Sekce

Galerie

/gallery/Chyťte Víru.jpg

Odjede, neodjede?

Jít po její pachové stopě nebylo nic těžkého. Nevedla ani moc hluboko do lesa. Moc dobře si uvědomovala, že bych vyšilovala.

K mému překvapení jsem ji nenašla ubrečenou a usoplenou, ale jenom viditelně naštvanou. Drtila šišky, které roztátý sníh odkryl, a házela je všude kolem.

„Mami, mám tě ráda, ale někdy bych vážně potřebovala být chvíli sama,“ řekla potichu a nevěnovala mi ani jediný pohled. Sedla jsem si vedle ní a natiskla se na její bok.

„A nechceš si to odbýt doma?“

„Můžu tam drtit šišky?“ zeptala se s úsměvem. Přikývla jsem, ale ani jedna z nás se nehnula. Dívala se před sebe a pozorovala ohýbání větviček ve větru. „Proč mi to dělá těžší, než to je?“ zeptala se zničehonic.

Povzdechla jsem si a složila si ruce do klína.

„Já nevím,“ šeptla jsem. „Možná se to měl dozvědět od tebe.“ Snažila jsem se volit správné slova, abych jí neublížila, ale aby mě pochopila. „Vyrůstali jste spolu a máte mezi sebou krásný vztah. I když…“ Odmlčela jsem se a rozhodla se začít jinak. „Všem nám budeš chybět. Jsi jeho sestra, vždycky jste si rozuměli. Bojí se, že se potom všechno změní.“

„Samozřejmě, že se všechno změní,“ řekla rozčileně. „Právě proto chci odjet. Aby se všechno změnilo.“

„Faith, tohle je těžké období. Pro nás všechny. Musíme ho přestát.“ Povzdechla si a vztekle odhodila další šišku.

„Já vím. A vím, že jsem to způsobila já. Vím, že vám tím ubližuju a že měl Drew pravdu, ale už jenom proto tady nemůžu zůstat.“

„Nikdo se na tebe nezlobí,“ objala jsem ji s ubezpečujícím úsměvem.

„To je právě to. Kdybyste na mě byli naštvaní stejně jako Drew, ulehčili byste mi to. Dostala jsem ze sebe tolik nahromaděného vzteku, že je mi dobře. Jenže u nás se nikdy nehádalo. Vždycky jenom pošťuchovačky.“

„Chceš, abychom se začali hádat?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Ne,“ odpověděla v rychlosti. „Jenom říkám, že byste mi ulehčili odjezd.“

Další hodinu jsme tam seděly mlčky, než se do Faith pustila zima. Drew narozdíl od nás doma už dávno byl.

„Jdu spát,“ řekla unaveně, políbila mě na tvář a odešla do pokoje.

„Jak to bere?“ zeptal se starostlivě Edward a přitáhl si mě do svého náručí.

„Kupodivu dobře. Vztekala se, ale prý jí ta hádka s Drewem pomohla. Co Drew?“

„Nechce s námi mluvit. Usmyslel si, že ji nikam nepustí a že když nám je ukradené, jestli se jí něco stane, jemu ne.“

„Až si příště budu stěžovat na stereotyp, praštěte mě něčím,“ zamumlal nabručeně Emmett a naštvaně se svezl na pohovku vedle nás.

„Taky si vyčítám, že jsem na to kdy nadávala,“ souhlasila jsem s ním. „No nic, půjdu se podívat za Drewem.“ Zvedla jsem se a váhavě došla až k jeho pokoji.

„Tady člověk nemá soukromí,“ zabručel naštvaně, když jsem po zaklepání, na které neodpověděl, vešla.

„Musím s tebou mluvit. Ať chceš, nebo ne.“

„Se mnou?“ ohradil se. „Já nejsem ten, kdo chce odjet na jiný kontinent.“

„Přestaň, Drew. Moc dobře víš, proč odjíždí. A rozhodně jí to neulehčuješ.“ Na jednu stranu jsem s ním souhlasila, nechtěla jsem, aby odjela, ale na tu druhou jsem chápala Faith. A byla jsem totálně v háji.

„Neulehčuju? Já myslím, že to má lehké až moc.“

„Je už dost velká na to, aby se osamostatnila. Potřebuje to. Jednou by od nás stejně odešla. A čím dřív, tím to bude pro nás všechny lepší,“ domlouvala jsem mu, ale já sama tomu nevěřila.

„Vážně? Tak proč chodíš jako tělo bez duše?“ Povzdechla jsem si a zavřela jsem oči.

„Neříkala jsem, že je to lehké. Ale musíme ji nechat jít. Není jako my. Nemusí mít takový život. Má právo na rodinu. Obyčejnou, lidskou rodinu.“

„Ale zřejmě ji moc nechce, když se zamilovala do mě,“ sykl. Několikrát jsem se nadechla a zase vydechla, jak jsem se ho chtěla na tolik věcí zeptat, nakonec jsem ale vybrala tu nejdůležitější.

„Cítíš k ní něco?“ Ztuhnul a podíval se na mě.

„Asi to, co ty ke strejdům. Je to moje malá sestřička. Mám nutkání se o ni starat. Vždycky jsem si myslel, že ji budu vychvalovat před klukama, abych jí někoho dohodil, ale nikdy jsem nepomyslel na to, že by chtěla být se mnou,“ řekl sklesle a sklonil hlavu.

„Musíš si na to zvyknout. Je to ještě čerstvé. Faith bude zase v pořádku a budete mít stejně dobrý vztah jako předtím. Ale teď ji nech jít. Tohle jí všichni dlužíme.“ Rezignovaně se na mě podíval a přikývl.

„Ale i tak s tím nebudu nikdy souhlasit,“ upozornil mě.

„To nevadí,“ ujistila jsem ho a odešla do své ložnice.

Plnil to. Při každé příležitosti dával najevo, že s tím nesouhlasí, ale když týden na to odjížděla, nezadržel ji.

„Vážně nechceš, abychom jeli s tebou?“ prosila Rose a popotahovala.

„Promiň, teto, ale takhle to bude lepší,“ vzlykala Faith a tiskla se k ní co nejvíc. „Stačí, že tam bude máma s tátou.“

„Ale slib, že nám budeš často psát. A každý den volat!“ upozorňovala ji máma.

„Neboj, babi. Mám vás ráda, všechny,“ vzlykla a sestoupila schody. Všichni stáli naskupení ve dveřích. Všichni až na Drewa. I Faith si toho všimla. A její výraz ještě zesmutněl.

Jenže když jsme se pak otočili k autu, stál tam. Opřený o kufr.

Smutně k němu došla a na chvíli si zírali do očí. Pak se mu s pláčem vrhla okolo krku.

„Měj se, princezno. A dej na sebe pozor. Kdyby tě někdo otravoval, tak mu řekni, že mu spravím obličej, jestli nepřestane, jo?“ usmál se na ni, i když nedokázal ovládnout slzy.

„Nakopu jim zadek sama,“ řekla dotčeně a znovu ho objala. Rozesmála ho.

„Budeš mi chybět.“

„Ty mě taky,“ špitla a odtrhla se od něj. Prosebně se na nás podívala a naposledy zamávala zbytku.

Měla jsem chuť ji tam zadržet. Udělat přesně to, kvůli čemu domlouvala Drewovi. Najednou se ten odjezd zdál hrozně definitivní. Věděla jsem, že už ji nic nezadrží. Teď už ne.

Na letišti mě od ní musel odtrhnout až Edward, aby se s ní taky rozloučil a aby stihla let. Nezvládala jsem to. Nezvládala jsem ji vidět ubrečenou, jak vstupuje do prostor, kde už jsme my dva neměli přístup. Když mi z dohledu zmizel i její batoh, rozvzlykala jsem se úplně. Edward mě pevně objal, ale v tuhle chvíli mi to vůbec nepomáhalo. Ne dneska.

Jako by s ní odešel i kus našeho života. Najednou byl jindy hlasitý dům tichý a ani Emmett neměl své oblíbené hlášky. Pro nás čas nic neznamenal. Nikdy. Do doby, než nám do života vstoupila ona. Pro ni čas znamenal hodně. A my jsme si jeho hodnotu začali postupně uvědomovat taky. Takže není divu, že teď všichni zamlkle seděli a přemýšleli. Strávili jsme tak celý večer, většinou v objetí své drahé polovičky.

Další, co si pamatuju, bylo až zazvonění telefonu, který mě probudil ze snu. Rychle jsem vystřelila Edwardovi z klína a vrhla se po mobilu. Číslo ale nebylo Faith.

„Tanyo, stalo se něco?“ zeptala jsem se vyděšeně, když jsem sebrala telefon. Faith už tam dávno měla být. Slíbila, že mi zavolá. Ona. Tak proč teď volala Tanya?

„Uklidni se, Bello. Dorazila v pořádku. Jen usnula po cestě, tak jsme ji nechali spát. A nechtěli jsme, ať se o ni bojíte, proto volám.“ Myslím, že ten kámen, který mi teď spadl ze srdce, byl slyšet až u nich.

„Takže se jí nic nestalo?“ ujišťovala jsem se.

„Ne, spokojeně spí ve svém pokoji. Zítra ji provedeme po městě a v pondělí ji zavezeme přímo do školy. Kate se rozhodla, že tam nastoupí taky, takže bude mít dozor,“ slíbila. „Ještě to neví a nevím, jestli se jí to bude líbit, ale má smůlu.“

„Díky,“ hlesla jsem vděčně. „Vážně nevím, co bychom si bez vás počali.“

„Chyběli bychom vám,“ zasmála se.

„To jo,“ přitakala jsem a už zase jsem měla v hlase ten divný tón.

„No tak, Bello!“ kárala mě. „Slibuju, že vám ji o nejbližších prázdninách pošleme. A možná se jí tady nebude líbit a bude se chtít vrátit sama. To přežiješ.“ Jenže to se jí lehce řeklo. Já si tím nebyla tak jistá.

 

Přestože jsme všichni na Faith neustále mysleli, což se s jejími denními telefonáty nedalo jinak, alespoň částečně se nám vrátil náš starý způsob života. Začala jsem ještě více času trávit v ateliéru. Potřebovala jsem chvilku jenom pro sebe. Edward to chápal a zatímco já seděla tady, on běhal po lese, aby si pročistil hlavu. Pokaždé pro mě potom přijel a večery jsme zase trávili spolu. Když už nám bylo hodně smutno, vytáhli jsme fotoalba a prohlíželi si fotky z dob, kdy bylo všechno v naprostém pořádku. Na většině z nich byli Faith s Drewem spolu. To mi tak nějak pomáhalo přežít ty dny bez ní.

 

I když Tanya slibovala, že ji zpátky pošlou první prázdniny, dostala se domů až po konci školního roku. S Edwardem jsme na ni čekali na letišti. Kromě Alice nikdo jiný nevěděl, kdy dorazí. Mělo to být překvapení.

A překvapení se nakonec dostalo i nám. Chvíli jsem ji v tom davu hledala a nakonec jsem pohledem zakotvila na slečně, která mou dceru připomínala alespoň chůzí. Měla na sobě krátké žluté letní šaty, boty na podpatku, slamák a sluneční brýle. Vlasy měla ještě delší a celkově se mi zdálo, že ještě vyrostla. Dokonce byla lehce opálená. Když nás uviděla, na tváři se jí rozlil úsměv, nedbaje na naše překvapené výrazy.

„Faith?“ hlesl Edward a stejně jako já na ni zíral. Šla k nám  normálně. Až pět metrů před námi se rozeběhla a vběhla nám přímo do náruče.

„Ahoooooj,“ výskala šťastně a tiskla nás k sobě.

„Proboha, co jste udělala s mojí dcerou, slečno?!“ ptal se s úsměvem Edward a políbil ji na tvář.

„Vaše dcera se ztratila ve velkoměstech Evropy,“ zasmála se. „Ráda vás vidím.“

„My tebe taky,“ promluvila jsem konečně, ale ještě pořád jsem se nedokázala vzpamatovat z té změny.

„Jedeme domů?“ prosila a když jsme přikývli, radostně si povyskočila. Ne, takovou jsem ji neznala. Celou cestu jsme se z ní snažili dostat novinky, ale celou cestu zarytě mlčela a chtěla si to nechat až na doma, kde budou i ostatní.

„Co jste jim vlastně řekli, když neví, že přiletím?“ ptala se zvědavě, když jsme odbočovali do lesa.

„Nic. Byli jsme přes noc jenom spolu, takže teď se teprve vracíme,“ usmála jsem se na ni. Přikývla a podívala se z okna. Všimla jsem si, jak si nervózně hraje s prstýnkem a občas si zkousne ret. A když se před námi objevila vila, srdce jí ještě zrychlilo.

„Hrdličky jsou tady,“ hlásil okamžitě Emmett, jako by to ostatní nepoznali. Ale nikdo nás nepřišel uvítat. Potom se ale ozval Drew.

„Nezdá se vám, že jsou ty srdce dv-“ Zarazil se a v tu samou chvíli byl ve dveřích. „Faith!“ vykřikl překvapeně a vrhl se k ní. Tentokrát se ven vysoukala celá rodina a když Emmett s Jasperem procházeli dveřmi, málem je přibrali s sebou, jak se nemohli dohodnout, kdo ji bude objímat po Drewovi. Vyhrála Rose.

„To se dělá, nedat nám ani vědět?“ hubovala nás všechny Rose a radostně si ji tiskla k sobě.

„Nebylo by s tebou k vydržení,“ bránil nás Edward a schytal dobře mířenou šišku mezi oči.

Faith si radostně povzdechla.

„Je krásné být doma.“

„Takže zůstaneš?“ ptala se s nadějí máma.

„E-eee!“ krotila jsem je. „Dneska ne! Dneska žádné řeči o odjezdu!“ zatrhla jsem jim to. Dneska měli být všichni šťastní. A já jsem si to nemínila kazit.

Ree

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Alda

13)  Alda (16.03.2011 21:37)

Fanny

12)  Fanny (27.02.2011 20:17)

Zase jsme se posinuli o kousek dál a je to takové vyostřenější, ale jsem ráda, že je v Evropě, třeba to do té doby Drew pochopil.

11)  maggie (27.02.2011 19:22)

paráda!

Linfe

10)  Linfe (27.02.2011 18:56)

9)  Lucie (26.02.2011 20:21)

8)  hellokitty (26.02.2011 19:51)

Domik

7)  Domik (26.02.2011 19:29)

že by si někoho našla? těším se na další!

6)  Hlly (26.02.2011 17:30)

Že by byla Finf těhotná. TA narážka na dvě srdce no nevim nevim. Už se těším na další dílek :D :) :) :) :) :) :) :) :) :( :'-( B) ;)

Nosska

5)  Nosska (26.02.2011 15:01)

Že by Drew změnil názor?? A co to bylo za prstýnek??

morningstar

4)  morningstar (26.02.2011 14:16)

ona je zasnoubená,že jo protože ... co ta zmínka o prstýnku páni, tak to bude nářez Drew, těš se honem další díl, prosím B)

Janeba

3)  Janeba (26.02.2011 13:07)

No páni, Ree, udělala jsi z Faith náramnou slečnu a těším se na pokračování a hlavně líčení zážitků z Evropy!
Děkuji!!

2)  Ashley (26.02.2011 13:06)

bombastické!!!!

eMuska

1)  eMuska (26.02.2011 12:42)

Hmmm, tak z Faith je teda dáma! Som zvedavá, čo zažila a o všetko má nové... A ako bude reagovať Drew... Juchúúú! Tešáám na pokrááčko!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still