Sekce

Galerie

/gallery/Esme Cullen1.jpg

Dialog o nesmrtelném životě, výpověď, rozhovor s doktorkou Sheridanovou, jeden důležitý telefonní hovor a letadlo letící k novým začátkům.

Děkuju! :) Miluju Vás! ♥

29. kapitola - Návrat

Čím déle jsme v Londýně zůstávali, tím více jsem toužila vrátit se domů, do Států. Měla jsem pocit, že tam je mé místo, že tam patřím. Možná mne přepadla nějaká letargie, ale snad jsem hledala něco, co mi bylo blízké, co jsem znala a co jsem mohla s Carlislem sdílet.

Samozřejmě, že doma jsem byla tam, kde byl Carlisle, ale tady v Londýně jsem se cítila jako cizinec.

„O čem přemýšlíš?” zeptal se mě, když jsem už hodnou chvíli stála u okna a dívala se do ulice. Všimla jsem si, že mě tiše pozoruje, ale oslovil mne až nyní.

„Nad domovem.” Přemístil se ke mně a chlácholivě mi položil ruce na ramena.

„Tady jsi doma. U mě.”

Povzdechla jsem si. „Já vím, ale…”

„Chceš se vrátit do Států.” Neptal se, jen konstatoval. „Tak dobře.” Viděla jsem, že s tím nemá problém a byla za to ráda.

„Ano. Chtěla bych zase vidět sestru. Ty jsi mi ukázal Londýn,” pousmála jsem se, „a já bych si přála, abys poznal místa, která byla zase součástí mého života, aby to bylo vyrovnané. Asi je to hloupost, ale mám pocit, jako bych sem nepatřila.”

„Esme, jak to myslíš?” divil se.

„Prostě mám strach z věčnosti. Nebude jediné místo na světě, kam bych patřila, kromě tvé náruče. Říkal jsi, že se budeme muset přibližně každých deset let stěhovat, protože by lidé poznali, že se neměníme. Jak si vybudujeme domov, když za pár let ho budeme muset zase opustit? Neber to tak, že jsem nevděčná a že najednou odsuzuji život, který jsi mi dal a že pochybuji. Tak to není. Jen se budu muset naučit žít v tomhle novém světě a přijmout ten nekonečný čas, který máme. Pořád musím myslet na jediné… Pro co jen budeme žít, Carlisle?”

Stiskl mi ramena, abych se otočil k němu. „Budeme žít pro sebe navzájem. Víš, Esme, než jsem tě poznal, přemýšlel jsem úplně stejně. Život jsem zasvětil studiu, nemyslel jsem na věčnost a ani na to, kolik času mi ještě zbývá. Snažil jsem se nějakým způsobem využít všechen čas, který jsem měl, abych nepropadl do toho hibernujícího stavu jako Volturiovi. Určitě sis všimla Marca, jak je ke všemu a ke všem lhostejný a nezaujatý. Pokud bych nevěděl nic o tomhle nekonečném životě, jedním jsem si byl jistý, stále jsem si opakoval, že nesmím zabřednout do té každodenní tisícileté rutiny.”

„Takže bych si měla najít něco, čemu bych se mohla věnovat?”

Přikývl. „Jsem rád, že chápeš význam mých slov. Přesně tak. Myslím, že ráda maluješ a pamatuji si, jak jsi mi říkala, že bys jednou chtěla navrhovat domy. Může to být jakákoliv činnost, kterou si najdeš. Jen abys neztratila kontakt se současným světem a neupadla do letargie.”

Chvíli jsem přemýšlela o možnostech, které mi život upíra poskytuje. Bylo jich nepřeberné množství. „Ráda bych začala znovu kreslit a navrhování domů by mohlo být skvělé.” Okamžitě mi hlavou proběhly všechny možné nákresy domů, interiérů i exteriérů, nábytku, doplňků, vše, co by se dalo nějak zařídit.

„Můžeš vyzkoušet cokoliv, co jen budeš chtít.”

„Víš, co se mi na tomhle životě líbí? Mimo jiných výhod,” usmála jsem se na něj potutelně.

„Ne.” Ukazováčkem se dotkl mé tváře a se zaujetím na ni kreslil různé tvary a ornamenty. Až doputoval k dolní čelisti.

„Líbí se mi, že můžu myslet na více věcí najednou.” Sklouzl po mé čelisti až dolů na krk, přejel prstem přes klíční kost a s kreslením květinových ornamentů pokračoval i na mém odhaleném rameni.

„Na co myslíš teď?” zeptal se mě tichým hlasem, který jemně přecházel ve vrčení. Schovala jsem se do jeho náruče a napodobovala jeho kreslení. Přes tričko jsem se jemně dotýkala jeho hrudi. Tohle jiskřivě škádlení jsme si oba užívali, oba jsme se však hlídali, aby to nezašlo dál, někomu by se to mohlo zdát naivní, ale my si slíbili, že završení naší lásky necháme až po svatbě. Zpočátku mne to možná mrzelo, ale právě kvůli lásce ke Carlisleovi jsem souhlasila. Pro něj byli tradice a morální hodnoty velmi důležité a já je, díky němu, přijala za své. Anebo se s životem s ním ještě umocnily.

Za chvíli jsme měli jít do práce. Neměla jsem proč nesouhlasit. To, co se stalo s doktorkou Sheridanovou před dvěma týdny, bylo za námi.

„Na to, jak ráda bych se vedle tebe každý den probouzela, jak bych ti uvazovala kravatu, když bys šel do nemocnice, připravovala ti snídani a chystala ti svačinu do práce. Pak, až bys odešel, by se probudily naše děti a snídani bych připravila i jim. Myslím na společné soboty a neděle, kdy bychom jezdili na výlety, hráli si s dětmi, večer jim četli pohádky a pak, až by usnuli, měli bychom čas jen pro sebe.”

„Ach, Esme…” zašeptal a jeho hlas se vytratil úplně. „Nikdy nebudeme jako normální lidé. Je mi to tak strašně líto.” Po těch slovech mne k sobě přitiskl, omotala jsem si paže okolo jeho pasu a hlavu si položila na jeho hrudník. Pozice, která byla jenom naše.

„Měla bych zavolat Edwardovi.” Najednou jakoby ztuhl. Přestal utěšujícím způsobem přejíždět po mých zádech.

„To nesmíš, Esme!”

„Proč? Vždyť jsi říkal, že se mnou chtěl mluvit. Vlastně jsem ani nevěděla, že jsi mu dal svoje číslo.” Odtáhla jsem se od něj a zadívala se mu do očí. Mračil se.

„Říkal, ať mu sami nevoláme, máme prý počkat, až on zavolá nám. Nevím, co je to za hloupost.”

„Jistě k tomu má své důvody, Carlisle. Třeba je ještě ve Volteře a nechce, aby ho Aro z něčeho podezíral,” obhajovala jsem svého nejmilejšího nalezeného syna.

„Z čeho by ho, prosím tě, mohl podezírat? Divím se, že nám nezavolal už dříve. Nevím, proč jsem mu dával číslo, možná jsem si naivně myslel, že jednou přece dostane rozum.”

Naprosto jsem nechápala, kam tím míří a proč vlastně o Edwardovi mluví s takovým… opovržením? Ne, to nebylo to správné slovo. Ani jedno ze slov, která mi má mysl nabízela, se nehodilo k popisu toho, jakým způsobem se Carlisle o Edwardovi vyjadřoval. Nechápala jsem to. Vždyť je jeho stvořitelem. Choval se podivně.

„Co to říkáš, Carlisle?” zmateně jsem mu hleděla do očí.

„Zklamal nás, Esme. Zklamal tebe a já nedovolím nikomu, aby tě ranil. Mohl s námi odejít, ale on si raději vybral život jako jeden z členů Arovy gardy.” Nepřestávala jsem na něj zírat.

„Neznáme jeho důvody. Nemůžeme ho soudit.”

„Nedělám to. Víš přece stejně dobře jako já, že lékaři by takoví být ani neměli. Příčí se to mojí povaze. Jednoduše jen konstatuji fakta.”

„Nechápu, co tě k tomu vede. Nemůžeš si být přece jistý, co se Edwardovi honí hlavou a proč nás nechal z Volterry jen tak odejít. Bez rozloučení.”

„Asi pochopil, že Aro ho může naučit v jeho novém životě upíra mnohem víc než my dva.”

„Tomu nevěřím a trhá mi srdce, když jen pomyslím na to, kdybys měl pravdu.”

„I mně. Ale co my víme…” Podíval se na hodinky a povzdechl si. „Budeme muset jít. Pacienti nepočkají.” Pomohl mi do kabátu a společně jsme nastoupili do auta.

* * *

Hned, jak jsme prošli kolem recepce v přízemí nemocnice, ocitl se Carlisle ve svém živlu. Musela jsem se smát, jak chmury zapříčiněné myšlenkami na Edwarda, z jeho tváře zmizely a nahradil je úsměv. Já však na Edwarda zapomenout nemohla a bála jsem se o něj. Nechápala jsem Carlisleovy pohnutky ohledně něj, ale věděla jsem, že i on má o Edwarda strach. Jen to nechce dát najevo. Nemůže mu odpustit, že se dal na pravý upírský život, s nímž souvisí i pití lidské krve. Možná to vyčítá sám sobě, bere si na sebe zodpovědnost za Edwardovo rozhodnutí a nechce si to odpustit.

Převlékli jsme se a šli jsme si každý po své práci. Celý den jsme se neviděli, a když přišla doba konce naší směny, měli jsme se sejít u ředitelky a podat výpověď, nebyla z toho příliš nadšená, ale popřála nám hodně štěstí do dalšího života. Mrzelo ji, že klinika přichází o tak skvělé zaměstnance, avšak stále platila dohoda ohledně výpovědní lhůty a i přes to, že jsme byli v práci rádi a že si nás paní ředitelka vážila, měli jsme právo ukončit pracovní poměr kdykoliv, kdy jsme chtěli.

Carlisle odešel do podzemní garáže pro auto a já se šla do sesterny převléknout. Když jsem odcházela, zavřela jsem za sebou dveře a pomalu odcházela. Za tuto pracovní zkušenost jsem byla velmi ráda, protože jsem nahlédla do Carlisleova světa, který tolik miluje a zároveň je pro něj těžké každý den vidět lidskou bolest, i přes to, že je pro něj jeho práce jistou satisfakcí za tento život. Za náš druh, který je bez problémů a bez sebemenší lítosti schopen vzít život nevinnému člověku.

„Esme!” uslyšela jsem za sebou, když jsem zatočila za roh, zpomalila jsem. Byla to doktorka Sheridanová.

„Grace?” překvapeně jsem se otočila. „Děje se něco?”

„Ne, ne. Jen… Chtěla jsem se vám omluvit. Víte, za to, co se stalo před čtrnácti dny. Je mi líto, že jsem vás nezastihla dříve, ale měla jsem dovolenou...” Když jsem neodpovídala, uhnula očima, ale pak se na mě opět podívala a pokračovala: „Nezlobte se na Carlislea. Všechno je moje chyba. Omlouvám se. Snažila jsem se netahat si svoje osobní problémy do práce, ale někdy ta hráz prostě přeteče.”

„Grace,” přerušila jsem ji, ale ona zarytě mluvila dál.

„Bylo toho na mě moc a nepřemýšlela jsem. Je mi líto, co se stalo, a nic to neznamená. Jsme s Carlislem JEN přátelé a to se nikdy nezmění. Vy jste spolu tak krásný pár a já bych nechtěla, aby něco narušilo vaše štěstí a už vůbec ne někdo jako já, kdo si ani neumí pohlídat své vlastní pocity… Je mi to moc líto. Vážně, Esme. Odpusťte mi to.”

„Grace. Ale já se na vás přece nezlobím a není co odpouštět. Chápu vás.”

„Cože?” vyhrkla překvapeně a zastavila tím tak svůj omluvný proslov.

„Vím, jaké to je, být nešťastná. To vám i přátelské objetí uleví od vaší bolesti. Carlisle mi řekl, čím jste si prošla.” Stiskla jsem jí paži a usmála se. „Jste silná žena, nepochybuji, že vše zvládnete. Mimochodem, co váš syn?”

Stále překvapeně mě pozorovala, ale jakoby si oddechla. „Díky bohu se našel. Byl s nějakou partou za městem v chatě jednoho jeho spolužáka. Drogy se u něj neprokázaly.”

„To jsem moc ráda! Budu vám držet pěsti. Vychovávání dítěte není jednoduché, natož když jste na to sama.”

„Děkuji vám, Esme. Nečekala jsem, že to přijmete tak klidně.” Kdyby věděla, jak jsem se v prvních chvíli na Carlislea zlobila… Ale o tom jsem jí vyprávět nechtěla. Jen bych tím přitížila jejímu svědomí.

„Když jsme byli v Itálii, naučila jsem se jedno slovo. Attraversiamo.”

„Co to znamená?” Teď se usmívala už i Grace.

„Něco jako přenesme se přes to,” vysvětlila jsem a zadívala se jí do modrých očí. „Přeneseme se přes to, ano, doktorko?” usmála jsem se taky a podala jí ruku. Přijala ji a stiskla, ale hned jí zase pustila, překvapila ji má ledová kůže, avšak nijak se k tomu nevyjadřovala.

„Takže odcházíte?” podívala se na velkou tašku na mém rameni, kde jsem měla pár věcí, které jsem si do sesterny přinesla.

„Ano, vracíme se zpátky do Států. Vše, co jsme zde měli udělat, jsme dokončili. Grace, přeji vám do vašeho života jen to nejlepší a ať se vám daří.”

„I vám, Esme, přeji to samé. Buďte šťastná.” Objaly jsme se a rozloučily se. Do podzemních garáží jsem vstupovala s hřejivým pocitem u srdce. Vím, že to u upíra není možné, ale ten pocit tam prostě byl. Aspoň jsem si to tak pamatovala z lidského života.

„Co se stalo? Proč se tak usmíváš?” ptal se Carlisle, když jsem nastoupila do auta.

„Potkala jsem Grace. Vše jsme si mezi sebou urovnaly. Lidé musí v životě projít různými etapami a situacemi a většinou až s odstupem času pochopí, co se měli naučit a je jen na nich, jak tyto předpoklady využijí.”

„Mám rád, když filosofuješ,” usmál se a otočil v zapalování klíčkem, na kterém byla visačka s logem Mercedesu.

Dostali jsme se domů se zpožděním. Nejen kvůli dopravní zácpě, ale i proto, že jsme si chtěli užít poslední okamžiky v Londýně.

Sbalili jsme si kufry a vše nechali tak, jako kdybychom tu ani nebyli. „Nebuď smutná,” usmál se na mě Carlisle. „Možná se sem za pár let zase vrátíme.”

Když v tom zazvonil Carlisleovi v kapse mobil. „Edward volá,” oznámil mi. Obočí se mu stáhlo do úzké linky.

„Tak to vezmi!” zvolala jsem nadšeně.

„Ahoj, Edwarde. Co se děje?” řekl Carlisle, když hovor přijal.

„Zdravím, Carlisle, co by se mělo dít?” opáčil mu náš syn posměšným tónem. Carlisle se zamračil snad ještě víc, než když hovor přijímal.

Ještě než stačil něco odpovědět, Edward ho přerušil: „Je tam někde Esme? Předpokládám, že ano.” Při vyslovení mého jména jsem se zachvěla, mým nitrem projela vlna… mateřského citu?

„Ano, je tu. Mám jí něco vyřídit? Ale ještě jsi mi neřekl, proč voláš.”

„Dej mi ji k telefonu,” odvětil suše Edward. Carlisle se celý napjal a podal mi telefon.

„Edwarde! Jsem tak ráda, že voláš!” Radostně jsem se usmála, ale s obavami pokračovala: „Nestalo se ti nic? Tolik jsme se o tebe báli! Řekni, jsi v pořádku? Vrať se k nám, prosím…” vysypala jsem na něj své obavy.

„Na to je ještě brzy, Esme. Můžeš prosím někam odejít?”

„Proč? Edwarde, co se děje?” podívala jsem se zmateně na Carlislea, který poslouchal náš rozhovor a tvářil se při tom… rozzlobeně a zároveň nechápavě.

„Potřebuju s tebou mluvit. O samotě.” Dodal chladným tónem, věděl, že ho Carlisle slyší. Ten zatnul dlaně v pěst. Prošla jsem kolem něj, položila mu ruku na rameno a krátce ho stiskla. „Hned jsem zpátky,” zašeptala jsem, abych ho uklidnila. Nepatrně se zklidnil, ale nepřestával se mračit.

Vyšla jsem ze dveří a rychlou chůzí došla až na jedno ze vzdálenějších náměstí od našeho bytu, aby mě Carlisle neslyšel. Usadila jsem se na lavičku.

„Můžeš mluvit,” ubezpečila jsem ho v očekávání, co se dozvím. „Ale prvně mi řekni, jestli jsi v pořádku. Jinak se zblázním strachem o tebe.”

„Jsem v pořádku. Nemusíš se bát.” Poprvé za jeho telefonát se jeho chladný tón hlasu změnil na přívětivější.

„Jsi stále v Itálii? Co se stalo, když jsme s Carlislem z Volterry odešli?”

„Omlouvám se, ale nemůžu ti to vysvětlit. Je ještě příliš brzy.”

„Edwarde, proč mi to děláš? Myslela jsem, že se k nám vrátíš.”

Mlčel. Až po dlouhé chvíli řekl: „A jak se máš ty? Když jsem volal, Carlisle říkal, že teď žijete v Londýně. Zněl dost špatně, co se stalo?”

„Došlo k nedorozumění, na které jsem reagovala možná až moc přehnaně. Už jsme si všechno vyříkali. Vše je tak, jak to má být. Právě se chystáme letět do Colomba, to je to místo, kde jsem se narodila, pamatuješ? Mám pocit, že musím Carlisleovi něco vrátit. On mi ukázal Londýn, město svého mládí. Teď mu i já chci ukázat to své,” usmála jsem se do telefonu.

„To jsem rád. Jen jsem ti chtěl říct, že tě velmi miluje, slyšel jsem jeho myšlenky, než jste z Itálie odešli, udělal by pro tebe cokoliv, jen abys byla šťastná.”

„Děkuji, Edwarde.”

„Mně neděkuj, poděkuj Carlisleovi.” Nastalo oboustranné mlčení. Možná jsme si oba potřebovali urovnat myšlenky. Rozhovor s Edwardem mne utvrdil v mém přesvědčení ohledně vztahu s Carlislem. Tak jsem se zahleděla do svých myšlenek, že jsem na okamžik zapomněla, že volám s mým synem, s mým pokladem, jak jsem ho v myšlenkách nazývala od doby, kdy jsem ho poprvé uviděla.

„Odpovíš mi konečně na otázky? Proč se chováš tak tajemně?”

Z telefonu bylo slyšet procítěné povzdechnutí. „Nejsem v Itálii. Odešel jsem. Chci trochu cestovat. Poznat nové země. Vím, jak moc jsi chtěla navštívit neznámé státy, přemýšlela jsi o tom neustále.” Z jeho hlasu bylo poznat, že se usmívá.

„Máš pravdu. Ach, Edwarde, jsem tak ráda, že slyším tvůj hlas. Ale vysvětli mi ještě, proč s Carlislem mluvíš tak odměřeně?”

„O tomhle se s tebou nehodlám bavit!” Opět z jeho hlasu čišela zloba. „Nemluv o tomhle s Carlislem. Nic mu neříkej.” Když vyslovil jméno svého stvořitele, jakoby si odplivl.

„Počkej, Edwarde! Já to nemyslela zle,” zpanikařila jsem nad ztrátou jeho hlasu.

„Nedělej si o mě starosti. Já se o sebe postarám. Budu v pohodě. Sbohem, Esme.”

„Edwarde, mluv se mnou, prosím!” Ale telefon už byl hluchý. Smutně jsem zakroutila hlavou a vydala se na cestu domů. Byla jsem absolutně zmatená. Nevěděla jsem, co si o tom všem myslet. Chvíli vypadalo, jako by byl Edward rád, že se mnou mluví, ale pak, když jsem se začala vyptávat, odsekával mi a nechtěl na nic odpovědět. A v tu chvíli, kdy jsem se zeptala na Carlislea, se rozzlobil a hovor ukončil. Co se stalo s tím milým, upovídaným Edwardem? To ho Aro tolik změnil k obrazu svému? Udělal z něj krvelačnou bestii?

Carlisle už na mě čekal a jen, co jsem otevřela dveře, vrhl se na mě s otázkami. „Co ti řekl? Proč nechtěl, abych to slyšel? A je stále ve Volteře?”

Podala jsem mu telefon a snažila se zachovat klidný výraz. „Je v pořádku. Díky bohu.” Pokusila jsem se o úsměv, ale v tuhle chvíli jsem svůj výraz neuhlídala.

„Esme, co ti řekl? Proč jsi smutná? Já toho kluka roztrhnu, až se mi dostane pod ruku!”

„Pššt. To neříkej, Carlisle.” Pohladila jsem ho po zatnuté čelisti. „Neřekl mi nic, co by tě mělo trápit. Promiň, ale nechtěl, abych ti něco říkala.” Zatvářil se nechápavě.

„Vážně to nejde, omlouvám se. Pro tuto chvíli ti musí stačit fakt, že je v pořádku.”

Uvolnil svůj postoj. „Dobře. Jsem rád, že mu nic není. Ale nemusel být tak odměřený. Snad nezapomněl, kdo ho stvořil a kdo ho chtěl před Arem chránit. Byla jeho volba, že s ním zůstal.”

„Nesmíš mu nic vyčítat. Neznáme jeho pohnutky, nevíme nic o tom, čím si musel projít.”

„Zavolám mu později. Chci, aby mi vše vysvětlil. Ale teď musíme jet. Zamluvil jsem letenky do Ohia.”

„A už se nemrač.” Vyhladila jsem vrásku mezi jeho obočím.

Zamkli jsme dveře a auto odvezli k nemocnici, kde ho Carlisle předal nějakému kolegovi z práce. Podobně, jako to udělal v Itálii.

Přivolali jsme si taxi službu, která nás odvezla na letiště Heathrow, kde jsme si nechali odbavit zavazadla. Za půl hodiny nám letělo letadlo do hlavního města státu Ohio, do Colomba a tak jsme se ještě na chvíli usadili v letištní hale.

„Opravdu mi neřekneš, proč Edward volal?” Na jeho otázku jsem zakroutila hlavou.

„Však se to jednou dozvíš. Nebuď zvědavý, Carlisle.”

To jsme už ale nastupovali do letadla.

„Nepřemýšlej nad Edwardem. Nic tím nevyřešíš.”

„Neříkej, že z jeho telefonátu nejsi zmatená, Esme. Viděl jsem, jak ses tvářila, když jsi přišla zpátky. Musel ti říct něco, co tě rozrušilo.”

„Ano, zmatená jsem, ale nepřestávám věřit, že vše dopadne dobře. Edward je dospělý, musí vědět, co dělá a kam se jeho život bude ubírat dál. Samozřejmě, že bych byla ráda, kdyby žil s námi, ale my ho nemůžeme přesvědčovat, když sám nechce.”

„Esme, jsi tak velkorysá, ale nechci, abys byla zklamaná, protože on se k nám už nevrátí. Slyšela jsi přece, jak s námi mluvil? Divím se, že vůbec zavolal. Jsme mu naprosto ukradení. Volterra ho vychovala tak, aby se uměl postarat sám o sebe, nepotřebuje nikoho jiného, a už vůbec ne nás nebo nějakou rodinu. Ano, chtěl jsem mít rodinu a teď ji mám,” lehce mne pohladil po paži. „Ale jaká je pravděpodobnost, že získám do naší rodiny dalšího člena? To by pro mě bylo až příliš dobré, kdyby se mi to povedlo i u Edwarda.”

„Jak myslíš, Carlisle, ale já nepřestanu nikdy doufat, že budeme mít jednou velkou rodinu, ve které se budeme mít všichni rádi. Vždy jsem chtěla mít kolem sebe lidi, které miluji a ani upírství a neschopnost mít děti mi to nepřekazí.” Položila jsem mu hlavu na rameno a zavřela oči. Letadlo se zvedalo z ranveje a my pomalu stoupali k novým začátkům v Americe.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Kate

14)  Kate (06.02.2015 20:57)

Valerie, kapitola je opravená, za pět minut ji sem jdu dát. ;) A konec týdne je neděle.
Kalo, zítra tu kapitola je. :) Možná ještě dnes. ;)

kala

13)  kala (06.02.2015 18:15)

Jsem zvědavá...

12)  Valerie (06.02.2015 15:22)

A zase... jednou tady napíšeš, ze to sem das na konci týdne a zase nic

Kate

11)  Kate (02.02.2015 22:36)

Děkuji Vám! S Edwardem to nebude tak jednoduché... Pár věcí se vyřeší v příští kapitole a i nadále do sebe bude vše zapadat. Snad. Blíží se konec povídky, tak by se pomalu mělo vše dořešit, i když...
Další kapitola je skoro hotová, jen do ní potřebuji ještě pár scén dopsat, tak doufám, že by tu do konce týdne mohla být.
Děkuju za Vaše úžasné komentáře, moc mi pomáhají v psaní, jsem za ně velmi vděčná a těší mě, že jste tu stále se mnou.

10)  Sabi (02.02.2015 22:18)

Další kapitola*

emam

9)  emam (02.02.2015 22:17)

Tý jo, jsem tak zvědavá, co to s tím Edwardem je a jak se to ještě vyvine Koukej sednout a hezky o nich zase kousek napsat. Ostatní povídky snad ještě chvilku počkají

8)  Sabi (02.02.2015 22:16)

Úžasné! To je nejlepší povídka jakou jsem četla. Jenom mě trápí ten Edward. Taky mě napadlo, ze by carlisle udělal něco zlého, no nevim, co si mam myslet. Bylo by fajn, když do budoucna poznali EaC i další členy rodiny, třeba Rose. A myslim, ze se zase objeví Peter.
Esme je má oblíbená postava z Twilight, tak mam ohledně ni násilnicke sklony aCarlisle by se mohl Petrovi pomstít. No nic, neres moje úvahy. Děkuji za skvělou povídku i kapitolu. Vůbec si nedokážu predstavit, jak musí byt těžké napsat něco tak úžasného,ale stejně se zeptám: kdy b mohla být další Já potoka??? :)

7)  flautistka (02.02.2015 17:46)

Ach jo,nějak se mi to překliklo v mobilu,můj komentář níže patřil k jiné povídce...omlouvám se

6)  flautistka (02.02.2015 17:40)

Hurááá, jsou spolu...ale asi to budou mít ještě nelehké... Tvůj styl psaní chytá za srdce...

5)  Seb (02.02.2015 14:46)

Krásná kapitola,jsem ráda, že si to vyříkala s Grace. Jen mě zlobí Edward, protože nechápu, co má proti Carlislovi, aspoň že k Esme je milý. Už se těším až se dozvím víc.

SestraTwilly

4)  SestraTwilly (02.02.2015 14:42)

Návrat domov:) ,Esme sa konečne splní,to čo chcela.A Edward,snáď príde k rozumu a zmení názor ,aspoň dúfam.Pekná kapitolka Katka.

3)  Jessy (02.02.2015 12:37)

Skvelá správa - ideme do Ohia! Tá horšia - bez Edwarda. :'-( Ale aby si nepovedala, že som taká nevďačná, tak fajn, som rada, že sa už chalanisko aspoň ozval. No to jeho podivné chovanie je mi stále záhadou. Toto asi nebude len puberta. Hm...
Keď ale už ideme do USA, predpokladám, že príde k stretnutiu s Kate a Leou. Teda, mohlo by. Je síce otázne, či Esme spoznajú, ale o tom potom. Určite by si ale mali čo povedať. Dostávam ale pocit, že už príde aj na Petra. Dlho sme ho tu nemali a mohol by sa postupne doriešiť už aj on. Či?
Káťo, bolo to super. Teším sa, čo máš pre nás ešte pripravené. Určite niečím prekvapíš.

2)  Esmenell (02.02.2015 12:05)

kaťuškoooooo.... uaaa... Náádhera..
krasné, dojemné, a plné lásky...
dufam že v Ohiu nebudu spory s Peterem, aj ked by sm sa na to rada pozrela ako by reagoval keby Es prišla s CC. :3
nemám slov na tento skvost...
PS: dalšia kapča bude dúfam už brzo...

1)  BabčaS (02.02.2015 00:20)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still