Sekce

Galerie

/gallery/Kousni mě a já tě zabiju.jpg

Není nic horšího než zrada neblížšího člověka. Chcete věřit, snažíte se, ale nejde to. Už nikdy to tak snadno nepůjde. Ale co když vás najednou zradí všichni, kterým věřite? Všichni, které milujete? Všichni, kteří znamenají celý váš život, vaši existenci. Co potom?

Celá jsem se roztřásla a kdybych měla slzy, určitě by mi teď tekly po celém obličeji.

„Ne! To… to není pravda. Že ne?! To jsi neudělal!“ sykla jsem nenávistně.

„Vysvětlím ti to,“ zašeptal a natáhl ke mně ruku. Uhla jsem, až jsem zády narazila do Jaspera.

„Proč jsi mi to neřekl?“ křikla jsem a pod náporem emocí trochu poklesla v kolenou.

Cítila jsem, jak moc se Jasper snaží, ale nestačilo to. A já za to byla ráda. Na tuhle chvíli jsem čekala už dlouho, a teď, když přišla, bych nejraději utekla někde hodně, hodně daleko.

„Můžeme si promluvit o samotě?“ zeptal se naléhavě. Rázně jsem zavrtěla hlavou.

„Nemám s tebou o čem mluvit! Věděl jsi, že hledám toho, kdo mě přeměnil. Celou dobu jsi věděl, že ho hledám. A celou dobu jsi dělal, jako že se nic nestalo. Proto sis se mnou začal? Měl jsi výčitky svědomí?“ křičela jsem a bylo mi jedno, že nás teď sleduje celá rodina.

„Miluju tě. Nebyly to žádné výčitky. Jo, nejspíš jsem ti to měl říct, ale ty jsi byla posedlá pomstou a já nevěděl, jak ti to říct,“ omlouval se.

„To sis myslel, že se to nikdy nedozvím?“ zeptala jsem se hystericky a opřela se čelem o Jasperovu hruď. Byla to nejbližší opora.

„Nejspíš jsem v to doufal. Já… chtěl jsem ti to jednou říct, ale… nevěděl jsem kdy. Nebyla vhodná příležitost. A nejspíš by ani nikdy nenastala. Věděl jsem, jak budeš reagovat a bál se toho. Pochop mě,“ prosil ublíženě, ale já ho nemohla chápat. Nedokázala jsem to. Tohle jsem brala jako zradu a zrada odpustit nešla. Zvlášť tahle ne.

„Vypadni,“ šeptla jsem.

„Bello,“ zaúpěl a posunul se o krok blíž. Sykla jsem a Jasper zavrtěl hlavou.

„Vypadni!“ zopakovala jsem důrazněji. Viděla jsem, jak pevně sevřel víčka a zhluboka se nadechl.

„Až se trochu uklidníš, promluvíme si,“ řekl a vyběhl z domu. Ještě jsem za ním stihla křiknout, že Já se rozhodně uklidňovat nemíním, a potom se Jasperovi svalila k nohám. Stačilo neudržet jeden jediný vzlyk a už jsem nedokázala udržet vůbec žádný. Pamatovala jsem si na poslední slib, který jsem Matthewovi dala. Pamatovala jsem si, že jediné, co jsem ze srdce nejvíc chtěla, byla pomsta. Toužila jsem po ní jako po ničem jiném. Toužila jsem po ní víc než po krvi. Jenže teď, když jsem ji měla nadosah ruky, strnula jsem a nedokázala špičky prstů natáhnout. Nedokázala jsem to sevřít v dlani a přitáhnout k sobě. Nedosáhla jsem na to. A já se o to v podstatě ani nesnažila.

„Bello,“ objal mě Jasper a já mu vtlačila hlavu pod bradu. Potřebovala jsem podporu. Zrovna teď jsem ji hrozně potřebovala. A on to věděl. „Bál se to říct i nám, natož tobě,“ šeptal. Vzlyky se mi zadrhly v krku. Nevěřícně jsem se na něj podívala a zírala do jeho zaražené tváře. Až teď mu došlo, co řekl.

„Vy jste to věděli?“ V hlase jsem už neměla ani špetku smutku. Vystřídala ji naprostá bezmoc a naštvání. Otočila jsem se na ostatní.

Všichni měli ve tváři zděšený a smutný výraz.

„Vy všichni?“ vydechla jsem a prudce se postavila.

„Vysvětlíme ti to,“ začala Lettie smířlivě. Míchala se ve mně zrada s rozzuřením, nenávist s láskou, chuť pomsty s chutí jeho polibků.

„Vysvětlíte?“ rozkřikla jsem se a byla si celkem jistá, že to bylo slyšet až k jeho domu. „Nemáte co vysvětlovat. Takhle se nechová rodina. Všichni jste věděli, jak těžké pro mě bylo smířit se s tím, kdo jsem. Přesto jste mi nikdo nic neřekl?“

„A jak těžce se teď srovnáváš s pravdou? Neměli jsme žádné právo ti to říct,“ bránil se Emmett bezmocně.

„Neměli jste žádné právo mi to zatajit!“ křičela jsem. „Jak dlouho?“

Nikdo neodpovídal. Všichni se tvářili provinile. Smutně. Ale stále mlčeli.

„Jak dlouho?“ zašeptala jsem zkroušeně.

„Od toho dne, kdy jsme je poznali,“ odpověděl mi Carlisle.

Nevěřícně jsem si povzdechla. Nedokázala jsem tomu uvěřit. Nedokázala jsem uvěřit tomu, že mě v jeden den zradilo tolik blízkých. Nedokázala jsem a ani to nechtěla.

Teď už jsem neměla nikoho, komu bych mohla věřit. Byla jsem sama.

S dalšími potlačovanými vzlyky jsem vyběhla do pokoje a zamkla se. Věděla jsem, že by jim to nijak nezabránilo v mé návštěvě, ale potřebovala jsem alespoň malý pocit bezpečí, pocit soukromí, pocit toho, že někam patřím. A to mi tenhle pokoj zajišťoval.

Jenže ani tenhle pokoj mě nedokázal úplně ochránit. Věděla jsem, že tady nemůžu zůstat. Nedokázala jsem se tvářit, jako by se nic nestalo. Nedokázala jsem jim po tom všem znovu věřit.

Hudba

Musela jsem zmizet, a přesně jsem věděla kam. Neváhala jsem a zpod postele vytáhla cestovní tašku. Naházela jsem do ní všechny potřebné věci, a ještě než jsem vyskočila z okna, nechala jsem na posteli mobil.

Potichu jsem vyskočila z okna, ačkoli jsem věděla, že si toho stejně někdo všimne. Sotva jsem vběhla do lesa, začal mi zvonit mobil. Bylo mi jasné, že mám jen pár sekund, než se někdo vydá zkoumat, proč ho neberu.

Mým cílem bylo jediné místo – letiště. A ani netrvalo dlouho, když jsem ho zahlédla. Upravila jsem si vlasy i oblečení a vmísila se do davu. Na zem začaly dopadat první kapky a lidé začali roztahovat deštníky. Nechala jsem se smáčet a bylo mi jedno, jestli vypadám lidsky nebo ne. Na tuhle hru jsem teď neměla náladu.

Prodrala jsem se až ke vchodu a zapadla do teplé letištní haly. Teplota ještě zvyšovala intenzitu lidské vůně. Přestože jsem byla zvyklá jí odolávat, nikde jsem na ni nenarazila v takové intenzitě jako tady. Snažila jsem se dýchat co nejméně, ale ani to nepomáhalo. Ta stvůra ve mně chtěla krev, chtěla tu tekutinu, která zažene oheň v mém krku, která mi dodává veškerou sílu. Jenže rozum, který tu stvůru držel hodně hluboko ve mně, byl silnější. Věděla jsem, že tímhle bych všechny zklamala. A i když oni zklamali mě, pořád mi záleželo na nich, na jejich názoru.

Ukočírovala jsem veškerý chtíč a uzamkla tu zrůdu ve svém jádru. Nemohla jsem zklamat. Ne teď, když jsem se potřebovala dostat pryč.

Zmateným davem a ječícími dětmi jsem se prodrala až k pokladnám, za kterými stál příjemný, asi dvacetiletý kluk.

„Jednu letenku,“ zahlásila jsem a vytáhla si z tašky peněženku.

„Kam?“ zeptal se trochu omámeně a stejně omámeně na mě zíral. Povzdechla jsem si a podala mu kreditku.

„Kamkoli, kde je ještě místo,“ řekla jsem rezignovaně a trochu nervózně klepala prsty o stůl.

„Chcete do Států, Evropy, Austrálie či Jižní Ameriky?“ zeptal se horlivě za stálého civění do mého výstřihu.

„Hej!“ křikla jsem na něj a praštila rukou do stolu. Vylekaně se na mě podíval a začal zrychleně dýchat. „Prostě mi dejte nějakou letenku první třídy, zaplaťte to z té karty, a všechno bude v pohodě,“ řekla jsem o poznání mírnějším hlasem. I on se evidentně uklidnil, přesto se zakoktal, když mi oznámil, že v první třídě je volno jen na Floridu. Věděla jsem, že já štěstí nemívám, ale že se poletím do nejslunnějšího státu Ameriky, bylo i na mé ´štěstí´ moc smůly.

„V kolik budeme přistávat?“

„Okolo půlnoci,“ odpověděl a nejistě se na mě usmál. Přikývla jsem a zaplatila. Když mi podával kreditku zpátky, roztřesenýma rukama se mě dotkl a vzápětí zase ucuknul zpátky.

Do odletu zbývalo pár hodin, tak jsem se usadila blízko odbavování a otevřela tašku. Sama jsem nevěděla, co jsem do ní v té rychlosti stihla hodit. Nenašla jsem v ní nic zajímavého, čím bych si mohla zkrátit čas. Povzdechla jsem si a opřela si hlavu o zeď vedle mě. Ačkoli mají mít upíři rychlé myšlení, to moje teď nějak nestíhalo. Pořád jsem si nedokázala uvědomit, že se to stalo. Že mě zradili. Že je tady nechávám. Nechávám tady nejlepší část svého života a osoby, které jsem pokládala za svou rodinu. Nedokázala jsem si uvědomit, že oni už má rodina nejsou. Že se jí vlastně ani nikdy nestali, když mi takhle dokázali lhát. Nedokázala jsem to, ač jsem se sebevíc snažila.

Pořád jsem před sebou viděla ten jeho bolestný výraz. Jak mu z očí zmizela ta jiskra, kterou jsem tolik milovala. Ale taky jsem před sebou viděla jeho tvář v ten den, kdy mě změnil. Až teď, když jsem věděla, že to on mě přeměnil, teprve teď jsem si dokázala vybavit všechny drobnosti toho večera. Všechny drobnosti celého toho dne. Jako by ta neznalost jeho tváře byla klíčem k uzamčení všech mých vzpomínek. Jako by to poznání odemklo starou truhlu se vším, co jsem dříve milovala.

Vzpomněla jsem si na dětství strávené s Matthewem a Chrisem na našem dvorku. Na moje často rozbitá kolena a lokty a na kluky, kteří se mi nejdříve smáli, ale potom mi vždycky pomohli a postarali se o mě. Vybavily se mi vzpomínky na večery, kdy mi Matt vyprávěl pohádky, a potom čekal, až usnu, když jsem se bála, že na mě pod postelí čeká strašidlo. A jak dostal k šestnáctinám auto a já byla první, která se s ním mohla svést. I na to, jak mě poprvé vzal na diskotéku a snažil se mi sehnat kluka. Vzpomněla jsem si na to, jaký strach jsem měla, když se tehdy nevrátil domů, a jak moc jsem trpěla, když jsme ho tehdy v lese objevili. A napovrch mi vyplanula vzpomínka i na ten den, kdy přestalo tlouct mé srdce. Vybavila jsem si jeho obličej a ty zlověstně černé oči, které mě vyděsily k smrti. I to, jak zatínal ruce v pěst a snažil se ovládnout, nebo jeho bolestný hlas, když se mi omlouval za to, co udělá. Přesto jsem mu nedokázala odpustit.

Ženský hlas ohlásil několik minut do odletu na Floridu. Popadla jsem tašku a šla se odbavit. Přede mnou se už stihla vytvořit dlouhá fronta, tak jsem se postavila bokem a čekala. Teprve teď mi docházelo, že ve skrytu duše doufám, že přijdou a zastaví mě. Kdokoliv. Že mě prostě nenechají jen tak odejít. Že jim na mě přece jen trochu záleží. Ale čím víc se fronta zmenšovala, tím víc se zmenšovaly i mé naděje. Zazněla poslední výzva k nástupu do letadla. Z kapsy bundy jsem vytáhla letenku a postavila se za dobíhající rodinu, která tak tak let stihla.

Znovu jsem se ohlédla zpátky a první vzlyky se vydraly ven. Zkoumala jsem procházející lidi a hledala mezi nimi ty neposlušné bronzové vlasy. Snad jsem čekala, že dorazí, omluví se, zkusí mě zastavit. Ukáže se tady a dokáže, že mě miluje a lituje toho. Jenže on nikde nebyl. Nezáleželo mu na mě. Bylo mu jedno, jestli se trápím. Byla jsem jenom úlet v jeho dlouhé existenci. Zkrátil si se mnou tu věčnou nudu, a když jsem na všechno přišla, měl smůlu. Jenže co ta bolest v jeho očích? Ta něha, láska a bolest? To všechno taky předstíral? Jenom si hrál?

„Slečno, budete nastupovat?“ zeptal se mě milý hlas letušky. Naposledy jsem věnovala pohled pro mě prázdnému letišti a nakonec se s letenkou v ruce obrátila k letušce. Teprve tady a teď skončil můj život. Teprve teď jsem zemřela. Opouštím všechny, které miluju, abych začala žít někde, kde to vůbec neznám.

Letuška si převzala letenku a popřála mi šťastnou cestu. Pro mě ale šťastná nebude. Vykročila jsem směr letadlo, vstříc novému životu. Životu, který už nikdy nebude šťastný.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

10)   (23.07.2010 21:52)

O Damn...
Tak... No teda... sakra...
Tak dlho som čakala kedy to príde a teraz... ACh jaj...
Ale veľmi dobre s to napísala. To ako ju všetci zradili...
Najviac sa mi ale páčilo, to letisko- to ako dúfala, že príde(že oni prídu) je ju zastaví... a nič... sakraaa...
Stokrát !damn!
Čo teraz čo teraz čo teraz???
Tak čo teraz Ree, povieš mi???

9)   (22.07.2010 19:47)

Radussska

8)  Radussska (20.07.2010 21:21)

jsem lehce zděšená hepáč prosím

Radussska

7)  Radussska (20.07.2010 21:10)

Jsem nérvozní jak sáňky v léťě

sakraprace

6)  sakraprace (20.07.2010 17:39)

Zírám, jen zírám. Takhle se to neměla dovědět. A ostatní jí to měli říci. Měli vědět, že když jí to neřeknou, že to bude horší.:( :'-( :( :'-( Jsem moc zvědavá, co bude dál. Jinak to byl krásný díl.

5)   (20.07.2010 16:07)

Skvělý !

4)  Lenka16 (20.07.2010 09:10)

Doufám, že to dobře dopadne!

Lipi4

3)  Lipi4 (20.07.2010 01:19)

Skvela, smutna, uzasna kapitolka :'-( ..........hodne se Ti povedla a uz ted se nemuzu dockat pokracovani

2)  hellokitty (20.07.2010 00:16)

eMuska

1)  eMuska (19.07.2010 23:27)

Moje nervy, oni za ňou neprišli! Ani Edward, ani Alice! Bell nebola jediná, ktorá čakala snáď na zázrak či na zjavenie. Ale neprišli... To chce nápravu! Prosím si čo najskôr novú kapitolku.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still