Sekce

Galerie

/gallery/Esme Cullen1.jpg

Konečně se Esme setká s lidmi, které miluje. I když ne všechny ve Státech znovu ráda uvidí...

Děkuji KalamityJane, která se zase po delší době ujala korektury. ♥ A díky také patří emam za důležité připomínky. :)

30. kapitola - Milovaná rodino!

Carlisle si četl svůj oblíbený časopis s lékařskou tématikou a já se dívala z okna. Prohlížela jsem si bílé mraky, skrze které jsme prolétali. Nikdy bych nevěřila, že si létání budu tak užívat.

Když jsme pomalu přistávali, na obloze se objevil krásný úkaz. „Podívej, Carlisle. Červánky,” vydechla jsem ohromeně. Opět doma. A nikdy bych tomu nevěřila, ale jsem ráda, že jsem zpátky ve Státech. Nemyslela jsem, že se sem ještě někdy vrátím. Byl to zvláštní pocit, po tom všem, co se mi zde ve Státech událo. Byla jsem teď úplně někdo jiný, silnější. Mohla jsem čelit nástrahám, které mne však s Carlislem nečekaly. Byla jsem šťastná, že i já jemu budu moci ukázat místa, kam jsem chodila jako malá.

Vyzvedli jsme si zavazadla a na parkovišti už nás čekalo nové auto. Věnovala jsem Carlisleovi nevěřícný pohled. „Nový Mercedes pro nové začátky. Smiř se s tím,” mrkl na mě a jako správný gentleman mi otevíral dveře u spolujezdce.

„Trochu jsem přemýšlela, když už jsi začal s novými začátky,” řekla jsem. Jeli jsme po silnici směrem k městu. Otočil ke mně hlavu, poslouchal. „Nad naší svatbou. Chtěla bych pozvat svou sestru. Konečně můžu.”

„Esme, to není příliš dobrý nápad. Tvá sestra si nemůže nevšimnout změn. Tvůj vzhled, oči, ledová pokožka, hlas. Znáš nejdůležitější upíří zákon. Musíme chránit své tajemství před lidmi!”

„Prosím, budu dělat vše proto, aby Kate nepojala žádné podezření a aby nepoznala, co se se mnou stalo.”

„Nelíbí se mi to. Omlouvám se, nemysli si, že nechci, aby ses se sestrou viděla, ale… Jsi si vědoma, že máte spolu omezený čas a jednou se budete muset rozloučit navždy?” Přivřenýma očima sledoval mou reakci. „Nechtěl jsem tě ranit, ale když jsme teď dva, musíme být k dodržování našich zákonů ještě důslednější.”

„Beru to na vědomí, ale to neznamená, že mě ta skutečnost nebude mrzet. Slibuji, že neudělám žádnou hloupost. Setkání se sestrou beru na vlastní zodpovědnost,” vyřkla jsem rozhodně a podpořila to pohledem.

Povzdechl si. „Co mám s tebou dělat? Nemůžu ti přece zakazovat setkání se sestrou, ale, Esme, slib mi, že se budeš chovat tak, abys neohrozila ji a ani sebe. Nerad bych, aby nás kvůli tomu musel Aro potrestat, teď když jsme se našli.” Díky jsem mu vyjádřila dlouhým polibkem.

„A už jsi přemýšlela nad termínem naší svatby?” zeptal se, když se naše rty rozpojily.

„Ano. Co bys řekl na desátého března?” usmála jsem se šťastně.

„Hm. Počkej, musím se podívat do diáře, jestli nebudu muset v nemocnici někoho operovat.” vtipkoval.

„Carlisle!” zasmála jsem se.

„Samozřejmě. Budu nejšťastnější muž na planetě Zemi, až se staneš mojí ženou. Na sňatek s tebou jsem čekal čtyři staletí.”

„Miluju tě a vždycky budu,” políbila jsem ho krátce na ústa a nechala ho, aby se dál věnoval řízení.

„I já tebe, Esme,” schoval mou ruku do své.

* * *

„Víš, napadlo mě…”

„Ano?” usmál se, když jsme byli již hodnou chvíli na cestě. Mířili jsme do hotelu, který Carlisle, na mé doporučení, vybral. Museli jsme se přes den někde schovat před slunečním svitem, avšak teď v zimě ho moc nebylo ani ve Státech, a tak jsme se mohli pohybovat celkem neomezeně.

„Chtěla bych navštívit sestru už dnes.”

„Dobře tedy. Ale víš, že z toho moc nadšený nejsem. Alespoň si tu ještě něco vyřídím a pak tě vyzvednu.”

„Tak dobře. Děkuju.” Trochu jsem se otřásla. Svou rodinu jsme neviděla tři roky.

„To je v pořádku. Nemusíš děkovat.” Podíval se na mě a hned odtušil: „Nemáš proč se toho setkání obávat. Nikdo nepozná, že nejsi člověk. Umíš se mezi lidmi skvěle chovat, to ostatní možná přijde tvojí sestře zvláštní, ale věřím, že si na to zvykne. Zvládneš to, Esme, neboj.” V utěšujícím gestu mi stiskl rameno a zastavil mi pár bloků od domu, kde Kate bydlela.

„Užij si to, vím, jak moc pro tebe tvá rodina znamená. Pak mi zavolej, vyzvednu tě.” Podal mi zbrusu nový model iPhonu.

„To jsme si nedomluvili, Carlisle!”

„Přece si pořád nebudeš půjčovat můj.”

„O tom si ještě promluvíme. Ahoj.” Vystoupila jsem z auta a počkala, až odjede. Vydala jsem se k sestře. Tak dlouho jsem ji neviděla! Jak na mě asi bude reagovat? Co je u ní za tu dobu nového? Doufala jsem, že se má skvěle. A co Leonka? Určitě vyrostla. Jak si asi vede ve škole?

Rychle jsem vyběhla schody až ke dveřím jejího bytu. Mé překvapení neznalo hranic, když jsem na zvonku u dveří uviděla jiné jméno, než jsem očekávala. Napadlo mě, jestli přece jen neposlechla mé přání a nenastěhovala se do domu, který jsem na ni přepsala. Do toho domu, kde jsem zažívala nejhorší chvíle svého lidského života, které teď už však byly minulostí.

Spěchala jsem večerním městem, ale stále lidskou rychlostí, nechtěla jsem někoho vyděsit. Zastavila jsem u domu, který pro mě byl utrpením, ale zároveň domovem. K mému překvapení se mi žádný z lidských pocitů ohledně myšlenek na tento dům nevrátil, a přesto jsem i na člověka pomalým krokem došla ke dveřím.

Na zvonku stálo: William a Kate Parkerovi

Doširoka jsem se usmála a zazvonila. Moje sestra se znovu vdala! Nezanevřela na lásku stejně, jako jsem na na ni nezanevřela ani já. Byla jsem na svou sestru pyšná.

Dveře se otevřely a v nich stál doktor Parker, pamatovala jsem si ho z nemocnice, když měla sestra otřes mozku, ošetřoval ji. Už tenkrát jsem si všimla, že se mezi nimi vytvořily jisté sympatie.

„Dobrý den, pamatujete si na mě?” Možná nebylo úplně nejlepší takhle na něj hned spustit, ale já si tak přála vidět svou sestru. Doktor si mě chvíli obezřetně prohlížel, ale pak se mu oči rozšířily a zavolal do domu: „Miláčku, pojď sem honem! Je tu tvoje sestra!” V tu chvíli se mezi dveřmi objevila Leonka a okamžitě mi skočila do náruče. Objala jsem ji a vzlykala jí do vlasů, byly o hodně delší, než když jsem ji viděla naposledy. Za chvíli dolů po schodech sešla Kate. Když mne uviděla, strnula uprostřed pohybu. Po chvíli však následovala Leu a už mne tiskla ve svém objetí, rozplakala se. „Esme… Co tu děláš? Když jsi mi naposledy volala, říkala jsi, že máš vyvrknutý kotník. Jak je to vůbec dlouho?!”

„Hodně dlouho,” vydechla jsem přiškrceným hlasem.

„Proboha, Esme, ty jsi strašně zmrzlá! Pojď se dovnitř ohřát.” Za ruce mě vtáhla do domu. Kdyby však věděla, že mou teplotu horkým čajem a sezením u krbu v dece nezmění, asi by ji to hodně vystrašilo.

„Znáš přece moje studené ruce a chodidla, je mi pořád zima,” okomentovala jsem její poznámku a zasmála se.

„Tak povídej! Jak se máš? Kdy jsi přijela? Cos celou tu dobu dělala? Kde jsi byla? Pořád v Itálii?” chrlila na mě jednu otázku za druhou.

„Popořadě, prosím,” smála jsem se jejímu vyzvídání. „Většinu času jsem byla v Itálii, ale pak nějakou dobu v Londýně. Ale na povídání o mně bude ještě dost času, můžu se zastavit jindy nebo si zajdeme někam do kavárny. Teď mi řekni něco o sobě. A o Leonce!” nabádala jsem ji. „Ty ses vdala?” gestikulovala jsem na ni tiše, když William - už jsme si stačili potykat - odešel do kuchyně vařit čaj.

Nadšeně kývala hlavou. „Lea měla tenkrát pravdu, když říkala, že jsem se tomu panu doktorovi líbila.” Leonka mi seděla na klíně a nepřestávala mě objímat. Vyptávala jsem se jí na školu a na zájmy, které má, řekla mi, že zpívá ve školním sboru a velmi ji to baví. Zničehonic jsme se obě lekly, když Kate vyskočila a chytla mě za ruku. „No to snad! Esme, ty máš taky prstýnek! Co všechno jsi za tu dobu, co jsi byla pryč, stihla?” Úsměvem jsem zakryla rozpoložení, ve kterém jsem byla. Mrzelo mě to, ale všechna svá tajemství jsem jí říct nemohla.

„Bylo toho opravdu hodně, ale nemám moc času, musíme se pak sejít a všechno si povědět. Za chvíli pro mě přijede Carlisle.”

„Carlisle?” koukala na mě šťastně. V jejích očí bylo snadné vyčíst: To je ale divné jméno.

„Ano, jsme zasnoubeni. Je to taky doktor. Poznala jsem ho v práci, když jsem pracovala jako sekretářka na jednom italském hradě. Myslím, že je to osudová láska,” zasmála jsem se.

„Esme, mám z tebe takovou radost!” Vpadly jsme si do náruče. Není nad sesterské objetí. Byla jsem až překvapená, když Kate nereagovala na mou ledovou kůži, ale na chvíli si prohlížela mou ruku, která byla mramorově tvrdá a bílá jako křída. „Já z tebe taky. Mám tě ráda.”

K mé velké nelibosti jsme se musely rozloučit. Objímala jsem se se svou lidskou rodinou a byla z toho ve zvláštním rozpoložení. Musím využít všechen čas, který s nimi budu mít, i když to díky mé podstatě upíra asi moc dobře nepůjde, ale na to jsem teď myslet nechtěla. Musela jsem slíbit, že se brzy zastavím a dala jsem jim na sebe číslo. Od branky jsem jim ještě zamávala a vydala jsem se směrem na místo, které jsem předtím naťukala do esemesky a poslala Carlisleovi. Odepsal, že je za deset minut tam.

Setkání se sestrou jsem nechtěla více prodlužovat, i když bych jí nejraději vše pověděla hned teď. Nikdy jsem jí nelhala, a tak jsem se potřebovala připravit na nepravdy, které své sestře budu muset říct o sobě a o Carlisleovi. Bylo mi to líto, ale bohužel to nešlo jinak.

Šla jsem potemnělou ulicí, byl slyšet živý ruch velkoměsta, který mi připomínal dávné časy, avšak oprávněně jsem pociťovala tíseň ze svého současného života a z myšlenek nad svou rodinou. To všechno jsem ale hned potlačila šťastnými obrazy. Kate s Leonkou a s Williamem. Krásná rodina. Kdybych mohla, plakala bych štěstím.

Procházela jsem jednou z těch horších uliček v Colombu, takovou, jaká je asi v každém městě. Nevím, proč jsem šla právě touto cestou, ale co by se mi mohlo stát? Jsem nadlidsky silná, rychlá upírka. Nikdo mi nemůže ublížit. Avšak když jsem za sebou uslyšela těžké kroky, zrychlila jsem. Toho obranného reflexu jsem se doteď nezbavila.

Příšerně to tu páchlo, a tak jsem chtěla být rychle pryč. Kolem se válely flašky od alkoholu a cigarety, u zdí rozpadlých domů se váleli bezdomovci. Stále jsem si opakovala, že se mi nemůže nic stát. Když mne však do nosu uhodil povědomý pach, zastavila jsem.

„Ale, ale…” uslyšela jsem za sebou hrubý chraplavý hlas. A já přesně věděla, komu patří. Otočila jsem se a uviděla muže, kterého jsem už nikdy nechtěla spatřit. Tyrana, který mi celé naše manželství dělal ze života peklo. Neříkám, že nebyly i hezké chvilky, ale ty špatné přebily cokoliv dobrého.

Stala se z něho troska. Vypadal příšerně. Jeho oči byly kalné, vlasy rozcuchané a měl špinavé oblečení, které páchlo zvratky.

Potácivým krokem došel až ke mně. Byl pod parou, tyhle jeho stavy jsem znala až moc dobře, protože jsem je musela snášet. Naštěstí jsem se toho svíravého pocitu na hrudi už dávno, díky upírství a díky Carlisleovi, zbavila.

„Kam ses ztratila, ty huso jedna!” Stále se přibližoval, až jsem cítila jeho dech, který nechutně páchl alkoholem. To jsem nesnášela! Ale teď už mi to bylo naprosto ukradené.

Instinktivně jsem udělala krok vzad. „Myslíš, že to nechám jen tak?! Potom, cos přepsala na mou drahou švagrovou,” zhnuseně si odplivl, „náš barák, neměl jsem, kam jít. Podívej se, ty krávo blbá, kam jsem se kvůli tobě dostal!”

„To je jen tvůj problém, Petere. Není moje vina, že se jednoho dne upiješ k smrti. Já to s tebou chtěla řešit, ještě když jsme byli manželé, chtěla jsem ti pomoct dostat se ze závislosti a taky tě zapsat na léčení, ale teď už mi to je, upřímně, jedno.” Zavrčela jsem na něj, ale nevypadal, jako bych ho vyděsila.

„Tak madam na mě bude vrčet? Nezměnila ses, jsi stále stejně hloupá,” odfrkl si a sjel pohledem z mého obličeje až po paty. Z jeho výrazu bylo vidět překvapení nad mým vzhledem.

„Právě, že změnila, Petere, pochopila jsem, že nesmím nechat nikoho, aby se mnou jakýmkoliv způsobem zametal. Z toho jsem se za život s tebou vyléčila!” zvýšila jsem na něj hlas bojovně.

„Co si to dovoluješ?!” zahřměl hrozivým hlasem a jeho ruka vylítla, ale než mi stačil dát facku, chytila jsem jeho ruku uprostřed pohybu. Překvapeně zachroptěl. Rozzuřeně stiskl pěst na druhé ruce, ale pod vlivem alkoholu si neuvědomil, že v ní drží skleněnou láhev a její hrdlo se mu rozmáčklo v dlani, z ruky mu vytryskla krev. Nadechla jsem se a před očima se mi zatmělo. Upíří instinkt znásobený bolestí z minulosti mi zakalil rozum.

„Ta doba, kdy jsem ti dělala služku, skončila,” zasyčela jsem mu těsně u ucha. “Teď jsem já ta, která má navrch. To jsi nečekal, viď?” zasmála jsem se vrčivě a svůj stisk povolila, ale nepřestávala jsem svírat jeho zápěstí.

I přes nadlidskou sílu, kterou jsem nyní měla, jsem mu nechtěla ublížit. Lidské kosti se lámaly tak lehce! Neměla jsem v úmyslu ho zabít, i když by to pro mě nebyl žádný problém, ale nikdy bych to neudělala, chtěla jsem ho jen maličko vystrašit. Možná se trochu pomstít. Jen malá pomsta za ta léta psychického i fyzického týraní. Kdybych ho zabila, Carlisle by mi to nikdy neodpustil a já sobě taky ne. Musela jsem se s Peterem vnitřně smířit, ale nešlo to tak lehce. Navíc teď, když byly všechny mé pocity znásobené upírstvím.

„Au! Esme, koukej mě pustit!” svíjel se, ale alkohol v krvi ovlivňoval kontrolu jeho pohybů. A já byla silnější. Ten pocit byl víc než opojný. Ale musela jsem se snažit vzpamatovat a potlačit instinkt zabijáka, který mi radil zabořit své zuby do jeho měkké kůže a vysát z něho všechnu krev do poslední kapky.

„A tys mě pustil, když jsem tě prosila? V bolestech jen tak tak držící se na nohou jsem žadonila, abys mě nechal...”

„Opravdu to chceš, Esme? Vážně mu chceš ublížit?” Zpoza rohu se vynořila tmavá postava. Pustila jsem Petera a narovnala se. Oči příchozího zlověstně zářily ve tmě.

Můj bývalý manžel toho využil a chytil mě pod krkem.

„Jdi od ní!” Stísněným prostorem úzké uličky se neslo výhružné vrčení. Ucítila jsem závan vzduchu, jak rychlé ruce odhodily Petera na protější zeď. Uslyšela jsem křupnutí kostí. Zpozorovala jsem, jak se tělo sesunulo k zemi.

„Běž, Esme! Vypadni odsud!” ozvalo se ještě, než jsem svou přirozenou rychlostí opustila prostor, který byl brzy nasáklý krví. Uslyšela jsem zvuk, který jsem znala z Volterry, jak ostré zuby mého zachránce, jehož jsem nepotřebovala, prokousávají horkou krví pulzující krční tepnu.

 


Děkuju za vaše komentáře a rovnou předesílám, že teď se mi podařilo vydat dvě kapitoly celkem rychle po sobě, takže na další si budete muset chvíli zase počkat. Omlouvám se, to čekání mě netěší úplně stejně jako vás, ale škola je holt škola. Přeji Vám i sobě pevné nervy! :)

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3   »

Kate

41)  Kate (08.03.2015 20:04)

31. kapitola čeká u korektorky. Prosím o strpení. Na další kapitole se pracuje.
Díky!

40)  Esmenell (05.03.2015 22:22)

Súhlasím s Ambrou aj Kate
Je to úplne egoistické vyvyšovať sa nad niekim
No dosť tejto témi..
Teším sa na dalšiu kapitolku...

39)  Sabi (04.03.2015 20:35)

Já se taky mocinky těším...

kala

38)  kala (04.03.2015 20:25)


Já si ráda počkám a moc se těším
Děkuju

Kate

37)  Kate (04.03.2015 20:20)

Dámy, dámy, klídek. O nic přece nejde. Samozřejmě děkuji za zastání se mé osoby. :)
Val, sice chápu, že čekání může být nesnesitelné, ale opravdu rychlejší vydávání kapitol mé povídky nespravíš tím, že mě budeš neustále popohánět a občas nevybíravým způsobem. V takových chvílích se ještě víc utvrdím. A autorky, i když, jak které, tohle chování mnohdy ještě donutí k nechuti psát. To bys mohla pochopit. Valerie, jen se mi nelíbí, co tu píšeš, možná bych to neměla psát, když jsi moje (teď už možná bývalá) čtenářka, ale jak můžeš napsat, že jsi lepší než někdo, o kom nevíš naprosto nic?! To je opravdu nesmyslné. Pravda, je to tvoje rozhodnutí, jestli mou povídku budeš číst anebo ne. Já tě k ničemu nenutím a nikdy bych to nedělala. :)
ambro, útočná nálada se bere z lidí a v této konverzaci je útočnost skryta (a ne zase tak moc), ale jsme jen lidé, tak proč to ještě řešit? :) Ten, kdo chce na někoho útočit, si vždy najde důvod a ten, kdo se někoho zastává, nejspíš ví, proč to dělá.
Takže... Myslím, že tímto bych ukončila tuto konverzaci a víc se k ní nevracela. Prosím o to i vás. Vždyť na světě je tolik rozepří, tak proč je zavádět i sem, na místo, kam si chodíme všichni odpočinout.
Mimochodem, další kapitola by měla být do neděle. Kdo chce, ať si na ni počká, kdo ne, je to jen jeho volba. ;)

36)  Valerie (04.03.2015 20:03)

Já se rozhodně už nikde scházet nebudu ;)

ambra

35)  ambra (04.03.2015 19:57)

Myslím, že je nejvyšší čas tuto "plodnou" diskusi ukončit. "Popoháněčky" k tomuto webu vždy patřily (mám s tím bohaté osobní zkušenosti) a autorky by měly být natolik velkorysé, aby pobraly i povzbuzení, které to s nedočkavostí tak trochu přehání. Vůbec nechápu, kde se tu vzala ta útočná nálada. V každém případě bych doporučovala sejít se až u další kapitoly a zůstat u pozitivních povzbudivých slov pro autorku. Díky, konec hlášení.

34)  Sabi (04.03.2015 19:44)

kate, prosím tě, v klidu. Vůbec s kapitolou nespěchej, všichni rádi počkáme. :) Holky mají pravdu A ty Valerie, jsi taková zbohatlická pipina, nečti to, pokud nechceš.

33)  Valerie (04.03.2015 19:38)

Nebudu to s Váma řešit... to nemá cenu, já jsem víc než vy a nebudu se Vám podřizovat...prostě kvůli Vám už nečtu, úplně jste mi to zhnusily.

32)  Samejzeea (04.03.2015 19:07)

My sme ťa nedonútili, sama si sa tak rozhodla, pretože nevieš byť trpezlivá a Kate ťa čítať ani nenútila

31)  Valerie (04.03.2015 17:04)

Esmenell, na čem usuzuješ, že sedím jen u počítače. Pokud chceš něco říct, mělo by to být opodstatněné. A ne, nemusím pomáhat a ani nikdo z mých sourozenců. Ráda čtu a povídka se mi líbí. Samozřejmě bych moc ráda na kapitolu počkala, ale vidím, že to s vámi nemá cenu. Jednoznačně se snažíte mi povídku znechutit a to nemám zapotřebí, mám na víc. Takže Kate, povídka se mi moc líbila, ale kvůli ostatním čtenářkám to vzdávám. Omlouvám se, že to nedočtu, ale čtenářky mě k tomu donutili...
PS: tancuji a s mou skupinou vystupujeme po celé Evropě

30)  Esmenell (04.03.2015 15:23)

Nemusíš to čítať, ja viem sekne to Kate v ťažkej chvíli a ty si proste zvedavá ako to bude dalej ale ona má aj povinnosti... Ty sa do školy neučíš? Nepomáhaš mame?
Ja to mám tak isto ťažké... Nikedy nestíham ani jednu kapitolku prečítať ked je vidaná už týždeň...
Musím doma pomáhať, učiť sa, teraz aj naboženstvo lebo som prestúpila na cirkevnú školu a pripravujem sa na 1sv.prímanie a nabudúci rok birmovka...
Tiež musím sa učiť nejaké pesničky ked chodím spievať do kostola a potom aj u nás v školskej kaplnke, snažím sa aj sestričkám pomáhať uprartať kláštor a všetko sa nedá proste stihnúť.. Skús si nájsť aj inú záľubu.. Teraz si nemysli že ťa chcem od čítania nejako odradiť ale skús robiť aj niečo iné...
Tanec, spev, hrať na nejaký nástroj, píš aj ty poviedky, chod von a skús sa s babamy nejako zabaviť... Ži život nejako inak ako za počítačom...;)
Kate napíše túto kapitolku a na môj rozkaz si dán týždeň pauzu!! Bez odvrávania!! Zaslúži si odpočinok a čas aj pre seba, my si na kapitolku počkáme. A uvidíš Val že ked budeš mať záujem aj o niečo iné ujde ten čas kedy príde nová kapitolka za chvílu ani sa nenazdáš... ;)

29)  Samejzeea (03.03.2015 20:46)

Pocuj Val, neuhanaj Kate toľko. Ma nás hoci rada, ale to neznamená, že ju musíš otravovať. Nech si autorka nájde trocha pokoja. Veď sa celý svet nezruti ak Káže nič nenapise. Tak si precitaj, ona ku čítania nikoho nenúti.!!!! :) ;)

28)  Valerie (03.03.2015 20:27)

Vy to nechápete...kdo má pořád čekat? To si radši přečtu něco jinýho :p A mimochodem, Kate, kdy bude další kapitolka?

27)  Esmenell (02.03.2015 21:12)

Súhlasím s Kal My ti len chválime ako sa správaš, ber to ako kompliment;) ;)
Nabudúce to skús trochu inak...:)
Kate má toho podla mňa veľa a nemala by teraz pridávať, mala by si nájsť čas aj pre seba...
Píše s lásky k nám a keby chcela tak tú poviedku nemusí dokončováť. Robí to pretože ju to baví a aby sme boli spokojní aj my...:D B) ;)
Tak trochu úcti prosím k autorke..pig

kala

26)  kala (02.03.2015 19:17)

Val napadáme My tě přeci všechny chválíme, jak hezky a mile jsi poprosila autorku o další díl této povídky...

25)  Valerie (02.03.2015 18:36)

Proč mě tu napadáte...já se jenom těším a čekání mě nebaví...

24)  Esmenell (01.03.2015 21:55)

Val, nič proti..
takéto dievčata nemám rada, rýchlo rýchlo hŕhŕ rob! ani nevie aká je to ťažka práca a chce len rýchlo všetko ako na povel.
Ja si myslím že by si si mala odpočinúť Kate aspoň ten necelý týždeň. Zaslúžiš si to...
my budeme len trpezlivo čakať. Komu sa nepáči tvoj prístup, nič nenarobí, musí sa prispôsobiť, nám to vyhovuje..
Nerada oznamujem ale musím sa priznať že ja som ani túto kapitolku nečítala celú.. Mám toho veľa aj v škole aj doma.. :p takže idem na to, zatiaľ je všetko krásne a dúfame že sa tam čoskoro objaví aj náš Edík.. pig pig

23)  Sabi (28.02.2015 20:14)

Valerie, pokud tě to nezajímá, nemusíš to číst...všichni se na další kapču těšíme, takže pššt ;)

Kate

22)  Kate (28.02.2015 12:28)

Val, Jessy má pravdu, opravdu neumím psát na povel. Nevím, jestli sis někdy zkusila něco napsat, myslím povídku, ne jen slohovou práci do školy, ale na psaní musí být nálada. ;)
Val, kapitola je skoro hotová, ale ještě bude potřeba pár úprav, tak nedokážu s ohledem na školu říct, jestli ji zvládnu dokončit tenhle víkend.
Prostě a jednoduše, Val... Trpělivost přináší růže.
Jessy

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek