Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/robert_pattinson_sunglass.jpg

Jak už název kapitoly napovídá. Dozvíme se Edwardovu minulost. :) No a taky se stane něco, co jsem zamýšlela už dávno udělat, ale nějak se mi do toho nechtěla. Věřte mi, že tohle byla jediná možnost, která nebyla moc děsivá. Přemýšlela jsem na hodně dalších možností, které jsem mohla použít. Byly horší. ;)

Doufám, že se vám díl bude líbit. Musím se přiznat, že mi trvalo nějakou tu chvíli, než jsem si usmyslela, co napíšu, ale i tak si Edward žije nezávislým životem. ;)

Nervozitou se mi scvrkl žaludek, dlaně se mi potily, že bych se nedivil, kdybych dal sám od sebe smyk a srdce mi vyhrávalo koncert. Prostě a jednoduše jsem byl nervózní. Zpětně mi docházelo, že dát si sraz s upírkou na místě, kde vás nikdo nebude hledat a nikdo tam nechodí, byl opravdu blbý nápad. Tohle mohl vymyslet jen opravdu prvotřídní vůl. Alespoň jsem si mohl udělat sám o sobě pěkný obrázek.

Najít odbočku k domu byl opravdu nadlidský úkol. Když už jsem ji našel, připadal jsem si jak v nějakým pralese. Všude kolem mě byly keře, plazící se rostliny a větve stromů mlátící do předního skla tak silně, že jsem se divil, jak to může ustát. Nakonec jsem se konečně dostal k domu a málem vyletěl předním sklem z toho, jak to tam vypadalo. Po domě se plazili rostliny, jako by to snad byl nějaký plot. Tráva na mýtince kolem domu byla naprosto přerostlá. Když jsem vystoupil z auta, měl jsem jí po kolena. No dobře, to nebylo až tak moc špatný, ale rozhodně to tu nechci vidět za jedno století. To tu ta tráva snad přeroste i stromy. Kdybych nevěděl, že je nepoužívá, podezíral bych Emmetta, že tu trávu hnojil steroidy. I když i to je u něj možný.

Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř. Nedíval jsem se kole sebe a rovnou vyrazil do prvního patra, do svého pokoje. Nevěděl jsem, proč tam jdu. Naprosto jsem nechápal vlastní počiny, ale prostě jsem tam musel. Něco mě k tomu tlačilo.

Opatrně jsem otevřel dveře. Bál jsem se, co tam uvidím. Udivilo mě, že se tam nic nezměnilo, pokoj byl naprosto stejný, jako v době, kdy jsem tu byl naposledy. Nábytek ani nebyl obalený bílím prostěradlem. Bylo to tu zanechané prostě tak, jak jsem to tu nechal. Nikdo nato nešahal.

Nadechl jsem se, abych si dodal odvahu a otevřel první šuplík ve menší skříni. Vždycky jsem si v ní nechával doklady, kreditní karty a mobilní telefon, když jsem ho nepotřeboval.

Všechno to tam bylo. Přesně na svých místech. V té chvíli jsem najednou přesně věděl, pro co jsem sem šel. Kvůli mobilnímu telefonu. Měl jsem v nich uložená všechna čísla, čistě pro jistotu.

Ve chvíli kdy jsem sáhl po mobilu se rozezvonil. Málem jsem vyletěl z kůže. Hned jakmile ze mě opadlo prvotní zděšení jsem se podíval na displej. Alice, usmál jsem se a vzal to.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji. Co jiného bych jí měl říct?

„Jsi normální, Edwarde? Jak jsi mohl udělat tak pitomou chybu a pozvat si upírku na jediné místo, u které nikoho nenapadne, že přesně tam jsi? Chceš se snad zabít?“ řvala do telefonu tak hlasitě, že jsem si jej musel dát dál od ucha, abych neohluchl, ale i tak jsem ji slyšel až moc dobře. Počkal jsem, až domluví a poté jsem se ji pokusil uklidnit.

„Nic mi neudělá. Mimochodem, všechno ví,“ oznámil jsem jí.

„Jak se to mohla dozvědět, i já jsem měla jen štěstí, že jsem přišla nato, o co tu jde,“ hlas jí přeskakoval.

„Už se prý někdy stalo. Alice, kde vlastně jsi?“ zeptal jsem se. Doufám, že jí nenapadlo to někomu vykecat.

„Neboj, jsem na lovu. Teda oni si to alespoň myslí. Hele, já vím, že jsem ti to slíbila, ale nemohla bych jim to říct. Ty tady nemám před sebou každý den zkroušenou Bellu, která chodí jak tělo bez duše. Má právo vědět, všichni nato mají právo,“ začala mě přemlouvat. Jakmile mi řekla to o Belle bodlo mě u srdce. Co jiného jsem si mohl myslet, že dělá? Skáká radostí, že mě ztratila a je volná. Zaskřípal jsem zubama. Alice měla pravdu, zasloužili si to, ale jak jsem mohl vědět, jak zareagují? Co když se jí jen vysmějí, nebo mě začnou hledat, aby mě pak přinejlepším zabili. Přinejhorším přeměnili, to by nebylo zas tak špatný.

„Prosím, dovol mi to, udělám pro tebe všechno, prosím, Edwarde, prosím,“ kňourala mi do telefonu. Vyděračský trpaslík.

„Nebudou ti věřit,“ pokusil jsem se, pěkně si mě nahlodala, mrška. Ví jak na mě, některé věci se nemění.

„Budou, mě věří,“ odpověděla mi.

„A co jim chceš jako říct? Čau všichni, mám tu na telefonu Edwarda, nechcete mu něco říct?“ zamumlal jsem sarkasticky.

„Řeknu jim všechno hezky od začátku, jsem si víc než jistá, že tě budou chtít vidět, mít tě zpátky. Uvidíš, teda zatím spíš uslyšíš,“ odpověděla mi s klidem, nebo se o to alespoň pokoušela, protože jsem z tónu jejího hlasu slyšel vítězství.

„Obezřetně prosím a pak mi zavolej, jak to vzali. Teda pokud pro tebe nějaké poté bude existovat,“ rekapituloval jsem. I kdybych se držel déle, bylo by mi to nanic.

„Jo a Edwarde, máš úžasnou sestru,“ oznámila mi.

„Vy mluvíte s Beth?“ zašeptal jsem vykolejeně.

„Vždyť říkám, je úžasná,“ odpověděla mi šťastně.

„Běž jim to raději říct, než tě zabiju po telefonu,“ vyhrožoval jsem.

„Stejně se blíží Clare, zatím ahoj,“ odpověděla mi a zavěsila. Vyplázl jsem jazyk na telefon a doufal, že to viděla. Pohled mi zabloudil na kreditní kartu. Napadlo mě, že bych si ji mohl vzít, jen tak pro jistotu. Ve chvíli, kdy jsem si ji vrazil do peněženky mi došla smska. Alice mi posílala PIN. Usmál jsem se, no dobře, ale já si ten kód pamatuji. Pak jsem si vzpomněl, že mi oznámila, že Clare už jede, takže jsem se vydal dolů do haly.

****

Vydala jsem se do domu. Jak jsem se blížila, stále více jsem pociťovala nervozitu. Nemohla jsem říct nic ve stylu ‚promiňte, ale já jsem vám zapomněla oznámit, že Edward žije,‘ to prostě nešlo. Musela jsem začít nějak jinak. Ach jo, budu improvizovat. Ačkoliv jsem nepotřebovala dýchat, zadrhnul se mi dech, když jsem se ocitla na dohled vily. Roztřeseně jsem se nadechla a zavolala.

„Musíme si promluvit. Celá rodina,“ vešla jsem dovnitř. V obývacím pokoji už byla celá rodina. I Bella s Nessie. Jakmile jsem je uviděla, zasáhla mě ještě větší vlna zoufalství. Už mohl být s nimi. Moje rozhodnutí, že se odstěhujeme do Chicaga, mi už dávno nepřipadalo jako dobrý nápad. Doufala jsem, že ho tady potkáme. Že nebudu muset nic vysvětlovat já, ale že on příjde a vysvětlí nám to sám.

„Předem bych chtěla, abyste mě bez přerušení poslouchali. Slíbíte to?“ zeptala jsem se všech. Jeden po druhém to slíbili. Jakmile bylo tohle zamnou, zhluboka jsem se nadechla.

„Jde o Edwarda,“ stalo se přesně to, co jsem očekávala, všichni najednou otevřeli pusy, aby něco namítli. Přesně jsem věděla, co si o tom mysleli. Mluvit o něm v přítomnosti Belly bylo zakázané. Stále se s tím nedokázala srovnat. Chápala jsem to, ale tohle bylo něco jiného a oni to prostě museli pochopit.

„Co jste slíbili?“ napomenula jsem je. „Všichni jste si mysleli, že je mrtvý. To taky byl, ale stalo se něco, co nedokážu vysvětlit ani já. Myslím, že nato nedokáže racionálně odpovědět nikdo. Než začnu vysvětlovat, musím vás upozornit, že je to opravdu divné a je těžké tomu uvěřit. Ale pokuste se o to,“ domluvila jsem a počkala na jejich reakce. Všichni se po sobě zmateně dívala. Nakonec se slova ujal Carlisle.

„Myslím, Alice, že nikdo z nás už nemůže být mimo ještě více. Mluv,“ řekl. Vděčně jsem se na něj usmála. Než jsem začala vysvětlovat, podívala jsem se na všechny přítomné. Jen Bellu jsem vynechala, nemohla jsem se na ni podívat. Věděla jsem, jak jí je a nemínila jsem se ještě více trápit. Prostě to dnes řeknu. Musím.

„Pár měsíců po Edwardově smrti jsem začala mít zvláštní vize. Byl v nich kluk, který vypadal jako Edwardovo dvojče. Nejdřív jsem byla vyděšená, myslela jsem si, že jsem se zbláznila, ale potom jsem pochopila…“

 

****

Pár vteřin poté, co zaparkovala se objevila v obývacím pokoji. Jakmile mě uviděla sedět na pohovce, vydala se ke mě. Srdce mi zase vyhrávalo, jako by mu šlo o život. To bylo opravdu úžasné porovnání.

Posadila se ke mně a vyzývavě se na mě podívala. Polkl jsem, jak mám jako začít. Najednou mi ten nápad nepřipadal ani trochu úžasný, nevěděl jsem, na co se mám ptát první. No dobrá, možná jsem měla ještě větší obavu z toho, jak zareaguje. Možná se nakonec neudrží. Nemohl jsem si být jistý, jak dlouho už je na vegetariánské stravě. Připadal jsem si jako zavřený v jedné místnosti s pořádně nebezpečnou šelmou. Vlastně jsem si tak ani nepřipadal, já s ní tam byl. Dobře, klid Edwarde. Neublíží, mohla to udělat už tolikrát. Prostě ji věř.

Lehko se řeklo, ale hůře dělalo. Namáhavě jsem polkl. No dobře, nebudu přece srab. Sám sebe jsem do toho uvrtal.

„Mám se tě ptát jaká byla cesta, nebo můžu jít rovnou k věci?“ zeptal jsem se jí. Překvapilo mě, jak můj hlas zní sebevědomě.

„Přímo k věci,“ odpověděla mi a propalovala mě pohledem. „Ale nejdřív bych se tě ráda na něco zeptala já.“ Přikývl jsem. „Co všechno si pamatuješ z minulého života. Budeme tomu tak říkat, nevím, jak jinak bych to měla nazvat.“

„Pamatuji si všechno do chvíle, kdy mě Aro donutil se přidat ke gardě,“ odpověděl jsem jí s klidem.

„Zajímavé, myslela jsem si, že toho vědět míň,“ zamumlala si sama pro sebe, ale tak, abych to slyšel i já.

„Jestli tě už nic jiného nezajímá, rád bych se už ptal já,“ oznámil jsem jí.

„Ptej se,“ odpověděla a znovu na mě upřela své oči. Byl jsem z toho vynervovaný.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se prostě.

„Jakou jinou otázku jsem měla čekat?“ Usmála se. „Budu se snažit, aby to byla co nejstručnější.“

„Já mám času poměrně dost,“ zašeptal jsem.

„No dobře. Ještě menší otázka, opravdu tě zajímá všechno, nebo jen to, proč jsi zemřel?“ zeptala se. Jakmile vyslovila slovo zemřel, nervózně jsem si odkašlal. Neznám nikoho, komu by se líbilo, kdyby někdo mluvil o jeho smrti.

„Stačil jsem si udělat menší obrázek, takže bych prosil spíš ty okolnosti mé smrti,“ zašeptal jsem. Přikývla.

„No dobře, tak to nebude zas tak na dlouho. Ale stejně, víš, že jsi se stal vlastně zbraní, která ničila vše, co měla. Nikdy jsi neměl žádné řeči kolem, vždy jsi bez mrknutí oka zabil. Celý hrad se tě obával, nezískal sis zrovna dobrou pověst. Je já jsem věděla podstatu toho, proč jsi to všechno dělal. Věřil jsi mi, jako jediné. Doteď jsem nepochopila, čím jsem si získala tvoji důvěru, možná jsi prostě potřeboval vrbu, nebo jsi věděl, že já to nikomu neřeknu. Že dokážu před Arem skrýt své myšlenky. Tak jako tak, jsem toho o tobě věděla hodně, někdy si myslím, že až moc.

Hradem se šířili klepy o tom, že jsi vlastně k nám nešel nedobrovolně, ale že tě už nebavilo být hodný. Pravdou bylo, jak sám víš, že jsi prostě jen chránil svou rodinu. Důvod nevím ani já, ty jsi jediný, kdo to chápe.

Teď abych přešla k jádru věci. Na hradě jsi byl už skoro půl roku, když začaly Seattlem otřásat vraždy. Všem bylo od první chvíle jasné, že zato můžou upíři. Jenže to jsme ještě nevěděli, co tam opravdu číhá.“ Odmlčela se a podívala se na mě. Napjatě jsem ji poslouchal, chtěl jsem vědět vše.

„Musím tě varovat, já tam nebyla, takže nevím, jak přesně se to odehrálo. Vím jen to, co se povídá mezi gardou.

Aro se rozhodl chvíli čekat, aby přišel více na kloub tomu, co tam řádí. Po pár dnech, co jsme situaci pořádně sledovali nám to bylo jasné, udělali to upíři, kteří neznají pravidla, nebo jsou jim jedno. Úmrtnost dosáhla nakonec takového počtu, že už jsme nemohly déle čekat. Aro poslal tebe a dalších šest upírů splnit povinnost.

Když jste dojela na místo, čekali jste v povzdálí ještě dva další dny a přišlo jste nato, co Arovi uniklo. Nevraždily dospělí upíři, ale nesmrtelné děti. Počkali jste si na chvíli, kdy bude jedna z větších skupin pohromadě a pak jste zaútočili. Všechno šlo, podle toho, jak se povídá, jako po másle, ale pak se na scénu připletly Cullenovi. No a právě oni můžou teoreticky za to, co se ti stalo. Ne úmyslně, ale přesto na tom mají svou vinu.

Opravdu nevím, co přesně se stalo, poté, co se oni dostali na scénu, ale jedno vím jistě. Byla tam Bella a ty jsi se ji pokoušel ochraňovat. Ve chvíli, kdy jsi byl rozptýlený, se na tebe vrhlo více nesmrtelných dětí najednou. Nevím jak se jim to podařilo, ale nakonec jsi skončil, i s nimi v plamenech. Zbytek si asi dokážeš domyslet,“ dopověděla. Chvíli jsem se na ni vyjeveně díval. Přemýšlel jsem o tom už hodně krát, ale něco takového by mě ani ve snu nenapadlo. Ale nelitoval jsem toho, jak jsem umřel, ani za jakých okolností, ale děsilo mě, že to musela vidět Bella. Zrovna ona. Bylo mi jasné, že si to musí dávat za vinu. To by taky ukazovalo to, proč je tak moc zničená, i když je mi jasné, že by byla zničená i kdyby u toho nebyla.

Nevím, jak dlouho mi trvalo, než jsem se dal dohromady, ale jakmile to nestalo, nedokázal jsem nato myslet. Má mysl si to prostě a jednoduše odmítala připustit. Něco takového se stát nemohlo, ale stalo se. Pokusil jsem se myslet na něco jiného.

„Ty holky ráno, byla jsi to ty, že ano,“ zašeptal jsem.

„Moje skrývaná síla. Nevěděl o ní nikdo a já ji nikdy nepoužila, až do dnešního rána,“ odpověděla mi. Přikývl jsem. Ještě chvíli jsem seděl a poté, když jsem si byl jistý, že se udržím na nohou jsem vstal.

„Půjdu. Uvidíme si zítra ve škole,“ oznámil jsem jí. Přikývla a společně se mnou odešla z domu. Odešel jsem k autu a jako v mrákotách jsem vyjel na cestu. Clare už byla pryč. Šlápl jsem na plyn a snažil se odjet co nejrychleji. To jediné, co jsem právě teď potřeboval bylo dostat se co nejdříve do domu, kde jsem bydlet. Potřeboval jsem klid, potřeboval jsem si pořádně probrat, jedno po druhém. Vypořádat se s tím.

Zazvonil telefon. Přijal jsem hovor a dal to na hlasitý odposlech. Mobil jsem vrazil do držátka.

„Jak to dopadlo?“ zeptal jsem se, aniž bych se podíval na číslo volajícího. Kdo jiný, nežli Alice by mi volal na toto číslo.

„Měl jsi pravdu. Neměla jsem jim to říkat, Bella se zhroutila,“ vzlykala mi do telefonu.

„Není to tvoje vina. Teprve teď jsem se dozvěděl, jak jsem vlastně…“ odkašlal jsem si, „… zemřel. Co ostatní?“

„Věří mi. Emmett dokonce vtipkoval, ale Bella, já, promiň,“ trhaně dýchala, jak se snažila zklidnit se.

„Pokusím se to nějak udělat, abych se mohl vrátit,“ řekl jsem. Ozval se další vzlyk.

„Hlavně nedělej žádné hlouposti,“ zamumlala. Usmál jsem se.

„Neboj. Nemíním se zabít,“ odpověděl jsem. „Zítra ti zavolám. Ahoj,“ rozloučil jsem se s ní, počkal, až mi odpoví a poté zaklapl mobil. Tím byl hovor ukončen. Ve stejné chvíli mi začal zvonit druhý mobil. Zaklel jsem a začal se probírat věcmi v mým batohu, přitom jsem se pokoušel dávat pozor na cestu.

Nakonec jsem ho našel. Podíval jsem se na volajícího. Amanda, ta mi opravdu chyběla ze všech nejvíc.

Podíval jsem se po očku na cestu. Nebezpečně jsem se blížil ke kraji průjezdu. Otočil jsem volantem, ale nějak jsem to přecenil. Dostal jsem smyk, což snad nebylo ani pořádně možný v tomhle těsným prostoru. Křečovitě jsem svíral volant, a vyděšeně se díval na míhající se zeleň. Rozhodně se nic nedělo zpomaleně, jak je to ve filmech. Tohle bylo naopak až moc rychlé.

Auto s ohromným třískotem vrazilo do jednoho ze stromů. Nestačilo mi ani dojít, co přesně se stalo. Cítil jsem jenom bolest, pořádnou. Vystřelovala mi do celého těla. Najednou si mě k sobě začala brát temnota. S klidem jsem jí šel vstříc, věděl jsem, že znamená klid. Nic mě nebude bolet. Hlavou mi probleskal poslední myšlenka. Promiň, Alice, tohle jsem si opravdu neplánoval. Zítra ti už asi nezavolám.

V dálce jsem zaslechl sirény. Pak mě obklopila temnota.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  UV (09.08.2011 18:31)

No teď bude hyperochranář bela. Nedostane Eda taky super mercedes?

4)  Leni (08.08.2011 21:18)

Bože, ten má smůlu. Doufám, že to Alice viděla.

3)  vampirka (08.08.2011 21:09)

Moc hezký,rychle pokračování

Nika

2)  Nika (08.08.2011 14:30)

Neviem sa dočkať pokračovania

1)  marcela (08.08.2011 08:58)

To ne,ty si ze mě děláš srandu!!!!Prosím,moc prosím napiš rychle pokračování.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek