Sekce

Galerie

/gallery/Esme Cullen.jpg

Byl jsem tím, co jsem měl hledat, ničit a zabíjet, co můj otec celý svůj život tvrdě odsuzoval.

Děkuji KalamityJane za korekci a betovaní. :) Také děkuji všem, kteří jsou se mnou, vaše komentáře mě ženou vpřed a pomáhají. :)

8. kapitola - Záchrana

Carlisle

Seděl jsem, jako obvykle, ve své kanceláři a sepisoval do deníku nové poznatky o svém výzkumu, který jsem testoval na sobě a vlastně jsem s ním byl už docela daleko. Přemýšlel jsem o tom, že jsem nejspíš nalezl něco úžasného, náš rod by mohl přežít bez lidské krve, abych se opravil, může přežít bez lidské krve. Když jsem se před lety opět vrátil do Volterry ze Spojených států, byl jsem si naprosto jist, že tento způsob života by mohl vést ke změně životního stylu mnoha upírů, kteří dosud neznali nic víc, než horkou lidskou krev, kterou vysávali přímo z hrdel jejich majitelů, ale všichni upíři takoví nebyli. Všichni ne. Ano, byla tu většina, která na jiný způsob života nechtěla ani pomyslet. Jedni z nich byli Volturiovi, neustále mne přesvědčovali, abych se přidal k nim, abych okusil lidskou krev, abych se stal pravým upírem. Nikdy mě nechápali. Nikdy nechápali, jak mohu vydržet bez lidské krve, odsuzovali mne, ale i přes to jsem byl znovu přizván, abych žil ve Volteře, přímo v sídle vládců upírského světa.

Tehdy jsem byl na lovu. Příčilo se mi to, nesnášel jsem lov, už samotné slovo lov jsem ze srdce nenáviděl. Po třech dnech strávených v zatuchlém, hnijícím a znečištěném sklepě jsem nutně potřeboval ukojit svoji žízeň, ale představa, že bych musel ublížit člověku, byla nesnesitelná. Nevím, kde jsem sebral všechnu tu naději a doufal, že se dokážu ovládnout. Plížil jsem se ulicemi a držel se při zdi, nechtěl jsem riskovat, že bych potkal nějakého člověka, až daleko za městem jsem nepatrně zpomalil a vběhl do lesa.

Byl jsem tím, co jsem měl hledat, ničit a zabíjet, co můj otec celý svůj život tvrdě odsuzoval. Byl jsem upírem. Pološílený žízní jsem zoufale zaútočil na stádo pasoucích se jelenů na sluncem prosvícené lesní mýtině. A právě v tu chvíli se začala psát historie mého vegetariánství, životní filozofie a možná… obrácení několika dalších upírů k tomuto životu s lidmi. Ano, věřil jsem, že bychom se nějakým způsobem mohli zařadit do lidské společnosti, žít s lidmi, mezi nimi a nezabíjet. Dokonale se ovládat.

Odložil jsem pero, zavřel zápisník a pohladil ho po hřbetě. Nikdy bych nevěřil, že budu moci žít mezi lidmi, tolik jsem po tom toužil. Po klanu, ve kterém bychom žili jako rodina a živili se pouze ze zvířat. Byl jsem sám. Na hradě, kde jsou všichni pravými upíry, pevně dodržují zákon a tvrdě trestají všechna menší i větší provinění. A nebylo by vytvoření takového klanu nebo rodiny právě jedním z oněch provinění? Nechal by to Aro jen tak? Bez povšimnutí? O tom jsem silně pochyboval.

Přešel jsem k oknu, ke kterému jsem ještě před malou chvílí seděl zády a unaveně se zapřel o okenní rám. Upíři se nikdy neunaví, slýchával jsem z úst členů Volterrské gardy, ale neměli pravdu. Já cítil únavu, ne fyzickou, ale psychickou. Musel jsem na lov, přemýšlel jsem o tom už několik dní, Aro chtěl vždy vědět, kdy půjdu na lov, měl jsem tedy v plánu za ním ještě dnes zajít. Několika rychlými, ale lidskými kroky jsem přešel ke dveřím. Když jsem však zaslechl něco, za co do konce svého života budu Volturiovi nenávidět, křik odhodlaných mužů, kteří se marně snažili chránit své rodiny, vzlyky žen a pláč dětí, to, co bylo pro Volturiovi obvyklé, ale pokaždé, když nastala tato chvíle, okamžik krmení, zavřel jsem se, co nejdále od hlavní síně a čekal, až po Volturiových garda uklidí. Bohužel jsem s tím nemohl nic dělat, vládce nezměním a Aro si vždy stál tvrdošíjně za svým. Caius by svoje zvyky a kratochvíle nikdy nezměnil a Marcus, ten většinou podléhal názoru většiny.

Slyšel jsem údery bijících srdcí a Heidin vysoký hlas, který se rozléhal díky kamenným zdím a tedy i výborné akustice, po celém hradě. Lidé! Pomyslel jsem si a letěl chodbami jako vítr. Většinou jsem se hradem pohyboval lidskou rychlostí, všichni nad tím kroutili hlavami, oni se pohybovali rychle a tiše. Možná bych Ara pro tentokrát mohl přesvědčit… Zastavil jsem až v chodbě před vchodem do hlavní síně a vstoupil do stínu, aby mne někdo z právě přicházejících „návštěvníků“ hradu, nezahlédl. Všichni šli na jistou smrt a nevěděli o tom, užívali si snad už tisící Heidin výklad, právě ona byla tou „volavkou“, která je sem měla nalákat. Zhruba tři čtvrtiny lidí už vstoupili do síně, kde na trůnech seděl Aro a jeho bratři. Nechtěl jsem ani pomyslet, co všechno se tam právě v tuto chvíli děje.

A pak jsem ji uviděl… Postávala až úplně vzadu a dýchala si do třesoucích se rukou, že by něco tušila? Ne, to nemohlo být možné, Heidino divadlo bylo až příliš dokonalé. Pomalu se přibližovala k jámě lvové. Takhle nesmí skončit, tak ne, ona ne. Před ní byla už jen šestičlenná rodina, jejíž dva dospělí vstoupili do Velké síně. Jedním jediným krokem jsem překonal vzdálenost mezi námi a mezi tím usilovně přemýšlel, jak ji nevyděsit. Moje ruce byly až příliš ledové a to, co před malou chvílí dělala ona, mi nepomohlo, doufal jsem však, že přes vlněný svetr, který měla na sobě, nebude moji teplotu cítit.

Dokud jsem se nepřiblížil až za její záda, nevšiml jsem si ztrácejících se… otisků prstů na jejím krku. Možná jsem to nevnímal kvůli rozrušení, které jsem pociťoval, chtěl jsem ji zachránit. Projela mnou vlna vzteku, který jsem už za dlouhá staletí nezažil. Jak mohl někdo ublížit takové křehké, drobné mladé paní, či slečně? Neodvažoval jsem se přemýšlet o jejím věku, na to nebyl čas, šlo mi jen o jedno - o její život. Čas vypršel. Musel jsem jednat. Co nejcitlivěji jsem jí položil ruku na pravé rameno, skoro jsem se jí nedotýkal, ale pak jsem se lekl. Tuto reakci jejího srdce jsem nečekal, na chvíli poskočilo a snad na okamžik vynechalo několik úderů. Pomalu, ale opravdu pomalu se otočila a její srdce bilo znovu jako splašené. Dlouho jsem se jí díval do očí, které byly rozšířené úlekem, viděl jsem v nich něco, co jsem celý svůj život hledal. Naději. Smíření. Lásku. Neuvěřitelnou touhu žít a bojovat, ne za sebe, za ostatní. A něco, co by snad dokázal identifikovat jen Aro, ale mohl jsem si jen domýšlet, že to mělo jistou souvislost se zraněním na jejím krku. Už pro to jsem o ní chtěl vědět víc, pro její jemnost, pro její karamelové vlasy a pro to neznámé v jejích očích.

„Slečno, mohla byste jít, prosím, se mnou?“ Při zvuku mého hlasu sebou nepatrně trhla, i přes to, že jsem se snažil mluvit jako normální člověk a zachovávat klidný tón, snažil jsem se zakrýt ten spěch, který jsem měl a který by ji vyděsil. Už jen pár kroků a zavřely by se za ní nebeské brány a já bych už nikdy vedle sebe necítil tu neskonalou duševní krásu, to charisma, které z ní čišelo.

Pro mé velké překvapení nepatrně přikývla a pramen vlasů jí spočinul na rameni, kterého se před okamžikem dotkla moje ruka. Otočil jsem se a přešel dlouhou chodbu k bočnímu vchodu, tiché kroky celou cestu ujišťovaly, že mne následuje. Neotáčel jsem se, abych ji nevyděsil. Děkoval jsem bohu za lov, na kterém jsem byl před 14 dny. Moje oči neměly úplně sytou barvu zlata, to by ji možná vystrašilo více. Její srdce se pomalu uklidňovalo, dokud nemělo svůj obvyklý rytmus, na který jsem byl u lidí zvyklý. Její krev mi nedělala žádný problém, ano, byl jsem možná až moc lidský, ale polovina podstaty upíra je i ta lidská, která u mě převažovala. Nepředstavoval jsem si, jak by mohla, tahle drobná žena dopadnout, kdyby si jí všiml někdo jiný.

Konečně jsme došli až ke dveřím mé pracovny, na přání jsem chtěl mít místnost jen pro sebe a v nejodlehlejším místě, abych neslyšel křik lidí z Velké síně, doufal jsem, že tady neuslyšíme nic z toho, co se tam teď dělo nebo čemu je, doufám, konec a lidé se tam už netrápí. Moje uši slyšely vše, tlumeně, ale vše, i přes několik mohutných kamenných zdí, její uši naštěstí tak dokonalé nebyly. Nesnesl jsem pomyšlení, že tak by mohla křičet i ona!

Rychle jsem za námi zabouchl těžké dubové dveře a usadil se za pracovní stůl, snažil jsem se dělat to, co lidé obvykle dělávají, rovnal jsem si nějaké nepodstatné papíry, ale vážně mi tohle předstírání nešlo, teď ne, když zde byla ta žena. Doufal jsem taky, že tu budeme v bezpečí, že ONA tu bude v bezpečí. Nechtěl jsem ji vyděsit jakýmkoliv neuváženým pohybem, gestem, slovy nebo čímkoliv jiným.

Mladá žena se chvíli zmateně rozhlížela po mé pracovně, než se zadívala na mě.

„Proč jste mě sem odvedl? Jste snad nějaký průvodce?“ Lehce jsem se usmál a zakroutil hlavou.

„Tak co tu dělám?“ Lidskou rychlostí jsem se zvedl od stolu a pozvolnou chůzí přešel místnost.

„Všechno vám vysvětlím, jen se uklidněte, prosím.“ slyšel jsem její rychle tlukoucí srdce.

„Ale já se musí vrátit na prohlídku hradu,“ otočila se a začala otevírat mohutné dveře. Vyděsil jsem se, právě ji zachráním od jisté smrti a ona se chce na to místo vrátit? To v žádném případě nesmím dovolit!

„Ne,“ jednou rukou jsem přibouchl dveře, „vy nemůžete odejít,“ z mého hlasu byla cítit odhodlanost, musím jí zachránit, ale taky smutek, „teď ne.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

11)  Annie (18.07.2014 23:41)

Carlisleee :D
Těším se, co bude dál.

Kate

10)  Kate (19.10.2013 22:15)

BE, no tak tomuhle se teda říká náhoda, zrovna jsem si říkala, že bych byla moc ráda, kdyby sis přečetla mou povídku a ejhle, je tu tvůj komentář. Mladší bratr Dia, jen o něco přitažlivější... Hm... Tak to jsi vystihla zcela přesně. Ale já věřím, že nic není náhoda. ;)

BlackElejah

9)  BlackElejah (19.10.2013 22:10)

Ha, no tak to je paráda. Člověk si jen tak namátkově vybere jednu povídku, dočte a na co pak nepřijde..? Že ji psala Kate! :D To je teda fakt dobrá náhoda. Ale mělo mě to napadnout, když je hlavní postavou náš zlatookej krasavec. Mimochodem zrovna dneska jsem si četla část Rozbřesku (potřebuju nabrat novou inspiraci) a u jedné věty jsem si úplně říkala, jak se ti musela líbit. Bylo to v kontextu Bellina pozorování Carlisla a říkala o něm něco ve smyslu: mladší bratr Dia, jen o něco přitažlivější..? B)

Kate

8)  Kate (11.10.2013 13:51)

Row, ano, ano, přesně tak, bez Edwarda. KalamityJane nemusíš se omlouvat, já jen, jestli tam nemám chyby. Děkuji mnohokrát Row a KJ.

KalamityJane

7)  KalamityJane (11.10.2013 13:42)

Tahle kapitola se mi moc líbila, změny jsou parádní, omlouvám se, že jsem nereagovala, odklepla jsem zprávu na mobilu, a jak se mi to pak na pc nezobrazilo, tak jsem úplně zapomněla, že jsem ti chtěla odepsat :(

Rowana

6)  Rowana (10.10.2013 19:15)

Jůů. Takže Carlisle je tady zatím úplně sám? Ještě vedle sebe nemá ani Edwarda? To skýtá spoustu možností. A naději na dlouhou, dlouhou povídku.
Krásná kapitolka.

Kate

5)  Kate (10.10.2013 19:01)

Děkuji moc všem. :) ST a Em, trpělivost přináší růže. Jste obě úžasné, děkuji Vám.

emam

4)  emam (10.10.2013 18:45)

Milé překvapení Změnu pohledu jsem opravdu nečekala Ale nebylo to trošku krátké? Jak pak máme trpělivě čekat na další kapitolu, když to takhle utneš?!

SestraTwilly

3)  SestraTwilly (10.10.2013 17:33)

Ten Carlisleov pohľad bol úžasný.Len škoda,že si to uťala zrovna keď sa zoznamovali. Krásna
kapitolka Kate. Rychlo ďalšiu
:) ;)

2)  kata (10.10.2013 17:09)

krásná kapitola

1)  Seb (10.10.2013 13:55)

Nádherná kapitola a jsem moc zvědavá, jak ji vysvětlí, proč ji odvedl.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse poster - Wolf Pack