Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/robert_pattinson_sunglass.jpg

Musím přiznat, že vymýšlet věci, které dát do povídky je opravdu těžké. V hlavě mi lítají všechny možné nápady, ale většinou nejsou k psané kapitole. Proto mám už hodně předepsané a jen píši tak, abych to tam mohla přivařit.

Ale to vás asi nezajímá. :) Takže k dnešní kapitole. Takže Edward jde poprvé do školy ve Forks. A tam… ne, dál si to přečtěte. :) Jo a, možná by vás zajímalo, že dnešní kapitola je poslední, ve které bude jen Edwardův pohled. Příští už budou obsahovat i myšlenky někoho jiného. Koho neřeknu. :)

5. Škola

Zabydlení proběhlo rychle. Vlastně jsem si stačil jen vybalit, rozkoukat se po městě a dozvědět se vše potřebné, ohledně mého žití tady. Víc jsem toho nestihl, protože škola rozhodně nezahálela a domluvila se s tou tamější, že nastoupím hned den po příjezdu. Velmi ohleduplné. Zvláště pro moji psychiku. Byl jsem vystresovaná tak, jak to jen šlo. Dokázal jsem si nádherně představit, jaké budou reakce okolí na můj vzhled. Najednou mě moje odhodlání, které jsem měl v Chicagu, opouštělo. Bylo mi jasné, že každý bude reagovat tak, jako Stanleyovi.

Když jsem si šel lehat do postele, byl ze mě uzlíček nervů. Najednou se mi do školy nechtělo. Rozhodně mě moje odhodlání opouštělo mílovému kroky. Mohl jsem jen doufat, že se na mě nevykašle úplně.

Ačkoli se mi to nejdříve zdálo nepravděpodobné, nakonec jsem, jen co jsem zavřel oči, usnul.

****

„Edwarde, dávám ti tu čest,“ ozval se můj vládce. Na rtech mu pohrával zákeřný úsměv. Věděl, že ačkoli se mi to hnusí, musím to udělat. Kvůli jejich bezpečí.

Přikývl jsem a vydal se k odsouzenému upírovi. Upíral na mě prosebný výraz. Jeho myšlenky mě prosili o to, abych ho zachránil. V celé upíří společnosti jsem byl až moc známí. A hlavně nejobávanější. Kvůli tomu, abych chránil svou rodinu, jsem zabíjel všechny, které mi můj pán nakázal.

Postavil jsem se k němu čelem. Felix a Demetri kolem mě. Odsouzený upír mě v myšlenkách stále prosil. Už to nevydržím. Pokud ho nezabiji teď, nezabiji ho nikdy. Pokynul jsem hlavou. Pro Demetriho a Felixe to byl jasný příkaz. Připoutali ho svých železných objetích a čekali na poslední část. Moji část. Přichystal jsem se ke konečnému úderu. Stačila jedna rána a upír byl bez hlavy. Tělo se svezlo na zem, když ho Felix a Demetri pustili. Přešel jsem k ležícímu bezhlavému tělu a utrhl mu končetiny. Ty jsem pak spálil.

Jakmile bylo hotovo ozvalo se nadšené zapleskání. Otočil jsem se a uklonil se, to bylo v mé součástí mé práce. Můj pán vstal a vydal se ke mně. Jeho myšlenky byly plné gratulací. Jakoby sám neměl prsty v tom, že jsem tady. Jen stěží jsem zadržel zavrčení.

****

Prudce jsem otevřel oči. Udeřilo mě do nich silné světlo. Se zavrčením jsem je zase zavřel a otočil hlavu. Poté jsem je znovu otevřel. Naštěstí to bylo v pořádku, až nato, že mi pře očima tancovali bílé kruhy. Tohle na tom nesnáším. Šáhl jsem po mobilu, abych zjistil, zda má smysl jít ještě spát. Budík mi měl zvonit za deset minut. To už je k ničemu. Vylezl jsem z postele, vzal si oblečení na dnešek a otočil se k odchodu. Toho, kdo tak byl jsem nečekal ani v té nejhorší noční můře. Málem jsem neudržel výkřik. Ale dokázal jsem to. Stála tam Jessica, s rukama v bok. Jaktože jsem neslyšel její myšlenky. To nemyslí? To se k ní nehodí. Začal jsem se nato soustředit. Síla jejich myšlenek mě málem porazila. Byly tak hlasité a zamotané. Ještě nikdy jsem nezažil, aby někdo myslel v jedné chvíli na tolik věcí.

„Ahoj, co tu děláš?“ zeptal jsem se, když se k ničemu neměla. To mě opravdu zajímalo. Byla tu jen chvíli, nebo mě pozorovala už dlouho?

„Hele, Edwarde, přede mnou to hrát nemusíš, že jsi to ty.“

„Kdo?“ Jestli si myslela, že ji hned řeknu celou pravdu, tak to se hluboce mýlila. Nato ji znám až moc dobře.

„Však ty víš,“ odpověděla mi odhodlaně. Rozhodně si zatím na svém rozhodnutí stála. Zajímalo by mě, co by se stalo, kdybych nezapíral. Vsadím se, že by neuvěřila, ačkoliv to chtěla sama vědět.

„Asi mi to neřekneš,“ řekla po chvíli. Ignoroval jsem ji a odešel do koupelny. Jen se za mnou dívala, bez toho, aby něco řekla. Když jsem šahal po klice od dveří vedoucích do koupelny, málem jsem se úlevně rozesmál. Snad jsem měl alespoň na chvíli klid.

„Víš, že mám stále číslo na Bellu?“ vyštěkla. Okamžitě jsem zamrzl na místě. Uslyšel jsem, jak se ke mně rozešla.

„Takže jsi to ty. Už jsem pomalu začínala myslet, že jen blázním. To budou lidi čumět. Edward Cullen žije a zdrhl od svý ženy. Proč si se vrátil?“ zeptala se na rovinu. V jejich myšlenkách jsem div neslyšel fanfáry vytrubující štěstí. Už se viděla přitom, jak to říká Charliemu. Musel jsem se nějak vykecat. Poslední, co jsem potřeboval, bylo si proti sobě rozeštvat Charlieho.

„Dobře. Vyhrála jsi. Edwarda Cullena jsem opravdu znal, byl to můj bratranec. Dozvěděl jsem se to až měsíc po jeho smrti. Doufal jsem, že když sem přijedu, najdu jeho rodinu. Někoho, kdo ho znal. Když já jsem to štěstí neměl.“ Myšlenkami jsem byl vždy jen o jedno slovo napřed. Přesto to vyznělo přesně tak, jak mělo. Dal jsem do toho vše. Musím uznat, že asi opravdu dobrý herec jsem. Kdybych nebyl, nevykecal bych se z toho.

„Promiň, to mě nenapadlo. Já jen, že vypadáš jako on. Myslela jsem si… promiň,“ zmizela opravdu rychle. Bylo to až neuvěřitelné. Celou dobu co jsem se sprchoval, mě pronásledovali její myšlenky, byly plné nadávání si sama sobě. Bylo mi ji líto, kdyby tak věděla, že měla pravdu. Ale to vědět nemohla a nikdy vědět nebude. O to se postarám. Nikdo se to, kromě mé upíří rodinky, nedozví. Pokud se tedy dozví oni, že žiji. To bych je nejdřív musel umět najít. Což bude těžké. Pokud… bože. Jak jsem na ně mohl zapomenout? Hned odpoledne tam zajedu.

Celou dobu, co jsem snídal, ke mně Jessica posílala prosící pohledy. Rozčilovalo mě to. Vina mě hlodala stále více. Měl jsem sto chutí jí povědět celou pravdu. Vše kvůli tomu, aby přestala s těmi pohledy a myšlenkami. Ale myslím, že by se to tím ještě zhoršilo. Pak by na mě byla naštvaná a možná i víc než to. A nemusel jsem se sám se sebou dlouho dohadovat, co je podle mě lepší. Na plné čáře prohrávala možnost, že bych jí vše řekl. Zase tak hrozné to nebylo. A navíc jsem netoužil potom, aby mě nesnášelo celé město. Lepší bude, když si budou myslet, že jsem jen jeho příbuzný.

Půl hodiny před začátkem vyučování jsem vyrazil do školy. Jel jsem stříbrným Nissanem Juke. Opravdu jsem nechápal, jak se může vždy povést, abych řídil stříbrná auta. To si snad nikdo nekupuje jiné barvy.

Cesta do školy netrvala jinak dlouho. Ne víc jak pět minut. Takže jsem měl dost času na vše. Musel jsem zajít do kanceláře a nahlásit se. To by ale nemělo být na dlouho.

Jen co jsem najel k parkovišti, všechny pohledy se ke mně stočily. Byly tu snad už všichni žáci. No, možná všichni ne, ale rozhodně jich tu bylo hodně. A většinu z nich jsem poznával. Ačkoliv se změnili, zestárly. A byl jsem si jistý, že oni mě určitě poznají taky. No nic, s tím jsem sem šel. Věděl jsem do čeho jdu. S nádechem jsem vystoupil. Parkovištěm se rozezněl hlasitý šum, všechny myšlenky řvali jen mé jméno, spojeno s úžasem. Křečovitě jsem se usmál a snažil se co nejrychleji zmizet v přijímací kanceláři. Jakmile za mnou zapadly dveře, měl jsem sto chutí zatancovat kankán. Ale došlo mi, že teď přijde to asi nejhorší, byl jsem si jistý, že sekretářku nezměnili. A taky, že ne. Vykuleně se na mě dívala. Nahodil jsem klidný úsměv, snad mi šel, a přišel k ní.

„Dobrý den, jsem Edward Masen, jsem tu na výměnný pobyt.“ Jakmile jsem promluvil, zdálo se, jako by dostala ránu elektřinou. Začal jsem se obávat o její zdraví. Přecijen nebyla z nejmladších a tohle musel být docela šok. Pro ni určitě. Musela si mě pamatovat.

„Je vám něco?“ zeptal jsem se se strachem a snažil si vzpomenout na něco, co by mi pomohlo při zachraňování člověka, který má infarkt. Dlouho neodpovídala. Opravdu jsem začínal mít strach. Nakonec se ale sebrala. Nahodila profesionální úsměv a začala nabírat zdravější barvu.

„Ne. Nic mi není. Jen jste mi připomenul jednoho z našich bývalých studentů,“ odpověděla mi a začala něco vyťukávat do počítače.

„Edwarda Cullena?“ zeptal jsem se. Šokovaně vzhlédla.

„Znal jste ho?“ Její myšlenky byly plné očekávání. Představovala si všechny možné i nemožné scénáře. V jednom jsem byl oživlá mrtvola a to byla jedna z těch lepších. Usmál jsem se. Některé byly opravdu absurdní. Upřímně jsem nechápal, kde ty nápady bere.

„Byl to můj bratranec,“ odpověděl jsem bez rozmyslu. Ještě párkrát to řeknu a začnu tomu i já sám věřit. Přikývla a začala hledat můj rozvrh. Našla ho za pár minut. S klidem jsem poslouchal její výklad o tom, kde jsou zkratky k učebnám a kudy nechodit. Nakonec jsem se dostal ven. Parkoviště se mezitím vyprázdnilo, bylo jen pár minut před zazvoněním. Vydal jsem se na svoji první hodinu, biologii.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

HMR

6)  HMR (22.05.2011 13:09)

nikolka

5)  nikolka (19.05.2011 21:27)

kruh sa pomaličky zužuje.. rozhodne som zvedavá

4)  Leni (17.05.2011 21:12)

3)  UV (17.05.2011 16:14)

vynikající , piš dál.

2)  vampirka (16.05.2011 22:58)

čím dál zajímavější,už se těším na další

1)  krista (16.05.2011 22:23)

bezvs, moc hezké, těším se na další

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek