Sekce

Galerie

/gallery/I kick your ass, life.jpg

Ukrást někomu peníze není tak lehké. Zvlášť pokud má ten někdo milionkrát lepší vnímání než vy...

Nemohla jsem uvěřit, že to chtěla udělat. Jo, chtěla jsem, aby se o mě začala starat, ale nenapadlo mě, že udělá tohle. Chtěla jsem, aby bývala více doma, aby mě vyslechla, když budu potřebovat. Prostě aby byla máma jako každá jiná. Nikdy mě nenapadlo, že to může zajít až sem. Teď mě bude kontrolovat, alespoň pár dní, což znamená žádné soukromí a povinná školní docházka. Tohle se mi nelíbilo, ale měla jsem, co jsem chtěla.

Došla jsem na angličtinu a sedla si do své lavice. Hodila jsem si tašku na druhou židli a začala si číst Hemingwaye. Jo, i když jsem byla feťačka a chodila za školu, vášeň pro knihy jsem neztratila. Jenom se jim nevěnuju tak jako dřív. Stihla jsem přečíst dva řádky, když vedle mě někdo promluvil.

„Promiň, ale tvoje taška je na mém místě,“ promluvil chlapecký hlas. Aniž bych se na něj podívala, sundala jsem tašku a hodila ji na zem. Periferním viděním jsem zahlédla dvě silné paže hrabajíc v tašce pro věci. Jsem si jistá, že jsem naposledy seděla sama. Musel to být někdo nový. Jenže já nebyla z těch holek, které by každého kluka zkoumaly a slintaly po něm.

Mě od toho osudného dne nezajímali. Znovu jsem se začetla do knihy, ale tentokrát mě vyrušil hlas profesora, který právě vstoupil do třídy.

„Šálí mě zrak, nebo je tam v rohu opravdu slečna Swanová?“ Znuděně jsem zvedla hlavu a povytáhla jedno obočí. „Je to ona. No, to je dobře. Jste jediná, které chybí známka ze zkoušení, tak sem můžete rovnou přijít.“ Povzdechla jsem si, zaklapla knihu a vydala se k tabuli. Dával mi všelijaké otázky a snažil se mě nachytat, ale kromě toho, že miluju čtení, mi angličtina jde na výbornou. No, i když jsem teď dostala béčko, a to s profesorovou značnou nechutí. Šla jsem zpátky na místo a cítila na sobě zraky všech ve třídě.

„Feťačko,“ zamumlal někdo mým směrem.

„Jdi do hajzlu,“ sykla jsem zpátky a dál sledovala podlahu. Kousek před cílem jsem zvedla zrak a podívala se na svého spolusedícího. Měla jsem pravdu, byl nový. Musel být, protože na něho bych nikdy nezapomněla. Byl nepřehlédnutelný. Věděl to a všichni ostatní taky. Jeho vlasy se i pod tím špatným osvětlením barvily dobronzova. Oči měl jako to nejčerstvější a nejdražší zlato a pod bílou košilí se mu rýsovaly svaly pokryté bledou pokožkou. Byl nádherný.

Všechny tyhle informace jsem zpracovala neuvěřitelně rychle a nikdo by si nevšiml, že jsem si ho prohlížela. Dosedla jsem na své místo a dál se věnovala knížce. Vysvobozením pro mě byl zvonek. Sbalila jsem knihu a vydala se na další hodinu, a v každé to vypadalo stejně. Učitelé využívali příležitosti, že jsem ve škole, aby mi dali alespoň nějakou známku. Jediným delším oddechem byla obědová přestávka. Do jídelny jsem se loudala. Neměla jsem ráda velkou pozornost a tu jsem na sebe pokaždé strhávala, když jsem po pár měsících dorazila do školy. Vstoupila jsem do jídelny a k překvapení všech se všechna pozornost strhla na mě. Tedy skoro všechna. Vzala jsem si tác, bagetu a nějakou vodu a chtěla se vydat ke svému stolu, jenže ten už byl obsazený. Seděl tam ten krasavec z angličtiny se svými kámoši. No super. Neměla jsem chuť je vyhazovat a už vůbec s někým sedět. Tác jsem uklidila na místo a jídlo a pití si vzala do ruky. Vyšla jsem z jídelny a došla k nejbližším schodům, kde jsem poobědvala. Do třídy jsem zmizela dřív, než přestávka skončila, takže jsem nemusela čelit dalším narážkám.

Čekaly mě ještě dvě hodiny a potom jsem mohla jít domů. Abych pravdu řekla, nevěděla jsem, jestli je lepší zůstat ve škole, nebo se vrátit domů. Všude mě někdo štval. Chtěla jsem se alespoň po cestě stavit za partou, ale mé plány překazila máma. Opravdu to s tou péčí přehání.

Nevšímala jsem si jí a pokračovala v cestě.

„No tak, Isabello, nastup si,“ prosila přes stažené okýnko a udržovala se mnou tempo.

„Co tady chceš? Nemáš být v práci?“

„Říkala jsem, že pro tebe přijedu. Práci budu mít jenom dopoledne, nebo to dodělám doma.“ Nevnímala jsem ji a šla dál. „Tak už si nastup. Neděláš trapas jenom mně, ale i sobě.“ Zastavila jsem se a přemýšlela. Je schopná vedle mě jet až domů, a čím dřív budu doma, tím dřív můžu zase vypadnout. Jo, to se zdálo jako dobrý nápad. Nastoupila jsem a máma s lehkým úsměvem vyjela. Doma jsem hned vběhla do pokoje, ale zarazila jsem se ve dveřích. Pokoj byl uklizený, knihy na svém místě, uklizené oblečení a… mříže na oknech.

„Co to má znamenat?“ zakřičela jsem a vrhla se ke koberci pod oknem. Nic. Uvolněná parketa pod postelí – nic. Vyndaná cihla za obrazem, nic. Ani skrýš mezi prádlem nebo mezi matrací a postelí. Nic, všude bylo prázdno.

„Všechno jsem ti odnesla pryč. Pokoj máš čistý. Přestáváš s tím,“ řekla a odešla. Třískla jsem dveřmi a chtěla jsem zamknout, ale… klíč v zámku nebyl. Jaké překvapení. A nebyl ani nikde jinde. Jen hlavní vchod byl zamknutý a klíč u sebe měla máma. A stejně jako v mém pokoji, i po celém domě byly zamřížované okna. Byla jsem vězněm ve vlastním domě a bylo mi příšerně. Drogy přestaly účinkovat a ten opojný pocit vystřídala zimnice, nevolnost a horečka… Měla jsem absťák a neměla ho čím zahnat. Potřebovala jsem nutně dávku, ale neměla ji kde sehnat. Jedinou nadějí byla Annete, a tak, když se šla máma koupat, vzala jsem telefon a zavolala jí. Souhlasila, ale pod podmínkou, že jí ihned zaplatím. Peníze jsem vzala z máminy peněženky, ale neměla jich dost. Doufala jsem, že mi to Annete promine, ale to jsem se zřejmě mýlila.

„Máš peníze?“ zeptala se, když jsem se k ní u lesa za školou nahrnula. Přikývla jsem a rychle jí je vrazila do ruky.

„Dvacka chybí,“ zamračila se, když si peníze přepočítala.

„Já… já vím, ale… máma víc neměla. Slibuju, že ti je do týdne vrátím. Opravdu,“ slibovala jsem a snažila se ještě více zachumlat do mikiny. Na tuhle ranní hodinu bylo nezvyklé teplo, ale můj absťák mi obstarával parádní klimatizaci.

„Já bych ráda, ale nemůžu,“ řekla a frustrovaně se podívala za mě. Následovala jsem její pohled a uviděla jejího přítele.

„Děje se něco?“ zeptal se a chytl ji kolem pasu.

„Belle chybí dvacka,“ odpověděla mu Annete a obě jsme čekaly na jeho reakci.

„Vždycky jsem vám ty peníze vrátila,“ škemrala jsem, když jsme od něj stále nedostaly žádnou odpověď.

„Dej jí to,“ řekl a mně spadl kámen ze srdce. Annet mi podala malý balíček a injekci a já si to s úsměvem schovala do kapsy mikiny.

„Na zaplacení máš tři dny,“ řekl a potom společně odešli. V rychlosti jsem si píchla dávku a nechala tělo pohltit zase tím úžasným pocitem. Nevnímala jsem okolí, jen své myšlenky.

 

„Začíná se stmívat, měli bychom se vrátit,“ řekl táta a začal balit foťák.

„Chci tady ještě chvíli zůstat,“ šeptala jsem, abych nevyplašila zvěř.

„Slibuju, že se tady zase brzo podíváme.“

„Tak dobře,“ rezignovala jsem a klopýtala za ním. Jenže to bych nebyla já, abych nezakopla.

„Jsi nemehlo,“ smál se, když mě sbíral ze země.

„Zajímalo by mě, po kom tohle mám,“ řekla jsem naštvaně, protože ani jeden z mých rodičů takové nemehlo není.

„Nevím. Možná nám tě v porodnici vyměnili,“ řekl vážně.

„Moc vtipné,“ zamračila jsem se a pokračovala v cestě.

 

Chvíli trvalo, než jsem byla zase schopná jít do školy, ale nakonec jsem tam došla. Celý den jsem školou jenom proplouvala a byla celkem ráda, když mě po vyučování čekala máma.

Když se šla večer zase koupat, chtěla jsem jí vzít další peníze, ale v peněžence žádné neměla. Zkusila jsem i hrneček na poličce, ale všechny peníze byly pryč. Sakra. Musela jsem je sehnat jinde a jedinou nadějí byla škola.

Několik dní jsem pozorovala okolí a snažila se zachytit, kdo si své peníze ukládá na – pro mě – nejlepší místo. Jenže nikdo nevyhovoval. Buď si je dávali do kapes kalhot, nebo je měli pod hromadou učení, zamknuté ve skřínce, nebo je neměli u sebe vůbec.

Bezva, Bello, jestli dneska neseženeš prachy, můžeš se rozloučit se životem.

A potom jsem to uviděla…

Edward Cullen, jak jsem stihla zjistit, patří k šestici tolik zvláštních a tolik nádherných sourozenců Cullenových a Haleových. Ovšem na své peníze nejspíš nedbá, protože jeho ruka s peněženkou zamířila přímo do kapsy černého saka, které měl dneska na sobě.

Byl nejsnadnější a nejlépe výnosnou kořistí.

K mému štěstí se dneska balil extrémně dlouho a ve třídě jsme tudíž zůstali sami. Byla pauza na oběd, takže se není čemu divit, že ostatní vyrazili jako splašení.

Edward si konečně zabalil a vyšel na chodbu. Následovala jsem ho pár sekund na to.

Chodby byly prázdné, takže to byla moje nejlepší příležitost. Vyndala jsem si sešit, otevřela tašku a zrychlila.

Když jsem ho dohnala, vrazila jsem do něj, vzala mu peněženku a mobil a hodila si je do tašky.

„Promiň, četla jsem,“ zvedla jsem sešit, „neviděla jsem tě.“

„To je dobrý.“ Tohle ti vyšlo, Bello!

„Moment,“ slyšela jsem za sebou ten úžasný hlas. A sakra. Ještě jsem zrychlila, ale stihnul mě dohnat.

Chytil mě za ruku a natočil k sobě.

„Mohla by jsi mi vrátit moje věci?“ zeptal se.

„Prosím?“ hrála jsem nechápavou.

„Jestli by jsi mi mohla vrátit věci, které jsi mi vzala,“ zopakoval znova.

„Nechápu, o čem mluvíš,“ sykla jsem a vytrhla mu ruku ze sevření.

„No tak, Swanová. Viděl jsem tě, tak se nedělej.“ Tohle mi snad dělá schválně, ne? „Jestli chceš, můžu tě nahlásit řediteli.“ Tak dobrá, tohle mi holt nevyšlo.

Neochotně jsem se otočila a vytáhla z tašky jeho peněženku.

„Prosím,“ hodila jsem mu ji. Pohotově ji chytil a strčil si ji do kapsy. Chtěla jsem jít, když mě znovu zadržel.

„Ještě mobil.“ Sakra, vždyť to nemohl vidět. To bylo nemožné.

„Ale nikomu o tom neřekneš,“ varovala jsem ho a vyndala mobil.

„Na to, že jsi kradla ty, si určuješ moc podmínek, ne?“ pozvedl obočí.

„Tak jo, nebo ne?!“ nedala jsem se odbýt.

„Budu mlčet. Tentokrát,“ řekl a vytrhl mi mobil z rukou.

Jestli to nedodržíš, zabiju tě, přísahám!

Jenže teď jsem měla jiný problém. Dneska měla přijít Annet pro další prachy. Jestli je nebudu mít, je po mně. Nikdo z těch, kteří nezaplatili, nepřežil. Musela jsem ty prachy sehnat, ale nevěděla jsem kde.

A když jsem odpoledne vyšla ze školy, věděla jsem, že už je pozdě.

Ree

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Twilly

15)  Twilly (08.12.2011 14:23)

Docela jiná Bella, líbí se mi, že tady nemohu předvídat... i když možná... trošku... no ne, nebudu si domýšlet, budu hezky číst

Yasmini

14)  Yasmini (23.10.2010 18:53)

Krásné to máš
S Y

Ree

13)  Ree (25.05.2010 11:14)

Děkuji, děvčata :) Jsem ráda,že se líbí A příští díl z Edwardova pohledu

AnneCullen

12)  AnneCullen (23.05.2010 21:26)

Tohle je dobrá povídka, Ree, jako vždycky! A teď jí Edward určitě pujčí

11)  hellokitty (23.05.2010 21:24)

aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa skvelá kapitola

lentilka

10)  lentilka (23.05.2010 20:34)

Další skvělá povídka, juchu.

9)   (23.05.2010 20:03)


Ou pecka. Hmmm nuž no s feťákmi ťažko...
Mám taký tip čo by sa mohlo stať, tak dúfam, že pokračovanie bude čo najskôr.
Nebraska to vystihla... Na Eda určite dojem neurobila. Ešte by ma zaujímalo, či jej dokáže čítať myšlienky alebo nie.
Je to super

Silvaren

8)  Silvaren (23.05.2010 08:00)

Ty brďo, to se nám to rozjíždí! Jsem zvědavá, jestli se z toho Bella vylíže, nebo jestli bude muset Edward zasáhnout. Zasáhne kdyžtak, že jo?

Nebraska

7)  Nebraska (23.05.2010 07:15)

Teda Ree, ty jsi hustá
A Bella je pěkně v háji, na Edwarda zřejmě neudělala moc dobrý dojem, to jsem fakt zvědavá, jak si s tím poradíš dál ;-) Budu se těšit

Iwka

6)  Iwka (22.05.2010 22:11)

WOW! Naprosto úžasný! Aaaah, fakt mě to dostalo!

Ajjinka

5)  Ajjinka (22.05.2010 21:47)

K O P A N E C

4)   (22.05.2010 21:45)

Cam

3)  Cam (22.05.2010 21:28)

Noo, vyvíjí se to zajímavě

Sandra

2)  Sandra (22.05.2010 21:20)

Wow! Skvelé! Bella v tom fakt riadne lieta. Som zvedavá, čo bude ďalej.

sakraprace

1)  sakraprace (22.05.2010 21:12)

Sakra, tak ta v tom pěkně lítá.:( No, jsem moc zvědavá, co dál. Počkali si na ní? Zachrání ji Edward?

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek