Sekce

Galerie

/gallery/I kick your ass, life.jpg

UPOZORNĚNÍ: Čtěte, pokud jste bulimička a už vás nebaví strkat si prsty do krku :D:D:D

A omlouvám se, že to tak dlouho trvalo, ale dostat se přes ten začátek bylo vážně na mašli...

Hlavu jsem zabořila víc do polštáře a chtěla se otočit na bok, ale zabránila mi v tom prudká bolest na předloktí. Nedobrovolně jsem otevřela oči a podívala se na své zakrvácené ruce. Než jsem se stihla vzpamatovat, někdo mi na rány přitlačil obvaz a seřval mě, že jsem si z ruky vyrvala skoro všechny jehly a že mám dávat bacha, jinak si ještě více ublížím. Ale mně to bylo jedno. Bylo mi fajn. Nic jsem nepotřebovala. Snad jen kdyby se ke mně ten pěkný hlas přitulil.

A on to udělal.

Pořádně jsem ho objala a opřela si o něj hlavu. Na dotek byl hladký a měkoučký. Potom jsem jenom slyšela něco o polštáři a oblbovácích, ale to už jsem byla na pokraji říše snů.

Když jsem se vzbudila znovu, už mi tak báječně nebylo. Tělo mě bolelo, aniž bych se vůbec pohla, a celkově jsem si připadala jako přejetá tankem.

Otevřela jsem oči a vzápětí mi došlo, že to zas tak dobrý nápad nebyl. Chtěla jsem nadávat. Hodně sprostě nadávat. Bohužel z toho vyšlo jen jakési zakňučení.

„Snížil jsem vám dávku uklidňujících léků, takže kdyby vás něco opravdu bolelo, ihned mi řekněte,“ ozval se tichý, přesto důrazný hlas.

„Kde jsem?“ zeptala jsem se naprosto ignorujíc jeho předchozí větu.

„Jmenuju se Carlisle Cullen. Jsem místní doktor a-“

„Já vím, kdo jste,“ přerušila jsem ho ihned a rozhlédla se kolem. Pohledem jsem přejela i přes jeho tvář, a potom jsem se k němu vrátila. Měl nazdvižené obočí a zaskočený výraz. Mně teď ale zajímalo něco naprosto jiného.

Cullen.

Takže mě prásknul. Paráda!

„A co dělám tady?“

„Jo! To by mě taky zajímalo,“ ozvalo se z útrob domu následováno hlasitým syknutím.

Doktor Cullen dělal, jako by se nic nestalo a odpověděl mi.

„Manželka se synem vás našli ležet v průmyslové zóně. Byla jste úplně promočená a zfetovaná. Můžu vědět, co se vám stalo?“ zeptal se a upřel na mě své hnědé oči.

„Jo, to bych taky ráda věděla. Ale pamatuju si maximálně úterní dopoledne. Vždyť ani nevím, co je dneska za den.“

„Středa,“ odpověděl okamžitě. „Nebyla jste v bezvědomí dlouho na to, v jak vážném stavu vás sem přivezli.“

Skutečnosti mi dneska docházely opravdu pomalu, takže jsem si až teď dala dohromady všechny kousky puzzle.

Znovu jsem se rozhlédla kolem sebe a nakonec usoudila, že je něco špatně.

„Já nejsem v nemocnici?“ podivila jsem se.

Usmál se a zavrtěl hlavou.

„Jste u nás doma. Nejsou zvyklí jezdit do nemocnice.“

„Aha,“ přikývla jsem. I tak jsem ale nechápala, proč tam nevzali alespoň mě. Přesto jsem jim byla ohromně vděčná.

„Můžu už jít domů?“ zeptala jsem se s nadějí a pokusila se zvednout. Okamžitě byl u mě a trochu tvrději mi zatlačil na rameno, abych si zpátky lehla.

„Ne, domů hned tak nepůjdete. Ale váš stav je natolik stabilizován, abychom vás mohli převést do nemocnice,“ odpovídal, zatímco kontroloval mé životní funkce.

Sotva jsem uslyšela jeho úmysl, zatmělo se mi před očima a dech se mi roztřásl.

„Ne, do nemocnice ne! Prosím. Půjdu domů, ale do nemocnice ne,“ prosila jsem o poznání mírnějším hlasem, než jakým jsem na něho posledních pár minut mluvila.

Překvapeně se na mě podíval a zřejmě pochopil. I přesto se ale zeptal.

„Proč? Budete tam mít lepší péči. Postarají se o vás a zbaví vás závislosti.“

„No právě,“ vykřikla jsem. Zavrtěla jsem hlavou a trochu se vzpamatovala. Potom, s v porovnání o hodně klidnějším hlasem, jsem se to rozhodla vysvětlit: „Kdybych chtěla přestat, přestanu sama. Nepotřebuju k tomu žádné doktory. Nepotřebuju k tomu nikoho.“

Zavrtěl hlavou.

„Slečno,“ začal naléhavě a přisedl si na židli u postele, „už jste někdy podstoupila odvykací léčbu?“ Zavrtěla jsem hlavou. „A už jste někdy mluvila s někým, kdo ji podstoupil?“ Znovu jsem zakroutila hlavou. Nechápala jsem, kam tím míří.

„Odvykací kůra není nic, co by člověk dokázal zvládnout sám, bez pomoci. Není lehké si tím projít a není lehké zůstat čistým. Nevím, kolika absťáky jste prošla a jak dlouho trvaly, a ani nevím, jestli se z toho chcete dostat. Ale jednou, až budete starší, zjistíte, že tohle není to, co jste si přála. Že jste velkou a tu nejlepší část svého života zničila. A až to budete chtít napravit, léčba bude delší, bolestivější, méně účinná. Už tak budete mít zimnice, halucinace… Léčba potrvá dva, možná tři měsíce. Teď. Později může být delší. Není těžké spadnout do drog, těžší je se z nich vyhrabat.“

Celou dobu jsem na něj strnule zírala a dokonce bych přísahala, že se mi párkrát zastavilo srdce. Z transu mě probralo až zaklepání na dveře.

Do pokoje vstoupila už od pohledu milá brunetka s tácem v ruce.

„Přinesla jsem vám jídlo. Určitě budete mít po tak dlouhém spánku hlad,“ usmála se na mě. Hladově jsem se dívala na její ruce a žaludek mi dělal radostná salta. Usmála se ještě spokojeněji.

Položila tác na stolek a společně s manželem mi pomohli se posadit.

„Zvládnete to sama?“ zeptala se. Jen jsem přikývla a oni decentně odešli.

Vzala jsem si do ruky vidličku a první sousto si vložila do pusy. Měla jsem hlad, obrovský, ale z doktorova vyprávění se mi žaludek natolik stáhnul, že budu ráda, když do sebe narvu alespoň třetinu toho všeho, co mi připravila.

Po několika minutách se vrátila, aby mi odnesla tác se zbytky, které jsem nedojedla. Zároveň mi oznámila, že za několik minut přijede máma. Den nemohl být horší.

Nakonec jsem u nich strávila další týden. Denně mi společnost dělal jen doktor a jeho žena a máma. Jednou ke mně zavítal i Edward, ale jen proto, aby mi donesl knihu, kterou pro mě vyprosila jeho matka. Vážně jsem si jeho rodiče docela oblíbila. Byli milí a bylo mi s nimi příjemně.

Nakonec jsem je přeci jen přemluvila, aby mě konečně pustili domů. S velkou nedůvěrou a tubičkou nějakých léků mě propustil, ale s velkým upozorněním, že kdyby něco, mám okamžitě přijet, popřípadě volat.

Za všechno jsem jim poděkovala a s už klidnějším srdcem nastoupila do auta.

„Hned v pondělí jdeš zase do školy, je ti to jasné?!“ upozornila mě máma ještě v autě. Otráveně jsem přitakala a dál se věnovala krajině za oknem.

Sotva jsme dojeli domů, zalezla jsem do koupelny, a potom do postele. Ačkoli jsem se za ten týden naležela dost, vyspaná jsem moc nebyla. Nevím proč. Necítila jsem se tam. Byl to cizí dům s cizími lidmi. I když byli jeho majitelé milí, jejich děti rozhodně ne. Několikrát jsem slyšela jejich hádku, proč tam vůbec ještě jsem. V tu chvíli jsem vždycky měla chuť vstát a odejít, ale jen jsem na to pomyslela, už jsem v pokoji nebyla sama a někdo mě zaměstnával. Už jen proto jsem se od nich snažila odejít co nejdříve. Proto, aby se jim tam uvolnila atmosféra, která zhoustla kvůli mě. Ani se jim nedivím. Být na jejich místě, taky bych se tam nechtěla. Jak se říká: Všude dobře, doma nejlíp! U mě to sice až tak moc neplatí, ale pořád lepší, než být zavřená jako poslední týden.

Ačkoli jsem to mámě nepřiznala, přes víkend jsem si vzpomněla, co se stalo před tím, než jsem se probudila u Cullenových. A hned bych byla raději, kdybych si na to nevzpomněla.

 

V pondělí už jsem se chystala do školy. V rychlosti jsem do sebe naházela snídani, popadla batoh a následovala netrpělivou mámu až k autu.

„Dneska pro tebe nemůžu přijet, mám jednání. Ale, Bello, přísahám, že jestli se dozvím, že jsi měla nějaké problémy, udělám ti ze života peklo.“

Protočila jsem oči a potichu si odfrkla.

„Jako by jsi to už teď nedělala.“

„Já to slyšela,“ řekla naštvaně a já jen nezaujatě pohodila rameny.

„Budu doma kolem pěti,“ upozornila mě, když jsem vystupovala. Aniž bych se na ni podívala a bez jakéhokoli rozloučení jsem za sebou zabouchla dveře a vydala se na první hodinu.

Den utíkal celkem rychle. Všichni na mě zírali a já už je vůbec nevnímala. Byli mi fuk, co si o mně myslí. Byla mi fuk celá střední.

Když jsem odpoledne vycházela z budovy plná nadšení, že už je konec, dobrá nálada jako mávnutím proutku zmizela. Kousek od vchodu jsem viděla Annete a její „partičku přátel“. Bohužel mě zaregistrovali taky. A nebyli zrovna nadšení, že mě vidí. Nebyli nadšení, že ještě dýchám. Viděla jsem, jak do sebe postupně drkají a pohazují hlavami mým směrem, a potom se odlepili od ostatních a vydali se za mnou.

Zachránil mě člověk, do kterého bych to nikdy neřekla.

Ree

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Twilly

10)  Twilly (08.12.2011 15:27)

A je to tady, náraz auta v podobě Annete... Hezkyyyyyyyyy

Silvaren

9)  Silvaren (07.07.2010 09:09)

Sotva jsem se začetla, už je konec. Chjo Je to moc hezké, jsem zvědavá, jestli a jak si k sobě najdou cestičku.

8)   (05.07.2010 22:42)

Chvála ti ó Veľká Ree
:D
Fajn kapitolka, dúfam, že ten záchranca je Ed :D
Aj keď je pekne protivný, verím, že sa jedného krásneho(alebo skôr upraného?!) dňa zmení.
Teším sa na pokračovanie

piskot94

7)  piskot94 (05.07.2010 13:43)

hej jako tahle povídka mě dsostala, teď jsem si přečetla kapitoly a musím říct, že je to bezva;) příběh je poutavý a máš skvělý styl psaní, tak jen tak dál a rychle přidej další kaptolu, budu se na ni těšit

Nebraska

6)  Nebraska (05.07.2010 12:19)

Teda, teď jsem zůstala s otevřenou pusou u té Carlislovy řeči, tohle se ti fakt povedlo!
A moc se mi líbí, že jsi z toh oneudělala takovou tu "klasiku", kdy se o Bellu starají všichni a okamžitě jsou s ní kamaráfi - tahle ignorace je absolutně reálná a fakt jsi mi tím udělala radost
Tak... a dál? ;)

semiska

5)  semiska (05.07.2010 11:12)

To bylo moc hezky napsané, Ree. Máš můj obdiv. Moc ráda čtu tuhle povídku. Kdopak ji zachránil? Edward? Krásný.

sakraprace

4)  sakraprace (05.07.2010 11:09)

Super, ale co ten konec!!! Sedím tu napnutá jak kšandy a stále nic nevím!!!
Ree, kdy bude další díl??? Zítra? Pozítří? Tento týden ? Sííím?

Ajjinka

3)  Ajjinka (05.07.2010 10:50)

Ree! Chceš jahody? Dám! Ale takhle to ukončit?! Co jsem ti udělala? :( ChrrChrrr, šup další!!

R E E E E

Evelyn

2)  Evelyn (05.07.2010 09:02)

Skvělé, ale co ten konec? To se dělá, takhle napínat?

anamor

1)  anamor (05.07.2010 02:42)

Já ti jendu varím za ten konec
Jinak to bylo skvělí, říkala jsem ti to Nevim, co máš pořád za řeči, že je to hrozný, když není
Jejky já se už těším na další, ani nevíš jak moc

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella