02.08.2011 [19:00], MaiQa, ze série Druhá šance?, komentováno 4×, zobrazeno 2864×

Nová postava na scéně. Clare. Osoba z Edwardova minulého života, která do Forks přijela kvůli němu. Jenže jak se dozvěděla o tom, že žije? Věděla přeci z první ruky, že umřel.

Celý den jsem přemýšlel nad tím, co jsem si asi musel myslet, že jsem si nenechal od Alice nadiktovat její číslo. Tolik jsem toužil potom, abych ji mohl zavolat, potřeboval jsem slyšet alespoň jeden hlas člena mé opravdové rodiny. Možná i proto jsem se rozhodl, že si po škole udělám zastávku v mém bývalém domě. Nevěděl jsem, co přesně tam chci najít, ale s jistotou jsem věděl, že to opravdu najít chci. Opravdu úžasné.

Jakmile jsem přijel na školní parkoviště, kolem auta se začala tvořit fronta dívek ze školy. Prvních pár vteřin jsem se zmohl jen na vyděšení pokukování po nějaké záchraně a potom, s přítomností hlasité povzdechu, vylezl z auta. Všechny do jedné se rozkřičeli, jako bych snad byl nějaká slavná hvězda a začaly se na mě lepit jako vosy na med. Nevím jak se mi to povedlo, ale nakonec jsem se ocitnul v klidu chlapských záchodů. Měl jsem sto chutí se složit po stěně a děkovat bohu zato, že nenechal, aby mě ten dav umačkal. Co to do nich sakra vjelo. Takhle se nechovali ani když jsem byl upír a to jsem byl o hodně hezčí. Ty holky jsou opravdu divné, jde to s nimi rok od roku víc z kopce.

Přestal jsem se tím zaobírat, přecijen ženské myšlenky nikdy nepochopím, to bych musel být obzvlášť dobrý. Raději jsem přešel k zrcadlu a posadil se vedle jednoho z umyvadel. Byly v dobré výšce a navíc z kvalitního materiálu, takže nehrozilo, že by se ty skříňky zbortily pod mojí váhou. Teda doufám.

Klinkal jsem si na skříňce nohama a čekal, až zazvoní. Celou dobu mi zpříjemňovali čekací chvilku zvuku ječících holek, které se jako šváby lepily na dveře od záchodů, bylo to, jako by si neuměli otevřít, nebo spíš ani jednu z nich nenapadlo, že hlavní dveře od záchodů se zamknout nedají. Aby mi to rychleji uběhlo, chvilkami jsem některé z nich přečetl myšlenky. Byly jen plné mě, takže jsem se nic zásadního nedozvěděl. Opravdu by mě zajímalo, co je to popadlo, ale nejspíš to nevěděli ani ony sami, nebo to věděli, ale nechtěli nato myslet. Jo, tak to by bylo dobrý, kdyby na to nemysleli schválně, znamenalo by to, že vědí, co dokážu, ale o tom jsem mohl jen pochybovat. Takže jsem se nakonec tímhle přemyšlením dostal jen tam, kde jsem začal. Takže nikam.

Jakmile zazvonilo, chumel se rozpustil a pronasledovatelky se vydali do svých tříd. Já jsem následoval jejich příkladu, cestou na první hodinu jsem propátrával chodby a hledal nějaké myšlenky, které by nasvědčovali tomu, že jejich majitelka mě má v plánu pronásledovat i v hodině. Naštěstí to žádnou z dívek nenapadlo. Podíval jsem na svůj rozvrh a dostal dojem, že se o mě pokouší přinejlepším infarkt. Hodinu, kterou jsem teď měl, měla učebnu o celý areál školy dál. Rozeběhl jsem se směrem, kterým byla mnou hledaná budova a doufal, že přinejlepším tam dojdu za šest minut, takže z té hodiny něco mít budu.

Zastavil jsem se až u dveří učebny. Učitelka si už všimla, že tam nejsem. Na chvíli jsem se opřel o stěnu u dveří a vydýchával se. Píchalo mě v boku a funěl jsem jako lokomotiva. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby to slyšela i ta učitelka za dveřmi. Jakmile jsem se dal alespoň trochu dohromady, přešel jsem ke dveřím, zaklepal na ně a hned poté vešel. Celá třída se na mě jako na povel podívala. Učitelka mě pohledem přímo zabíjela, se sklopenýma očima jsem zamumlal omluvu a odešel si sednout na nejlepší volné místo.

Učitelka se mě rozhodla ignorovat, ale i tak jsem se snažil být ve střehu. Nepovedlo se mi to jen kvůli jedné věci.

„Takže to je pravda,“ ozvalo se vedle mě zpěvavým hláskem. Zatrnulo mi. Ten hlas jsem okamžitě poznal. Clare. Jakmile jsem si pomyslel tohle jméno, mou mysl zaplavili vzpomínky. Nebylo jich moc, ale i tak my stačili nato, abych si dokázal udělat dobrý obraz o ní. Clare Volturi byla jedna z nejnovějších členek gardy Volturiových. Přidala se k nim ve chvíli, kdy hrozilo zničení její staré smečky a ještě jim je pomohla zničit. Aro ji využíval jen v případech, které nebyly nijak závažné. Byla jednou z nejkrásnějších upírek, které chodili po světě, ale jinak neměla vůbec žádný dar, ale i přesto ji Aro nikdy nezabil. Nikdo nikdy nepochopil proč. Jen já ano.

Mohl jsem se alespoň pokusit dělat, že ji naprosto vůbec neznám. Reakce mého srdce na její hlas mi pomohla, připadala jsem si jako chvíli před infarktem, dneska se mi to stává nějak moc často.

„Co?“ zeptal jsem se a snažil se uklidnit. Přece z ní nebudu mít strach, byla neškodná. Když jste byl upír.

„O tomhle jsem už slyšela, nejsi první, komu se to stalo. Ale ráda tě zase vidím,“ odpověděla mi s klidem. Zamračil jsem se. V hlavě mi blikala červená kontrolka. Ona to ví! A také mě pošťuchovala k tomu, abych se jí zeptal na více podrobností. I když, sakra, já si na to asi nikdy nezvyknu. Zaměřil jsem se na její myšlenky. Viděl jsem v nich jen jedinou věc a tu jsem rozhodně vidět nechtěl. Dostihla mě má lidskost a já zčervenal. Uchechtla se.

„Je lepší, že jsi člověk, alespoň poznám chvíli, kdy se mi hrabeš v hlavě. Jak se ti líbilo uvítání?“ zeptala se nevině. Zasyčel jsem první nadávku, která mě napadla.

„Tohle je poprvé, kdy od tebe něco takového slyším. Jen tak dál,“ poplácala mě nenápadně po zádech. Po lidsku jsem zavrčel.

„O přestávce bude hodně času na povídání si,“ oznámila mi a začala mě ignorovat. Moje první myšlenka byla, že na ni vypláznu jazyk, ale to by nebylo moc dospělé gesto, ale byla to opravdu lákavá představa. Podíval jsem se na tabuli a pokoušel se poslouchat učitelčino přednášení. Moc mi to nešlo a tak jsem alespoň předstíral, že ji se zaujetím poslouchám. Mé myšlenky se ale zaměstnávali Clare. Musím zjistit, co tu dělá. Jak se o mě dozvěděla a kdo další o tom ví.

Jakmile zazvonilo, měl jsem v mysli nachystané už všechny otázky, na které se jí zeptám. Potřeboval jsem nějakou vhodnou chvíli. Vydala se pryč z budovy, bez přemýšlení jsem ji následoval. Dobře, menší zastavení se konalo, přecijen, jak jsem si mohl být jistý, že mě hned, jakmile budeme na místě, kde nás nikdo neuvidí, nezabije? Nulovou, i její myšlenky by mi nic neprozradili a i kdyby, jak bych se jí mohl ubránit? Jsem jen člověk! Možná tohle nebyl zas tak dobrý nápad. Ale co jiného mi zbývá, život je risk a já nerad riskuji, teda donedávna to tak bylo.

Přešla celý areál školy a chystala se vyjít ven. Zastavil jsem se, zas tak moc riskovat nebudu, jsem tu jen na chvíli. Jakmile si uvědomila, že za ní nejdu, zastavila se taky. Otočila se na mě a přistoupila blíž.

„Dobře, tady to bude muset stačit,“ konstatovala, když viděla, že já se nehnu.

„Proč jsi tady?“ zeptal jsem se jí. Pokoušel jsem se o to, aby můj hlas zněl co nejznuděněji. Přesně tak, jak by měl znít, když se ptáte vlastně jen tak, i když to nepotřebujete vědět.

„Kvůli tobě,“ odpověděla mi a tím mi vzala všechen vítr z plachet. Díval jsem se na ni s pusou otevřenou dokořán a snažil se pochopit, co tím asi musela myslet doopravdy.

„Jak myslíš kvůli mně. Jak jsi věděla, že tu budu a vůbec, mám být mrtvý, byl jsem mrtvý. Jak jsi se o mě dozvěděla?“

„To není to co tě nejvíc užírá. Vidím to na tobě, jde ti o to, jestli to ví i někdo další, že? Ne, neví. Dozvěděla jsem se to od jednoho mého hodně dobrého přítele, Aro si myslí, že jsem si prostě potřebovala dát menší pauzu. Víš, že si myslí, že neumím lhát, ani mi nezkontroloval myšlenky, stačilo mu jen moje slovo, že se za dva měsíce vrátím,“ odpovídala mi. Možná jsem neměl, ale věřil jsem jí. Důvěra v ní ve mně byla hluboce zakořeněná, věděl jsem, že Arovi by klidně lhala, ale mě ne. Teda doufám, že se nezměnila.

Otevíral jsem pusu, abych se jí ještě na něco zeptal, ale zazvonilo.

„Víš, kde je rezidence Cullenových?“ zeptal jsem se jí.

„Jo. Na druhé straně od mého domu,“ odpověděla mi. Přikývl jsem.

„Dneska tam po škole jedu, buď tam,“ oznámil jsem jí a rozeběhl se do třídy. Měl jsem štěstí, že byla ve stejné budově, jako ta, ve které jsem byl minulou hodinu. Světe div se, ale byl jsem tam dřív, než učitel. Jakmile tam přišel, nevešla za ním Clare, takže jsem mohl v klidu poslouchat výklad. A stejně to šlo i po zbytek dopoledne, ani jednu hodinu už jsme neměli stejnou. Potkal jsem ji až na obědě, když si sedla vedle mě, doprovázená naštvanými výkřiky od stolu, kde seděli místní borci.

„Doufám, že ti nevadí, že jsem si k tobě sedla,“ zeptala se mě a provrtávala mě pohledem.

„Ne, nevadí,“ zamumlal jsem a začal jíst. Snažil jsem se jí nevšímat a docela se mi to dařilo. Jen kdybych pořád necítil její pohled na sobě. Znervózňovalo mě to a taky pořádně vytáčelo. Obojí najednou. Nakonec jsem to nevydržel a naštvaně se na ni podíval. Usmála se na mě a moje srdce mě zase zradilo, hrudní koš mu najednou nestačil, ale i přesto jsem si udržel svůj naštvaný pohled.

„Znervózňuje tě to,“ konstatovala.

„Neříkej, nevšiml jsem si toho,“ zavrčel jsem naštvaně a vstal. Napodobila mě, nevšímal jsem si jí a odnesl jídlo. Pak jsem se snažil zmizet pryč, cestou z jídelny jsem se podíval na hodiny, měl jsem ještě spoustu času do další hodiny. Měl jsem poslední dvouhodinu tělocviku. Pak mě čekala už jen návštěva mého bývalého domu. Zní to divně, návštěva a mého domu.

Ploužil jsem se chodbou a zaslechl za sebou kroky. Ihned mi došlo, kdo to je.

„Co máš teď za hodinu?“ zeptal jsem se jí a ani jednou se na ni nepodíval. Přešel jsem ke své dočasné skříňce a naskládal si do batohu všechny věci, které dneska budu potřebovat doma.

„Dvouhodinovku tělocviku, pak jedu do té tvé vily,“ odpověděla mi a já jsem měl sto chutí lézt po stropě.

„Tak to jdeme stejným směrem,“ oznámil jsem jí a zavřel skříňku. Jakmile jsem udělal první krok, byla u mě. Použila k tomu svoji normální rychlost, protože jsme tu byly ještě stále sami. Rozešel jsem se k šatnám s ní za zadkem. Pokoušel jsem se ji ignorovat, potřeboval jsem si promyslet, co přesně ji řeknu a co ne, protože mi bylo jasné, že se mě bude ptát na všechno, co jsem zažil. Byla hodně zvědavá a rozhodně se sem nevydala jen proto, aby mě viděla a já se jí mohl vyptávat. Musela tu být kvůli něčemu jinému a já jsem rozhodně chtěl přijít nato, co to je. A navíc mi bylo čím dál více divné, že se ty holky před první hodinou tak zbláznili a teď byly v pohodě. Něco mi říkalo, že v tom měla prsty Clare.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

2)  Nosska (02.08.2011 19:10)

Hm, pěkný. Jsem moooc zvědavá, co že se mu vlastně stalo

1