Sekce

Galerie

/gallery/Zrzka.png

Krvežíznivá milenka!

Procházela jsem ulicemi a zkoumala každé nové zákoutí. Bylo to tady úplně jiné. Kámen nezůstal na kameni. Obešla jsem náměstí a nakonec jsem si sedla na okraj kašny. Bolely mě nohy, pálily oči z prudkého slunce a zase se mi svíral žaludek nedostatkem jídla. A v mírném větru mi vlály ty děsné hnědé vlasy.

Ne, pořád jsem si nedokázala zvyknout. Byla jsem pořádně nakrknutá a uvažovala jsem, že zase hupsnu jinam. Ale tohle bylo to nejlepší krytí, které jsem mohla mít. Aro by mě v takovémhle těle rozhodně nikdy nehledal.

Rozhodla jsem se najít nějakou restauraci nebo rychlé občerstvení, abych zahnala alespoň nějaký blbý pocit. Procházela jsem kolem drogerie, když mi padl zrak na malou krabičku. Došlo mi, že něco na sobě přece jen můžu změnit, a hned se mi zlepšila nálada. Nakoupila jsem potřebné věci a vrátila se na hotel.

Hodinu na to jsem vycházela z koupelny a barva mých vlasů se alespoň trochu podobala té mojí původní. Teď ještě zhubnout, trochu se opálit a nechat si zvětšit prsa. Možná zkusit nějaké růstové hormony a taky se znovu naučit chodit bez nehod. Tohle bude ještě tvrdý oříšek.

Když jsem seděla v restauraci, bylo mi o mnoho lépe. Objednala jsem si plno věcí, o kterých jsem jako upír slyšela, ale které jsem nikdy neměla možnost ochutnat. Ven mě museli málem odvalit. Byla jsem natolik plná, že jediné útočiště jsem viděla v knihkupectví pár kroků od restaurace s pohodlným křesílkem mezi policemi. Přízemí knihkupectví bylo klasické – všechno od pohádek, přes detektivní romány, růžové čtení pro ženy, sci-fi, až ke kuchařkám a knížkám pro kutily. Horní patro fungovalo jako antikvariát, ale ne ledajaký. Majitel věděl, jak rozchodit fungující byznys s knížkami v Salemu. Regály se prohýbaly pod starými výtisky knih o čarodějnicích, příruček rádoby černé magie a knih o lektvarech. Byly tu zasklené a zamčené vitríny s knihami o exorcismu, starými atlasy léčivých a kouzelných bylin, encyklopediemi magických tvorů a lékařskými učebnicemi, které vypadaly skoro tak staře jako já. Na zemi v dřevěných bednách pak byly paperbacky o vlkodlacích a samozřejmě upírech. Neodolala jsem a vylovila jednu otrhanou brožovanou knížku. Krvežíznivá milenka, stálo na obalu nad kresbou nevěsty v rozervaných a zkrvavených šatech. Uchichtla jsem se a pustila se do čtení.

„Promiňte?“ ozvalo se, když nebohý Russel čekal, až se dostaví vymítač ďábla, zatímco jeho milá, v upírku přeměněná Carol, ležela na podlaze sklepa svázaná stříbrnými řetězy. Měla jsem chuť zavrčet na toho pitomce, co mě ruší, ale ovládla jsem se. Lidé nevrčí. Ne tak, jak jsem byla zvyklá.

„Ano?“ Snažila jsem se znít mile, když jsem si prstem založila knížku a konečně se na příchozího podívala. Byl to starší, prošedivělý muž, který seděl dole u kasy.

„Mám polední pauzu,“ usmál se přívětivě. „Na hodinu zavřu, abych se mohl dojít najíst. Je mi líto, ale budete muset na chvíli někam jinam.“

„Aha,“ hlesla jsem. Nikam se mi nechtělo, bylo tu příjemně. Žádné vedro, tudíž žádné pocení. Nahoru za tu chvíli, co jsem seděla, nepřišel nikdo. Ticho, rušené jen tlumeným hovorem zespodu. Líbilo se mi tu - a chtěla jsem vědět, jestli Carol vymítače a Russela zabije. „Hm, to je na prd,“ oznámila jsem mu sklesle. Zazubil se a mně blesklo hlavou, že vypadá dobře. Starší muži mají určité kouzlo; nejdou na všechno tak hrr jako zajíčci a umějí si užívat. Už už jsem se nadechovala k tomu, abych s ním chvilku laškovala, spíš jen z principu, než proto, že bych ho doopravdy chtěla, ale pak jsem si vzpomněla, jak jsem dopadla v informačním centru. Pokušení mě okamžitě přešlo.

„Tak si tu Milenku vezměte s sebou,“ kývl bradou ke knížce na mém klíně. „A když se vám bude líbit, přijďte mi ji odpoledne zaplatit. Když se líbit nebude, někomu ji dejte. Nebo ji sem doneste.“

„Vážně?“ divila jsem se. „Co když vám ji nevrátím ani nezaplatím?“ Pokrčil rameny:

„Tak budu o dva dolary chudší. To zvládnu.“

„Tak jo.“ Usmála jsem se na něj. Měla jsem pocit, že poprvé od svého zmizení mluvím s někým normálním. Vzala jsem si kabelku a Milenku a šla za ním dolů. Gentlemansky mi otevřel dveře a dokonce předvedl drobnou úklonu. Vstoupila jsem do dusna venku a automaticky ucouvla, když na mě dopadly sluneční paprsky. Pořád ještě jsem nebyla zvyklá na to, že se netřpytím.

„Taky nerada slunce? Proto jsem věčně zalezlý tady,“ vysvětloval, zatímco zamykal obchod. Otočila jsem se na něj a chtěla plácnout nějakou zdvořilost, ale moji pozornost upoutala cedule, nalepená ve výši jeho očí: Přijmu výpomoc.

„Hledáte sem někoho?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si stihla rozmyslet, co dělám. Změřil si mě světle modrýma očima a zeptal se:

„Víte o někom?“

Ukázala jsem si ukazováčkem na hruď. Naklonil hlavu:

„Vy nejste turistka?“

„No, hm,“ zaváhala jsem. „Vlastně jsem, ale líbí se mi tu. A když mě zaměstnáte, budu mít o důvod víc, proč tu zůstat.“

„Máte nějakou praxi s prodejem?“ zajímal se. Zapřemýšlela jsem. Když nepočítáme cesty na trh a smlouvání ohledně vajec a plátna v sedmnáctém století, praxi jsem neměla žádnou.

„Ani ne,“ přiznala jsem. „Ale mám ráda knihy. A nemám ráda lidi.“

„To vám má pomoct, abych vás vzal?“ zeptal se překvapeně.

„Rozhodně. Nemůže se stát, že se nechám ukecat ke slevě. Taky se rozhodně nestane, že si někdo bude chodit číst knihy, místo aby je koupil,“ řekla jsem a významně zvedla Krvežíznivou milenku. Rozesmál se. A pak mě ještě chvilku zkoumavě pozoroval. Nakonec pokýval hlavou a napřáhl ke mně pravici:

„Jsem Ian.“

„Isabella.“

„Tak jo, Isabello, moje nová a historicky první zaměstnankyně. Jdeme se najíst a při tom domluvíme podrobnosti,“ zavelel.

„Ne,“ zaskučela jsem. „Jídlo ne!“

„Držíš dietu?“ zeptal se podezřívavě.

„Naopak. Před hodinou a půl jsem se hrozně přejedla. Šla jsem na brunch a byl z toho brzký oběd o šesti chodech.“

Ian se znovu rozesmál a já se přistihla, že se na něj také culím. Líbil se mi čím dál víc.

„Dobrá, Bello, ty si dáš kafe nebo něco na zažívání a já se najím.“

„Neříkej mi Bello,“ ohradila jsem se.

„Pročpak?“

„Nikdo mi nikdy neříkal Bello.“

„Tak já budu,“ mrkl na mě a vydal se po chodníku směrem od centra. Měl by se mě bát, měl by po mně toužit, měl by ze mě mít husí kůži, aniž by věděl, jestli je to ze strachu, nebo ze vzrušení. A místo toho mi tu vymýšlí nějaké zkráceniny! Ten chlap se mi vážně líbil.

Moment! Mám práci? Vážně budu pracovat?!

 

Po obědě jsme se vrátili zpátky do knihkupectví a Ian mě začal seznamovat s fungováním obchodu. Měla jsem vážně štěstí, že se mu za předchozí dva týdny, během kterých měl vyvěšený inzerát, nikdo neozval – jinak by mě byl určitě vyhodil. Neměla jsem ponětí, jak funguje účetní program v počítači, a že vlastně nevím, jak funguje samotný počítač, bych mu nepřiznala ani za nic. Kdyby šel Aro s dobou a zavedl to do Volterry, nebyla bych teď tak zoufalá. Naštěstí stačilo pozorovat, jak obsluhuje zákazníky, a během chvíle jsem si byla jistá, že to zvládnu. Nebylo to tak těžké, jak se zdálo na první pohled. Když mi ale pak ukázal na internetu stránky jeho obchodu, přesněji antikvariátu, protože o ty staré knihy měli zájem spíš sběratelé než běžní návštěvníci, byla jsem v koncích.

„Bože, Bello, jak můžeš existovat bez internetu? Jak si zjistíš, co potřebuješ? Co když chceš vědět, v kolik ti jede autobus? Co když chceš vědět, co dávají v kině? Co když si chceš objednat jídlo?“ nechápal mě. Málem jsem se ho zeptala na kino. A na to, jestli mi fakt někdo přiveze jídlo až domů. Ale mlčela jsem, protože jsem tušila, že už takhle mě má plné zuby. Nakonec mávl rukou: „To se časem naučíš. Ze začátku mi budeš pomáhat jen s těmi fyzickými věcmi.“

„Fyzickými?“ zopakovala jsem nedůvěřivě. Všiml si mého ostražitého výrazu a zase se rozchechtal. Ian se celkově pořád smál.

„Myslím tím, že když seženu nové knížky, ty je nafotíš a vyrovnáš a já si je pak do e-shopu nahraju sám.“

„Nafotím. Jo.“ Byla jsem totálně v háji. Co jsem proboha dělala ve Volterře celou tu dobu? Proč jsem úplně mimo? No, vlastně... Radši nevzpomínat.

Než jsem se nadála, bylo šest večer a Ian mě strkal pryč:

„Tak šup, kočko, nezdržuj. V půl sedmý mám rande a už teď jdu pozdě.“

„Rande?“ zopakovala jsem mechanicky. Nepřipadala jsem si jako v jiném světě. Spíše na jiné planetě. Hodně vzdálené té mojí. Ušklíbl se:

„Jo, i my geronti máme nárok na trochu špásování.“

„Nejsi zas tak starej,“ uklidňovala jsem ho.

„Já vím,“ ujistil mě. „To tys vypadala, jako by sex po čtyřicítce byl něco nechutnýho. Počkej, až tobě bude táhnout na padesát. Taky nebudeš jen sedět a háčkovat.“

„No, to teda nebudu,“ smála jsem se. Kdyby věděl, že jsem dvanáctkrát starší než on, koukal by. „Tak už běž, ať nepřijdeš pozdě. To bys taky mohl mít smůlu.“

„Bello?“ křikl za mnou, když jsem byla pár kroků od něj.

„Hm?“ otočila jsem se.

„Líbíš se mi,“ řekl. „I když jsi technickej idiot.“

„Dík,“ broukla jsem. Zvláštní. Ještě před pár dny bych mu za takovýhle řeči zlomila vaz.

Cestou do motelu jsem minula obchodní dům. Už jsem byla skoro pryč, když mou pozornost upoutala výloha obchodu s počítači. Ve výloze měly takové, jako měl Ian v knihkupectví, ale i takové jiné, menší, skládací. Chvilku jsem váhala, ale pak jsem se vydala dovnitř. A o půl hodiny později vyšla ven se dvěma krabicemi, tenkou knížkou a bolavou hlavou. Právě jsem utratila značnou část peněz z Mirandina účtu za to, abych se naučila jít s dobou. Bezva.

Zapamatovala jsem si instrukce toho prodavače. Moje paměť naštěstí sloužila i po těch staletích a v tomhle těle skvěle. Zapojit modem, zapojit notebook, otevřít knížku Základy počítačové gramotnosti. Kliknout na ikonku a připojit se k internetu. Bylo to napínavé a bavilo mě to. A o něco později jsem zjistila, že to tam vážně všechno je. Program salemského kina. Jízdní řády městské i meziměstské. Seznam restaurací s dovážkou jídla až do domu. Moje práce. Moje nová práce.

Když se do toho vyhledávače zadalo Salem, našlo to obrovskou spoustu věcí. A mezi nimi taky pravidelné pokerové turnaje v herně Full House. Vzpomněla jsem si na to, kolik peněz jsem v pokeru vyhrála nad upíry z gardy. Kolikrát jsem Demetriho obrala o všechno oblečení včetně ponožek. Někdy jsem ho pak vystrčila za dveře a bavila se tím, že musel projít půl hradu, než se dostal k sobě do pokoje. Jindy jsem ho nechala u sebe a dovolila mu aspoň na chvíli mít v něčem navrch. Tak pokerové turnaje, jo? No, takhle by se určitě daly vyřešit finanční problémy. Jen donutit tělo, aby se nepotilo a nedalo na sobě nic znát – ale pokud zůstanu prostě klidná, nemělo by na mě být nic vidět.

Po půlnoci jsem se dostala do sprchy. Byl to dlouhý den – a přistihla jsem se, že jsem za celé odpoledne a celý večer ani jednou nezalitovala toho, že už nejsem upír.

Zato ve sprše, když moje namydlené ruce na některých částech těla drhly o pichlavé chloupky, tam jsem trochu litovala. A hodně nadávala.

Nebraska/Ree

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

bubble

9)  bubble (05.02.2011 20:54)

KOnečně u internetu!
Isabella v knihkupectví? To není špatné, příjemný chlapík ten Ian...
Technickej idiot -
Nemám ráda lidi -
Jsem zvědavá, co jí všechno hodláte udělat. Fakt smrtelná kombinace. :D
Úžasná kapča!

8)  gabina (29.01.2011 22:29)

Fantastické

eMuska

7)  eMuska (29.01.2011 00:27)

Ian je skvelý, Bella je skvelá, celé je to skvelé! Som nadšená!

Alorenie

6)  Alorenie (29.01.2011 00:09)

proč je to tak úžasné?! vy dvě jste smrtelná kombinace!
Isabella má novou práci! taky by se mi takková líbila! a takový milý pán...
děkuji za úžasnou kapitolu!

5)  mary (28.01.2011 23:42)

teda, úžasný - vypadá jako sto let za opicema a stále vzpomíná na starý dobrý upírský časy Moc se těším na pokerový turnaj (jestli se ho teda vážně zúčastní) :D

4)  kamčí (28.01.2011 23:23)

moc hezky se to čte. děkuji

Fanny

3)  Fanny (28.01.2011 22:40)

Taky neustále čekám, že se něco stane... A prodávání v antikvariátu? To je dobrej nápad a co ten Poker?:D

AliceBrandon

2)  AliceBrandon (28.01.2011 22:20)

Čím to, že to tak rychle uběhlo?
Ian je fajn a prodávat v antikvariátu je můj sen. Měla vážně z pr... eh, hroznou kliku, že na Iana narazila.

Ale pořád jaksi čekám, na něco. Nevím na co, ale jo. A vy mě furt napínáte a ono nic...
Čekám zvrat. Čekám Jeho. Nebo Ji.
Doufám, že mě nenecháte cukat deset kapitol :D

julie

1)  julie (28.01.2011 22:16)

Ach,zase ty výhody a nevýhody lidského těla
Ale má fakt perfektní předpoklady pro práci v knihkupectví:"mám ráda knihy. A nemám ráda lidi" To je ze života!!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek