen kdyby znala to všechno, co se jí může stát. Bohužel na jejím výrazu bylo vidět, že se rozhodla a mne zachvátil panický strach. Co bude dál?

„A jaká práce by to byla? Vlastně bych si docela ráda vydělala nějaké peníze,“ řekla a znovu sklopila hlavu. Pokud se ho bála, někde uvnitř jistě věděla proč. Měla se nás, i mě, bát. A Arova přátelská maska zakryla vše, čeho by se člověk měl i v těch nejhorších nočních můrách děsit k smrti.

Aro si ji znovu prohlédl od hlavy až k patě. „Je to práce na recepci našeho hradu. Pokud umíte s počítačem, tak to pro vás bude hračka. Ostatní… náležitosti se časem naučíte.“ Mile se na ni usmál a na mě vrhl vítězný pohled. Věděl, že mne má v hrsti a že udělám všechno pro to, aby Esme odjela pryč ze země a už se nikdy nevrátila. Znal mě, a z mých myšlenek si potvrdil, že chci jediné. Aby byla v bezpečí.

 

Esme

Pomohl mi až před hradní bránu, cestou mne ještě stihl podpírat a dvakrát zachytit. Svoji bolavou nohu jsem přecenila, přes všechny protesty toho hlasu vzadu v hlavě, jsem musela uznat, že měl doktor Cullen pravdu. Vážně jsem ještě potřebovala odpočinek.

Z rozhovoru na potemnělé chodbě jsem byla celá nesvá a doktor Cullen, jako by to vycítil.

„Nemusíte vůbec pracovat, copak jste si sem nepřijela odpočinout?“ zeptal se mne skoro až vyčítavě. „A navíc, váš kotník ještě potřebuje klid.“

„To ano, původně, ale nejspíš jsem tak trochu chtěla začít znovu. Tohle je znamení. Měla bych to zkusit,“ přesvědčovala jsem jeho i sebe. Zdálo se mi, jako by doktor Cullen tiše zavrčel. Nejspíš si pro sebe jen něco mumlal. Po mém zkoumavém pohledu si odkašlal.

„Smím se zeptat, jaké zaměstnání jste měla ve Státech?”

“Vlastnila jsem knihkupectví, ale to jsem před cestou sem přepsala na svoji kamarádku, která se mnou pracovala. Takže mne žádné zaměstnání nečeká.” Nikdo mne tam stejně nečeká, kromě sestry a neteře. Nikdo, kdo by mi řekl poté, co bych se vrátila z práce: Jak ses celý den měla? Objal mne a dal mi pusu na přivítanou. A já bych věděla, že se nemusím bát. Ani jsem si při svém rozjímání a vracení se myšlenkami do minulosti nevšimla, že mi doktor Cullen otevírá dveře spolujezdce a že moje zavazadlo už stihl uložit do kufru.

„Vaší rodině budete jistě chybět,“ řekl zadumaně.

„Vlastně… Nemám komu chybět,” odpověděla jsem hlasem plným stesku. Na Petera už jsem nechtěla ani pomyslet, to budu žít raději sama.

„Tomu nevěřím. Volala jste přece svojí sestře,” díval se na mě s údivem v očích.

„To ano, ale nemůžu ji pořád zatěžovat, chci, aby měla také svůj život. V posledních letech mi hodně pomáhala a já jí to teď mohu vrátit tak, že jí konečně nechám, ať žije svůj vlastní šťastný život,” odpověděla jsem a až teď si uvědomila, že takhle už to dál jít nemůže a já se musím se vším vypořádat sama. Teď by mne Kate určitě začala přesvědčovat, že takhle to vůbec není, že ji nezatěžuji a že je ráda, když jsem s ní a s Leonkou, protože za těch několik let, kdy jsem byla s Peterem, jsme si sebe moc neužily.

Auto zastavilo před menším hotelem. Doktor Cullen mi opět ochotně pomohl vstát a z kufru vyndal zavazadlo. U vstupu do hotelu mi přidržel dveře a já zamířila k recepci.

„Buon giorno,” pozdravila žena za velkým dřevěným pultem a nezapomněla na úsměv.

„Buon giorno, umíte anglicky?” zeptala jsem se a modlila se ke všem svatým.

„Mi dispiace, non capisco.” Zoufalství mne zasáhlo plnou silou.

“Když dovolíte, budu překládat,” nabídl se můj doprovod a má beznaděj zmizela tak rychle, jako přišla. Neměla jsem jinou možnost než souhlasit. Až teď jsem si uvědomila, že jsem ho dosud neslyšela mluvit italsky. Měl zvláštní akcent, který stejně jako jeho vzhled prozrazoval, že není rodilým Italem. Přesto ta samozřejmost, s jakou se zde pohyboval… Přišlo mi, jako by tu žil odjakživa. Jeho italština se mi začínala líbit.

V jejich dlouhém a pro mě naprosto nesrozumitelném rozhovoru jsem zachytila pouze své jméno.

“Slečna mi právě řekla, že pokoj máte zarezervovaný, ale nejprve musíte zaplatit účet,” překládal mi.

“Účet? Vždyť jsem tu ještě ani jednu noc nespala a hotel bych měla mít zaplacený ještě na týden, potom už končí termín dovolené a tedy i rezervace hotelu,” nechápala jsem, docela mne to vyvedlo z míry.

“Ano, to jsem se jí snažil vysvětlit, ale bohužel trvá na svém.”

Ještě chvíli se s mladičkou recepční italsky domlouval, ale ona si založila ruce na prsou a kroutila hlavou: „No, no, no.” Na to moje italština stačila.

Doktor Cullen položil zavazadlo na zem a z náprsní kapsy vytáhl malou kartičku a podával ji malé Italce na druhé straně pultu.

„To snad nemyslíte vážně, Carlisle!” ruka mi vystřelila k té jeho a snažila se kreditku zastrčit zase zpátky na její místo. Ani jsem ve svém rozhořčení nepostřehla, že ho poprvé oslovuji jménem. Z mých úst znělo velmi zvláštně, on se však jen pousmál a jinak na to nereagoval.

Hned poté jsem začala vyndávat peněženku z kufru. Doktor Cullen však byl rychlejší, než jsem stihla vůbec rozepnout zip přední kapsy kufru, účet byl zaplacen a recepční se na nás vesele usmívala.

„Všechno je zaplaceno a pokoj máte zarezervován na týden, přesně tak, jak jste si objednala.” Odvedl mne ke koženým křeslům a nízkému stolku v hale, posadili jsme se.

Já se pořád zlobila a vytrhla mu účet z rukou. Když jsem si ale přečetla částku na tom titěrném papírku, zamotala se mi hlava. Ne, vážně jsem nečekala, že ten hotel nebude předplacený předem. Když jsem odjížděla z Ohia, slečna v cestovní kanceláři mne ujišťovala, že všechno proběhne bez problémů a že mám vše zaplaceno. Pak jsem také netušila, že mi budou účtovat i ty dny, které jsem v hotelu nestrávila, a takhle vysoká částka mě opravdu zaskočila. Vážně nevím, kde se stala chyba, ale na mé straně to nebylo.

“Už jsem se rozhodla, tu práci recepční nikomu neslibujte, nastoupím co nejdříve.” Doktor Cullen byl mírně překvapený. Nic v tom nebylo. Prostě jsem mu ty peníze chtěla jen vrátit.

“Nějak vám ty peníze splatit musím,” upřesnila jsem,“ nechci být nikomu dlužná.” To jsem vážně neměla v povaze.

“Ale to přece není nutné, paní Evensonová.” Věnoval mi další, poněkud křečovitý, úsměv, sebral mi účet z rukou a uschoval ho do kapsy ke kreditce.

“Ale je, kdy mohu nastoupit?” Přece mi víceméně cizí člověk nebude platit účty po tom, co se o mne tři týdny staral, ošetřil mne a ještě mi pomohl najít práci. Nevěřila jsem, že takoví lidé ještě existují, vlastně jsem byla celkem překvapená. Příjemně.

“Zítra. Nejspíš,“ odpověděl mi váhavě, jako by sám sobě něco vyčítal. Možná litoval, že za mne zaplatil. O to víc bylo důležité, abych mu vše vrátila. Nová práce mi v tom pomůže.

 

Vysvětlivka:

Caro amico. = Drahý příteli.

Mi dispiace, non capisco. = Promiňte, nerozumím Vám.

No = Ne.


 

A jelikož máme za sebou úspěšné přehoupnutí se do druhé desítky, mám tu pro Vás menší dárek v podobě hlavních hrdinů Lásky nalezené mezi tyrany. Esme Evensonové a Carlislea Cullena. ♥


Esme Evensonová


Carlisle Cullen

 

Esme Evensonová

Carlisle Cullen


Hodně zdraví, štěstí, mnoho úspěchů a splněných přání do Nového roku přeje Kate. ♥

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

11)  Annie (18.07.2014 23:50)

Moc krásný

Kate

10)  Kate (02.01.2014 18:44)

Ou, Siss, jsem šťastná, že sis moji povídku takhle užila. :) Držím pěsti, aby se ti povedlo to stejné, co Esme. ;) Odhodlat se, to bývá hodně těžké. Děkuju moc, moc za krásný komentář.

SissCullen

9)  SissCullen (02.01.2014 17:36)

Dneska som narazila na tvoju poviedku, jedným dychom som prečítala všetky kapitoly a prvé čo mi chodilo hlavou bolo WOW Dej je skutočne skvelý, úplne ma to namotalo Som velmi zvedava na Arov plán, len dúfam že nechce Esme nijak ublížiť.
Páči sa mi že Esme urobila hrubú čiaru za minulosťou, odišla a snaží sa začať od znova, na to by som sa mala odhodlať aj jaa. Veľmi sa teším na ďalšiu časť a určite budem pokračovať v čítaní.

Kate

8)  Kate (01.01.2014 21:42)

Relativní bezpečí? Uvidíme... ;) Děkuju za tvoji podporu.

Rowana

7)  Rowana (01.01.2014 13:11)

Pěkné. Zdá se, že se nám milá Esmé zase žene do nějakého průšvihu. Jestli ona je náhodou nepřitahuje? Ještě že tam má za zády Carlisla, snad se mu povede udržet ji aspoň v relativním bezpečí.

Kate

6)  Kate (31.12.2013 23:58)

Děkuju Vám všem, které jste mě po celý rok podporovaly.
ST, i tobě! Děkuji mnohokrát!
BE, tvůj komentář mě rozesmál, nech se překvapit... Děkuju!
Emí, těší mě, že se ti vybrané obrázky líbí.
Seb, krásný rok 2014, děkuju!
KJ, jsi nejlepší! :)

SestraTwilly

5)  SestraTwilly (31.12.2013 23:21)

Katka,super. Takže Esme bude pracovať pre Ara....no uvidíme,aspoň sa jej Carlisle môže dvoriť a
môžu sa zamilovať do seba...teším sa na pokračovanie.
A pekný Nový rok :-)

KalamityJane

4)  KalamityJane (31.12.2013 19:31)

Krásný nový rok i Tobě, ať Tě múza neopouští ♥

BlackElejah

3)  BlackElejah (31.12.2013 16:33)

Teda Kate, co nám to děláš... Pravda, těšila jsem se jak malá a užila jsem si to moc, ale stejně.. Ona tam přece nenastoupí, že ne?! Carlisle ji sbalí do kufru auta, naloží do letadla a uklidí v tichosti někam na Aljašku, nejlíp do skryté jeskyně pod sněhem, kde je nikdo pro příštích 100 let nenajde.. že jo :'-( ? Prosím, prosím!

emam

2)  emam (31.12.2013 10:48)

Děkujeme Esmé na té první fotce a Carlisle na té druhé se mi líbí nejvíc snad, co jsem je kdy viděla:)
A v Novém roce se těším na dopsání této i další kapitolovky;)

1)  Seb (31.12.2013 10:42)

Krásná kapitola i dárek a v novém roce přeji vše nejlepší a hodně inspirace.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek