Sekce

Galerie

/gallery/Esme Cullen.jpg

Nová práce, rozhovor, úplněk a jedno tiché děkuji

Děkuji KalamityJane a emam

12. kapitola - Za svitu Měsíce

Den poté, co jsem se zabydlela v hotelu La Rossa, jsem se s půlhodinovým předstihem vypravila do své nové práce. U kašny před hlavní bránou Volterrského hradu na mě již netrpělivě čekal doktor Cullen, předchozí den jsme se domluvili, že mi všechno potřebné vysvětlí.

„Dobré ráno, jak se dnes cítíte?” Jeho úsměvům jsem se snažila vyhýbat.

„Dobrý den, skvěle, ten Volterrský vzduch dělá divy.” Na jeho opětovnou doktorskou péči jsem se snažila nereagovat.

„To jsem rád, ale pořád trvám na vašem odpočinku,” zatvářil se přísně, nesedělo mi to k němu, „moc práce vás z počátku nečeká. Zájezdy turistů nás navštěvují většinou tak jedenkrát za čtrnáct dní.”

„Litujete, že jste za mě zaplatil dluh v hotelu?“ Musela jsem se zeptat, jak jinak si vysvětlit jeho stále trochu podmračený výraz, který skrýval za tolika úsměvy? Pokud toho teď lituje, neměl mi účet platit. Neměl mě odvést z místa prohlídky. Neměl mi ošetřit kotník. A neměl se vůbec snažit. O nic…

A zase ten chvilkový zamračený pohled. „Jak vás to jen mohlo napadnout, Esme?“ usměvavě zakroutil hlavou. Jakoby skrýval nějaký strach. Nebo zlost?

„Opravdu toho nelitujete? Kdyby ano, neodpustila bych si to a…“

„Kdybych vám nechtěl pomoci, tak to neudělám. Vy si nemáte vůbec co vyčítat,“ přerušil mne honem a to už jsme se blížili k bráně hradu. Rozhodla jsem se, že tento rozhovor nechám na dobu neurčitou.

„Ale znovu bych vás chtěl upozornit na váš zdravotní stav, který je…“

„V pořádku!“ Zakroutil hlavou, nejspíš nad mou naprostou ignorací svého zdraví, a podržel mi dveře, abych mohla vstoupit. Znovu na mě dopadl ten pocit tísně a nejistoty.

„A jaká bude náplň mé práce?” ptala jsem se, když mě vedl dlouhou chodbou a snažila se zachovat klidný tón hlasu.

„Jen sem tam nějaké to vyřizování telefonátů a případné e-mailové korespondence. Volterrská rodina má řadu obchodních jednání v zahraničí. Vše funguje téměř samo, ale občas je nutná nějaká kontrola či potvrzení.”

„Rozumím, to bych mohla zvládnout,” rozmýšlela jsem nad popisem práce, když jsme vstupovali do kamenné místnosti a doktor Cullen mne zavedl k mému pracovnímu místu, kde budu odteď každý den. Abych mu mohla vrátit peníze a abych si vydělala na cestování. Opět úsměv a já se snažila studovat obrovský stůl se stohy papírů, za který za chvíli usednu.

„Tady bude vaše království. Jen vás poprosím, raději ho moc často neopouštějte.”

„Spolehněte se,” pousmála jsem se, ale vzápětí se zamyšleně zamračila. Proč na to tak zvláštně upozorňuje? Zaznamenal můj výraz a vysvětlil:

„Je to velice starý hrad, chodby jsou spletité a nikdy nevíte, kdo se po nich může toulat.” Na okamžik jsem se vyděsila, ale doktor Cullen mne uklidnil, že se mi nemůže nic stát, pokud se nebudu sama procházet tam, kde nemám. Nejspíš se bál, abych se neztratila.

„Tohle je Heidi, zasvětí vás do komunikace s turisty,” představoval mi ženu, která k nám zrovna přišla.

„Dámy, když mě omluvíte, musím jít zkontrolovat nějaké záznamy z místní nemocnice,” rozloučil se galantně a zmizel v temné chodbě nalevo od nás.

„Esme Evensonová,” představila jsem se a podala jí ruku. Poznala jsem v ní ženu z mého prvního dne ve Volteře.

„Heidi,” odpověděla chladně, mou ruku nepřijala. “Carlisle vám jistě vysvětlil, co bude vaše práce obnášet, vy sama se s turisty setkáte jen velmi zřídka, ale kdyby se některý z nich chtěl na něco zeptat, vysvětlím vám, jak byste s ním měla komunikovat.”

„Především,” pokračovala, „ se jim snažte poradit s jejich dotazy, ale předpokládám, že pokud to bude Ital, nebude ve vašich silách mu pomoci, v tomto případě hned vyhledejte mne a já mu s jeho dotazy ráda vypomohu. No a to je vlastně celé, jak říkám, s turisty se moc nepotkáte, jedině v mém doprovodu, nebo v doprovodu někoho jiného z hradu.” Uvědomila jsem si, že mi o náplni mé práce neřekla vlastně vůbec nic. Jen o turistech. Ti pro Volterrskou rodinu byli asi dost důležití.

* * *

A takhle, poklidně, probíhal celý můj pracovní den, kontrolovala jsem maily, žádný telefonát jsem pro dnešek vyřizovat nemusela.

Po pár hodinách jsem uslyšela hlasy a kroky větší skupiny lidí, které vedla Heidi a dávala jim odborný výklad o hradu, prováděla je a ukazovala jim všechny zajímavosti, mě si ani nevšimla (svedla jsem to na zaneprázdněnost s výkladem o historii hradu) a pokračovala do hlavní síně. Přesně takhle jsem byla před třemi týdny provázena já, za skupinkou lidí všech věkových kategorií se zavřely mohutné dveře, v tomhle byla výjimka. Já už se za ty dveře nedostala, byla jsem vyrušena tím člověkem, který už opět s úsměvem přicházel ke mně a vyptával se, jaký jsem měla první den v práci, jestli se mi nepřitížilo, a že mi musí zkontrolovat a převázat kotník. Co se asi za těmi dveřmi skrývá?

Slušně jsem mu odpověděla, že všechno je v pořádku a že kotník již převaz nepotřebuje, ale on se nedal odbýt. Lékařská neodbytnost a neustálá péče mu byla vlastní, tak jako všem z tohoto oboru, které jsem dosud potkala.

* * *

Když mne o pár okamžiků později vyprovázel stále ještě hlučným městem, nemohla jsem se vynadívat na tu krásu stříbřitého kotouče nad Volterrou. Slunce v těchto pozdně listopadových dnech zacházelo stále dříve a na své cestě za obzor se stihlo ještě pozdravit se svým protějškem. S pánem noci.

S Měsícem. Ten, který střeží všechny sny spících a dohlíží, aby si každý, než se noc přetvoří v úsvit, odpočinul po námaze z doby, kdy vládlo Slunce.

„Krásný večer, nemyslíte?” pronesla jsem zasněně. Aniž bych se otočila na muže kráčejícího vedle mě, jsem obdivovala krásu měsíce a byla jsem jí unešená. Takový nádech tajemna bych v Ohiu nezažila.

„Vskutku. Když jsem se naposledy procházel pod noční oblohou, byla černá díky novu, ale dnes je měsíc opravdu dobře vidět. Obloha je stejně fascinující svými stále se opakujícími pochody, které i přes svou matematickou přesnost vypadají pokaždé jinak.”

„Někdy lituji toho, že jsem nešla studovat astronomii, musí to být úžasný obor. Studování a pozorování vesmíru…” odmlčela jsem se zasněně.

„Víte, dlouhou dobu jsem se považoval spíše za vědce, ale čistě z lékařského hlediska mi přijde, že astrologie je pozemskému životu bližší než pragmatický přístup astronomie. Ten koloběh měsíce od novu přecházející k úplňku a zase zpět tolik připomíná lidský život. A navíc střídání znamení zvěrokruhu…“ Na chvíli mne zaujal pohled na jeho tvář, na které se zračilo přemýšlení. Ten výraz vědce, který zjemňovala skutečnost, že byl lékařem, zachráncem a vlastně jsem už pochopila, co mne na něm upoutalo kromě jeho zvláštních očí jako první. Ta čistota duše, která z něho přímo viditelně vyzařovala.

„Někdy přemýšlím, kde se vlastně lidstvo vzalo, kdo zapříčinil vznik tohoto úžasného světa, myslíte, že to všechno mohlo vzniknout pouhým Velkým Třeskem? Jak nás učili ve škole? Nemyslím si... Mám takový pocit, že za tím musela stát nějaká vyšší moc. A víte, co mě teď napadlo?” Naše pohledy se střetly, rychle jsem otočila hlavu k úplňku na obloze.

„Povídejte,” odpověděl tajemně.

„Když bych porovnala fáze měsíce s lidským životem, právě teď bych se nejspíš nacházela v novu.”

„Nový začátek ve Volteře,” zamračil se. “Jste si jistá, že je to to nejvhodnější místo?”

„Proč myslíte, že by nemělo být?” zeptala jsem se a posadila se na lavičku nacházející se nedaleko hotelu, ve kterém jsem bydlela.

„Možná to byla náhoda, která určila mou cestu sem. Řekla bych, že Itálie je krásné místo pro nové začátky. Milí lidé, výborné jídlo, krásné památky. Ale možná to nebyla náhoda…” Posadil se vedle mě.

„Věříte na osud, Carlisle?” zeptala jsem se ho s otázkou v očích. Jeho odpověď mě velmi zajímala, ale někde uvnitř sebe jsem věděla, že by bylo nemožné, aby někdo jako on nevěřil na osud.

„Viděl jsem mnoho lidí potácejících se na hranici života a sám jsem nevěřil, že se uzdraví. Přesto žijí a mají potomky. Byl to jejich osud, šířit život dál a ani těžká nemoc jim v tom nezabránila. Vím, že osud existuje,” podíval se mi do očí a pak je rychle sklopil. „Ale nejsem si jist, jestli vždy poznáme, co je v té knize osudu každého z nás napsáno.”

„Jedno přísloví říká, že osud mnohdy najdeme na cestě, na které před ním utíkáme,” hlesla jsem a uhnula pohledem.

„Lidé, o kterých mluvíte, zažili něco podobného, jako já…”

„O čem to mluvíte, Esme? Byla jste… nemocná?” Jeho oči byly plné obav, vyděšení…

Nebo se mi to jen zdálo?

Zakroutila jsem hlavou. “To zatmění… Střídání fází měsíce je velmi podobné lidskému životu, jak jste sám řekl, a je jen na nás, jak se k určité životní situaci postavíme.”

„Proto se nechcete vrátit zpátky domů? Bojíte se, že slunce by mohlo opět podlehnout zatmění?”

Věnovala jsem mu unavený úsměv a snažila se, aby z mého hlasu nebyl slyšet smutek: „A nehovoříme tu celou dobu jen o měsíčních fázích?”

„Ano, ale sluneční paprsky vám svědčí lépe.”

„Proč myslíte?” zeptala jsem se rozpačitě.

„Viděl jsem, jaký lesk mají vaše vlasy ve slunečním světle, když jste spala v pokoji na hradě, a nic se tomu nevyrovná.” Dotkl se konečky prstů pramenu mých vlasů těsně nad levým uchem.

Zalapala jsem po dechu a rychle si odsedla na druhou stranu lavičky, v bezpečné vzdálenosti od něj. Co kdyby uchopil víc pramenů a udělal to stejné, co Peter? Škubl, abych měla obličej v těsné blízkosti s tím jeho?

Nádech. Esme, uklidni se. Výdech. Proč se mi stane vždycky tohle? Už dlouho se s tím snažím bojovat, tak proč se pořád bojím? Proč teď?

„Omlouvám se, nechtěl jsem-” nedokončil větu, a mně najednou bylo líto, v jakých se ocitl rozpacích.

„Nemusíte se omlouvat, Carlisle,” pokusila jsem se o úsměv, i když nevím, jestli se mi podařil, ve stavu, v jakém jsem byla.

„To jen já jsem… jsem…” uvolnila jsem ramena, která jsem měla křečovitě nahrbená.

„Asi bychom už měli jít.”

„Jistě.”

Beze slova jsme se zvedli a došli těch několik metrů, které nás dělily od hotelu.

„Znovu se omlouvám, jestli vás naše procházka obtěžovala,” omlouval se dnes již poněkolikáté, když jsme zastavili přede dveřmi.

„Byl to příjemný večer,“ musela jsem přiznat. Ano, opravdu byl.

„I pro mě, děkuji vám za něj. Dobrou noc.” Lehce se uklonil a otočil se k odchodu. Já jsem došla několik kroků ke dveřím a otevřela je. Na chvíli jsem se zastavila a dívala se za vzdalující se postavou. V měsíčním svitu byl tak bledý...

„Carlisle?” zavolala jsem ještě polohlasem. Až teď jsem si uvědomila, že mi činí stále menší potíže říkat mu křestním jménem. Bylo to tak přirozené...

„Ano?” Na tváři měl opět pro něj tak typický úsměv. Nejsem sama, komu sluneční paprsky svědčí, pousmála jsem se nad jeho sluncem v očích.

„Děkuji,” zašeptala jsem směrem k němu a zavřela za sebou dveře.

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

11)  Annie (18.07.2014 23:54)

Čekám na další kapitolku

Nana08

10)  Nana08 (29.01.2014 21:22)

Zlatino čakám na dalšiu KAPČU tak honem k PC

Kate

9)  Kate (22.01.2014 20:21)

Nano, děkuju! Strašně moc děkuju. :)

Nana08

8)  Nana08 (21.01.2014 14:51)

Nááádhera :'-( :'-( :'-( škoda že nedošlo k trochu inéj záležitosti ale já ti to meniť nebudem hlavne pokračuj ;) ;) ;)

Kate

7)  Kate (19.01.2014 12:07)

Em, děkuju moc. ;)
Siss, děkuju, vynasnažím se, aby se ti to líbilo i nadále.
Katuško, láska k nim přijde, neboj, ale asi to nebude hned. :)
BE, Esme upírka je - aspoň z mého pohledu - daleko hezčí než Heidi upírka, ale nevím, jak to bude brát Carlisle. Děkuju!
Seb, budeme doufat, že si ji Carlisle uchrání. Děkuju Ti moc.
Row, zvědavost je vážně nebezpečná vlastnost. To s tebou souhlasím. Děkuju, jsem ráda, že se procházka líbila.

Rowana

6)  Rowana (19.01.2014 09:22)

Esmé je nebezpečně zvědavá. Doufejme, že ji ještě chvilku bude trápit bolavý kotníka a těch pár kroků navíc ji udrží v bezpečně vzdálenosti od vábivých dveří. Noční procházka se ti moc povedla.

5)  Seb (18.01.2014 13:14)

Krása, krása, krása, no jen můžu doufat, že Esme za ty dveře nepoleze.

BlackElejah

4)  BlackElejah (18.01.2014 12:27)

Kouzelná kapitolka zalitá stříbrným svitem měsíce :). Snad si už Esme uvědomí, že jí od něj nehrozí nebezpečí... Stejně - Heidi upírka není ani zdaleka tak hezká, jako Esme upírka, že ne?

SestraTwilly

3)  SestraTwilly (17.01.2014 20:27)

Kati,ako som povedala super. Chuderku Esme síce ešte stále prenasledujú tiene minulosti,ale snáď pod vplyvom Carlislea a novej práce nájde pokoj duše a hlavne lásku. Teším sa na pokračovanie.:)

SissCullen

2)  SissCullen (17.01.2014 20:21)

Aaaa to bolo krásne vynikajúca kapitola a tie ich rozhovory vážne sa ti to veľmi podarilo, som zvedavá čo bude ďalej, moc sa teším na pokračko

emam

1)  emam (17.01.2014 20:08)

Ten procházkový rozhovor má takové kouzlo, že si ho asi ještě párkrát přečtu
A moc rádo se stalo

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek