Sekce

Galerie

/gallery/Chyťte Víru.jpg

Evropa, nebo ne?

„Faith?“ hlesla jsem neschopna slova a vykulila jsem na ni oči.

„Já vím, že se ti to nelíbí, ale vážně potřebuju vypadnout,“ řekla omluvně. Rychle jsem popadla telefon ze země a přiložila si ho k uchu.

„Bello?“ ozval se Edwardův zmatený hlas.

„Fajn, přijeď,“ řekla jsem jen a zaklapla jsem telefon.

Nadechovala se, že mi to vysvětlí, ale zarazila jsem ji.

„Počkáme na tátu. Teď tady uklidíme ten binec.“ Zaraženě přikývla a šla se převléct do pracovního.

Trvalo nám asi čtyři hodiny, než jsme vygruntovaly celý dům. Mezitím jsem uvařila lehký oběd a nakonec jsme zajely do místní knihovny. Byly jsme tam docela dlouho, když mi přišla esemeska od Edwarda, že za chvíli přistanou.

Sbalily jsme se a vyrazily na letiště. Prodraly jsme se až k příletům a netrpělivě čekaly. Pár minut na to se začali rojit první lidé a mezi nimi i Edward. S úsměvem zamířil k nám a obě najednou nás objal.

„Ahoj,“ pozdravil nás a oběma vlepil pusu.

„Chyběly jsme ti?“ rýpla jsem si.

„Rozhodně,“ usmál se. Vzal nás kolem ramen a vedl ke svému kufru.

Až před letištěm nám došlo, jakým tam jsme autem.

„Jé, Maserati, to jsem dlouho neviděl. Kdo jde pěšky?“ zeptal se smíchem.

„No já rozhodně ne,“ distancovala se od toho Faith.

„Já řídím. Vezmeš ji na klín,“ mrkla jsem na něho a vydala se k autu. Bylo těžké se tam takhle vměstnat, ale alespoň jsme si užili zábavu.

Zaparkovala jsem v garáži a když jsme vešli do domu, Edward obdivně hvízdl.

„Vy už jste to stihly i vygruntovat?“ podivil se.

„Jo. Po tom, co jsem ti položila telefon,“ odpověděla jsem a dobrá nálada byla rázem pryč. „Sednout!“ ukázala jsem Faith na pohovku. Sklonila hlavu, ale poslechla. Sedla jsem si vedle ní a Edward si před ni dřepnul. „Fajn. Teď nám to vysvětli.“

„Nedokážu s ním být pod jednou střechou. Možná si myslíte, že jsem jenom blbá puberťačka a šíleně to prožívám, a možná to tak i je, ale vážně se bojím, že to nezvládnu. A vím, že nebudu jediná, kterou to bude bolet. Vím, že vás bude trápit, když se budu trápit já. A Evropa je jediné řešení.“

Edward vzal její ruce do svých a donutil ji se na něj podívat.

„Jsi si jistá, že jiné řešení není?“

„Jsem,“ špitla.

„Neměla bys od problémů utíkat.“

„Nikdy jsem od nich neutíkala. Tak teď na to snad mám právo,“ bránila se.

„Proč zrovna Evropa?“ zeptala jsem se smutně. Otočila ke mně hlavu a lehce se usmála.

„V Evropě jsem ještě nebyla. Jsou tam skvělé školy. A je to daleko,“ šeptla nakonec.

„No právě,“ přitakala jsem. „Je to moc daleko. Nemůžeš před každým problémem utíkat.“

Povzdechla si a chvíli mlčela.

„Já vím. Jenom… Teď asi utéct potřebuju. Neprosím vás, ať to chápete. Jenom chci, abyste to respektovali.“ Jenže já ji chápala. Na můj vkus až moc dobře.

„Faith, nemůžeme tě pustit někam, kde to vůbec neznáš. Je to pro tebe moc nebezpečné,“ domlouval jí Edward.

„Je tam plno lidí, jako jsem já. Není to pro mě o nic nebezpečnější než pro ně,“ bránila se zoufale.

„Jenže jejich rodiče neví o všech nebezpečích, které na všechny kolem číhají.“

„Mami, obrátila se na mě zoufale. I když to tak moc nevypadá, když jste mě na každém kroku hlídali, umím se o sebe postarat. O co to pro mě bude nebezpečnější, než kdybych od vás za pár let odešla, abych si žila vlastní život? To přece chcete, ne? Tak já se o to snažím.“

„Jenže jsi na to ještě mladá,“ odporoval jí nespokojeně Edward.

„Tak se do Evropy přestěhujeme s tebou,“ navrhla jsem.

„A Drew zůstane tady? Bez vás?“

„Jenže Drew je silnější a zůstane tady s ostatními.“ Zavrtěla hlavou. Stála si pevně za svým a teď poprvé jsem litovala toho, že je až moc po nás, přestože není přímo naše.

„Nemůžu mu brát rodiče,“ zašeptala se slzami v očích.

„Jsme i tví rodiče,“ řekla jsem příkře a zamračila jsem se.

„Ale mě jste jenom adoptovali,“ hlesla. Překvapeně jsem na ni vykulila oči a Edward na tom nebyl o moc lépe. Z očí mi začaly stékat slzy, ale nevěděla jsem, co jí na to odpovědět. „Nechci, abychom se hádali. Chci tu Evropu alespoň zkusit. Stejně mi zbývá rok a půl do konce studia.“ Pořád jsme nedokázali mluvit. Bez jakéhokoliv dalšího slova se zvedla a odešla do pokoje.

Probralo mě klapnutí dveří jejího pokoje a slzy začaly téct naplno. Schovala jsem si tvář do dlaní a začala nahlas vzlykat. Ucítila jsem Edwardovu paži kolem ramen a zhroutila jsem se mu do klína. Hladil mě po vlasech a byl potichu. Co mi měl říct? Že to bude dobrý? Nebude. Věděli jsme to oba.

„Nechci, aby odjela,“ vzlykla jsem a zase jsem se posadila. Pořádně mě objal a políbil mě na čelo. „Copak neví, jak nám tím ubližuje?“

„Ví,“ špitl. „Ale taky ví, že bychom si tím jednou museli projít. A teď by jí to hodně pomohlo.“

„Jenže jednou už bych byla psychicky připravena.“

„Nebyla,“ vzdychnul. „Nikdy bys na to nebyla připravena. Nikdo z nás.“ Nehorázně mě štvalo, že má pravdu.

„Takže co? Prostě ji necháme odjet?“ zeptala jsem se plačtivě a znovu se rozvzlykala.

„Já nevím. Nevím…“

 

Usnula jsem mu v náručí. Pláč mě vyčerpal natolik, že už jsem ani ničeho jiného nebyla schopná.

Probudila jsem se s napuchlými víčky.

„Dobré ráno,“ špitl mi Edward do ucha, ale já jen zavrtěla hlavou.

„Moc dobré nebude. Ani den.“ Povzdechl si a přitiskl se na moje záda ještě víc.

„Zvládneš to?“

„Zbývá mi něco jiného?“ povzdechla jsem si a zase mi zvlhly oči. „Už je vzhůru?“

„Jo. Včera usnula poměrně brzo, takže se vzbudila už před sedmou.“

„Mluvil jsi s ní?“ zeptala jsem se a otočila se k němu čelem.

„Ne, chtěla být sama, tak jsem se ji snažil nevnímat.“

„Čeká, že jsme se už rozhodli?“ Tak moc jsem ten rozhovor chtěla odložit na neurčito. Tak moc jsem se bála toho, že budeme obě brečet.

„Ne, myslí si, že to ještě dlouho potrvá.“ Přikývla jsem a zhluboka jsem se nadechla.

„Půjdeme za ní?“ Měla jsem chuť zavrtět negativně hlavou a zavrtat se do peřiny ještě hlouběji, ale neudělala jsem to.

 

„Faith?“ zavolala jsem na ni, když zavírala ledničku. Trhnutím se na nás otočila a nadzvedla obočí. „Chceme si s tebou promluvit,“ řekla jsem a sedla si na židli u stolu. Sedla si vedle mě a pozorně mě sledovala. „Včera jsme s tátou uvažovali nad tou Evropou,“ začala jsem a odmlčela se. Nevěděla jsem, jestli to budu schopná říct.

„Chceme s tebou ještě něco probrat,“ začala jsem. „Nerozmyslela sis to s tou Evropou?“ zeptala jsem se s nadějí, ale když zavrtěla hlavou, povzdechla jsem si.

„Asi si to budeme vyčítat, ale rozhodli jsme se, že tě tam pustíme,“ převzal slovo Edward. Překvapeně se na nás podívala a potom se k nám vrhla, aby nás objala.

„Děkuju, vážně,“ vzlykla.

„Ale máme pár podmínek,“ upozornila jsem ji. Zběsile přikývla a poslouchala.

„Zaprvé, budeš bydlet u Eleazara a zadruhé, budeš nám volat. Každý den. Kdykoliv se něco stane. I kdyby ti jenom zaskočilo, chci to vědět, jasné?“

„Nejsem malé dítě,“ mračila se.

„Chci, abys mi to slíbila,“ trvala jsem si na svém.

„Fajn, slibuju. Ale jsem si jistá, že dřív, než to stihnu já, vám to oznámí někdo jiný.“

„Dobře. Takže… Máš nějakou, která tě uchvátila?“ Zavrtěla hlavou. „Fajn. Táta tam s tebou pojede, aby sis mohla vybrat.“

„Vážně?“ vyhrkla a objala ho. „Kdy?“

„To záleží na tobě,“ pokrčil rameny a pokusil se usmát.

„Dneska?“ zeptala se a na tváři se jí objevil dokonalý úsměv.

„Už?“ podivila jsem se a ona jen přikývla.

„Nemyslíš, že je to nějak brzo?“ zeptal se překvapeně.

„Ne, chci si je projet co nejdříve a potom se v klidu rozhodovat.“ Byla tvrdohlavá, když chtěla. Tohle měla taky po mně.

„Fajn. Jdu zarezervovat letenky,“ povzdechl si a odešel do obýváku. Měla jsem být nadšená, že bude moje dcera studovat na jedné z prestižních evropských škol.

Tak proč mi bylo do breku?

 

Když jsme se na Forkském letišti loučili a já nasedala do jiného letadla než oni, bylo to zvláštní. Hrudník se mi zvláštně scvrknul, jako by se to už nikdy nemělo spravit. Muselo to někdy přijít. Ale proč to přišlo tak brzo?

První hodinu letu jsem slzela a tentokrát přinesly letušky kapesníky přímo mně. Jedna z nich vypadala, jako by se jen tak tak držela, aby se mě neptala, co mě rozbrečelo. Uklidnila jsem se a usnula jsem.

Když pro mě na letiště přijela Alice, které jsem vůbec nevolala, a objala mě, brečela jsem znovu. V tomhle stavu jsem nemohla domů. Nechtěla jsem jim to říct já. Nebo jsem to nechtěla říct alespoň Drewovi. Alice mě vzala do blízké kavárny a objednala mi zmrzlinový pohár s kopcem ovoce a horkou čokoládu.

„Všichni ví, co chce Faith udělat. Slyšeli jsme ten telefonát. Teda, Drew byl v pokoji, takže tomu jsme nic neříkali. Možná bys to měla nechat na Faith,“ radila mi.

„Jo, přesně to jsem měla v plánu. Jak se vůbec má? Teď jsem měla plnou hlavu Faith, ale pořád jsem na něho myslela.“

„Jak by? Snaží se s tím vším vypořádat. Taky to pro něho není lehké. Jasper je z jeho pocitů celý zdrblý, ale pořád se ho snaží povzbuzovat. Ani já nevím, jak to dopadne,“ řekla smutně a podívala se na lžičku kamuflážní kávy.

„Vůbec se mi nelíbí, jak to dopadlo. Když jsme si ji jako malou brali, nikdy mě nenapadlo, co budeme řešit, až bude dospělá. Připravovala jsem se na problémy s kluky, ale nikdy mě nenapadlo, že ten největší problém by mohl být můj syn.“ Pohladila mě povzbudivě po ruce a usmála se na mě.

„To nikoho, Bello. Nemohla jsi to vědět. Dostane se z toho. My všichni. I bez své schopnosti vím, že s Faith zůstaneme v kontaktu. Má k nám silné citové pouto na to, aby nás opustila navždy.“ I přesto, že mě tohle mělo povzbudit, dohnalo mě to k dalším slzám.

Domů jsme dojely až dvě hodiny po mém příjezdu. Máma se mi ihned vrhla kolem krku a společně s Rose mě uklidňovaly, že bude všechno dobré.

Kluci dojeli za pár minut ze školy. Sotva Drew vystoupil, visela jsem mu kolem krku.

„Ahoj, co tady děláš?“ zeptal se zmateně.

„No teda… tak se vítá vlastní máma?“ zeptala jsem se zhrozeně a podívala se na Emmetta a Jaspera. „Který z vás ho k tomu navedl?“

„Je mi líto, Bello, ale obávám se, že tohle má jen a jen po vás,“ zasmál se Emmett. No po mně teda drzý není.

„Kde máš zbytek?“ zeptal se a – snad nadějně – se podíval přes mé rameno.

„Museli něco zařídit, vrátí se brzo,“ řekla jsem ihned. Přimhouřil oči, ale rozhodl se to nějak neřešit.

Každý den, když se mi ozýval Edward, jsem mizela do lesa a vyptávala se. Přiletěli po týdnu a já byla neskutečně ráda, že je mám zase u sebe. Jenže to nadšení nesdíleli všichni. Faith a Drew kolem sebe chodili po špičkách a rozhodně se o sebe snažili nezavadit pohledem. Chtěli jsme je s Edwardem někam vytáhnout. Na rodinný výlet. Jenom my čtyři. Ale Faith se vymluvila, že jí není dobře a asi na ni něco leze, a Drew se prý musí učit. Vzdala jsem to. Jen jsem se snažila připravit na Faithin odjezd, který se kvapně blížil. Bylo těžké o tom nemluvit před Drewem, ale slíbila, že mu to řekne sama. Nakonec ani nemusela.

 

„Kupte nějakou zmrzlinu,“ křikla jsem za Faith a Rose, které se právě chystaly na nákupy.

„Je leden, mami,“ zasmála se Faith a zakroutila hlavou.

„Já vím, letos jsem začala pozdě,“ povzdechla jsem si. Uchechtla se a rychle přeběhla do auta, když Rose netrpělivě túrovala motor.

„Má pravdu, lásko,“ zasmál se Edward. Překvapeně jsem se na něj otočila a nadzvedla jsem obočí.

„Že to překvapuje ji, budiž. Ale tebe?“ Rozesmál se a přitulil si mě k sobě.

Konečně jsme měli zase chvilku o samotě. Ukazovala jsem Edwardovi nejrůznější vzpomínky, když nás vyrušilo auto na příjezdové cestě. Za chvíli se otevřely dveře a v nich se objevila rozradostněná Faith.

„Mám citrónovou, jahodovou a čokoládovou,“ hlásila a mávala taškou.

„To je moje dcera,“ usmála jsem se spokojeně. „Tak to dej hlavně do mrazáku, abychom z nich neměli ochucené nápoje.“ Přikývla a odtančila do kuchyně. Zdála se mi zase o něco veselejší.

Spokojeně jsem si zase položila hlavu do Edwardova klína, ale místo usměvavé tváře, kterou jsem nad sebou čekala, jsem viděla jeho nepřítomný pohled a zamračený výraz. A potom práskly dveře a Edward zamumlal:

„Drew, nedělej to!“

„Co je?“ zeptala jsem se zamračeně a posadila jsem se.

„Musím,“ procedil skrz zuby Drew. Než jsem se stihla znovu zeptat, co se děje, Faith vyšla z kuchyně a zamířila rovnou ke schodům.

„Stůj!“ ozval se Drewův naštvaný hlas. Faith se zastavila a zaraženě se na něj otočila.

„Prosím?“ zeptala se zaskočeně a sešla těch pár schodů k němu.

„Můžeš mi říct, co to znamená?“ zeptal se naštvaně a hodil jí k nohám prospekty ke školám.

„Informační letáky ke školám.“

„Vím, co to je, ale proč to máš?“

„To tě nemusí zajímat. A nemáš právo se mi hrabat v pokoji!“

„Zajímá mě to. Proč to jsou všechno internátní školy? A proč jsou všechny v Evropě? A proč je máš sakra ty?“ rozčiloval se.

„Proč? Chceš to vědět?“ zeptala se a o krok se k němu přiblížila. „Proto, že na jednu z nich přestoupím.“

Nastala chvíle ticha vyplněná jen jejich zběsilým dýcháním a ještě zběsilejším tlukotem srdce.

„Cože?“ zeptal se zaraženě.

„Slyšel jsi dobře. Na jedné z nich budu studovat,“ křikla po něm.

Další chvíle ticha.

„Kde jste ten týden byli?“ zeptal se potichu. Neodpověděla. „Kde jste ten týden s tátou byli?“ křiknul a propaloval ji naštvaným pohledem.

Sehnula se pro několik prospektů a hodila je po něm.

„Tady! Tady jsme byli. A víš co? Moc se mi tam líbilo. Už jsem tam přihlášená.“ Chtěla kolem něj projít do patra, ale chytil ji za ruku a smýkl s ní zpátky k sobě.

„To nemůžeš,“ zavrčel.

„Vážně? Kdo mi v tom zabrání? Ty?!“

„Pokud budu muset, tak jo. Nemůžeš to udělat!“

„Proč?“ křikla zoufale. „Proč bych nemohla? Proč bych měla zůstat v tomhle zapadákově? Řekni mi jeden rozumný důvod.“

„Třeba rodina? Nezáleží ti na nás? Na tom, že celou tuhle rodinu raníš? Rozvrátíš?“ Naštvaně se narovnala v zádech a zatnula ruce v pěst.

Nadechla jsem se, abych ji bránila, ale Alicino rázné zavrtění hlavy mi jasně řeklo, že to musím nechat na nich.

„Mluvila jsem o tom. Se všemi. A víš co? Sice nebyli nadšení, ale ví, že potřebuju změnu. Krom toho, stejně bych dřív nebo později odešla. Nechtějí mě přeměnit. Chtějí, abych žila lidský život. Chcete to všichni, ne? Tak proč bych tady měla zůstávat? Čím dřív se od vás odstěhuju, tím dřív se přes to všechno přenesu, tím dřív vám splním přání a budu žít jako obyčejný člověk,“ křičela na něj a v hlase byl náznak pláče.

„Nemůžeš odejít!“ zopakoval znovu.

„Proč?“ vzlykla. „Proč? Vysvětli mi to, protože já už nevím, jaké máš důvody. Musel jsi vědět, že tahle chvíle jednou přijde, tak si tady nehraj na ublíženého.“

„Řekni to rovnou, že ti na nás už nezáleží!“ Nevěřícně se na něj podívala a ruka se jí vymrštila k jeho tváři. Zachytil ji dřív, než se ho stačila vůbec dotknout.

„Jak si můžeš dovolit říct, že mi na vás nezáleží? Jak to vůbec můžeš říct? Rodina je pro mě to nejdůležitější. Právě proto odcházím. Nemůžu tady žít, jako by se nic nestalo. A nemůžu tím ostatním ubližovat.“ Tentokrát už regulérně vzlykala.

„Nemůžeš odjet,“ zašeptal. Stále držel její ruku. Druhou si ji přitáhnul k sobě a políbil ji. Cítila jsem, jak všichni ztuhli. A pak Edward sykl a Faith od sebe Drewa odstrčila. Vrazila mu facku. Stejně překvapivou, jako byl ten polibek.

„Jestli si myslíš, že mě tady takhle udržíš, tak se pleteš. Nehraj si se mnou!“ křikla a vyběhla do lesa. Všichni se na ni překvapeně dívali a někteří snad ani nedýchali.

Drew se s povzdechem otočil na nás a v očích se mu zalesklo pár slz. Potom se otočil a taky vyběhl ven. Oběhl dům a vydal se přesně na opačnou stranu než Faith.

„Je v tom až po uši, co?“

„Ne. Faith měla pravdu. Udělal to proto, aby tady zůstala,“ odpověděl Edward.

„A bude to všechno v pohodě, že jo?“ Tentokrát všichni mlčeli.

„Alice?“

„Netuším. To, že by zůstala, zvážila jenom jednou. Zatím se pořád drží původního plánu. Drew ji chce zase zadržet za každou cenu.“

„Nechci, aby odjela,“ kuňkla jsem.

„Já taky ne,“ povzdechl si Edward a objal mě. Nevydrželo to dlouho. Věděla jsem, že je musíme najít. Byli sami v lese. A moc dobře jsme věděli, že bylo plno věcí, které se jim mohly stát.

Ree

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Jalle

15)  Jalle (14.12.2012 15:46)

Bellino autíčko sa mi veľmi páči, raz si také kúpim

Alda

14)  Alda (16.03.2011 21:35)

Tato kapitola byla........ doufám, že se to dá brzy do kupy. A děkuju.

tessa

13)  tessa (22.02.2011 06:14)

Téda, doufám, že Fait a Drew budou na konec spolu a ona do tý debilní Evropy neodjede a když už, tak s Derwem.

Kapitolka byla senzační a já se těším na tu další, protože to bude jistě obrat o 180°.

12)  Sofie (21.02.2011 19:33)

Tak tohle byla naprosto bezkonkurencni kapitola.

Domik

11)  Domik (21.02.2011 18:30)

doufám, že se to vyřeší. Těším se na další!

morningstar

10)  morningstar (21.02.2011 17:45)

:'-( :'-( :'-( prosím honem další

Janeba

9)  Janeba (21.02.2011 09:57)

Ree, promiň, moc Ti toho asi nenapíšu, protože je mi smutno!
Děkuji!!

8)  Lucie (21.02.2011 06:36)

Fanny

7)  Fanny (20.02.2011 22:35)

Jsem ráda, že si Faith stojí za svým, i když to třeba není správné. A Drew si to třeba konečně uvědomí.

6)  Ashley (20.02.2011 21:55)

fíííha, tahle kapitolka byla nějak přeemocovaná;) ale krásná doufám, že si to brzy vyřeší!

eMuska

5)  eMuska (20.02.2011 21:45)

Aaaaa dokeluuuu! Drew mi príde...hm, neviem, cítim, akoby stredom môjho mozgu viedla barikáda. Na jednej strane sú moje ja, ktoré mu fandia, na druhej strane zas tie, ktoré su proti nemu. A Vierka... Obdivujem ju. Je to silná baba, ktorá si s tým poradí, celkom isto... Tešáám na pokráčko!

4)  šmudla (20.02.2011 21:37)

cooo??? ...to jsem vážně nečekla, už jsem si myslela, že si to ti dva vyříkají a bude vše OK, ale ne ...ty to celý zkomplikuješ! ...užasný, nečekaný a překrásný!!! vážně! ...už se moc moc těším na další kapitolku! ...tak prosí prosím o co nejrychlejší přidání

3)  lucka (20.02.2011 21:30)

takovej konec už ted se nemůžu dočkat další kapitoly moc pěkná povídka

2)  mary (20.02.2011 21:28)

:)

Nosska

1)  Nosska (20.02.2011 21:26)

Takový drama a celá rodinka na ně kouká jak na film:D asi to nabyl Tvůj záměr, ale bylo vtipný

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still