Sekce

Galerie

/gallery/Kousni mě a já tě zabiju.jpg

Staré rány se nikdy nezahojí úplně. Vždycky objevíte něco nebo někoho, kdo vám to připomene.

Bolelo to.

Ona zrada bolí, i od lidí, které nemáte zrovna rádi, natož když je od někoho, koho milujete, od rodiny, které věříte. A pak se jen pitomou náhodou dozvíte, že vám celou dobu lhali. Celou dobu se mi dívali všichni do očí, jako by se nic nedělo. Nemyslím si, že by mi to někdo z nich sám řekl, a už vůbec ne on. Kdyby byl alespoň za celou dobu nějaký náznak toho, že by mi to chtěl říct, nějaké viditelné zaváhání, když mluvil, ale nic. On by mě prostě nechal žít v iluzi, kterou vytvořil. Věděl to moc dobře už od prvního dne, kdy jsme se potkali v jeho domě.

Proto se mě vyptával na to, co si pamatuju, já husa! Proč mě to nenapadlo? Ne, já mu prostě nalítla. Měla jsem vztek na něj, na sebe, rodinu a na bratra. Vždy jsem si myslela, že mě Chris bude chránit a bránit, ale zmýlila jsem se. On to taky celou dobu věděl. Všichni si ze mě museli utahovat celou dobu. A já si v klidu žila v domnění, že mám skvělou milující rodinu, a přítele. Ve skutečnosti nemám ani jedno. Jen mám snad ještě horší pocity, než jsem je všechny potkala, když jsem ještě běhala po Americe a hledala toho viníka s odhodláním ho zabít. A teď? Koukněte na mě. Možná kdyby mi to někdo řekl na začátku, zabila bych ho bez váhání, hlavně když jsme spolu válčili. V tuhle chvíli jsem ale raději utekla, než abych udělala to, po čem jsem celou tu dlouhou dobu prahla. Pomsta.

Tenkrát mě zaslepila, ale v tuhle chvíli mě svazovaly jiné city - láska. A zrovna já se do něj musím zamilovat. Jen idiot by se zamiloval do svého vraha. Jen mně se vždy povede něco tak skvělého.

Viděla jsem ho všude. Na kohokoliv jsem se podívala, něco na něm mi je připomnělo. Jeho připomnělo.

Chlad, tma, nicota.

Tři věci, které jsem teď chtěla cítit. Tři pocity, kterými je popisována smrt. Ta jediná by mě teď zbavila všeho utrpení, které prožívám. Zbavila by mě vyčítání, proklínání. Všeho toho, co se mi teď točilo v hlavě. Co jsem cítila a nechtěla cítit.

V letadle jsem byla raritou číslo jedna. Přestože – a možná právě proto – jsem letěla první třídou, byla jsem velkou atrakcí. Stejný let se mnou absolvovala skupinka zhruba padesátiletých chlapů, cestujících na golf, což jsem zachytila z jejich rozhovoru. Bohužel jsem mezi dvěma z nich seděla. A nevypadali, že by se mě zrovna báli.

„Taková křehká květinka a cestuje sama?“ otočil se na mě jeden z nich a slizce se usmál. Kromě pozvednutí obočí jsem si ho nijak nevšímala, jenže on se odbýt nedal.

„No tak, nestyďte se. Mé jméno je John, jak se jmenujete vy?“ Stále jsem ho ignorovala a snažila se ignorovat i fakt, že s každým slovem se ke mně čím dál více naklání.

„Rozhodně ne květinka,“ procedila jsem nakonec mezi zuby.

„Vidíš, Michaele, věděl jsem, že ji rozmluvím,“ podíval se na svého kamaráda, který nás „poctil“ svou pozorností.

„A měl jsi pravdu. Tak kam tak sama?“

„To vás nemusí zajímat,“ odsekla jsem a co nejvíce se snažila, abych jim neublížila. „A nechte mě být,“ dodala jsem.

„No tak, let je dlouhý, přece ho nemíníte strávit mlčky.“ Povzdechla jsem si a zastavila letušku, která kolem nás právě procházela.

„Máte nějaké přání?“ zeptala se milým hlasem.

„Máte tady ještě nějaká volná místa, kde bych se mohla přestěhovat? Necítím se tady dobře.“ Pohledem zkontrolovala mé dva spolucestující a potom se na mě omluvně usmála.

„Je mi líto, ale letadlo je úplně plné.“ Povzdechla jsem si a praštila hlavou zpátky na sedadlo. Zavřela jsem víčka a snažila se relaxovat. Kupodivu mě nechali.

Asi půl hodiny byl klid, než jsem zachytila jejich šepot.

„Myslíš, že spí?“

„Nevím. Vypadá to, že jo.“ Tím konverzace zase utichla. Málem jsem se spokojeně usmála, když jsem ucítila něco na stehně.

Teplo, které jsem na tom cítila, a hrubost, která mi dřela kolena, přesně obkreslovala lidskou ruku. Mužskou ruku.

Měla jsem chuť vrčet. Měla jsem chuť mu vrazit. Dívat se mu do očí, když se do něj zakousnu. Nic z toho jsem však neudělala.

Usmála jsem se a položila svou ruku na jeho. Najednou byla teplejší a jeho srdce bilo rychleji. Nemusela jsem otevírat oči, abych věděla, že se mu do žil nahrnulo více krve.

Přejela jsem přes hřbet dlaně až k zápěstí, obmotala kolem něj své tenké prsty a trochu stiskla. Trochu na mě, hodně na člověka.

„Au, sakra, pusť mě!“ zasyčel a bylo mi jasné, že se ovládá, aby nekřičel.

Teprve teď jsem otevřela oči a aniž bych jeho ruku pustila, otočila jsem k němu hlavu.

„Ještě jednou na mě šáhneš, tak o tu ruku přijdeš úplně. Je ti to jasné?“ zašeptala jsem naštvaně.

S navlhlýma očima přikývl a když jsem mu ruku pustila, okamžitě si ji stáhl na hruď a bolestně syknul. Otočila jsem se k jeho kamarádovi, který nás vyděšeně pozoroval.

„Pro tebe to platí taky!“ upozornila jsem ho a počkala, až zběsile přikývne.

Znovu jsem se opřela a zavřela oči. Zabrala jsem se natolik do svých myšlenek, že o přistání mě musela informovat až letuška. Ti dva chlápci už zmizeli a ani se nerozloučili. Gentlemani! A to si chtěli během letu povídat.

Když jsem si vyzvedla tašku a vyšla před halu, na velkých hodinách naproti ní se právě minutová ručička posunula na půl jedné ráno. Vzala jsem si jednoho z taxíků stojících pod schody a řidiče požádala, aby mě zavezl k nějakému hotelu u lesa. Ve zpětném zrcátku jsem viděla jeho nechápavý pohled, ale na nic se neptal a vyjel. Potřebovala jsem se dostat někde k lesu, abych mohla použít svou rychlost, a říct mu, aby mi zastavil přímo u lesa, by asi nebylo zrovna nenápadné.

Ale potřebovala jsem pryč, dál od lidí, dál od všeho, co mi je připomínalo. A přesně jsem věděla, kde se chci dostat. Mým dalším cílem byl Clevelend – můj lidský domov. Už pár let jsem tam nebyla, už pár let jsem se tomu místu vyhýbala, ale teď mě táhlo neuvěřitelnou silou. Potřebovala jsem se podívat, kde jsem kdysi bydlela. Potřebovala jsem se podívat na Mattův hrob. Musela jsem vidět rodiče.

Rodiče. Pokud vůbec ještě žijí.

Vysadil mě u jednoho z luxusnějších hotelů a po zaplacení zase odjel. Nebyl problém najít správný směr cesty. Sever jsem poznala už jako člověk. Hodila jsem si tašku přes rameno a vydala se na cestu. Georgia, Tennessee, Kentucky – všechny ty státy jsem nechávala za sebou a mířila do Ohia.

Okolní vzduch voněl stejně jako před lety a naplňoval mě pocitem, že jsem doma. Dokázala jsem zavřít oči a namluvit si, že to všechno byl jen sen. Nadechnout se a přenést se do doby letních diskoték a hašteření s Mattem. Jenže sotva jsem oči otevřela, všechno bylo zpátky. Všechna iluze a všechno štěstí se rázem rozplynulo a já viděla jejich částečky poletující vzduchem.

Smutně jsem si povzdechla a zamířila ke Clevelandu. V tuhle chvíli jsem vděčila svému upírství, že jsem se neztratila a doběhla až domů. Jako doopravdy domů.

Přede mnou se rozprostírala ulice deseti domů, načež ten nejmenší stál přímo naproti mě. Můj dům. Můj opravdový domov. Místo všechny mých vzpomínek. Místo všech mých radostí. Místo, které jsem vždycky milovala.

Na zahradě před domem teď pobíhaly dvě asi šestileté děti a na verandě kousek od nich seděl mladý muž a usmíval se na ně.

Cítila jsem tu bolest způsobenou píchnutím u srdce. Cítila jsem, jako by někdo všechny střepy z mého rozpadlého srdce dali dohromady a rozdupali je na prach. Cítila jsem bolest. Znovu.

Ale možná i to vědomí, že už tady nebydlí, mě popohnalo blíže k domu. Nejdříve jsem se zastavila na kraji lesa a poté jsem překonala i překážku v podobě cesty. Chtěla jsem si naposledy zapamatovat všechny detaily domu, tak jsem předstírala, že kolem něj jen procházím. Viděla jsem okno svého pokoje. Byl nově vymalován a plakáty, kterými byly stěny posety, byly dávno dole. I Mattův pokoj byl jiný. Tohle už nejsou moje vzpomínky. Já už tady nepatřím. Teď jsou to vzpomínky cizích lidí.

„Bello!“ ozvalo se naproti mě nevěřícně. Zvedla jsem vyděšený pohled a setkala se s tím tolik známým a bolestným pohledem. Měla jsem chuť začít brečet. Vrhnout se mu kolem krku a dlouho ho nepustit. Ale věděla jsem, že to, že mě viděl, je ohromný průšvih.

Vzpamatovala jsem se celkem rychle a nasadila nechápavý výraz.

„Prosím?“

„Jsi to ty, Bello?“ Na jméně se mu zlomil hlas a slzy mu přetekly přes okraje víček. Bolelo mě to. Hrozně. Ale nemohla jsem jinak.

„Je mi líto, ale asi si mě s někým pletete.“ I pro upíra bylo těžké udržet pevný hlas.

„Ale vždyť-“ Nemohl pokračovat dál, vzlyky mu ovládly celé tělo.

„Jste v pořádku, pane?“ zeptala jsem se a do hlasu se mi vkradla panika a tak tak jsem se ovládla, abych se mu nevrhla kolem krku.

„Jo. Já jenom… Promiňte! Jen jste mi někoho připomněla,“ omluvil se mezi vzlyky a ustoupil mi z cesty.

„Vážně jste v pořádku?“ zeptala jsem se úzkostlivě. Přikývl.

„Ještě jednou se omlouvám.“

„Nic se nestalo,“ řekla jsem a kvapem odešla. Pořád jsem zrychlovala, protože bych se nejspíš vrátila. Nakonec mi to nedalo a otočila jsem se. Stál pořád na tom stejném místě, zlomený v pase a s hlavou v dlaních. Bolelo mě to, ale nemohla jsem mu říct pravdu. První vzlyky dostihly i mě a tak jsem v rychlosti odešla daleko. Byla hrozná blbost jít k tomu domu. Jsem pitomá. Ale… vidět ho. I přesto, že to bolí, jsem ráda, za poslední setkání. Za úplně poslední. Už nikdy se tam nevrátím.

Sbohem…

… tati.

Chtěla jsem běžet někde daleko. Na druhou stranu Států, ale nemohla jsem. Ne, dokud jsem se nerozloučila ještě s jedním člověkem. Musela jsem zajít za Mattem. Po cestě jsem koupila kytici lučního kvítí a stavila se na hřbitově.

„Ahoj, bráško,“ zašeptala jsem a pohladila náhrobek. „Jak se tam nahoře máš? Jsou na tebe hodní?“ zasmála jsem se smutně. „Přišla jsem se ti omluvit. Vím, slíbila jsem ti, že se za nás oba pomstím, ale nešlo to. Pamatuješ, jak jsi mě kdysi uklidňoval, že jednou najdu někoho, koho budu bezmezně milovat? Někoho, pro koho bych udělala cokoliv na světě? Našla jsem ho. Chtěla jsem pro něj udělat cokoliv by chtěl, ale tohle mu odpustit nemůžu. Pomsta mě hnala moc dlouho, abych to teď přešla jenom tak. Možná, kdyby mi to netajil a řekl to rovnou. Možná bych mu odpustila snaž. Co mám dělat, Matthew?“ vzlykala jsem a hlavu si schovala do dlaní.

„Vyslechni ho.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

14)  lenka (18.09.2010 16:37)

:) :) :) a neohovaratpig

nikolienka

13)  nikolienka (11.08.2010 15:57)

krásne!!!

Lipi4

12)  Lipi4 (09.08.2010 22:19)

Krásná kapitolka ..... .... Prosím rychle další

eMuska

11)  eMuska (08.08.2010 21:43)

a-on-tam-bude-vsak-?-prosim.

10)  hellokitty (08.08.2010 02:22)

9)   (07.08.2010 23:07)

Moc krásný díl !

8)  Leni (07.08.2010 21:08)

DOJEMNÉ. Že by Alice?

sakraprace

7)  sakraprace (07.08.2010 20:14)

Krásné, smutné, dojímavé, nádherné Ale kdopak tu mluví Jsem napnutá jak sáňky v létě

semiska

6)  semiska (07.08.2010 14:53)

Kdopak asi řekl poslední větu? No, maůžeme se dohadovat: Charlie? Chris? Edward? :D Jsem zvědavá, kdo to nakonec bude a co bude dál... Prosím další kapitolku

Pawi

5)  Pawi (07.08.2010 11:54)

:'-( brečim:'-( je to smutný, chudák její táta:'-( řekl to asi její brácha, ten upíří myslim ne? Protože Matthew to být nemůže, vždyť nažli jeho tělo a byl kaput tak upír být nemůže ne?

4)   (07.08.2010 11:46)


6eby sa ozval Mattie? Alebo sa nakoniec vrátil k hrobu aj Charlie alebo Chris?... hmm tak to som teda zvedavá
Pekný dielik, hoci sa okrem konca nič prevratného neudialo. A chudák Charlie, muselo to byť preňho dosť hrozné:/

Linfe

3)  Linfe (07.08.2010 11:18)

To jako fakt?....no zajímá mě jakou formu mělo to "Vyslechni ho." Těším se na pokračování

lied

2)  lied (07.08.2010 11:15)

páni ten konec kdo to muže být

1)  Lenka16 (07.08.2010 10:27)

Wow...mrtvola, co mluví!:) Matthew je asi taky upír co? Parádní dílek.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still