Sekce

Galerie

/gallery/Esme Cullen.jpg

Pocit neznáma, skutečnost, že už se možná nikdy nevrátíte, napjatá očekávání. A štěstí v neštěstí, o kterém ani nevíte.

Za korekci a betování děkuji KalamityJane. :)

7. kapitola - Nový začátek

Vytočila jsem známé číslo a mobil přiložila k uchu, táhlé zvuky naznačovaly nepřítomnost volaného.

„Esme a Peter Evensonovi, pokud tu nejsme, po pípnutí zanechte vzkaz,“ ozval se můj hlas na druhé straně telefonu. Záznamník. „Píp.“

Prudce jsem se nadechla, abych si dodala kuráž. „Ahoj, Petere, volám ti kvůli… kvůli nám dvěma. Pokud uslyšíš můj vzkaz, a já v to doufám, zavolej mi.“ Znovu jsem se musela nadechnout.

„Je konec, Petere. Požádala jsem o rozvod. Bude to tak lepší.“ Ukončila jsem hovor a telefon odložila na stůl. Zaklesla jsem do sebe prsty a lokty položila na stůl. Bradu jsem si položila na spletené prsty.

* * *

„Ahoj sestřičko! Co tu děláš? Stalo se něco?“ zavolala Kate ode dveří.

„Přemýšlím,“ odpověděla jsem jí nepřítomným hlasem.

„A děje se něco?“

„Ne, ale… volala jsem Peterovi kvůli rozvodu, měl tam záznamník, co když…“

„On ti zavolá, kdyby se něco stalo, bude ti volat policie, nemyslíš?“

„Hmm,“ udělala jsem jen a přemýšlela dál.

* * *

Ráno jsem si dobalila všechno potřebné na cestu, vlastně jsem začala balit teprve před dvěma dny. Nechtěla jsem cestovat s velkým zavazadlem, a proto jsem si vzala jen ty nejnutnější věci, pár kousků oblečení, nějaké peníze a osobní věci.

Probírala jsem se literaturou, kterou si vezu s sebou. „Ještě Shakespeara,“ podávala mi Kate knížku.

„Děkuju, na toho nesmím zapomenout… Kate, víš, jak jsem včera volala Peterovi,“ podívala jsem se na knížky od již zmiňovaného autora,“ neřekla jsem mu o té žalobě.“

„To jsi udělala dobře, Esme, musíš se naučit nebýt tak… tak…“

„Hodná?“ Sestra s úsměvem kývla: „To taky.“

„Je jenom dobře, že jsi mu to neřekla, můžeš toho v případě, že by rozvodem nesouhlasil, využít.“

„Kate, ale já se Peterovi nechci mstít, už jsem to s panem Jonesem vyřídila. Poprosila jsem ho, aby s Peterem vyřešil potřebné záležitosti kvůli rozvodu a soudu.“ Kate nad mým výrokem zalapala po dechu a věnovala mi pohled: to myslíš vážně?

„Naprosto!“ skládala jsem si v předklonu modré šaty do kufru.

„Ale přece to nemůžeš nechat jen tak. Peter si zaslouží jít za mříže, nebo co s ním ten soud udělá.“

„Posloucháš mě vůbec, Kate?“

Zatvářila se trochu dotčeně: „Samozřejmě, že tě poslouchám, ale nesnesu tu nespravedlnost. Vážně to chceš nechat takhle? Já bych ho nejradši…“


„Tím by se nic nevyřešilo,“ zakroutila jsem hlavou,“ stejně s tím už nic neuděláme, ani ty, ani já. Právník Peterovi pohrozil a ten rozvod podepsal, zprvu se prý oháněl nesmyslnými argumenty, ale nakonec ještě rád souhlasil, od právníka to znělo samozřejmě více hrozivěji, než od kterékoliv z nás. A podej mi tu fotku,“ ukázala jsem na rodinnou fotografii z dětství.

„Chci mít od něj prostě klid, to je to, po čem teď toužím. Přestat se pořád ohlížet, vyjít ze stínu, začít nový život, jak jen to půjde, ale vím, že snadné to nebude. Musím se konečně probudit z toho šíleného snu a nadechnout se. Svobodně a volně dýchat. A to půjde jen tehdy, když odtud odejdu.“

„K tomu ti můžu jen popřát hodně štěstí a doufat, že se někdy vrátíš.“

„Všechno dobře dopadne, ale myslím, že sem už se asi nevrátím. A nepřerušuj mne,“ pokárala jsem ji jemně, když se zase nadechovala.

„Ty se teď soustřeď na svůj vlastní život, myslíš, že jsi starší, a tak se o mne musíš pořád starat, ale už tomu tak dávno není, jsem dospělá a mám svůj život. Slib mi, že začneš znovu, tak jako já v Itálii,“ narovnala jsem se a dívala se jí do očí.

„Že jste se s Georgem rozešli, neznamená, že je konec světa a tvého života, měla by sis někoho najít, začít řešit jen sama sebe.“ Kate jen zarytě mlčela a v očích se jí leskly slzy, nejspíš si pomalu uvědomovala moje slova. Moc se starala o ostatní, o lékárnu, o mě a na sebe neměla čas a jediný člověk, který ji držel alespoň trochu při životě, byla její dcera. Celé roky se o ni starala sama, a tak jí nezbýval žádný čas na sebe.

„Asi… asi máš pravdu.“

„Mám, zamysli se nad tím, prosím, ano?“ usmála jsem se na ni a ona mi úsměv oplatila.

* * *

Zítra odjíždím, tak jsem si chtěla poslední den v Ohiu užít, jak jen mi to moje situace dovolí. Byla jsem šťastná, protože byla sobota a Kate s Leonkou mohly zůstat doma. Dnes jsem jim chtěla uvařit já, přemýšlela jsem nad italským obědem, za prvé jsme jej měly všechny rády a za druhé to byla taková menší příprava na zemi, kam jedu.

Po obědě jsme si zašly do malé kavárny, vůně pražené kávy nám obklopila všechny smysly. Povídaly jsme si a plánovaly budoucnost, já se těšila na Itálii. Co mě tam asi čeká?

Bylo to příjemně strávené odpoledne, měla jsem strach a byla mírně nervózní ze zítřka, jedním z důvodů bylo to, že poletím letadlem poprvé.

* * *

Další den k večeru mě Kate s Leou zavezly na letiště, oproti ostatním cestujícím jsem měla jen jeden malý kufr.

„Bude se mi po vás stýskat.“

„Vrátíš se někdy, teto?“

„Kdo ví,“ odpověděla jsem své milované neteři, když jsme se všechny tři objímaly a zase plakaly.

„Tak už běž, ať ti to neuletí,“ popoháněla mne Kate. „Ahoj teto,“ zakřičela Lenka za neustálého mávání mi.

„Mějte se a ještě… Naděje umírá poslední, nezapomeňte.“ Pomalým krokem jsem od nich odcházela a než mi zmizely ve skupině lidí, kteří právě odněkud přiletěli, neustále jsem jim mávala. Já se zase pomalu ztrácela v té své skupině z cestovní kanceláře.

Byla jsem celkem ráda, že už nastupujeme do letadla, protože mne všelijaké kontroly pasů, unavily. Posadila jsem se k okýnku a zanedlouho se letadlo zvedalo z ranveje.

V hlavě mi vířily otázky, na které jsem, ač nerada, neznala odpověď. Co mě v Itálii čeká? Jaké památky uvidím ve Volteře? Podívám se do Říma? Dokážu se přenést a vyřešit minulost? Dokážu zapomenout na Petera? Začnu konečně žít svůj vlastní život? Vysilovalo mne o tom přemýšlet. Za pár vteřin jsem usnula tvrdým spánkem. Zdál se mi krásný sen, za dlouhý čas opravdu krásný sen. Byl o mé rodině, možná se mi to, jak jsem chtěla rodinu, promítlo i do snů. Neviděla jsem tváře, neslyšela jsem jména a netušila jsem, co to má znamenat, ale byl by to krásný pocit mít velkou rodinu. Těsně před probuzením se mi zdálo také o Kate a Christine, byly šťastné. Probudila mne až slova pilota, který nám hlásil, že za chvíli přistáváme. Za maličkým oknem letadla se pomalu probouzel nový den.

Zanedlouho jsme už seděli v autobuse, který nás vezl, jak jsme se dozvěděli, na místo naší první zastávky. Volterra. Nechala jsem své myšlenky plynout a užívala si pocit volnosti. Ano, konečně jsem byla volná. Jako by mi praskla obruč, kterou jsem měla okolo pasu, svazující, škrtící obruč, která se s Peterem neustále utahovala a zabraňovala mi v dýchání. V životu.

Ještě jsme nestačili ani všichni vystoupit a už se nás ujímala mladá průvodkyně s mahagonovými vlasy a krvavě rudými šaty, která čekala před autobusem. Většina mužů se na ni nemohla vynadívat.

„Vítám Vás ve Volteře, moje jméno je Heidi a pro tento den budu vaší průvodkyní,“ představila se nám a pokynula, ať jdeme za ní.

„Jako prvním vás provedu Volterrským hradem,“ pokračovala, když jsme procházeli obrovskou kovovou branou, která byla zdobena různými ornamenty, určitě byla hodně stará, vypadala, jakoby ji vykoval ten nejlepší kovář v Itálii. Temno a šero chodeb na mne nepůsobilo příliš pozitivně, spíše naopak. Držela jsem se na konci skupiny, ale v pochycení průvodčina výkladu mi to nevadilo, její až nepřirozeně zvonivý soprán se rozléhal všude kolem. Cítila jsem chlad, který přímo sálal z tohoto podivného místa, cítila jsem taky, jak mi mrznou ruce, třela jsem je o sebe a snažila se do nich dýchat. Měla jsem zvláštní pocit, který jsem neuměla popsat.

„Město vzniklo spojením několika etruských osad ve 4. století před naším letopočtem, kdy vznikly i mohutné hradby, a bylo jedním z nejvýznamnějších měst v Toskánsku. To bylo něco málo z historie města a teď už něco o samotném hradu, ale ještě předtím se podíváme do hlavní síně Volterrského hradu, která má kruhovitý tvar a je jednou z nejvýznamnějších místností zde na hradě,“ ukončila, když celou skupinu vedla mohutnými dveřmi do oné kruhové místnosti. Neviděla jsem dopředu a přes svoji nízkou postavu by to ani nešlo, a tak jsem prostě čekala, až řada dalších lidí – mužů, žen i dětí - vstoupí dovnitř, protože naráz jsme dveřmi všichni neprošli.

Zničehonic mi však někdo položil ruku na rameno. Můj dech se změnil z klidného na přerývavý, možná to bylo z úleku, ale možná to byl také strach z ruky na mém rameni, strach z toho, že by stisk mohl zesílit. Bylo to směšné takhle se bát, Peter byl pryč, zůstal někde za oceánem, ale ten pocit tam byl, stále zakódovaný hluboko ve mně a já se ho ani nesnažila překonat, nesnášela jsem se za to, ale potřebuji trochu času. Vyrovnat se s tím vším, zapomenout…

„Slečno, mohla byste jít, prosím, se mnou?“ Pomalu jsem se otočila a za mnou stál muž s blonďatými vlasy a velmi, velmi zvláštníma očima.


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

11)  Annie (17.07.2014 23:42)

Co se stane?! Co se stane?! Radši jdu číst dál :) :) Samozřejmě krásná kapitola

Kate

10)  Kate (19.11.2013 22:39)

Díky, že mě čteš.

BlackElejah

9)  BlackElejah (19.11.2013 22:36)

Já jsem to věděla!!! Ha!

Kate

8)  Kate (01.10.2013 19:45)

Děkuju, Row, až na pár maličkosti předvídáš celkem dobře, tak jako ST. Děkuju Vám všem, jsem ráda, že jste tak dlouho se mnou vydržely.

Rowana

7)  Rowana (01.10.2013 19:41)

Huh, takže Heidy. Jsem si říkala, že ten upadnutý prospekt nebude jen tak.
Pročpak ji asi blondýn s velmi zvláštníma očima odvádí? Že by mu napověděla jeho jasnozřivá dcera, že by to mohl být dobrý nápad? ;)
Těším se, co bude dál.

6)  Seb (01.10.2013 18:01)

To se mi lulevilo, doufám, že ji zachrání.

SestraTwilly

5)  SestraTwilly (01.10.2013 16:53)

No,mám pocit,že neznámy muž je Carlisle a zachránil ju pred istou smrťou v okrúhlej
sále.
Pekná kapitolka Kate:)
Dúfam,že je to tak...;)

KalamityJane

4)  KalamityJane (01.10.2013 15:08)

Pěkná kapitola, jsem ráda, že jsme se posunuli do Itálie. :-)

Kate

3)  Kate (01.10.2013 14:54)

Emi, děkuju, ale... Nic neříkám. :D Katko, děkuju. :)

2)  katka (01.10.2013 13:47)

Konečne tu je Carlisle. Hned další kapitolu. :)

emam

1)  emam (01.10.2013 12:56)

Blondýn se zvláštníma očima To jde najednou tak rychle? Ale proč ji odvádí pryč?! Tedy vím proč by měl, ale to je ta láska na první pohled tak rychlá? A kdy vlastně bude pokračování? Po takovém kone nemůžeme přeci čekat dlouho...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek