Sekce

Galerie

/gallery/Esme Cullen1.jpg

Tak byl to Edward, kdo zabil Petera, nebo nebyl?

I oni si zaslouží trochu té lásky, no ne? ♥

Děkuju, emam a Jessy! :)

31. kapitola - Láska

Za několik málo sekund jsem dorazila na místo, kde mě měl Carlisle vyzvednout. Otočila jsem se do směru, odkud jsem utíkala, ale žádné zvuky vražedného trhání hrdla jsem neslyšela. Cítila jsem jakési zadostiučinění. Sice jsem o tom nerada přemýšlela, protože se mi bytostně příčila vražda člověka, ale zároveň jsem byla ráda, že kapitola jménem Peter je definitivně za mnou. Zaplavily mě pocity uvolnění.

Děkuji, Petere... A odpouštím ti. Dojdi pokoje.

Pochopila jsem, že života si člověk začne vážit jedině tehdy, až se mu stane něco zlého, nepříjemného nebo smutného. Teprve až v tu chvíli pochopíte, jak chudý váš život dosud byl.

Za pár okamžiků přijel černý Mercedes. Nastoupila jsem. Okamžitě poznal, že se mnou není něco v pořádku.

„Co se stalo?” vyděšeně vyhledal můj pohled. Snad jakoby se chtěl ujistit, že jsou stále zlaté, ale já bych ho přece nikdy nezklamala. Dlouho se mi díval do očí, který byly tmavší. Delší dobu jsme nebyli na lovu.

Určitě musel cítit z mého oblečení pach krve.

„Nic,” zakroutila jsem hlavou. „Neptej se, Carlisle. Prosím.”

„Krev.”

„Leonka se řízla do prstu, tak jsme jí to s Kate ošetřovaly.” Carlisle se zamračil.

„To je daleko víc krve. Esme…” zašeptal.

Očima mi probleskla stará bolest. Okamžitě poznal, odkud se vzala. „Ty jsi potkala Petera.” Jméno mého bývalého manžela doslova zavrčel a dlaněmi pevně sevřel volant, div ho nerozdrtil. Pohladila jsem jeho pravou ruku zatnutou v pěst.

„Neublížil ti?” Svůj stisk povolil, ale nepřestal se mračit.

„Jak by mohl? Víš, že to nejde,” usmála jsem se, abych ho uklidnila.

„Promiň, já vím, ale vypadáš tak křehce. Ty jsi ho…”

„Ne! To bych nikdy neudělala, i přes to, co… čím jsem si prošla. Nechci o tom mluvit. Jediné, co ti můžu říct, je, že už je po všem.” Bylo tak složité a nesprávné lhát Carlisleovi a neříct mu o Edwardovi, protože on by si to určitě nepřál. Nelíbilo se mi dělat jim prostředníka a to se ještě neviděli… Co se stane, až se setkají? A dojde k tomu vůbec někdy?

Byl to hřejivý pocity, potkat znovu svého nalezeného syna, kterého jsem opět mohla nazývat svým objeveným pokladem. Možná mé pocity nebyly úměrné Edwardově reakci, možná jsem si jen nechtěla připustit, že by mě odmítl. Ty pocity radosti mne zahřály.

„Ale Esme, to je vážná věc. Jak po všem?” V tu chvíli jsem z jeho výrazu poznala, že pochopil. „Edward.” Lehce jsem přikývla, ale uvědomila si, že Edward nebude rád, až se dozví, že Carlisle ví, co udělal, avšak i kdybych to svému snoubenci neřekla, stejně by na to dříve či později přišel.

„No, evidentně nás mladý pán brzy navštíví,” konstatoval Carlisle.

„Ty nejsi rád?” otočila jsem k němu hlavu smutně.

„Já nevím, Esme. Vím, že ty ano. Pořád ho ale neomlouvá, jak se k nám a hlavně k tobě zachoval.” Ano, mé obavy ohledně setkání mých v životě nejdůležitějších mužů byly oprávněné. Carlisle našemu synovi nikdy neodpustí, že i když věděl, jaké mateřské city k němu chovám, odvrhl mě a odehnal nás od sebe a ne poprvé.

Ale já to tak necítila, copak kdyby mne nesnášel, zachránil by mě před Peterem? Chtěl by mě k telefonu? Jediné, co se mi nelíbilo, byl Edwardův vztah ke Carlisleovi. Doufala jsem, že si to mezi sebou brzy urovnají, vždyť na to mají celou věčnost.

„A nezapomínej, že dnes zabil člověka. I když si to Peter zasloužil, za to co…”

„Ne, Carlisle. Nemluv tak, prosím. Pomsta je špatná. Myslím, že Edward by to sám neudělal, ale slyšel Peterovy myšlenky, které ho vyprovokovaly.”

„Tím si nejsem úplně tak jistý. Jakou barvu měly Edwardovy oči?”

Zamračila jsem se a podívala se z okna. „Nevím.”

„Esme,” oslovil mě měkce. „Nikdy jsi nebyla příliš dobrá lhářka.”

Povzdechla jsem si a otočila k němu hlavu. „Rudou,” špitla jsem s vědomím, že to Carlisle nenechá být. Nedovolí Edwardovi, aby s námi žil, pokud se bude živit lidskou krví.

„Myslel jsem si to,” procedil skrz zuby.

„Ale on za to určitě nemůže. Ve Volteře se nemohl chovat jinak. Všechno je to kvůli Arovi.”

„Zase ho omlouváš, Esme. Neříkala jsi, že je dospělý a rozhoduje se sám za sebe?”

„Nelíbí se mi, když proti mně otáčíš má vlastní slova.”

„Neotáčím.” Jemně se dotkl mého ramene. „Ale pochop, že Edwarda nemůžeš do nekonečna omlouvat. Sice už není v Itálii, ale to neznamená, že nezodpovídá za své činy. Rozhoduje se sám za sebe. Myslíš, že by měl krvavě rudé oči, kdyby se neživil lidskou krví? Už je to skoro rok, co jsme odešli z Volterry, jeho oči by měly být dávno zlaté, ale to jen tehdy, pokud by se živil krví zvířat. To víš stejně dobře jako já.”

Nešťastně jsem zalomila rukama. „Nemůžu mu dovolit, aby žil s námi, pokud svou stravu nezmění. Ve své rodině nestrpím, aby se kdokoli živil lidskou krví,” pokračoval přísně.

„Měli bychom jet,” řekl nakonec, když jsem mlčela. „Zlobíš se?”

„Ne, jen mi to je líto.”

„To mně taky, Esme. To mně taky. Ale když už jsme se oprostili od italských vrahů, nechci si do života pozvat dalšího. Celý život se snažím o vegetariánský způsob života, pomáhám lidem, pokouším se odčinit zvěrstva upírů. Neslučuje se s mým svědomím, aby se jeden člen mé rodiny živil lidskou krví.”

„Já vím, ale nemohl bys aspoň u Edwarda udělat výjimku?” Věděla jsem, že ho žádám o víc, než dokáže splnit.

„Nemohl. Ale i z krve zvířat se dá žít, pokud by na tento způsob života Edward přistoupil, možná bych začal přemýšlet o jeho přijetí do naší rodiny.”

Povzdechla jsem si. Bylo nad slunce jasné, že pokud má můj budoucí manžel nějaká pravidla, dodrží je, ať se děje cokoliv. V některých věcech byl tak konzervativní! Ale na druhou stranu jsem ho chápala a souhlasila s ním, jen mi bylo neskutečně líto, že nejspíš kvůli tomu s námi Edward nebude moct žít. Oba byli svým způsobem tvrdohlaví, a jestli ani jeden z nich neudělá ústupek, nikdy se nedohodnou a já tolik chtěla, abychom mohli žít všichni spolu.

Pro tuto chvíli jsem to nechala být, ale věděla jsem, že na toto téma dříve či později opět přijde řeč.

„Takže dnes zůstaneme v hotelu, ale co potom?” podívala jsem se na profil Carlislea ozářený vycházejícím měsícem, který se, i po naší malé výměně názorů, jemně usmíval.

„Nejedeme do hotelu.” Vyjeli jsme z města a pár kilometrů za ním jsme odbočili do nějakého lesa, který po chvilce jízdy začal řídnout.

„A kam jedeme?” zeptala jsem, i přestože jsem tušila, že nedostanu odpověď.

„To je překvapení. Náš společný svatební dar. Ale víc ti neřeknu.” Usmála jsem se a myšlenky nechala plynout k zařizování svatebního obřadu a všeho, co se ho týkalo. Měli jsme však dost času, celé tři měsíce.

Za pár okamžiků se před námi otevřela měsíčními paprsky prosvětlená planina a uprostřed ní stál obrovský jedno poschoďový dům.

Carlisle se přemístil ke dveřím spolujezdce a otvíral mi je. „Prosím.” Podal mi ruku a pomohl mi vystoupit.

„Koupil jsem ho minulý týden. Chtěl jsem, abychom měli soukromí.” Vzhlédla jsem a uviděla tu nejkrásnější stavbu, jakou jsem kdy viděla. Byl to náš domov. Zdi domu byly prosklené zkombinované s tmavým dřevem, což k sobě skvěle ladilo.

„Ach, Carlisle. To je krása!” Odemkl dveře a počkal, až vejdu. „Ale vždyť tu není žádný nábytek, naprosto nic,” smála jsem se. Ozvěna našich hlasů se odrážela v prázdném prostoru. Došla jsem k jedné z prosklených stěn a zadívala se na les. Ten výhled byl naprosto úchvatný. Nikdy jsem na tomto místě nebyla a to jsem vyrůstala pár desítek kilometrů od něj, ale jak bych mohla, když jsem o něm nevěděla. Carlisle to měl namyšlené dokonale, chtěl, abych to měla blízko ke své lidské rodině, ale zároveň, abychom měli soukromí a mohli se chovat přirozeně.

„Říkala jsi, že bys ráda navrhovala domy. Myslel jsem, že by mohl být náš společný domov tvým prvním projektem,” usmál se a zastavil se uprostřed místnosti.

„Myslím, že právě stojíme v kuchyni,” vrátila jsem mu úsměv zpět a rozhlédla se po přízemí. Nalevo od vstupních dveří byly dřevěné schody vedoucí do prvního patra.

„Nejprve jsem chtěl koupit jen parcelu, abys mohla dům navrhnout od základů, ale nakonec jsem to přehodnotil. Doufám, že se nezlobíš. Každopádně můžeme dům nechat zbourat a nic ti nebude bránit v tom, abys ho mohla postavit podle svého vkusu.”

Jedním krokem jsem překonala vzdálenost mezi námi. Zabalil mě do své milující náruče a trochu mě nadzvedl, aby mě mohl políbit.

„Carlisle, je to tu úžasné. Děkuji,” mumlala jsem mezi polibky.

„Ty jsi úžasná,” usmál se mi do rtů. Vpletla jsem mu prsty do vlasů a jemně za ně tahala. Naše ústa tančila tajemný tanec. Cítila jsem, jak se mi po celém těle rozlévá teplo a příjemný třas. I upír dokázal cítit, co se s jeho tělem děje, jen to vše bylo více intenzívní. Carlisle mi pomalými pohyby přejížděl po zádech, když se dotkl místa dolní části zad, kříže, trhaně jsem se nadechla, i když jsem to nepotřebovala. Usmála jsem se, na okamžik se zamyslela, že pokud bych se Carlislea zeptala, jak se nazývají všechny obratle na mých zádech, kterých se dotýkal, latinsky, určitě by mi to hned řekl.

Za pas si mě k sobě přitiskl blíž a rty se dotkl mého krku, snad mě ani nepolíbil, bylo to takové letmé, jakoby políbil ručku nějaké dámě v devatenáctém století podle pravidel tehdejší etikety. Své ruce jsem přesunula z jeho vlasů na ostře řezané lícní kosti a vyhledala jeho rty.

Takovou intimní chvíli jsme zažili tenkrát v Londýně v kostele, ale to bylo duchovní souznění našich duší. Teď to bylo něco jiného. Oba jsme cítili touhu po tom druhém. Schoval mou ruku do své, propletli jsme si prsty.

„Cítíš to taky,” vydechla jsem šeptem a zvedla hlavu, abych se mu podívala do očí, který byly plné lásky a rozzářené štěstím.

„Dokonce víc než si možná myslíš.” Políbila jsem ho a trochu otevřela ústa, abych mohla rozehrát hru našich jazyků. Polibek mi oplácel, ale pak se odtáhl. Věděla jsem, že to musí přijít, ale snažila jsem se tu chvíli oddálit.

„Slíbili jsme si to.”

„Já vím. Máš pravdu. Až po svatbě,” odpověděla jsem přesvědčivým hlasem, ale stále jsem se nemohla vzpamatovat z té pohlcující vášně.

„Počkej tu,” přikázal tichým hlasem. V jeho pohledu zářily zlatavé jiskřičky. „Zavři oči.” Poslechla jsem. Přemístil se někam nahoru. Pohyboval se potichu, aby mne nepřipravil o překvapení.

Za pár chvil jsem uslyšela romantickou hudbu s italským textem, linoucí se z prvního patra. Otevřela jsem oči a lidským krokem došla ke schodišti, položila jsem nohu na první schod. Na každém z nich byly rozházené okvětní lístky rudých a růžových růží, po okrajích ležely drobné svíčky.

Pomalu jsem vyšla až nahoru a zastavila se uprostřed pokoje, který byl menší než prostor dole, ale zato útulnější. Vypadalo to tu jako na nějaké staré půdě, střešní okna dovnitř vpouštěla mírné měsíční světlo. Nadechla jsem se a ucítila dřevitou vůni, ale především růže. Carlisle věděl, že je miluji. Na zemi bylo srdce vytvořené ze svíček hned vedle dvou improvizovaných lehátek.

Otočila jsem se. Carlisle mi znenadání podával obrovskou kytici, jak jinak, růží. Přivoněla jsem si a ta vůně byla opojná. „Děkuji.”

„Smím prosit?” Květiny jsem odložila na jedno z lehátek a okouzleně vložila svou ruku do té jeho. Druhou ruku jsem položila na jeho rameno. V rytmu pomalých tónů hudby jsme se začali pohybovat ze strany na stranu. Nechala jsem všechno na Carlisleovi a dovolila, aby vedl mé kroky. S ním jsem znovu uvěřila v lásku. Kdybych v životě nezažila nic jiného, stačil by mi pohled do jeho očí a věděla bych, že ani víc nepotřebuji. Položila jsem si hlavu na jeho hrudník, zavřela oči a nechala se ukolébat. Mrzelo mě, že nemůžu usnout, byl by to sladký spánek v náručí milované osoby. Myšlenky jsem nechala odvát pryč a soustředila se na své pocity spojené s láskou.

„Esme, přál bych si, abys věděla, že tě budu navěky ctít a milovat.”

„Tvoje přání je i mým přáním. Chci si tě vážit a milovat, dokud oba budeme žít a nejlépe navždy.” Zvedl mě do náruče a zatočil se se mnou. Tančili jsme dlouho do rána a pak vedle sebe leželi jako dva staří milenci, kteří jsou životem znavení, ale je něco, co mohou sdílet - svou neutuchající lásku.

„Dnes by mělo být celý den zataženo. Mohli bychom jít na lov,” obeznámil mě s plány na dnešní den. Přikývla jsem.

„Pak ti uložím do mobilu čísla na různé firmy, abys věděla kam zavolat ohledně vybavení našeho domu.”

„Dobře. Ale nezapomínej, že jsem tu vyrostla, měla bych Columbus znát lépe než ty, ale děkuji. Těším se, až to tu celé zařídím.” Trochu se nadzvedl na loktech a začal mi jemnými doteky kreslit po tváři.

„Nechtěla bys se mnou jít zítra do práce? Budu se ucházet o místo chirurga ve zdejší Columbijské nemocnici.”

„Ráda jsem v Londýně poznala tvůj svět, ale myslím, že by pracovní a osobní život měl zůstat oddělen.”

„Máš pravdu. Jsem velice rád, že se budu mít kam vracet. K tobě domů. Skoro už cítím to teplo rodinného krbu.” Natáhla jsem se k němu, abych ho políbila.

„S radostí nám vytvořím domov.” Vždy mě těšilo vytvářet láskyplné prostředí pro lidi, které jsem milovala a nebude tomu jinak ani teď.

„Vlastně jsi mi neřekla, jak se má tvá sestra,” ptal se se zaujetím a nepřestával se mi dívat do očí.

„Myslím, že se má velmi dobře. Mrzí mě, že jsem nemohla být na její svatbě. Vdala se, taky si vzala doktora.” Oba jsme se zasmáli. “Jsem ráda, že má někoho, s kým bude moct být, když já odejdu. Vím, že kvůli utajení našeho tajemství se budeme muset stěhovat.”

„Vidíš, další věc, co máte společnou - ty doktory,” mrkl na mě. „To stěhování nebude hned. Ještě ti s ní zbývá dost času a můžeme se vrátit.”

„Ale co je pár desítek let proti mému životu? Nebudu s ní moci být navždy.” Nešťastně jsem si rukama zakryla oči. Carlisle mi je pomalu chytil a schoval do svých dlaní.

„Tak bys ten čas s ní měla využít co nejvíce.”

„Dala jsem jí svoje číslo, myslím, že bude brzy volat. Nejspíš si půjdeme někam sednout.”

„Ale prvně jdeme na lov.” Pohlédla jsem na kytici růží ležící na zemi.

„Škoda, že nemám vázu. Ty květiny jsou tak krásné.”

„Alespoň víš, co nesmí v našem domě chybět.” Chytil mě za ruku a líným krokem jsme sešli ze schodů. Oba nás svým způsobem bavilo chovat se jako lidé. Připomínalo nám to naši úctu k lidskému životu a způsob života z ní vyplývající.

Carlisle mi po vzoru gentlemana otevřel vstupní, také prosklené dveře. Bylo šťastné rozhodnutí mít dům na tomto místě, měli jsme kdykoliv přístup do lesa a k naší zvířecí potravě.

„Jestli Kate včera nepřišla zvláštní barva mých očí, tak až ji brzy uvidím, bude jí to divné určitě,” konstatovala jsem, když jsme běželi hlouběji do lesa.

„Koupil jsem ti nějaké kontaktní čočky. Jejich barva není tak krásná jako tvé lidské oči, nikdy na ten tmavý karamel nezapomenu, ale svůj účel splní dokonale.” Políbil mě na čelo a pak už jsme se oba věnovali pouze lovu.

Carlisle skolil vysokého jelena a já mladou laň. Naše oči se změnily z tmavé na průzračnou zlatou.

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

37)  Valerie (19.04.2015 21:59)

No nevěřím... HURÁ!!!

36)  Esmenell (17.04.2015 21:04)

Kaťuuuuuš, sme veľmi radi a moc sa tešííme... Jupííí...

Kate

35)  Kate (17.04.2015 16:15)

Hlásím, že jsem právě dopsala kapitolu. Mám z toho možná větší radost než vy, protože v poslední době se se mnou ta písmenka nějak nekamarádila. Ještě si to po sobě chci přečíst a poslat korektorce, takže během příštího týdne by tu kapča měla být.

34)  Esmenell (15.04.2015 21:55)

Val, je to necelý mesiac a nie 2.... nepreháňaš to trochu ty?
Kaťuš, máš čas,.. :) my počkáme...

Kate

33)  Kate (14.04.2015 23:22)

Valerie, viz. ambra, ne, ničemu nepomůžeš. Z kapitoly mi chybí cca dvě strany, tento víkend to už chci určitě dopsat, takže během příštího týdne by tu kapitola měla být.
Val, nedělám to schválně, ale holt mi teď těch povinností přibylo a opravdu u toho nezvládám psát. Strpení. Díky, že jste stále se mnou, děvčata.

ambra

32)  ambra (14.04.2015 22:53)

Valerie, fakt si myslíš, že tímhle něčemu pomůžeš?

31)  Valerie (14.04.2015 21:49)

Kate, to už snad trošku přeháníš. Už ti to trvá skoro 2 měsíce.

Kate

30)  Kate (10.04.2015 23:10)

Silvi111, děkuji.

29)  Silvi111 (10.04.2015 06:18)

Super kapitola. Teším sa na ďalšiu.

Kate

28)  Kate (07.04.2015 23:03)

Valerie, nemohla, protože pak bys mi sem zase napsala, že jsem svůj slib ohledně další kapitoly nesplnila. ;)

27)  Valerie (07.04.2015 19:33)

Mohla bys alespoň napsat, kdy bude další kapitola ne??

Kate

26)  Kate (03.04.2015 20:16)

Zdravím, dámy, patří vám moje obrovská omluva, v poslední době mi na psaní nezbývá kapacita a nějak nemám chuť. :( Kapitola je sice rozepsaná, má zhruba půlku, ale vážně to nějak nestojí za nic, když k tomu sednu. Mějte se mnou, prosím, trpělivost. Jsem vám moc vděčná za zájem. Děkuju!

25)  jull (03.04.2015 14:11)

Ahoj Katie, promin... musim se zeptat :/ kdy se dockame dalsiho dilu?? :)

24)  Valerie (31.03.2015 21:56)

I am waiting!!! OMG

23)  Esmenell (30.03.2015 15:56)

Ja viem, som hrozná... :p :p :'-(
ako to vyzerá s poviedkou Katí?
promiň...

22)  Esmenell (21.03.2015 20:44)

jo jo...:'-( nikam neponáhlaj.. máš čas..

Kate

21)  Kate (20.03.2015 16:40)

Esmenell, jo, to znám, tento týden jsem dobírala antibiotika, takže taky nic moc. :( A jelikož toho musím hodně dohánět do školy (po 2 týdnech chybění), tak dopředu hlásím, že to s tím příštím týdnem a další kapitolou nevypadá moc růžově. Je mi to líto, už bych to ráda měla celé dopsané, ale nedá se nic dělat.

20)  Esmenell (20.03.2015 15:25)

Kaťííí.. Skvele ide ti to pekne od ruky
Tešíme sa mooooc...
Ja som na antibiotikách a nemôžem sa ani pohnúť s postele takže tak...:'-(
budem čakať netrpezlivo v posteli... (slubujem, nikam neutečiem)

Kate

19)  Kate (19.03.2015 14:45)

Ahoj, Esmenell, další kapitolu plánuju ke konci příštího týdne. :) Doufám, že ji tenhle víkend dopíšu.

18)  Esmenell (19.03.2015 13:24)

Ahoj, Katuško..
chorá som tak sa ťa chcem spýtať na dalšiu kapitolku?
Kedy plánuješ pokráčko...
Neponáhlaj...

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek