20.01.2011 [19:00], Nebraska, ze série Hide your soul, komentováno 14×, zobrazeno 3401×

Lidské tělo sucks!

Vzbudilo mě sucho v ústech, napětí kolem žaludku a bolest v podbřišku. Byla jsem dezorientovaná a nic neviděla. Skrz těžké závěsy do pokoje nepronikalo žádné světlo. Než jsem se pohnula, došlo mi, co se stalo.

Spala jsem.

Jsem člověk, prospala jsem určitě několik hodin, sucho je lidská žízeň a ten divný pocit v žaludku je obyčejný hlad.

Nevěděla jsem, jestli z toho mám mít radost, nebo brečet. Ale dokázala jsem ocenit, že teď jsem schopná provádět obojí.

Bolest v podbřišku nepřestávala a upoutávala mou pozornost mnohem víc, než mi bylo milé. Pak mi došlo, že člověk musí vylučovat. Na takové věci se snadno zapomíná. V koupelně jsem malým okénkem sledovala východ slunce. Na obloze nebyl ani mráček a já věděla, že dnešek je ideálním dnem pro útěk. Na sluníčku Arovi chlapci jen tak po venku pobíhat nebudou.

Před zrcadlem jsem strávila dost času. Bylo to jednoznačně zklamání. Byla jsem bledá, ale ne tak hezky bledá jako dřív, spíš s nádechem do zelena. Vlasy byly obyčejné hnědé, trochu se vlnily, ale takovým tím neuspořádaným způsobem. Hnědé oči, trochu velké pro ten obličej, bledé rty, lehce odstáté uši, které se naštěstí daly skrýt pod vlasy. Pak jsem ze sebe svlékla oblečení a neubránila se znechucenému zaúpění. Chci zpátky svoje tělo!

Ve sprše jsem ale nakonec usoudila, že jsem mohla dopadnout mnohem hůř. Starý tlustý chlap by mě rozhodně naštval víc. S tímhle se bude dát něco dělat.

Probrala jsem se věcmi té holky, svými věcmi, a zjistila, že je Američanka. Sevřelo se mi hrdlo dojetím a vzápětí jsem na sebe za to dostala vztek. Nebyla jsem sentimentální! Nechci být sentimentální. Ale fakt, že se po mnoha a mnoha letech vrátím na svůj rodný kontinent, mi prostě udělal radost.

Prohrabala jsem její peněženku a zjistila, že se jmenovala Miranda. Miranda Cox. Hezké jméno, ale Isabella je rozhodně lepší. Na Mirandu bych si nezvykla. Takže musím obstarat nové doklady. Spočítala jsem hotovost v eurech a v kosmetické taštičce našla další peníze v dolarech. Hotelový sejf byl otevřený a prázdný, a když mi došlo, že jsem v podstatě chudá jako kostelní myš, měla jsem chuť něco rozbít. Pak jsem ale objevila papírek s poznámkou Piny ke kartám. Děkuju! Díky za neopatrnou Mirandu se špatnou pamětí!

Sbalila jsem věci a sešla dolů na recepci. Na recepci byla tentokrát mladá žena a divila se, že už odjíždím. Vymluvila jsem se na rodinné záležitosti a chtěla zmizet, ale zastavila mě:

„Nechcete si dojít ještě na snídani? Abyste neměla po cestě hlad.“

Samozřejmě, že jsem chtěla. Žaludek mě samým kručením už bolel. Vešla jsem do jídelny a musela si vzpomenout na hostiny uvnitř hradu. Tohle bylo určitě totéž, jen v lidském podání. Stoly se prohýbaly pod spoustou druhů jídel a já měla pocit, že začnu slintat jed už jen z toho pohledu. Dokud mi nedošlo, že jed už nemám. Nebyla jsem si jistá, co jak chutná, takže jsem si vybírala podle vzhledu a skončila se dvěma talíři naloženými opravdu vrchovatě. Nechala jsem si nalít kávu i čaj, vodu, džus i mléko, a pak už jsem jen ochutnávala a jedla.

Bylo to úžasné. Ne tak jako krev, nekonaly se žádné ohňostroje chutí, ale i tak mi bylo prostě blaze. O chvíli později jsem proklínala malý lidský žaludek, protože se do něj už nic nevešlo.

A o další chvíli později, když jsem u silnice zvracela vedle ukradeného auta, s obrysem Volterry za zády, jsem ho proklínala mnohem víc. To tělo vážně nic nesnese.

Jela jsem do Říma a dělala zastávky jen ve chvíli, kdy jsem opravdu nutně musela ukojit nějakou potřebu nebo jsem byla tak unavená, že jsem se nedokázala soustředit na jízdu. Byla jsem tak omezená tím, v čem jsem se nacházela! Nebyla jsem si jistá, jestli si někdy zvyknu na tohle tělo.

Naštěstí jsem v Římě při svých výletech pobývala často, takže jsem věděla, kam zajít s balíčkem peněz, které mi po několika neúspěšných pokusech a hodně nadávkách a pleskancích do kovu dal bankomat.

„Na jaké to bude jméno?“ zeptal se jeden z nejlepších padělatelů v Itálii, když si mě vyfotil.

„Isabella,“ řekla jsem. „Isabella...“ Rozhlédla jsem se po jeho tmavé kanceláři, ale nic mě nenapadlo. Pak jsem si vzpomněla na hotel. „Isabella Swanová.“

„Máš to mít,“ usmál se a šel dělat svou práci. S novým řidičákem i pasem jsem se vydala na letiště. Pryč odsud!

Sedět po několika stovkách let v přeplněném letadle a necítit ten ustavičný oheň v krku bylo tak… zvláštní. Mohla jsem se pořádně nadechnout a konečně jsem nemusela nosit ty odporné čočky. Konečně jsem našla výhody lidství! A když jsem si příšerně dlouhý let zkrátila příjemným spánkem, začínalo se mi v tomhle těle líbit. Jenže při vystupování jsem zakopla a nebýt nějakého pohotového pána, spadla bych, a zase jsem ho nesnášela!

Přestup v New Yorku nebyl nijak zdlouhavý. Vlastně na nás už čekalo letadlo. To druhý let trval rozhodně kratší dobu. Už se rozednívalo, když letadlo dosedlo na ranvej. Dlouho jsem neviděla východ slunce v Americe. Automaticky jsem začala couvat a hledat místo, kam bych se mohla schovat. Nepotřebovala jsem, aby na mě všichni civěli a nechápali, proč se třpytím. Ale pak jsem si znovu uvědomila, že se netřpytím. Že můžu klidně courat příletovou halou sem a tam, procházet jednotlivými pásy slunečního svitu, které sem vpouštěla velká okna. Světlo nebo stín, moje kůže pořád vypadala stejně.

Konečně jsem se cítila v bezpečí. Amerika byla dost daleko od Itálie. Šance mě tady najít byla mizivá. Takže i když by na to Aro přišel, nebylo mu to nic platné.

Po cestě na autobus jsem si koupila nějakou bagetu, protože můj žaludek už začal vážně hlasitě protestovat, a vyžáhla celou půllitrovou láhev vody. Pak jsem se ke stánku ještě jednou vrátila a koupila si tyčinku v barevném obalu. Vždycky jsem si myslela, že nic lahodnějšího než krev není. Teď jsem si tím nebyla tak jistá. V mé době ještě čokoláda nebyla.

Autobusem jsem jela poprvé. A doufám, že i naposledy. Rozhodně nebyl pohodlný. Aktuálně jsem byla vděčná za omezený lidský čich, protože někteří cestující byli vážně odporní už od pohledu, a cítit byli na metry daleko. Něčeho takového bych se v životě nedotkla, brrr. Ale i páchnoucí autobus naštěstí splnil svůj účel. Při vjezdu do městečka jsem zahlédla uvítací ceduli. Bylo to tu větší, než když jsem tu tenkrát žila. V těchhle místech byl dřív hluboký les, ne první domy.

Vystoupila jsem u náměstí a rozhlédla jsem se kolem. Změnilo se tady toho tolik. Jediné, co jsem si pamatovala, byla ta kašna, která i dnes dominovala celému náměstí. A kostel, samozřejmě. Tenhle vypadal jinak, byl ještě větší, ještě honosnější. Měla jsem chuť si odplivnout.

Nebyla jsem tady pekelně dlouho a plno věcí se změnilo. Ulička, kde jsme dříve nakupovali jídlo i oblečení, teď byla turistickým centrem a jen za její projití se muselo platit. Místo obchodu s bylinkami teď bylo informační centrum a spodničky ve výloze vedle vystřídaly nějaké elektronické součástky. Připadala jsem si jako v novém světě. A vlastně to tak trochu byla i pravda. Nebyla jsem tady skoro 500 let.

Zamířila jsem přes kočičí hlavy k informačnímu centru. Kufr na kolečkách za mnou poskakoval a vléct ho přes dláždění bylo namáhavé. Musela jsem se jednou zastavit a popadnout ho druhou rukou. Nejradši bych ho zahodila, ale aktuálně byl mým jediným majetkem. A přestože se Mirandin vkus na oblečení od mého značně lišil, věděla jsem, že její garderóbu budu chvilku potřebovat. Lidé se totiž potí. Sama sebe jsem se začínala štítit. Nutně jsem potřebovala najít nějaké ubytování, koupelnu a čisté šaty.

V infocentru bylo na můj vkus až moc lidí. Přestože mě nedráždila jejich vůně, ten malý dav mi vadil. Chtěla jsem odtamtud zmizet co nejdřív. Kufr jsem nechala u vchodu, prodrala se hloučkem protestujících turistů a bez zaváhání si vybrala pult, za kterým seděl mladý kluk.

„Ahoj,“ zavrněla jsem a ukazováčkem si odhrnula vlasy z čela. Zvedl oči od obrazovky počítače a přejel pohledem ze mě na prskající ženskou, která se vztekala, že jsem ji předběhla.

„Postavte se do fronty,“ řekl s kamennou tváří. Překvapeně jsem zvedla obočí. Cože?

„Nezdržím vás dlouho,“ ujistila jsem ho. Potřebovala jsem, aby se mi podíval do očí, pak ho přesvědčím k čemukoliv. „Jen potřebuju doporučit nějaké-“

„Támhle je konec fronty, slečno,“ zopakoval důrazněji. Nechápala jsem, co je špatně. Tohle vždycky zabíralo, a určitě to nebylo tím, že jsem byla upírka. Flirtování není věcí živočišného druhu, ale znalostí a umění, tréninku a praxe. Nadechla jsem se, abych znovu zkusila smyslným tónem říct, co od něj chci, ale nedal mi šanci. Podíval se mi do očí, zcela ignoroval mou snahu o mrknutí plné příslibů a prostě mě vyhodil:

„Jděte na konec fronty, nebo zavolám šerifa a nechám vás vyvést.“

Sakra! Tohle nebylo možné. Nemohlo být! Vždycky mě považovali za nejkrásnější ženu Volterry. Heidy musela mít schopnost, aby nalákala lidi na údajnou prohlídku hradu. Mně stačila má přirozená svůdnost. Moje uhrančivé oči, moje dokonale zrzavé vlasy. A teď?

Pitomé hnědé vlasy!

Pitomé hnědé oči!

Pitomé lidské tělo!

Chci být upír!!!

Pokusila jsem se odejít od něj hrdě a s grácií. Bylo by se mi to povedlo, kdybych neškobrtla o něčí nohu, která tam ještě vteřinu předtím určitě nebyla. Nespadla jsem úplně, ale i tak jsem náramně pobavila všechny ty slípky ve frontě. Zuřivě jsem zápasila s dveřmi a kufrem a cítila vlhko na tvářích. Jakmile jsem se dostala ven, opatrně jsem si prsty sáhla pod oči a pak si prohlížela tu vlhkost, která mi na nich ulpěla. Slzy. Ušklíbla jsem se. Jsem vzteklá a brečím přitom. Ještě předevčírem bych někoho zabila, abych přišla na jiné myšlenky. Teď brečím.

Motala jsem se po centru města, proklínala kufr, své bolavé nohy, unavené ruce, nedostatečnou kapacitu plic i píchání v boku. Proklínala jsem Ara i Demetriho, který mi přece mohl pomoci. Mohli jsme utéct spolu a mít pokoj od vládců. Místo toho poslechl jako pejsek a chtěl mě roztrhat a spálit v lese za Volterrou. Ubožák.

Netušila jsem, co budu dělat. Byla jsem slabá, prakticky bezmocná. Tělo, do kterého jsem se dostala, vypadalo tak obyčejně, tak nevýrazně, že jsem v něm nedokázala ani flirtovat. A byla jsem ztracená uprostřed rodného města.

Nakonec mě nízká a odporná potřeba vylučování dohnala k návštěvě nějakého rychlého občerstvení. A přestože mi podle zápachu přepáleného tuku, který se vznášel doslova všude, bylo jasné, že tohle jídlo nebude moc zdravé, neodolala jsem a vybrala si hranolky a jakousi směs masa a zeleniny. A i když to vypadalo divně, chutnalo to skvěle a já na chvilku zapomněla na všechny své trable. Ženy, která sklízela špinavé nádobí, jsem se zeptala na nějaké levnější ubytování. Byla milá; konečně někdo. Vysvětlila mi, že je potřeba zamířit dál od centra a tam jsou levné motely a hostely pro studenty a nenáročné turisty. Anebo, pokud bych chtěla trochu soukromí, ve vilové čtvrti pár minut odtud se prý dá najít pár podnájmů.

Za hodinu už jsem stála ve sprše v omšelém, ale čistém hotelu a cítila se hrozně vyčerpaná. Připadalo mi, že jsem vzhůru celou věčnost, přestože to bylo od příletu jen pár hodin. Nedokonalé tělo se nedokázalo jen tak přenést přes změnu časového pásma a teď se hlásilo o spánek. Chtěla jsem si projít město bez zavazadel a pořádně se tu rozhlédnout, chtěla jsem vymyslet, co teď budu dělat, ale musela jsem to všechno odložit. Lehla jsem si do postele, ale do očí mi svítilo slunce. Nevěděla jsem, co si o tom myslet – většinou tu bylo zataženo nebo polojasno, slunečných dnů, jako byl dnešní, bylo minimum. Mám to brát jako dobré znamení? Teď, když je mi slunce ukradené? Vstala jsem, abych zatáhla závěsy. Přitom jsem se rozhlédla po městě, které jsem vůbec neznala. A zároveň znala jako své boty. Předtím mi Salem nepřinesl nic dobrého, ale stejně mě to sem táhlo.

Domove, sladký domove.

Ree/Nebraska

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

12)  AliceBrandon (22.01.2011 21:11)

Holky, báječné!
Akorát jsem teďka strašně navnaděná na její příběh, že asi nevydržím čekat. Taky mám pocit, že by tenhle příběh mohl klidně být na BH, protože je naprosto originální. Převtělování duší, strašně zajímavé. A navnazující. Fňuk. Pěkné, pěkné, pěkné!

11)  bubble (22.01.2011 19:37)

Och, to je tak těžké to lidství... Ś Flirtováním má hold utrum Ale s těma vlasama by mohla být spokojená, horší určitě existujou Ta holka má fakt smůlu,kyselá nálada, s flirtováním je klonec, děsné potřebylidského těla...

10)  Marketa (21.01.2011 21:48)

9)  ambra (21.01.2011 19:56)

Flirtování není věcí živočišného druhu, ale znalostí a umění, tréninku a praxe. Džízes, dneska to bylo jako pořádně kyselý kyselo. Ta holka si to fakt vyžírá a já jsem zvrhlý škodolibec, protože si to užívám. Takže je v Salemu a neustále chce být znovu upírka. Co teď? Skočit do jiného těla? Nebo najít hodného krvesaje, co jí vrátí její životní standart? Jste jedničky!!!

8)  Alaska (21.01.2011 12:25)

Jo, ta holka má pech. Jsem zvědavá, jestli se se svým tělem smíří nebo se poohlédne po lepším. Nějak si teď nedokážu představit, jak dokáže žít v lidském světě. Povedlo se Vám to.

7)  julie (20.01.2011 23:09)

Lidské tělo,no potěš! Ty potřeby a omezení! Jak tohle může normální upírka vydržet? Ani pohled do očí nefunguje!!!
Holky,je to úúúúžasné

4)  Janeba (20.01.2011 21:23)

Wau, velmi jsi jsi mě překvapila! Teda omlouvám se , Nebrasko a Ree, překvapily! Je velmi zajímavé vidět upíra skrze lidské pocity a přes to si uvědomovat svoji nedokonalou lidskou schránku! Páni, to bylo něco! Musím se přiznat, že jsem se toho vašeho příběhu trochu bála, ale nyní jsem nadšená!
Děkuji!!

3)  Nosska (20.01.2011 20:34)

Super dílek

2)  eMuska (20.01.2011 19:47)

Ach jéminé! Cítim sa... strašne opotrebovaná, po tejto kapitole... Nakoniec máme toľko nevýhod, moje nervy, ani som tak na to nepozerala... Ajéje! Ale napísali ste to krásne! Tešam!

1)  Fanny (20.01.2011 19:18)

Hmmm, člověk má určitě nějaké výhody, ale evidentně se jí stýská po upírovy nebo spíš svém upírském těle. Po půl století se vrátit do stejného města, take zajímavý. Ani se nedivím, že vypadá jinak.

1