Sekce

Galerie

/gallery/I kick your ass, life.jpg

Každý člověk někdy vypění a nezabrání mu v tom ani sebevětší dávka mateřství.

Edwardův pohled...

Obrovské kapky deště bubnovaly o střechu a přední okno a stěrače nestíhaly. Světla se snažily osvětlit alespoň kousek cesty před námi a statečně bojovaly s tmou.

Z rádia se ozývala uklidňující hudba a Esme se vedle mě spokojeně usmívala.

„Uvažovala jsem, že bych probourala stěnu mezi obývákem a kuchyní, ale potom jsem zjistila, že je nosná, takže to budu muset promyslet jinak. Stejně na to budu mít dost času, když se tam teď nemám jak dostat. Nechci tě pořád otravovat.“

„Víš, že mě to neotravuje. Rád tě tam odvezu. Krom toho, renovace domů mě baví. Doma bych se akorát nudil,“ věnoval jsem jí jeden z úsměvů. „Rose říkala, že by náhradní díly měly přijít do dvou dnů. Rychleji to prý nestihnout.“

Přikývla, že rozumí.

„A co škola? Alice říkala, že je to celkem zábava,“ zeptala se opatrně.

„Možná pro Alice,“ odpověděl jsem a znechuceně zakroutil hlavou.

„Zase ty otravné myšlenky?“

Když se na to ptala Esme, nevadilo mi to. U ní to nebylo kvůli posměchu. Ptala se proto, že mi chtěla pomoct.

„Nevadí mi tolik, když si představujou nahého mě, ale opravdu nemusím vidět Emmetta s Jasperem a ani Rose a Alice,“ řekl jsem znechuceně a Esme se proti své vůli uchechtla.

„Promiň,“ omluvila se ihned.

„Kdyby to tak měl někdo jiný, taky bych se smál.“

„Musíš to pochopit. Prostě tak na lidi působíme. Jsou z nás unešení. Máme je k sobě lákat. Krom toho, na tebe by se holky lepily, i kdyby jsi nebyl upír,“ usmála se a stiskla mi paži v uklidňujícím gestu.

„Jenže to bych alespoň nemusel poslouchat jejich myšlenky,“ povzdechl jsem si.

„To je pravda. Ale…nechybělo by ti to? Čteš myšlenky už pár desítek let. Několikrát jsi nás dostal z dost velké šlamastiky, a i když to někteří nechtějí přiznat, tvoje schopnost nám hodně pomáhá i psychicky. Někdy není lehké mluvit o některých věcech. A když máme tebe, ani mluvit nemusíme.“

Mlčel jsem, nevěděl jsem, co jí na to odpovědět.

Měla pravdu. Nenáviděl jsem svůj dar, ale už bych bez něj neuměl existovat.

Za pár minut jsme míjeli ceduli vítající nás ve Forks. Za chvíli budeme zase doma a já se můžu vrátit ke své „oblíbené“ činnosti – nicnedělání.

Ale tohle neměl být obyčejný večer.

Cesta ubíhala celkem pomalu. Lidé se vraceli z obchodu a kostela. Hlavy si kryli obyčejnýma taškama a spěchali do aut na parkovišti. Ti, kteří tady byli pěšky, roztahovali deštníky a snažili se skrýt obličej před nepříjemným větrem a dotěrnými kapkami. Ale nic nezabránilo dešti smáčet je alespoň od pasu dolů.

Cesty byly plné a nejvyšší možná rychlost se stále zmenšovala. Nakonec jsem to nevydržel a zahnul doprava. Cesta vedla ke staré továrně. Nikdo tudy nejezdil, pro lidi to bylo strašidelné místo.

„Zastav,“ vykřikla najednou Esme a auto do pár sekund s pištivým zvukem zastavilo. Neváhala a rychle vystoupila z auta.

„Co se děje?“ zeptal jsem se jí, ale to už běžela do průmyslové zóny dále od silnice.

A potom jsem ji uviděl.

Na zemi ležela bledá dívka na kost promočená deštěm. Vlasy jí zasahovaly do obličeje a její vůně byla… příšerná.

„Edwarde, pomož mi s ní,“ volala na mě Esme a balila ji do svého dlouhého kabátu.

Stačily dva kroky, abych tu osobu poznal.

„Musíme ji vzít domů, skoro nedýchá. Kdo ti to udělal, maličká?“

„Udělala si to sama,“ odvětil jsem a odmítal jí pomoct, „je to feťačka.“

„To je jedno, Edwarde!“ zvýšila na mě hlas Esme. To bylo snad poprvé. „Potřebuje pomoc, tak tady tak nestůj,“ prosila.

Půl sekundy mi trvalo, než jsem se rozhodl.

Vzal jsem ji do náruče a odhrnul jí mokré vlasy z obličeje. Esmein kabát, který měla přes sebe, už byl úplně promočený a správné teplotě jejího těla nepomohlo ani to, že jsem ji pevně tiskl na sebe.

Když mi tak visela v náručí, vypadala jinak. Byla tak křehká a jemná. Tvář se jí sbíhala do naprosto dokonalého tvaru a dlouhé řasy jen podtrhovaly její krásu. Pomalu jsem začal váhat, jestli je to opravdu ona, ale když můj pohled sklouzl na její paže, neměl jsem o tom pochyb.

Esme otevřela zadní dveře a rychle si vlezla dovnitř. Opatrně jsem tu krásku položil Esme do klína a rychle zabouchl dveře.

Její srdce stále sláblo, dech byl méně slyšitelný a její rty měly namodralý nádech.

Sedl jsem za volant a se skřípěním kol rychle vyjel směrem k našemu domovu. Neměl jsem potřebu zavést ji do nemocnice, i když by to obyčejný člověk udělal. Carlisle byl doma, takže se o ni může postarat.

Do tří minut jsem parkoval.

„Rychle, Edwarde,“ popoháněla mě zkroušená Esme. Přirozenou rychlostí jsem oběhl auto a zase vzal její křehké tělo do své pevné náruče.

„Carlisle,“ volala Esme do patra otevírajíc mi dveře. Nestačil jsem ji ani položit na pohovku a Carlisle stál u nás.

„Co se stalo?“ zeptala se Alice od schodů a pohledem těkala ze mě do mé náruče a potom na Esme.

„Našli jsme ji ležet v průmyslové zóně úplně promoklou a zfetovanou,“ odpověděl jsem, zatímco Carlisle prováděl běžná vyšetření.

„A co dělá tady?“ ozval se jedovatý hlas Rose. „Proč jsi ji přivedl zrovna k nám?“

Chtěl jsem jí odvětit jízlivou poznámkou, ale Esme mě stihla předehnat.

„Nebyl to jeho nápad, ale můj. Nemusí se ti to líbit, ale ta dívka potřebovala pomoc a my jsme byli její jediná záchrana, Rosalie!“

„Měli jste jet přímo do nemocnice. Předávkovala se, potřebuje novou krev,“ řekl Carlisle nevšímajíc si slovní výměny, a zkontroloval jí tep.

„Slábne. Nestihneme ji převést.“

„Zemře?“ zeptala se Esme plačtivě. Věnoval své ženě jeden lítostivý pohled a potom si povzdechnul.

„Nemusí. Mám dost krve pro případ nouze. Možná bych ji dokázal zachránit.“

„Prosím,“ žadonila Esme a v očích se jí objevily nové jiskřičky naděje.

„Nevím, jestli mám dost univerzální krve. Nevím, jakou má krevní skupinu. Pokud bych jí dal špatnou, zemře.“

Nikdo ani nedutal.

Rose byla naštvaná, Emmett s Jasperem nesví, když se mluvilo o krvi, a Alice s Esme vyděšené.

„Půjdu to zjistit,“ navrhnul jsem a vyběhl do patra, kde Carlisle ukrývá své zásoby krve pro případ nouze.

„Pár jich tady je,“ oznámil jsem mu, když do pracovny vešel i s kráskou v náručí.

„Jdi za ostatními,“ pokynul mi ke dveřím a jal se první konzervy.

„Pomůžu ti, vydržím to.“

Pochybovačně se na mě podíval, ale potom nasadil profesionální masku.

„Zvládnu to, jdi za nimi.“

Pár sekund jsem zvažoval další odpor, ale když ke mně dolehla první várka vůně krve, vzdal jsem to a vyběhl před dům a dále do lesa.

Nemusel jsem být upír, abych je našel. Jejich slovní výměna byla slyšet dostatečně.

„Tak proč jste ji prostě nevzali do nemocnice?“

„Možná proto, že mám za manžela doktora.“

„Nemocnice je plná doktorů.“

Dvě hluboká nadechnutí.

„Carlisle je nejlepší chirurg v blízkém okolí.“

„Ano, je to chirurg, ne protidrogový poradce.“

„Vždyť ji ani neznáš, Rose, tak proč ji nemáš ráda?“

Esmeina mateřskost teď dostávala pořádně zabrat. Rose byla její dcera, ale pomáhat lidem bylo její poslání. Alespoň takhle nějak odčiní to, co se z ní stalo. Trápilo jí, že je predátor, přestože to na sobě nedávala znát.

„Mohla mít úžasný život. Mohla mít vůbec nějaký život. Jenže byla natolik blbá, že začala brát drogy,“ prskla Rose.

Už dávno jsem byl u nich a zůstával potichu stejně jako ostatní. Tentokrát jsem však zasáhl.

„Nevíš nic o jejím životě, Rose!“ řekl jsem klidně.

Vzduch okolo zasvištěl, jak na mě prudce otočila hlavu. Původně zlaté oči teď sršily černým hněvem.

„A ty o něm snad něco víš?“ zeptala se mě jedovatě skrz stlačené zuby.

„Ano, vím. Sice jen polovinu, ale i to stačí.“

„Opravdu? Tak co se jí stalo tak strašného?“ zeptala se podupávajíc nožkou, ruce založené na hrudi.

„Pokud by chtěla, ať to víš, řekla by ti to.“

„Jasně, takže ty to smíš vědět a já ne?“

„Já si to nevybral, Rosalie! Kdybych mohl, rád bych ti čtení myšlenek daroval, věř mi!“ řekl jsem naštvaně a potom všechno kolem ztichlo.

Svištění větru ustálo, déšť pomalu odcházel, zvířata nejspíš vycítila naši přítomnost a utekla, jelikož nebyl slyšet jediný tlukot srdce. A my… mlčeli. To bylo jediné, k čemu jsme se dopracovali při všech hádkách. Žádné házení věcí, žádné nadávky. Mlčeli jsme a zaobírali se svými myšlenkami. Jediný, kdo byl v nevýhodě, jsem byl já. Rosaliiny nadávky jsem vždy slyšel naprosto jasně.

Po několika minutách zarytého mlčení nás vyrušila Alicina vize. Přesně sekundu na to zamrkala a s lehkým úsměvem pronesla:

„Můžeme se vrátit.“

Jako by na tenhle signál všichni čekali a ještě než to stihla doříct, vyrazili z místa. Všichni až na mě a Esme. Seděla opřená o strom a hleděla někam před sebe.

„Vážně to byla taková chyba, když jsem jí chtěla pomoct?“ zeptala se mě myšlenkami a stočila na mě pohled. I kdybych jí teď chtěl potvrdit Rosaliina slova, pod tíhou jejího skleslého pohledu to nešlo.

„Víš, jaká Rose je. Snaží se nás chránit. Jakékoliv narušení rozsvítí varovné světlo v její hlavě a ona začíná zběsile bránit a nezajímají ji oběti. Zase brzo vychladne, uvidíš,“ usmál jsem se na ni a přiklekl si vedle ní. „Ještě dneska se ti přijde omluvit, uvidíš.“

„Vidíš, o tomhle jsem mluvila v tom autě. Nemusím říct nic nahlas a ty vždycky přispěcháš se svou ochranářskou náručí,“ pohladila mě po tváři a zvedla se. „Asi bychom měli jít.“

A než jsem stihnul odpovědět, byla pryč. Do pár sekund jsem byl vedle ní a aniž bych zpomalil, popadl jsem ji do náruče a pustil ji až před domem.

Ree

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Twilly

11)  Twilly (08.12.2011 14:39)

Něco se přece nemění, co, Ree? Dobrá práce

10)  SofiaN (06.06.2010 18:29)

Tahle jina Bella se mi moc libi tak prosim pokracuj.

Evelyn

9)  Evelyn (28.05.2010 21:41)

Učební krize = přelouskla jsem celou povídku a jdu se přidat k ostatním a loudit a škemrat a žadonit o pokračování. Tohle vůbec neber jako citové vydírání, to bych já ani neuměla , ale v rámci zachování mého zdravého rozumu a dopřátí přehřátému mozku zaslouženéhho relaxu a odpočinku, šup sem se čtvrtou kapitolou
4 4 4 4 Hop Hop Hop

Ajjinka

8)  Ajjinka (28.05.2010 21:36)

Ano, ano! K O P A N E C Ano, ano!
Už bych to chtělo, další, co? :):D

Jesska

7)  Jesska (27.05.2010 20:55)

Nádherná kapitola, skvělá povídka
Chudák Bella:(...
Těším se na další kapitolu, honem pokračuj!:)

6)   (27.05.2010 20:14)

perfekt. Výborne vyriešené, tak ako som čakala. Super. Som zvedavá čo to bude teraz...
Opisy prostredia a Roseine názory - super. Niežeby s tým názorom súhlasím, ale nuž uvidí sa čo sa udeje ďalej. Teším sa na pokračovanie

Nebraska

5)  Nebraska (27.05.2010 15:45)

Jéé, a je u nich! A Edward ví! Sice půlku, ale ví... René se teď asi trochu zblázní, co? A pojede se na tábor. Bude Eda vedoucí? Praktikant? :-)
btw naprosto luxusně jsi popsala počasí - tady to zrovna začíná vypadat podobně, tak to bylo vážně sugestivní

Ewik

4)  Ewik (27.05.2010 01:28)

Skvělá povídka
Originální, zlobivá Bella, hmm...
Doufám, že ji z toho Edward brzy dostane.
Moc se mi líbí Tvé povídky i když skoro vůbec nekomentuji.

3)  hellokitty (27.05.2010 00:19)

skvelá kapitola...len by ma zaujímalo čo sa Belle stalo

Iwka

2)  Iwka (26.05.2010 21:24)

Wow, netušila jsem, že jí čte myšlenky... Ale tak mě napadá, že možná ne, že to jen hrál, aby zchladil Rose. Ale to je jen můj nápad
Vypadá to hezky, ale určitě to nebude tak jednoduché. Předpokldám - zase jen domněnka - že co nejrychleji odejde a opět se uzavře do sebe, nevšímajíc si nikoho. No, musí to mít trochu toho napětí a překážek, takže se tomu nebráním

sakraprace

1)  sakraprace (26.05.2010 20:52)

No tak to jsem na to zvědavá. Tuhle Bellu asi nebude snadné milovat. A Edward jí může číst myšlenky?! No potěš, jsem napnutá, co všechno se doví.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella