10.12.2012 [07:45], Kitsune, ze série Krevní pouto, komentováno 12×, zobrazeno 3297×

Tajemství starého domu

Kapitola 1

_{Stát Washington, leden 2041}

Cesta uběhla tak rychle, že jsem ani nestačila mít hlad. Budu muset mámě ještě jednou za to auto poděkovat. Připadalo mi nesprávné nechávat ji teď doma samotnou, když přišla i o toho posledního příbuzného, kromě mě, který ji ještě zbýval.

Já jsem si vlastně dědečka, tedy pradědečka, skoro nepamatovala. Poslední návštěvu jsme podnikli ještě, když byl táta naživu. A to už je dávno. Máma tam nerada jezdila, říkala, že ji tam místní indiáni nevidí rádi. Nikdy mi neřekla proč. Jenže teď nebyl čas se vyptávat.

Stalo se to před dvěma dny, osmadvacátého ledna 2041. Pololetní vysvědčení ze třeťáku leželo na stole, když mamince zazvonil telefon. Nikdy mi nepřipadala mladší, než když se tam po dokončení hovoru rozplakala. Volali ji z Forks. Její dědeček, Charlie Swan, zamřel.

Vážně se mi nechtělo odjíždět. Jenže někdo musel dát Charlieho dům do pořádku a maminka se na to prostě necítila. Nabídla jsem se, ať to nechá na mě. Na zařízení pohřbu najala agenturu. Jenže teď, když jsem projížděla kolem cedule hlásající, že přede mnou je Forks, cítila jsem zvláštní neklid.

Tady to všechno začalo.

Nevěděla jsem přesně, co se tu před skoro čtyřiceti lety stalo. Jen to, že odsud babička utekla, když zjistila, že je těhotná. Kdo ví, třeba tu ještě někde žije můj děda, maminky otec. Jenže jsem ani neznala jeho křestní jméno.

Na přesnou polohu Charlieho domu jsem se zeptala v prvním podniku, na který jsem narazila. Typičtí maloměšťáci. Nechtěli mi nic prozradit, dokud jsem jim nesdělila, v jakém přesně jsem s Charliem byla vztahu. Docela koukali, když jsem řekla, že jsem dcera Renesmé. Ještěže mám Charlieho oči. Jinak bych ten dům musela snad hledat po čichu.

Konečně jsem zaparkovala na trochu zarostlé příjezdové cestě. Neodmyslitelné policejní auto, které jsem znala z fotek, zmizelo. Dům se stal hned o něco chmurnějším. Naštěstí klíč jsem našla bezpečně ve staré skrýši, takže jsem nemusela jet do nemocnice, kde ještě zůstaly některé Charlieho věci. Byly to jen dva dny, ale vzduch v domě už stihnul zhoustnout, jako by se i on chtěl pokrýt pohřebním rubášem. Zamířila jsem k malé kuchyňce s poškrábanými žlutými skříňkami. Chtěla jsem si po dlouhé cestě udělat aspoň čaj, ale jak to tak vypadalo, děda nejspíš ani netušil co to čaj je. Vzdala jsem to a pustila se radši do průzkumu domu. Objevovat staré, dávno zapomenuté věci, mě vždycky bavilo, ale tady jsem cítila zvláštní potřebu s ničím ani nehnout, jako by mě sledovaly káravé oči majitele. Ten pocit byl tak silný, že jsem se musela nejdřív rozhlédnout, abych se ujistila, že tu opravdu nic není, než jsem se vydala k fotkám nad krbem. Nic, jen vzdálený tmavý les za oknem pozoroval moje počínání.

Některé fotografie, které měl Charlie vystavené na krbu, jsem znala. Byla tu svatební fotka maminky a táty a fotka z naší poslední návštěvy ve Forks. Na většině fotek ale převládala bledá hnědovlasá dívka, jejíž fotku jsem našla také kdysi dávno u maminky v pracovně. Věděla jsem, že to je Bella, moje babička, po které jsem dostala jméno. Byla mi hodně podobná, ale nejspíš za to mohly ty hnědé oči, které měla i Renesmé. Nemohla jsem si ale nevšimnout, že kromě těch očí si s maminkou vůbec nebyly podobné. Ještě víc, než kdy jindy ve mně zahořela zvědavost, jak asi musel vypadat matčin otec, když po něm zdědila tak nádhernou tvář. Odvrátila jsem se od Belliny fotografie a přesunula se k další, kde byl děda jako dvacetiletý mladík se svojí první manželkou. A k další, kde byl s tetou Sue, která zemřela už před deseti lety. Ještě tu byla poslední fotka, u které se mi chtělo začít smát. Byla to máma, tak dvanáctiletá. Zrzavé kudrny jí do všech stran trčely okolo obličeje a ona se s jasnou výzvou v očích „zkus mě vyfotit a uvidíš“ a našpulenou pusou koukala přímo do objektivu. Vzala jsem si tu fotku do ruky a setřela prach, který zakrýval většinu její části.

Jako v transu jsem hleděla do známé bledé tváře, která rozesmátá stála jen pár kroků za Renesmé. Byla jiná, hezčí, bledší, ale byla to ona. Bella. To. Není. Možné.

Chtěla jsem hned volat mámě, ale uvědomila jsem si, že ona to přece musí vědět, když je na té fotce už tak velká. Tak proč mi tvrdila, že Isabella Swanová, Isabella, která se tu bezstarostně směje na nějaké přes dvacet let staré fotografii, zemřela při porodu?

Oddálila jsem fotku od sebe a pak ji postavila zpět na místo, jakoby při správném úhlu mohl zmizet Isabellin rozesmátý obličej, ale pořád tam byla, jako výsměch od neznámé minulosti. Nakonec mě napadlo, že pokud opravdu nezemřela při porodu, někde v domě o tom musí být nějaký další důkaz. Vydala jsem se směrem ke schodišti, ale na okamžik mě zarazil jakýsi pohyb v tmavém v lese, kterého jsem si všimla jen koutkem oka. Chvíli jsem jen stála u okna, ale nic se už nezměnilo. Asi vítr nebo halucinace.

Schody nepříjemně vrzaly, když jsem stoupala do prvního patra, ale nakonec jsem se ocitla v malé chodbičce s dvěma dveřmi. První vedly do staré a neskutečně špinavé koupelny, kterou naposledy nejspíš umývala teta Sue. Druhé dveře patřily k zatuchlému pokoji s bledě modrými stěnami. Věděla jsem, že to byl starý Bellin pokoj, především proto, že kromě dědovy ložnice v přízemí tu už jiná místnost na spaní nebyla. Pokud skutečně nezemřela při porodu, musí tu být někde nějaký důkaz. Rozešla jsem se rychlým krokem k malému psacímu stolku u okna, ale hlasité zavrzání podlahy mě zarazilo v půli pohybu. Podívala jsem se na zem a zjistila, že jedno prkno ze staré dřevěné podlahy maličko vyčuhuje. Popadl mě naprosto iracionální pocit, že jsem objevila něco, co mělo zůstat skryto. Klekla jsem si na zem a opatrně zajela nehty pod škvíru. Šlo to ztuha, ale nakonec jsem odkryla prázdný prostor pod podlahou, na jehož dně se povalovalo pár věcí. S nadějí, že tam nežije nějaký nestvůrně veliký pavouk, jsem strčila ruku do díry a vytáhla malou obálku, ve které jsem cítila nějaké papíry. Kromě ní byl na dně i obal na cédéčko s nepopsaným diskem. Rozhlédla jsem se po pokoji a přešla k malému přehrávači, který zaprášený stál u postele, jak ho tam nejspíš nechala Isabella. Fungoval.

Pokojem se roznesla jakási klavírní skladba, jakou jsem v životě neslyšela. Mistrovské přechody melodií se prolínaly tak jemně, jako by hrál jen jeden pár rukou a přitom nebylo pochyb, že muselo hrát hned několik neuvěřitelně nadaných pianistů. Do melodie jsem se tak zaposlouchala, že mi z mysli málem vypadla ta obálka. Ztlumila jsem přehrávač, takže druhá skladba, která se nesla v melancholické tónině, byla jen slabou kulisou a vydala se zpět k tomu malému pokladu.

Otevřela jsem zteřelou obálku a vytáhla několik fotografií. Hned první mě omráčila skoro stejně jako objevení fotky mojí mámy a babičky dole nad krbem. Na téhle ale nebyla ani jedna z nich. Byl to muž, nebo spíš ještě chlapec. Obličej měl tak krásný, že jsem na chvíli zapochybovala, jestli to je opravu fotka a ne mistrně provedená malba. Jenže něco mě upoutalo ještě víc než jeho až jedinečná krása. Od vlasů, tvaru obličeje i nosu… vypadal… nebo spíš máma… vypadala jako on. Přinutila jsem se odrhnout od něj oči a podívat se na další fotku, která byla v obálce spolu s tou první. Byl na ní opět on, jenže teď se tvářil nějak jinak. Paže měl ale ovinuté okolo bledé tmavovlásky, kterou jsem vždycky považovala za hezkou, dokud jsem ji neviděla stát takhle vedle něj. Byla to Isabella.

Ještě jednou jsem se podívala na tu první fotku a nebylo pochyb, že jsem našla odpověď na to, jak asi vypadal maminky otec. A teď jsem i znala jeho jméno, bylo tu napsané.

Edward Cullen.

_{< Povídky od Kitsune >}

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

12)  Fanny (10.12.2012 21:51)

Takhle velký skok jsem nečekala a o to víc mě upoutal...Zní to i reálněji... Vnučka totiž opravdu nemůže tušit, co objevila a co skrývá rodinné tajemství... A proč ji to Nessie tají? Spoustu tajemných otázek a čím dál tím lepší děj. Jsem opravdu zvědavá, jak to bude pokračovat.

11)  milica (10.12.2012 20:11)

Moc zajímavá povídka, těším se na pokračování

9)  Tammy (10.12.2012 18:44)

Naprosto dokonalý

8)  Empress (10.12.2012 18:11)

Dúfam, že to nebude nič zlé

7)  Kitsune (10.12.2012 18:05)

Udělat z Is na půl vlčici? Lákavé, ale ne, pro Jacoba mám jiný úděl A děkuju, že se líbí i další díl

6)  maryblack (10.12.2012 16:25)

Moc se mi to líbí a nemůžu se dočkat pokračování A musím se zeptat stejně jako Empress... Je otcem druhé Belly Jacob?

4)  dorianna (10.12.2012 11:26)

2)  Empress (10.12.2012 09:13)

Čím ďalej, tým zaujímavejšie Teším sa na pokračovanie
Nedá mi to a musím sa opýtať, či otcom tejto druhej Belly je Jacob??

1)  Marcelle (10.12.2012 08:42)

čím dál tím víc zajímavější

1