08.12.2012 [23:00], Kitsune, ze série Krevní pouto, komentováno 15×, zobrazeno 3067×

Minulostí všechno začíná, minulostí to také končí. Bella byla nucena opustit životní lásku výměnou za život svého nenarozeného dítěte. Jenže život pokračuje dál a jednoho dne se vrací do Forks dívka, která nemá ani ponětí, jaká krev jí to koluje v žilách. Jenže osud je svině a ztrouchnivělá podlaha ve starém Bellině pokoji stále ukrývá fotografie jedné neskutečné rodiny.

---

Forks, stát Washinkton 2006

Bude to těžké, to jsem věděla. Nejsem dobrá lhářka, ale tentokrát to musí vyjít. Musím to udělat. Ne pro sebe. Nebylo by nic nádhernějšího, než kdyby tím mohl projít se mnou. Jenže jsem ho znala až příliš dobře a věděla jsem, že on by mě – v přesvědčení, že je netvor – přinutil se vzdát a to bych mu nikdy nemohla odpustit. Dělala jsem to pro něj, pro nás, které už nikdy nebude… Nevěděla jsem jak budoucnost, kde není Edward, přežiju… ale musela jsem se o to pokusit.

Lhát. Přesvědčivě lhát. Tvrdit, že ho nemiluju – největší rouhačství na světě. Přesvědčit ho, že Jacob je ten, kterého jsem si vybrala. Přinutit ho odejít i s jeho rodinou, kterou miluju skoro tak jako jeho. A pak zmizet, jak nejrychleji to půjde. Charlie to pochopí. Řeknu mu, že se vrátím k René… a lidé se přece ztrácejí denně. Volání na číslo, které neexistuje. Fiktivní smrt Isabelly Swanové.

A to jen pro toho drobečka, který ve mně roste.

Z přemýšlení mě vytrhlo zazvonění telefonu. Stála jsem si tričko přes břicho, pod kterým se rýsovala nenápadná tvrdá boule a natáhla se pro mobil. Edward.

„Bello?! Jsi v pořádku, Alice viděla -,“ ach, Alice!

„Co Alice viděla?“ skočila jsem mu do řeči a modlila se, aby to nebylo děťátko, tak krásné a neskutečné v mé náruči.

„Právě že nic, ztratila ses jí z vizí. Co se děje, Bello?“ Úleva mnou proletěla stejnou intenzitou jako bolest. Už nikdy nebude žádná budoucnost, ve které by mě mohla vidět po boku Edwarda.

„Edwarde, potřebuju s tebou mluvit,“ řekla jsem co nejvážnějším tónem. Skoro se mi to povedlo.

„Dobře,“ zamumlal a do hlasu se mu poprvé vloudila nejistota. Předtím byl jen vyplašený. „Jsem tam za chvilku.“

Ještě půl minuty jsem seděla na posteli a bez hnutí koukala na display mobilu, který pomalu tmavnul, až zhasnul úplně. Moje odhodlání zakolísalo, když jsem věděla, že je na cestě za mnou. Bylo snadnější uvažovat o budoucnosti bez Edwarda, když jsem byla z dosahu jeho vlivu.

Přiběhl rychleji než obyčejně, jak byl celý zmatený z mé odpovědi na fakt, že mě jeho sestra už nevidí ve svých vizích budoucnosti. Prolezl oknem a ve zlomku vteřiny byl u mě a objímal mě. Na okamžik jsem zaváhala, ale s vědomím, že to je naposledy co ho objímám, jsem se k němu přitiskla s takovou silou, že ho to trochu vylekalo. Trošku se odtáhl a jedním studeným prstem mi lehce zvednul bradu, aby se mi mohl podívat do očí.

„Tak co se děje?“ zašeptal něžně, ale v očích měl stále obezřetnost. Nejistě jsem přešlápla z nohy na nohu a zkousla si spodní ret.

„Pojďme se projít k lesu,“ navrhla jsem a pocit déjavu mi na chvíli připomenul tu hroznou chvíli před téměř rokem, kdy mě po mé katastrofální oslavě narozenin nechal stát v lese tak, jako já dnes musím nechat jeho. Poznala jsem na jeho očích, že i on si vzpomněl. Zlato v jeho pohledu se lehce zamlžilo, ale bez sebemenší poznámky mě následoval.

„Vážně už si připadám jako idiot, když to pořád opakuji, ale co se děje Bello? Chováš se… jinak. Týká se to té svatby? Jestli- “

„Ne,“ utnula jsem ho poněkud příkře a snažila se nemyslet na to, že mu zmizím jen dva týdny po té, co jsem slíbila, že si ho vezmu. Jenže tu noc před bitvou s Viktorií jsme nezůstali jen při mazlení. Můj souhlas se svatbou Edwarda tak rozněžnil, že dokonce zapomněl i na své mravní zásady z minulého století. A mělo to následky – nebo spíše následek, který si spokojeně dřímal v mém bříšku.

„Edwarde, já…“ snažila jsem se, ale ta slova nešla říct. Ne, uvědomila jsem si. Nemůžu mu říct, že ho nemiluju. To by mi nikdy neuvěřil. Nebyl tak hloupý jako já. Naneštěstí nebo naštěstí pochopil z mého zdráhání, co se snažím říct.

„Rozmyslela sis to,“ zašeptal hlasem, který se jeho podobal jen málo. Zoufale jsem se na něj podívala, ale pohled jeho očí jsem nevydržela dlouho. Trvalo jen chvilku, než se ovládl, ale cítila jsem to herkulovské úsilí nedat najevo, jak moc ho to zraňuje. Musím to udělat pro něj, opakovala jsem si. Pro něj a pro naše dítě.

„Miluju tě, Edwarde, opravdu. Ale po té, co jsem tam Jacoba nechala zraněného a opuštěného… uvědomila jsem si, že on je ten, bez kterého nemůžu žít… “ Ani to neznělo jako lež. V podstatě to byla pravda, jen poněkud zkrácená. Edward se na mě smutně usmál a pohnul se směrem ke mně, jako by mě chtěl obejmout, ale nakonec jen nechal ruce spuštěné podél těla.

„Já to chápu Bello, zasloužíš si ho. On je lidský, to já jsem zrůda z kamene.“

„To nikdy neříkej!“ zavrčela jsem na něj. „Nejsi zrůda, Edwarde, jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo, ten nejlidštější z lidských. Zasloužíš si někoho, kdo je stejně výjimečný. Prosím, snaž se, pro mě, pro sebe, být pořád takový a žij. Není pro mě nic důležitějšího, než tvé štěstí.“ Ajaj! Až moc okatě jsem dala najevo, jak mi na něm záleží. Pokud ho mám přinutit odejít-

„Dobře, Bello, ale… pokud ten čok… Jacob, pokud ti něco udělá,“ zašeptal s očima upřenýma do mé tváře, jako by se snažil si zapamatovat každý rys. Nemusel dopovědět tu jasnou výhružku.

„Děkuju,“ zamumlala jsem a naklonila se k němu, abych ho objala. Ještě jednou, naposledy. Cítila jsem, jak mi vtiskl polibek do vlasů, ale pak už byl pryč. Bylo to jako tenkrát, jenže tentokrát jsem zlomila srdce já jemu. A bolelo to o to víc.

Zvládla jsem to pár dní. Těch několik mučivých dní předstíraného štěstí, dokud se městem neroznesla pověst, že Cullenovi znovu odjeli. Tentokrát nabídka práce v Anchorage. Nebyla to tak úplně lež. Jeli do Denali. Řekla mi to Alice při našem prvním a posledním rozhovoru od našeho rozchodu s Edwardem. On odešel hned po něm. Byla jsem za to ráda. Nebyla jsem si jistá, že bych to zvládla a nepřilezla za ním zpět, aby pochopil, že těhotné ženy mají rozbouřené hormony. Nesměla jsem mu to říct. Už to nešlo vzít zpět.

Den po odjezdu Cullenových jsem v rychlosti naházela věci do tašky a napsala Charliemu krátký dopis, v němž jsem mu vysvětlovala, že jedu za mámou. Nesnesla bych další loučení. V náklaďáčku jsem dojela sotva za město, když mě přemohl naprosto vyčerpávající záchvat pláče. Když jsem se s opuchlou tváří probrala, zavolala jsem jediného člověka, o kterém jsem věděla, že mi pomůže.

„Jacobe? Jo, tady Bella. Potřebuju tě.“

Šťouchálek v mém břiše se zatřepotal. Poprvé mě napadlo, o jak báječného tátu, jakým by jistě byl Edward, jsem své děťátko okradla.

_{Povídky od Kitsune >}

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

13)  Marcelle (10.12.2012 08:41)

11)  maryblack (09.12.2012 17:53)

Vypadá to zajímavě těším se na pokračování

10)  Kitsune (09.12.2012 14:17)

Děkuju za komentáře, po pravdě jsem byla hrozně zvědavá, jak vás tahle povídka osloví Ale ještě zvědavější jsem na vaše reakce na první kapitolu, která na prolog bude navazovat jen v několika faktech V pondělí ji tu máte

9)  Jalle (09.12.2012 13:30)

teším sa na Jacobovu reakciu

3)  Empress (09.12.2012 09:22)

Vyzerá to zaujímavo, som zvedavá čo bude ďalej

1)  dorianna (08.12.2012 23:08)

1