26.08.2011 [08:45], MaiQa, ze série Druhá šance?, komentováno 2×, zobrazeno 2854×

Dnes nečekejte Edwardův pohled. Ten chystám na příští díl. Dnes se budeme střídat u Alice a Clare. :)

Moc nového se nedozvíte. Slibuji, že příští kapitolu to vynahradím. :)

Nevěděla jsem, jak dlouhá doba uplynula od chvíle, kdy jsem naposledy zcela vnímala. Soustředila jsem se jen na vize, hledala jsem vše, co by mi ukázalo, jak je na tom Edward. Nedokázala jsem tomu stále uvěřit, jen co vše řekla své rodině jsem mu zavolala. A jako na potvoru hned poté, co jsme skončili hovor jsem dostala vizi.

V téhle chvíli jsem si nemohla být jistá, jestli jsem na tom hůř já, nebo Bella. Jenže já jsem nebyla v takovémto stavu kvůli tomu, že jsem přišla nato, že můj mrtvý muž vlastně zase žije a je z něj člověk. Ne.

Do pokoje vešel Carlisle. Hodila jsem po něm naštvaný pohled.

„Něco nového?“ zeptal se. Záporně jsem zakývala hlavou. V žádné z mých vizí se ještě neprobral.

„Nemůžeš si to brát za vinu, není v tvých silách uhlídat vše,“ zašeptal.

„Je zázrak, že to přežil. Sám to víš, Carlisle. Nechci ani myslet nato, co by se stalo, kdybych nezavolala záchranku.“ Hlas mi nebezpečně přeskakoval. „Neztratili jsme ho znovu. Zatím ne, ale dokud se neprobere, kdo ví, jak na tom je,“ zašeptala jsem.

„Ty zato nemůžeš,“ zašeptal znovu a odešel. Ve chvíli, kdy za sebou zavřel dveře mým tělem projel nový vzlyk. V té chvíli se u mě objevil Jasper a objal mě. Brečela jsem, pláčem bez slz, ale přesto jsem to nedokázala zastavit. Přesně jsem věděla, co by se stalo, kdybych neudělala alespoň to poslední, co ho mohlo zachránit. Umřel by. Znovu. Nechci si ani představit, co by to se mnou udělalo. S námi se všemi.

Ve chvíli, kdy můj pláč pomalu končil jsem se podívala Jasperovi do očí. Jaké by to pro mě bylo, kdybych ztratila jeho? To bych nepřežila. Jasper byl můj život, nedokázala bych bez něj žít.

„Kdy začíná škola?“ zeptala jsem se a zvedla se.

„Za půl hodiny,“ odpověděl mi zmateně. „Chceš jít?“ zeptal se. Přikývla jsem.

„Měla bych se tam konečně ukázat. Kdo ví, jak to snáší Beth,“ odpověděla jsem mu. Znala jsem Edwardovu biologickou sestru sice jen chvíli, ale i tak mi dokázala k srdci přirůst. Přikývl.

„Počkám na tebe venku,“ oznámil mi a odešel z pokoje. Ušklíbla jsem se, ale nijak jsem to nekomentovala. Nato jsem opravdu neměla náladu.

Dala jsem si záležet na tom, abych měla co nejlépe ladící oblečení, posledních pár dní jsem nato kašlala, ale když jsem teď jela do školy, musela jsem dělat, jako bych o ničem neměla ani páru. Prostě jsem se vrátila po viróze a nemám ani páru o tom, že se něco stalo bratrovi Beth. To zvládnu. Pokud se k nám nepřiblíží Amanda a o tom jsem pochybovala. Držela se nás jako hovno košile. No dobře, zpočátku jí nešlo o nás, ale o Beth. A důvod, proč tomu tak bylo se mi líbil asi tak moc, jako tři roky stará košile. Byla to Edwardova přítelkyně. Jednou bych se ráda dozvěděla, jak se k ní dostal. Jestli to bylo na farmě, nebo na ni narazil, když se zatoulala. Dobrá, nebylo to vůči ní fér. Nebyla zase tak špatná, ale prostě se mi nelíbilo, jak o něm stále básnila. U některých věcí jsem si myslela, že se snad začnu i červenat. Ona si asi opravdu někdy neviděla do pusy, vypouštěla do světa i takové věci, které bych nechtěla ani zanic vědět.

Jakmile jsem se převlékla, přiběhla jsem ihned před dům. Studující část rodiny byla naskládaná v jednom autě. Rosalie seděla za volantem, čekalo se jen na mě. Vklouzla jsem dozadu vedle Emmetta, který mrkal, jako by mu něco padlo do oka.

„Emmette, odkdy má tiky?“ zeptala jsem se ho. Ještě nikdy jsem nepotkala upíra, kterého by něco takového trápilo.

„Já nemám tiky. Jenom jsem přemýšlel,“ odpověděl mi. Emmett přemýšlí.

„Aha,“ zamumlala jsem a zkusila ho přelézt, což bylo v takovém malém prostoru opravdu těžké, ale nakonec se mi to v polovině cesty podařilo. No ale to už bylo i tak k ničemu. Ale alespoň jsem docílila toho, že jakmile jsme zastavili na parkovišti, rychle jsem vylezla a šla naproti Beth, na které bylo už od první chvíle vidět, že se jen tak tak drží. Z druhého konce parkoviště k nám letěla Amanda, jen to koště neměla u sebe, ale nutno podotknout, že se tvářila podobně jako Beth. Ale u mě si tým sympatie nezíská.

Jakmile jsem se dostala k Beth, už se neudržela a rozbrečela se. Objala jsem ji a snažila se, aby si nás co nejméně lidí všimlo. Amanda už byla na doslech a byla si toho vědoma i ona, jelikož ihned zpustila.

„Já jsem tak ráda, že jsi tu Alice. Potřebujeme teď podporu jako nikdy předtím.“ Úšklebek jsem zahnala hned, jakmile se mi vykouzlil na tváří, takže snad nic neviděla. Ona opravdu nevypadala nato, že by ji to nějak sebralo. A pokud ano, rozhodně uměla dobře hrát, mohla by se tím živit.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se jí zmateně.

„Víš, jak jsem ti říkala o mím klukovi? Edward měl před pár dny bouračku a zatím to s ním moc dobře nevypadá,“ odpověděla mi. Ona to opravdu nehrála. Co to s ní je, ona snad nemá city. Jak se mohl s někým takovým dát dohromady?

„To je hrozný, Beth, promiň, kdybych to věděla, ihned bych za tebou šla,“ šeptala jsem zkroušeně. Mohla jsem dát alespoň trochu volnosti mím vlastním citům. Kdybys věděla, jak jsem na tom já, je i mím bratrem. Jinak bych ho brát nedokázala, i když má jinou rodinu.

„Uvidíš, že bude v pořádku,“ snažila jsem se ji uchlácholit a sama sebe vlastně také.

„Doufám, že to bude co nejdřív, jakmile bude schopen převozu, chtějí, aby byl převezen do nějaké z Chicagských nemocnic,“ ozvala se Amanda. To mě překvapilo, nic takového jsem neviděla. Ale bylo pochopitelné, že jeho rodina chce, aby s ním mohla být. Navíc to znamenalo, že nevědomky splní to, co mi slíbil. Nebude trvat dlouho a bude zpátky v Chicagu. Jenže jsem nedokázala cítit radost, bylo mi to spíš líto. Rozhodně mi to bylo líto, tohle si nezasloužil. Mohu jen doufat a kontrolovat, že bude v pořádku. Už ho nesmíme znovu ztratit.

****

Možná nebyl zase tak dobrý nápad se předvést v tomto světle. Mohla jsem si najít lepší možnost, jak mu ukázat, že jsem tu, než proti němu poštvat holčičí půlku školy. Bylo to kapánek necitelné a bylo mi to líto. Vždy se ke mně choval jako pravý džentlmen, nikdy nikomu nedovolil, aby mi něco udělal. A nikdo se o to ani nepokoušel, všichni si byly vědomi toho, jakou má pověst. Mysleli si o něm, že nemá srdce, že je to prostě vraždící monstrum, kterému je jedno, co se stane. Jenže opak byl pravdou. Já jsem věděla, co zatím opravdu bylo. Byl milující manžel a otec a neměl na výběr. Mohl se buď přidat ke gardě, nebo by byly všichni zabiti a jemu by stejně nic jiného nezbylo a tak šel raději dobrovolně. Aro snad ani nevěděl, jak mu tím ubližoval, nebo to viděl až moc dobře. Je necitelné, aby někdo nemohl vídat svou rodinu, nesnášela jsem ho zato stejně, jako ho zato nesnášel Edward.

Vytáhla jsem z knihovny Pýchu a předsudek a lehla si na postel. Nepotřebovala jsem spát, ale rozhodně mi neškodilo, když jsem si na chvíli lehla. Měla jsem pak alespoň chvíli pocit, že jsem zase člověk.

Povzdychla jsem si. Záviděla jsem mu. Dostal druhou šanci, může znovu prožít svůj lidský život. Může zestárnout a zemřít. Já nemohla, nikdo z nás nemohl.

Usmála jsem se. Vždy, když jsem o tomhle přemýšlela ve Volteře, pokaždé mi Edward říkal, že jsem jako jeho sestra Rosalie, ale kdo by se nám divil. Lidský život je to nejlepší, co můžete mít. Možná se mi v prvních letech zdálo, že upírstvý je dar z nebes, ale nestárnutí vás začne unavovat. Není nijak příjemné, když si o vás lidi myslí, jak jste mladí a přitom byste mohly být i jejich babička, nebo dokonce i prababička.

Rozhovor ve vile proběhl lépe, než jsem si představovala. Trochu jsem se bála, že by po mě chtěl přeměnu. Bylo mu to vidět na očích. Právě jsem si protiřečila, ale nedivila jsem se mu. I když byl lidský život dar, on měl své místo v upířím světě. Měl tu celou svojí rodinu.

Mohla jsem jen doufat, že jsem ho nijak nevystrašila. Pokoušela jsem se mu říct jeho minulost ve zkratce a popravdě některé chvíle jsem záměrně vynechala. Byly až moc drastické.

Těšila jsem se na zítřek. Hrozně moc jsem se těšila. Chtěla jsem s ním mluvit, nebylo pochyby, že nato už nebudu mít moc času, bylo jasné, že se bude chtít dostat ke své rodině. Musela jsem si jej užít. Byl to můj jediný přítel a na dlouho nejspíše jediným zůstane. Důvěru nedáváte jen tak někomu. On mou měl, má a vždycky mít bude.

****

„Pokazila jsem to, že ano,“ zamumlala jsem nešťastně. Jasper mě k sobě přitiskl ještě více. I když se to nehodilo, mé smysli zafungovali samy od sebe, spokojeně jsem zapředla.

„Je dobře, že jsi nám to řekla. Bella bude potřebovat jen o trochu víc času nato, aby se z toho vzpamatovala,“ uklidňoval mě. To jsem také věděla. Jenže to čekání bylo nesnesitelné. Zhroucení Belly, přizabitý Edward. I když on mi už nedělal zase takové starosti, ale stále jsem se o něj ještě hodně bála. Mohlo se cokoli pokazit, i když doktorové už se rozhodly, že ho převezou do Chicaga.

„Půjdu ho navštívit. Vím, že mě nejspíš nebude vnímat, ale chci být alespoň na chvíli u něj. Stále je to můj bratr,“ zašeptala jsem. Zazvonilo. S naštvaným zavrčením jsem se zvedla na nohy. Vydala jsem se na hodinu.

„Budeš dneska dávat na Bellu pozor? Slíbila jsem Beth, že k ní po škole zajdu,“ otočila jsem se na Jaspera těsně před tím, než jsem vešla do budovy školy.

„Kdybys s tím nepřišla ty, přišel by s tím Carlisle. Takže co jiného mi zbývá.“ Usmála jsem se na něj a vešla dovnitř. Chodby byly liduprázdné, takže jsem použila pro přemístění se do učebny svou přirozenou rychlost. Do učebny jsem vešla chvíli před učitelem.

****

Zajela jsem na školní parkoviště. Bylo tam tak narváno, že jsem si myslela, že snad budu muset zaparkovat na střeše jiného auta. Jsem si jistá, že by to dotyčnému vůbec nevadilo. Ve chvíli, kdy jsem zaparkovala jsem začala poslouchat hovory ostatních. Stále mi ovšem unikaly podrobnosti, mluvili jeden přes druhého. Jediné co jsem z toho pochopila bylo to, že všichni do jednoho mluvili o Edwardovi. To mě zaujalo. Vystoupila jsem z auta a vydala se k nejbližšímu hloučku. Holky, které v něm byly jsem znala od vidění. Co vím, tak nebyly moc oblíbené, čemuž jsem se divila, většina z nich byla krásná. Rozhodně krásnější než já, když jsem byla člověk.

„Promiňte, že ruším, ale co se tady děje?“ zeptala jsem se hlasitě, tak aby mě zaslechly. Všechny se na mě podívali a zase začaly jedna přes druhou vysvětlovat. Takže jsem se nedozvěděla zase nic.

„Prosila bych o to, aby mluvila jen jedna z vás,“ křikla jsem autoritativním hlasem. Už mi z nich šla hlava kolem, nespíš budu brzy první upírkou, která dostala migrénu. Podívali se jedna na druhou a nakonec se dohodly na tom, kdo bude mluvit. Slovo dostala jedna hnědovláska. Ani za boha jsem si nemohla vzpomenout nato, jak se jmenuje.

„Edward Masen měl autonehodu,“ oznámila mi hnědovláska. Vytřeštila jsem oči, panebože. Edward!

„Jak je na tom?“ zeptala jsem se šeptem. Byla jsem v šoku. Kdy? Jak?

„Prý je v kómatu, víc nikdo neví. Nejspíš ho operovali…“ odpovídala mi. Mluvila stále dál a dál. Já jsem jí už neposlouchala, moje hlava byla zaujatá jen jedním, musím jet do nemocnice. Nevím jistě, jestli jsem použila lidskou nebo upíří chůzi. Uvědomovala jsem si jen, že jsem v autě a mířím do nemocnice. Měla jsem o něj strach. Potřebovala jsem vědět, že je alespoň naživu. To by mi stačilo.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1