Sekce

Galerie

/gallery/Esme Cullen1.jpg

Opravdu nemám ráda, když se lidi hádají, ale v dnešní kapitole to bez toho nešlo. :/ Budou ale i příjemné chvíle a snad se ti dva nakonec přece jen usmíří... ♥

Děkuji svým dobrým vílám za betování a korekci a především Jessy, bez které by tato kapitola nebyla nikdy dokončena. ♥

28. kapitola - Hádka

Za několik málo okamžiků jsem se dostala domů, v předsíni jsem ze sebe shodila kabát, který byl promočený deštěm a ani jsem se ho neobtěžovala pověsit na věšák. Sice mi, jako upírovi, nemohla být zima, ale lidem by přišlo zvláštní, kdybych v listopadu nechodila v oblečení přiměřeně teplém ročnímu období. Byly to dva roky, co jsem odešla ze Států, a v porovnání s upírskou nesmrtelností se jednalo o naprosto nepodstatný časový úsek, ale stalo se tolik věcí, které pro mě byly velmi důležité, že jsem se nepřestávala divit, jak se to mohlo najednou tak pokazit.

JAK mi to mohl udělat? Křičelo na mě moje podvědomí bolestně. Zhroutila jsem se do křesla, přitáhla si kolena k břichu a objala je. Byla jsem jako hromádka neštěstí.

Ne, nechtěla jsem na to vzpomínat a zároveň mi ta scéna neustále běžela hlavou jako nikdy nekončící film.

Pomalu jsem scházela ze schodů a slyšela hlasy, když jsem si uvědomila, že je to Carlisle a doktora Sheridanová, chtěla jsem ji pozdravit. Za dobu, co jsem pracovala v nemocnici, jsem se s ní potkala jen párkrát, ale Carlisle mi o ní jednou vyprávěl, že je ve svém oboru zběhlá a že je skvělá kardioložka.

Když jsem se však dostala až dolů pod schody, uslyšela jsem kousek z jejich rozhovoru a na to, co následovalo, nikdy nezapomenu.

„A jak je to dlouho?” zeptal se Carlisle smutně. Nějaký titěrný hlas v mé hlavě mi říkal, že způsob, jakým mluvil s ní, nebyl ani trochu podobný tomu, jak mluvívá se mnou, jak se chová ke mně. Trochu to vypadalo, jakoby hovořil se svým pacientem, který se mu svěřuje se svými bolestmi. Ale přesto...

„Bude to rok a pořád to tak strašně bolí…” Hlas se jí zlomil, záda měla shrbená a ramena se jí třásla vzlyky.

„Omluvám se, ale stále mi dělá potíže o tom s někým mluvit.” Poslední slova zašeptala a sklopila hlavu.

„To je v pořádku, Grace. Prožíváš těžké období, ale musíš věřit, že to překonáš. Vím, že je brzy na tato slova, ale jednou to bude za tebou, nikdy nezapomeneš, ale získáš jakýsi odstup a nadhled.” Mluvil pomalu a na konci jeho monologu stiskl doktorce Sheridanové rameno.

„Děkuju, Carlisle. Nevím, jak to děláš, ale vždycky, když jsme měli s Johnem nějaké problémy, dokázal jsi nám pomoct. Jsem ti za to moc vděčná!” Carlisle stál ke mně zády, viděla jsem tedy obličej doktorky Sheridanové. Zvedla k němu uslzené oči a usmála se.

„Kdybys cokoliv potřebovala, víš, že jsem tu pro tebe, avšak věřím, že vše zvládneš Grace.” A pak… Závěr divadelní hry. Děj vygradoval až do okamžiku, kdy to pro mě bylo neúnosné. Objali se, ona se k němu natáhla a políbila ho. Bodlo mě u srdce a vše se začalo sypat. Jako když rozbijete porcelánovou vázu a střepy cinkají o chladnou zem. Byla jsem jako nezávislý divák, jenž sleduje představení, které se ho sice přímo netýká, ale zato ho zasáhne takovým způsobem, který si v sobě bude nést ještě hodně dlouho.

Rudá opona se zatáhla a já se zvedla ze svého sedadla a utíkala zadními dveřmi pryč.

Rychlými kroky jsem přešla halu v přízemí nemocnice a koutkem oka zahlédla, jak doktorka objala Carlislea okolo pasu a on ji konejšivě hladil po zádech. Tiše vzlykala a on jí dokola opakoval, že to zvládne. Když si všiml, jak kolem nich procházím, pustil ji ze svého objetí a snažil se mě zastavit. Doktorka Sheridanová od něj rychle odstoupila a zmateně se podívala na Carlislea, který na mě volal, ať počkám, ale to už jsem běžela přes parkoviště pryč. Naprosto zdrcená a zklamaná. Podobně, jako když jsem tenkrát utíkala ze Států, ale s tím rozdílem, že teď nemůžu doufat ve změnu, protože s tím budu muset žít navěky, anebo se vrátím do Volterry. Arova garda je zběhlá v zabíjení jiných upírů...

 

 

 

Z úst mi vyšel tichý vzlyk bez slz. Nedokážu s tím žít. Proč mi to všechno v kostele sliboval, když pak…

Světla Carlisleova Mercedesu zasvítila do oken a pak zhasla. Jak to, že přijel? Copak ho nevolali k dalšímu pacientovi? Najednou se ve mně zvedl takový vztek, jako snad nikdy. Nesnažila jsem se ho potlačit, i když jsem později litovala, že jsem to neudělala.

Klíče zachrastily v zámku a Carlisle vstoupil dovnitř, než za sebou zavřel dveře, všimla jsem si, že se hustě rozpršelo. Ano, londýnské počasí, přesně takové, jaké má být.

„Najednou sis vzpomněl, že kromě pacientů a doktorky Sheridanové existuje taky nějaká Esme?” promluvila jsem na něj z křesla ostře.

„Miláčku, co to povídáš? Nikdy na tebe nepřestávám myslet.”

„Vážně? A co Grace? Proč jsi jí utěšoval?! To utěšuješ všechny ženy, které jsou v nesnázích?” vstala jsem z křesla a nadlidskou rychlostí se přemístila k němu.

„Ona jen potřebovala povzbudit a trochu se nechala unést… Přitažlivostí?” Váhavě ke mě přistoupil, ale neodvažoval se mě dotknout, což bylo dobře. “Možná nejsou moje zvyky v utěšování zrovna originální, ale Esme… Ty si přeci jediná.”

„Nevypadalo to, když jsi ji líbal,” pronesla jsem ironicky.

„Já ji? Jen jsem ji obal. Byla tolik nešťastná. A pak se to zvrtlo. Ale nebyla to moje chyba.”

„Jistě, muži jsou vždy jen oběti. Stejně jako s Peterem, on byl taky ten chudák, který trpěl se špatnou ženou.” Při zmínce o mém bývalém manželovi ublíženě stiskl rty, já si toho však nevšímala. „Ale řekni mi, Carlisle, co jsem udělala, abych si zasloužila žít s tebou ve lži? Slibovals mi manželství, ale teď už vím, proč si ho pořád odkládal.”

„Esme, to nemyslíš vážně?!” Snad poprvé, co ho znám, na mě zvýšil hlas. „Sice chápu, že se zlobíš a výčitky se pak valí, aniž bychom chtěli. Ale měla bys vědět, že kdyby bylo jen na mně, stala by ses paní Cullenovou už ve Volteře.”

„Takže bys mi byl nevěrný, i kdybych byla tvoje žena?!” zavrčela jsem na něj, ale v důsledku jeho založení rukou na prsou, jsem se zase utišila. Urazila jsem jeho hrdost a morální pevnost, která byla skutečná, ne jen nějaká zástěrka.

„Nikdy jsem ti nebyl a ani nebudu nevěrný. Vyprávěl jsem ti o svém otci. Byl to pastor a sice jsme měli odlišné názory, ale v některých věcech mě vychoval tak, že to nic nemůže změnit,” vysvětloval klidně, ale s důrazem, který nedovoloval myslet si o jeho tvrzeních něco jiného.

„Co to s tím má společného?”

„Úcta k vlastní ženě. Sice jí ještě nejsi, ale v mém srdci nikdy žádná jiná nebyla a ani nemůže být. Nějaký polibek to nezmění. Esme, nemůžeš si přece myslet, že je to moje vina? V každém případě… Mrzí mě, že ti to ublížilo, a kdybych mohl udělat cokoli, čím bych ti to vynahradil…” Váhavě ke mě natáhl ruce a zval mě tak do své náruče.

Ještě chvíli jsem se na něj rozzlobeně mračila a propalovala ho pohledem. Divila jsem se, jak statečně to snášel, neuhnul. Jeho oči byly plné lítosti, ale taky lásky. Byla jsem z toho všeho zmatená.

„Nevím, co si o tom mám myslet,” uvolnila jsem rezignovaně svůj postoj. „Neříkám, že se už nezlobím.” Carlisle svěsil ruce, přistoupil ke mně a dotkl se mé ruky, která byla až doteď zatnutá v pěst. Vytrhla jsem se mu a odstoupila od něj. „Nech mne, abych si to všechno mohla promyslet.”

„Vezmi si tolik času, kolik jen budeš chtít.” řekl a prošel kolem mě do pracovny. Ten den už jsme o naší výměně názorů nepromluvili. Vlastně jsme nemluvili vůbec. Carlisle si po zbytek večera a celou noc četl nějaké staré knihy a já se dívala na televizi. Bezmyšlenkovitě jsem přepínala programy, až v tuto chvíli jsem poznala, jaké to je, když upír dokáže několik hodin, ale i let, sedět ve stejné pozici bez sebemenšího pohybu. Někdy k ránu jsem se probrala ze svého transu a šla si taky číst. Opět moji oblíbenou knížku Romeo a Julie. Očima jsem přelétávala stránky a až jsem byla na konci, knížku jsem zaklapla a lehla si na sedačku.

Dlouhou dobu zůstávaly mé myšlenky zaseknuté u jediné otázky: Jak mi to mohl udělat?    Zatím jsem se nedokázala srovnat s tím, co jsem viděla v nemocnici, ale přemýšlela jsem nad tím, co mi Carlisle řekl. Ale nebyly to jen plané řeči? Nebo to myslel doopravdy vážně? Měla bych tomu věřit, po tom všem, co se mezi námi stalo a jakým, velice pěkným, způsobem jsme se k sobě doteď chovali. To ale přerušila vzpomínka nejbolestivější ze všech. Ale… Co když to myslel upřímně? Carlisle přece neumí lhát. Anebo lhal proto, aby nezranil své blízké? Co když celou dobu miloval jen Grace Sheridanovou, i když říkal něco jiného?

Měla jsem mu věřit? Měla?

Mnoho otázek mi má mysl nabízela a na chvíli jsem se přiklonila k jednomu řešení, ale za okamžik zase k jinému. Vysvětlení a má rozhodnutí se sypala jako písek v přesýpacích hodinách. Když už jsem byla rozhodnutá pro jeden názor, jedno jediné smítko pochybností strhlo lavinu dalších, a já se opět dostala do víru svého zmatení a nemohla se rozhodnout, co vlastně chci, a jaký mám k naší situaci zaujmout postoj.

Ráno moudřejší večera, říká se, ale já měla v hlavě stejný zmatek jako včera. To, že jsem nemohla spát bylo naprosto úděsné, za tu dobu jsem si na to už mohla dávno zvyknout, ale, když jsem neměla u sebe svého snoubence, ten čas byl opravdu nekonečný. Nevím, jak to mohl celá ta staletí zvládnout. Být sám jen se svými myšlenkami...

Carlisle vyšel z pracovny půl hodiny před odjezdem do práce. Na jeho výrazu nebylo znát, co si myslí nebo cítí. Asi mi chtěl jenom nechat čas, jak slíbil, ale začínalo mě mrzet, že jsem na něho byla nepříjemná. To, co jsem viděla, mě ranilo a moje domýšlivá povaha hned měla své závěry, které pro mě byly… Řekněme, že jsem, poprvé za svůj život a tím myslím i ten lidský, žárlila. Když někoho bezmezně milujete, rozčílí vás i sebemenší nesmysl, protože vám na tom člověku záleží. Měla bych to přejít jen mávnutím ruky, byla jsem přece přesvědčená, že mě Carlisle také miluje a nikdy by neudělal nic, co by mi mohlo ublížit, ale život s Peterem byl špatným příkladem pro porovnávání starého života s tím novým. Carlisleova osobnost byla naprosto odlišná od té Peterovy, a přesto jsem tyto dva rozdílné vztahy srovnávala. Nejspíš jsem neměla, ale po předchozí špatné zkušenosti jsem to nedokázala vnímat jinak, a když jste o něčem naprosto přesvědčeni a pak se jedním okamžikem zklamete, rozesmutní vás, že ničím na světě si nemůžete být stoprocentně jistí.

Trochu jsem si vyčítala, že byl můj postoj nepřiměřený situaci, ale opravdu se to odehrávalo tak, jak mi Carlisle vysvětlil?

„Jedu do práce,” oznámil mi prostě bez sebemenší vřelosti, kterou k mé osobě vždy oplýval. Zachvěla jsem se.

„Připojíš se?” zeptal se, když viděl, jak nezvedám hlavu od knížky. Chvíli počkal, když jsem nijak nereagovala, oblékl si kabát. Stál v předsíni a zhoupl se na patách. Stále čekal?

„Prosím.” Má reakce nepřicházela a tak otevřel dveře a šel pro auto do garáže.

Nebuď hloupá, Esme! Víš, jak se teď musí cítit? křičelo na mě mé svědomí. A tak jsem odložila knížku na stůl, u dveří si oblékla kabát a vyrazila za ním.

„Už jdu!” Nemusela jsem křičet, věděla jsem, že mě uslyší. V jiné situaci by dávno odjel, ale teď pořád čekal v autě. Myslím, že věděl, jak se rozhodnu.

Cesta do práce probíhala v tichosti. Celý den v nemocnici jsem doufala, že nepotkám doktorku Sheridanovou, setkání s ní bych asi nezvládla, otázka ale byla, i pro mě, jak bych reagovala. Carlisle se ke mně nechoval jako obvykle. Bylo to způsobené mou prosbou, aby mi nechal čas, anebo byl uražený, že jsem na něho křičela? To nemohl, to by nebyl Carlisle… Nebo snad ano?

Co je horší? Když se k vám váš milovaný člověk chová jako by vás neznal, i když jste ho o to prosili a on vám tím chce umožnit, abyste si uspořádali myšlenky, anebo když se k sobě chováte jako předtím, jakoby se nic nestalo, ale vy sami máte pochybnosti o pravdivosti jeho slov, o jeho upřímnosti? Rozhodla jsem se. Musím pryč.

Z práce jsem odcházela dřív než Carlisle, protože kdybych ho viděla, rozmyslela bych si, jestli od něj odejít. Chtěla jsem se projít a tak jsem si ani nevzala taxík. Naposledy jsem procházela hlavním městem Velké Británie, mé myšlenky běžely zpět do minulosti k Edwardovi. Kéž by tu byl. Jeho dar telepatie by se mi v tuto chvíli hodil. Nelíbilo se mi, jakým směrem se mé myšlenky ubíraly, přece bych nemohla Edwardův dar zneužít, abych zjistila, jestli mi Carlisle lhal, ale nemohla jsem jinak. Pochybnosti byly příliš veliké.

Doma jsem si sbalila kufr a naposledy se začetla do Sonetu, který mi Carlisle ještě v Itálii předčítal.

„Někdo se rodem, někdo umem pyšní,

někdo zas silou, někdo bohatstvím,

někdo chce šatem omráčit své bližní,

sokoly, koňmi, chrty - co já vím.

Každý jsme nějaký a každý hledá

radost, co potěší ho nad jiné,

pro mne to jsou však titěrnosti leda,

mám mnohem víc, mám všechno - v jediném:

tvá láska víc je nežli skvělý rod,

než bohatství, než šaty nákladné,

než sokol, kůň, než vzácný doprovod,

svět mi tě závidí - a aby ne!

Dokud tě mám, tak nikdo nemá víc,

když tě však ztratím, nezbude mi nic.”

 

Po jeho přečtení se mi chtělo ten kufr zase vybalit, ale já už byla rozhodnutá. Musím odtud pryč. Jen tak se uchráním od zlomeného srdce. Musím odejít, protože Carlislea miluji.

A právě proto, že Carlislea bezmezně miluji… Je opravdu správné od něj odcházet? Vzdát se a opustit lásku svého života? Předtím mi vše do sebe skvěle zapadalo, ale najednou jakoby moje přesvědčení ztroskotalo jako loď na rozbouřeném moři.

Vždyť tolikrát mi dokázal, jak velmi mě miluje a že vše, co pro mě kdy udělal, bylo myšleno vážně a od srdce.

V kabelce se mi rozezněl telefon. Okamžitě jsem věděla, kdo volá. Jak to, že zjistil tak brzy, že jsem odešla dříve? Zvedla jsem to. Možná jsem naposledy chtěla slyšet jeho hlas.

„Esme?! Kde jsi?” ozvalo se ze sluchátka zoufale.

„Na Baker Street.” Přiškrceně jsem odpověděla na jeho dotaz. Byla ve mě malá dušička. Nervózně jsem si prsty poklepávala na koleno.

„Musíme si promluvit,” odtušil správně. „Proč jsi odešla dřív z práce? Šel jsem za tebou na sesternu, abychom si promluvili, ale ty jsi tam nebyla.”

„To tedy musíme,” vydechla jsem zničeně, ale již beze vzteku.

„Hned tam budu. Celé jsi to špatně pochopila a je mi to líto. Nechci to probírat takhle přes telefon, musíme to vyřešit mezi čtyřma očima.” Něco na tom bylo… Už mi bylo jasné, proč mi Kate v dětství občas říkávala, že jsem horká hlava.

Měl pravdu, a kdybychom se takhle rozumně o celém problému bavili už od začátku, nemuseli bychom oba podstoupit tolik psychické bolesti. I když… Dotýkal se jiné ženy. To přece není jen tak. Proč musí být vše tak těžké? Jako bych na ramenou nesla tíhu celého světa. Měla jsem se na chvíli zastavit a promluvit si s ním hned. Opravdu si zasloužil, abych si vyslechla jeho vysvětlení.

Zamyslela jsem se, jak by situace vypadala, kdyby to bylo naopak. Pokud by mě Carlisle nachytal s nějakým mužem, jak by se zachoval on? Vyletěl by a seřval mě, anebo by si chtěl v klidu promluvit a vyslechnout si mé vysvětlení? Pod tíhou těchto myšlenek jsem se začala stydět. Jednala jsem opravdu nepřiměřeně situaci. Bylo jasné, že by mě vyslechl a nedělal ze všeho zbytečné drama, protože by věděl, že vše nemusí být takové, jaké to na první pohled vypadá. Nakonec by se dozvěděl, že jsem s tím mužem nic neměla a odpustil by mi, doufám. Když jsem si to celé promyslela z jeho pohledu, uvědomila jsem si, že pokud by nastala taková situace, očekávala bych od Carlislea odpuštění, které musí nejspíš čekat i on ode mě.

„Budu na tebe čekat. Na tvé vysvětlení,” odpověděla jsem zcela klidným hlasem.

„Jen, prosím tě, neudělej žádnou hloupost, Esme.”

„Když jsi mi to naposledy řekl, vyskočila jsem z okna,” ušklíbla jsem se, ale nebyl to záměr.  Poslouchala jsem jeho andělský hlas a bylo mi krásně. Uvědomila jsem si, že pokud budu chtít opravdu jednat a odjet, musím počkat až po našem rozhovoru, musím mu dovolit, aby mi vše vysvětlil.

„Esme,” pokáral mě. „Víš, jak jsem se tenkrát cítil? Ještěže na Baker Street bydlíme v přízemí.” Zasmála jsem se.

„Sbohem, Carlisle…” dobírala jsem si ho.

„Lásko, ještě chvíli mě týrej a až přijedu, budeš mít navěky Děda Vševěda se třemi zlatými vlasy na hlavě.”

„Už se těším, Carlisle. Ahoj,” ukončila jsem hovor. Konečně jsem si mohla trochu urovnat rozvířené myšlenky. Ne, nic mě od něj neodloučí. Byla jsem sama proti sobě, když jsem od Carlislea chtěla odejít. Jediný člověk, který mě od něj držel dál, jsem byla já sama. Mé uražené ego, jež mi našeptávalo samé hlouposti. Myslela jsem si, že jsem se rozhodla odejít, ale ten slabý hlásek v mé hlavě stále nahlodával celé to uražené přesvědčení, já ho však neposlouchala a to málem způsobilo, že jsem od něj vážně odešla. Ne, to jsem nejednala já… Jako bych se na chvíli stala někým jiným.

Za pár okamžiků byl doma, otevřel dveře a než se stihly zavřít, přemístil se ke mně.

„Tak, už jsem tady.”

„Vidím.” V důsledku mých slov se zhoupl na patách a poškrábal se na bradě. Byl víc nervózní než já.

Stáli jsme uprostřed obývacího pokoje a pozorovali se. Carlisle trochu nejistě, já se snažila o klidný výraz.

„Nech mě, abych ti všechno vysvětlil. Prosím.”

„Poslouchám.” Na chvíli ztichl, přemýšlel. Přišlo mi to jako věčnost.

„S Grace Sheridanovou jsme se potkali náhodou na chodbě. Plakala, tak jsem se jí zeptal, co se stalo. To je pochopitelné, udělal by to každý. Začala mi vyprávět o svém synovi Johnovi, který se prý dal k nějaké partě, a není si tím jistá, ale prý bere drogy. Několik dní se jí neozval a ona byla nucena zavolat na policii. Zatím o něm nemá žádné zprávy a je tedy vyděšená, jako by byla každá matka. To přece chápeš, Esme,” ujišťoval se. Bodlo mě u srdce.

„A proč to všechno říkala tobě? Co Johnův otec?”

„Ten minulý rok zemřel při misi v Afghanistánu. Byl to voják.”

„Ach,” vyšlo mi z úst a zamračila jsem se. Doktorka Sheridanová byla vlastně nešťastná žena.

„A proč jsi ji objímal?”

„Bylo mi jí líto. Chtěl jsem ji utěšit. Už jsem ti přece říkal, že jsem si vědom svých ne příliš originálních zvyků, pokud chci někoho uklidnit, ale přísahám, nic jiného, než pouhá snaha o utěšení nebohé ženy, v tom nebylo.”

„Hm, já nevím… Proč jste se líbali?” Tato vzpomínka mě rozzlobila, i po všech těch úvahách, ale zároveň rozesmutnila.

„Esme, miláčku…”

„Neříkej mi miláčku! Proč jste se líbali?” Přivřela jsem zlověstně oči.

„Esme, lásko… Říkal jsem ti přece, že se doktorka Sheridanová nechala trochu unést. Šlo jen o nepatrný okamžik. Musela jsi vidět, že jsme se od sebe hned odtrhli. O nic nešlo. Věříš mi?”

„Když... já... já pořád nevím. Chci ti věřit, ale bojím se..." sklopila jsem smutně hlavu a ruce svěsila k tělu.

„Čeho, prosím tě?” usmál se.

„Že už mě nemiluješ.”

„Jak tě to napadlo?” přiblížil se.

„Ještě ses mě nedotkl.” Nasadil nechápavý výraz a zase se o krok přiblížil. „Jako ženy, myslím.” Překvapeně a zároveň zaraženě se na mě podíval.

Uvědomil si, o čem mluvím a skálopevně pronesl: „Mám své zásady.” Jeho tón však okamžitě zjihl. „Ale to na mých citech vůči tobě nic nemění. Neznamená to, že po tobě netoužím. Vyprávěl jsem ti o svém otci, ve své výchově byl neústupný. Tenkrát bylo vše tabu, dnes tomu tak už není. Pocházím z jiné doby. Nic nebylo jen tak a milování taky ne. Chci se s tebou milovat, Esme, ale až budeš moje manželka, protože si tě vážím. Chci, aby to bylo něco… víc. Silnějšího… Navíc. Znám tvé zkušenosti z minulého manželství a nechci ti znovu způsobit jakékoliv trauma.” Nemusel si vše, co říkal, nějakým způsobem vynucovat, prostě to tak bylo a on si za svými názory mohl stát, věděli jste, že nelže. A to je jedna z mnoha věcí, za které jsem si ho vážila.

Styděla jsem se, že mi to nedošlo dříve. Samozřejmě, že vše záleželo na jeho výchově a nebylo to o tom, že by se mě nechtěl dotknout. A že nechtěl, abych znovu zažívala to, co s Peterem. Bylo to od něj víc než šlechetné, ale takový je vlastně Carlisle neustále. Jako rytíř krále Artuše, který se dvoří dámě se vší úctou, slušností a šlechetností. Ze srdce mi spadl obrovský balvan. Ne, on by nebyl schopný mě podvést.

Překonala jsem vzdálenost, která zbývala mezi námi a vklouzla do jeho láskyplné hřejivé náruče.

„Esme, prosím, neopouštěj mě,” šeptal mi do vlasů. „Odpusť mi to. Nechci být bez tebe,” dodal. Nadechla jsem se jeho omamné vůně, která mne celou obklopovala.

„Odpouštím ti, Carlisle. Už dávno se tak stalo,” odpověděla jsem mu tiše a víc se zavrtala do jeho náruče. Pevněji okolo mě omotal své paže. Přitulila jsem se k němu a on mě začal hladit po zádech, jakoby chtěl uklidnit malé dítě. Dotkla jsem se jeho tváře a pomalu zkoumala jeho ostře řezanou čelist.

„To spíš já bych se ti měla omluvit. Promiň, že jsem se chovala jako…” Umlčel mě svými rty.

„Žárl…” zamrmlala jsem přes naše spojená ústa.

„Pšššt,” udělal s úsměvem. Přitáhla jsem si ho k sobě a polibek mu oplácela. Tady, v jeho náruči, mi bylo překrásně. Rukama jsem se přebírala v jeho zlatých vlasech a vzpomněla si, jak si je chtěl vytrhávat, když jsem si ho dobírala, že opět skočím z okna.

„To by byla škoda,” usmála jsem se potutelně.

„Co?” divil se.

„Kdyby sis vytrhal všechny vlasy.”

„To bych se ti už pak nelíbil,” vrátil mi to.

„Ty se mi budeš líbit vždycky.” Ruce jsem mu položila na ramena, Carlisle mě vzápětí na to chytil za pas a udělal se mnou otočku, jako kdybychom tancovali valčík. Znovu si mě k sobě přivinul a přemístili jsme se na sedačku.

„Esme, je ještě něco, co bych ti měl říct.” Naprosto nechápavě jsem se na něj podívala. Co mi zatajil? Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě to nevyděsilo.

„Upíří láska je opravdu nesmrtelná. Musíš vědět, že je to skutečně tak. Když se zamiluje upír, jeho láska trvá navěky. Stejně jako se jeho tělo nikdy nezmění, nevyprchá ani láska, kterou pocítil. Teď už mi věříš?” Pokývala jsem hlavu. Nikdy nebylo nic důležitějšího. Doufala jsem, že se brzy setkám i s dalším důležitým článkem svého života. Se svým - na krátkou dobu ztraceným - synem.

„A to ještě není všechno,” usmál se, věděl něco, co já ne. „Edward volal.”

„Cože?!” vyjekla jsem nadšeně, ale z jeho hlasu jsem neodhadla, co se děje. „Je v pořádku? Mám o něj strach. Proč volal, Carlisle?”

„Chtěl s tebou mluvit.”

 


 

Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale prostě mi ta jejich hádka nešla přes prsty. Teď už nás budou čekat jen příjemné chvíle - snad. Pomalu, ale jistě, se blížíme k závěru celé povídky. Těším se, ale zároveň se mi po nich začíná stýskat. Doufám, že to se mnou a s Carlislem a Esme ještě pár kapitol vydržíte. Děkuji!

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Kate

21)  Kate (01.02.2015 21:15)

Je to v administraci.

kala

20)  kala (01.02.2015 20:29)

Těším se

Kate

19)  Kate (01.02.2015 20:10)

Valerie, dnes to sem hodím, takže zítra - možná ještě dnes - by to tu mohlo být. Díky!

18)  Valerie (01.02.2015 18:21)

To jsem ráda

Kate

17)  Kate (31.01.2015 21:09)

Valerie, v pondělí, nejpozději v úterý bude další kapitola. Slibuju. Děkuju, že jste stále tu, vy, které neustále čekáte, až vyjde další kapitola. Jste vytvrvalé a já vám za to moc a moc děkuju! Vážím si toho. Jste zlaté!

16)  Valerie (30.01.2015 21:22)

Kdy už bude další kapitola?? Líbí se mi povídka,ale už mě nebaví čekat

Kate

15)  Kate (26.01.2015 20:31)

Esmenell, děkuju! Na tvou povídku zkusím mrknout, až budu mít víc času. :)
Další kapitola je hotová, jen musí počkat na korekturu. :) Vydrž. :)

14)  Esmenell (25.01.2015 22:15)

Miláčku, kaťuško... náádhera... vyžívam se v tom
Taká, žiarlivá naše Esme je zlatá...
Ale... ten náš neverný Carlíček se mi nepozdáva. Muže milovat Esme i bez okolků?
Ale sou proste sladcí..
Nadhera, dakujem za spríjemnenie dňíčku, ty můj andelíčku.
Teším sa na dalšiu kapitolku.. Kedy zhruba bude hotová?
Keby si mala čas napiš mi na Stmivani.eu potrebovala bych píchnout s LJS. ty postavy proste neposlouchjí.,..
Ješte jednou díííki.. (sem hlot ukecaná.)
PS: promiň, už končím..

Kate

13)  Kate (17.01.2015 23:40)

Já děkuju, Kalo.

kala

12)  kala (17.01.2015 21:02)

Moc hezká kapitolka. Děkuju

Kate

11)  Kate (17.01.2015 20:57)

Sabi, vidím to tak na 32. :) Zdárně se blížíme ke konci, jen to trochu déle trvá. Díky za zájem. :)

10)  Sabi (17.01.2015 20:48)

A kolik by mělo být kapitol?

Kate

9)  Kate (16.01.2015 22:37)

Dámy, moje milé, děkuju Vám všem a teď jmenovitě: ;)

BabčaS, díky, snad se bude líbit i dále. :)

martisek, děkuju, budu se snažit i nadále.

Seb, Edward se objeví co nevidět, ale nepůjde to s ním hned od začátku hladce. Děkuju!

SestroTwilly, Kačí, nedorozumění se vysvětlilo, krize snad zažehnána. ;) Děkuji!

Jessy, DĚKUJI! Jo, máš pravdu, Esme v téhle kapitole byla trochu... mimo? Ale musíš jí chápat, zažila toho v životě hodně. A Edward se objeví brzy...

betuška, ano, ano, komunikace je velice důležitá. Děkuji!

emam, ohledně Edwarda zatím mlčím... Esmein a Carlisleův vztah tato situace více prohloubí, jak ta s Edwardem, tak ta popisovaná v 28. kapitole. Děkuju!

Sabi, Carlislea a Esme nerozdělím, to bych jim, vám i mně neudělala. :) Další kapitolu plánuju tak za 14 dní. Děkuji!

8)  Sabi (14.01.2015 21:50)

Moc dobrá kapitolka :) mám E+C ráda, tak jsem se bála, že je rozdělíš :) moc se těším na další kapitolku, kdy ji asi plánuješ??

emam

7)  emam (11.01.2015 22:10)

Dusná atmosféra odlehčená huorem Alsepoň si to ujasnili a už je opravdu nic nemůže rozdělit. Tedy doufám! Nebo jim ještě Edward připravuje těžké chvilky? Ale to bys jim přeci nemhola udělat... Nebo jo?
Tak hurá do pokračování. Těším se

6)  betuška (11.01.2015 19:42)

Už sa teším na Edwarda!!!
Názorná ukážka ako je dôležitá komunikácia. Medzi kýmkoľvek.

5)  Jessy (11.01.2015 12:20)

Dobre, priznám sa... miestami mi Esme troška liezla na nervy. Hlavne na začiatku a potom, keď chcela utiecť. Mala som sto chutí nejakým spôsobom vbehnúť do poviedky a vysvetliť jej, nech sa nechová ako... trubička. Veď Carlisle jej už toľkokrát dokázal, aká je preňho dôležitá a neviem čo všetko. Ja samozrejme chápem, že to v živote nemala ľahké, ale je to Carlisle, prepánajána!
Našťastie si potom dala povedať a vyriešili si to. Inak by si ma asi fakt musela pripísať do deja.
Ale ty vieš, kým si mi spôsobila obrovskú radosť. Dúfam, že sa tu Edo už čoskoro objaví.

SestraTwilly

4)  SestraTwilly (10.01.2015 23:12)

Nedorozumenie,ktoré sa na šťastie skoro vysvetlilo .Pekná kapitolka a dúfam,že nebudeme tak dlho čakať na ďaľšiu.

3)  Seb (10.01.2015 15:51)

Krásná kapitola, budu se těšit na Edwarda.

2)  martisek (10.01.2015 11:34)

Moc hezka kapitolka jen tak dal

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek