09.05.2011 [20:15], MaiQa, ze série Druhá šance?, komentováno 7×, zobrazeno 2799×

Bolest hlavy je na denním klidu. Přeci jen, čtení myšlenek si vybírá svou daň. Edward je jen člověk. Člověk, který je zase o krok blíž k nalezení své ztracené rodiny. Nebo ne? Tolik nových otázek, tak těžce nalezitelné odpovědi. Existují vůbec?

P.S. Setkáváme se s rodinou, u které bude Edward žít. Musím se přiznat, že do poslední vteřiny jsem nevěděla, že to bude zrovna tahle. :)

Letištní hala Chicago Ohare International byla ohromná a…plná lidí. Možná jich bylo na můj vkus až moc. Měl jsem co dělat, abych vůbec našel můj cíl. Odbavovací přepážka. Ne, že by byla nějak snadno přehlédnutelná, ale mezi tolika lidmi, se ztrácela. A s rodinou, která se mě držela jako klíště, to bylo ještě těžší. Máma dokonce brečela. Přecijen, nikdy jsem nebyl z domu na víc, než tři dny. Ale pláč k ní prostě nepatřil a tak jsem se ji snažil nějak rozveselit. Nic nepomáhalo.

Otec mi celou dobu, co jsme jeli na letiště opakoval, že se mám chovat hezky, neudělat naší rodině a škole ostudu a hlavně nedělat nic, za co bych se někdy v pozdním věku styděl.

Sestra byla kapitola sama o sobě. Celou dobu měla u ucha mobil a bavila se o něčem s kamarádkou. A když už jsem se od nich musel opravdu odloučit, řekla mi jen čau. To jsem měl za ty roky, co jsem se s ní musel štvát.

No a nakonec Amanda. Měl jsem dojem, že si snad vybrala prosíky na dalších deset let dopředu. Pořád se mě snažila přemluvit, abych nikam nejezdil. A pokoušela se o to opravdu až do poslední chvíle. Řvala to na mě ještě, když jsem odcházel do haly, abych čekal na svůj let. Snažil jsem se to ignorovat a nevšímat si těch lidí, co se na mě dívaly. Jako by přesně věděly, že řve opravdu na mě. Nijak příjemné to nebylo. Snažil jsem se co nejdříve dostat z dosahu jejího pohledu. Když se mi to podařilo, radost z toho byla přímo ochromující a na radosti mi ještě více pomohlo, když jsem se dozvěděl, že letadlo poletí dřív. O dvacet minut a když jsem seděl v letadle. Táta se nikdy moc nedíval nato, kolik co stojí a tak mi, i přes mé četné protesty, koupil místo v první třídě. Jako by mi nestačila ta obchodní, kterou jsem měl rezervovanou od školy. Žádné rozdíly jsem v tom neviděl a mím nohám bylo jedno, jak velké volné místo mají před sebou. Ale nedal se obměkčit. Alespoň vím, po kom jsem tak tvrdohlavý.

Cesta letadlem se mi začala zdát jako špatný nápad hned pár minut po pár minutách. Jako vždy, když jsem byl v místnosti, kde bylo moc lidí, jsem se málem zbláznil. Jejich myšlenky, ať jsem se snažil sebevíc je ignorovat, prostě nešlo přeslechnout. Překřikovali se jedny přes druhé a některé byly až moc hlasité. Bylo to nesnesitelné a moje hlava to prostě nepobírala.  Třeštila mě a já měl pocit, že se mi snad každou chvíli rozletí na kusy. Najednou jsem přímo toužil potom, abych byl zpět v letištní hale a loučil se s rodinou. Když jsem byl takto zaneprázdněn, vždy se mi podařilo ty všudypřítomné myšlenky lidí ignorovat. Teď to prostě nešlo. V letadle se nedalo moc věcí dělat. A už vůbec nic, co by mě dostatečně zaneprázdnilo. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než si požádat o prášek proti bolesti hlavy. Ani ten moc nepomohl, ale alespoň jsem neměl ten bodavý pocit, jako by se mi někdo snažil násilím dostat do hlavy a vlastně to ani nebyl pocit. Přesně to ty myšlenky dělali.

****

Letiště v Seattlu mělo o poznání menší letištní halu, než to v Chicagu. Ale bylo skoro stejně zaplněné. Proto bylo hledání rodiny, která tu na mě měla čekat, dosti těžké. O to víc, když jsem je nakonec našel v odlehlém kousku letištní haly. Dál si už stoupnout nemohly? Málem jsem přehlédl i tu cedulku, na které bylo napsané mé jméno. A když jsem se k nic nakonec vydal, jen co uviděli, jejich myšlenky mi způsobily další migrénu. Ale taky mi nevědomky odpověděli na mou největší prosbu. Nato, proč tu jsem. Cullenovi tu bydleli, bohužel jen bydleli, ale existují. Nebyly jen výplodem mé fantazie.

Místo aby mě šlo pozdravit tam jen tak stály, s otevřenými pusami a vykulenými oči. Málem jsem se rozesmál. Vypadali opravdu legračně. Chvíli jsem čekal, ale když pořád nijak nereagovali, vzal jsem to do svých rukou.

„Dobrý den, jsem Edward Masen,“ představil jsem se a natáhl ruku k potřesení. Jako první se probrala ta žena.

„Jsem Beatrix Stanley,“ usmála se na mě potřásla si se mnou rukou. Tentokrát zmátla ona mě. Stanley? Jako Jessica? To asi nebude žádná shoda příjmení. Ještě k tomu ve Forks.

Přesně v tu chvíli se Jessica objevila v mém zorném poli. Rychlostí blesku si to k nám mašírovala a rozhodně nikomu neuhýbala. Naopak všichni, co šli kolem ní, se museli vyhýbat jí. Celou dobu byla pohledem připíchnutá na svých rodičích. Pozorovala je s výrazem, za který by se nemusel stydět ani sériový vrah. Nakonec k nám došla. Podle mého měřítka až moc rychle.

„Kdy už sakra dojde ten kluk. Za chvíli musím na pohovor,“ zasyčela na svoje rodiče naštvaně. Použila takový tón, že kdybych si tohle dovolil já na své rodiče, schytal bych jednu od jednoho z nich a druhou o futra. Už jsem to jednou zažil, od té doby jsem si nic tak hrozného nedovolil. I když musím říct, že jsem si to zasloužil. Bylo to za stejnou věc, kvůli které se změnilo mámino chování vůči mě.

„Jess, on už je tady,“ odpověděla jí její matka a podívala se směr já. Jessica to udělala po jejím vzoru. Jakmile mě uviděla zbledla, vytřeštila oči a zalapala po dechu. Vypadala, jako by snad viděla ducha. Ale když o tom tak přemýšlím, ono to tak vlastně i muselo vypadat.

„No ty vole!“ vydechla. „On vypadá stejně jako...“

„Jsem Edward Masen,“ usmál jsem se na ni povzbudivě a podal jí ruku. Edward! Jak se sakra může jmenovat Edward? Nejenom, že vypadá jako on, ale má i stejné jméno. Naštěstí to příjmení. Kdyby ho měl stejný, myslela bych si, že jsem se fakt zbláznila.

„Jessica Stanley,“ představila se. Měl jsem sto chutí jí odpovědět, že to vím, ale to bych ji jenom vyděsil a navíc bych byl vystaven výslechu. Možná i od policie. Nejenom kvůli tomu jak vypadám. Dokázal jsem si to živě představit, jak sedím v Charlieho kanceláři a on mě vyslýchá. Uchechtl jsem se. To by bylo něco. Vsadím se, že i on by si myslel, že má  halucinace.

„John Stanley,“ probral se konečně i její otec k životu. Potřásl jsem si s ním rukou a poté jsme se všichni vydali ven z haly. Zastavili jsme se u černého Mercedesu CLS. Naskládal jsem si do kufru má zavazadla a sedl si, díky Jess, vedle ní dopředu. Mělo mi být ihned jasné, že její láska pro drby asi jen tak nezmizela. Klidně bych se i vsadil o to, že vážně málem nadskakovala v sedadle. Přesto si na řízení dávala pozor. Na to auto si musela vydělávat asi hodně dlouho. Asi polovinu cesty jsem čekal, že někdo něco řekne, ale všichni mlčeli a pozorovali mě. Nejenom, že jsem to cítil, ale dokonce jsem to i slyšel v jejich myšlenkách. Přímo na mě řvaly, když všichni přemýšleli o tom, jak moc se podobám tomu upířímu Edwardovi. Nakonec to ale Jessica nevydržela.

„Nejsi nějak příbuzný s Edwardem Cullenem?“ zeptala se na rovinu. Přemýšlel jsem, co říct. Nejspíše stále měla kontakt na Bellu, ale zase…chtěl jsem si je nalézt sám. Nechtěl jsem, aby přišli sem jen kvůli tomu, aby se podívali co je pravdy na tom, že je tu kluk který vypadá jako Cullen a který, ačkoli to nikdo neví, jím je.

„Ne. Proč?“ odpověděl jsem nakonec.

„Edward Cullen byl můj spolužák na střední. Před pár roky zmizel. Nejspíše umřel, i na hřbitově má svůj hrob,“ odpověděla mi bez obalu. Tentokrát jsem byl za její nadání, vyslepičit i to co neví, rád. Takže já mám i svůj vlastní hrob? Musím se na něj jít podívat. A to co nejdříve. A co myslí tím, že jsem se ztratil už před pár lety? Vždyť to nemohlo být déle, jak pár měsíců. Nebo snad ne. Jak dlouhá doba mohla uplynout? Je snad Nessie už dospělá?

Srdce mi sevřela neuvěřitelná tíha. Jak dlouho jsem je tu nechal samotná. Jakože si nepamatuji ani kdy přesně jsem zmizel? Co je mi skryto? Na co jsem si ještě nevzpomněl?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

7)  nikolka (19.05.2011 21:13)

záhada za záhadou...

5)  HMR (11.05.2011 22:33)

zmatená, napjatá, taková jsem já...

3)  MaiQa (10.05.2011 16:50)

UV: S tou malou potvůrkou nepočítá nikdo. Vůbec nikdo. Ale jo. Přiznám se, rozhodně i ona s příběhem zamotá a možná i trochu pomůže. To by nebyla Alice, aby nepomohla.

1