11.02.2011 [15:15], Ree, ze série Chyťte Víru, komentováno 11×, zobrazeno 3176×
Někdy prostě potřebujete od problémů utéct.
Let do Seattelu trval několik hodin, které jsme obě dvě prospaly. Výhody první třídy byly jasné – soukromí. Když Faith prvních pár minut brečela, všimly si nás jenom letušky a donesly mi krabici kapesníků.
Cesta z Forkského letiště k nám domů trvala taxíkem hrozně dlouho. Nechaly jsme se vysadit před odbočkou k domu a zbytek došly pěšky. Obě jsme si potřebovaly provětrat hlavu.
Už z dálky byly vidět ty prosklené stěny a vysoká tráva před domem. Tenhle domov jsem milovala. Tady jsem žila, když se mi život překopal úplně od základů. Měla jsem na Forks hodně vzpomínek. A většina z nich byla úžasná.
Dveře se moc nechtěly odlepit od rámu, ale s trochou síly se mi to povedlo. Celý dům pokrývala souvislá vrstva prachu a většinu věcí i bílé plachty.
„Je to tady větší, než si pamatuju,“ hlesla Faith a rozhlédla se kolem.
„Jo. A budeme to muset uklidit,“ povzdechla jsem si, ale ve Faithině tváři se objevilo větší nadšení.
„To nevadí, alespoň se zabavíme.“ S úsměvem jsem se na ni otočila a přikývla jsem.
„Dobře, ale nejdřív pojedeme nakoupit nějaké potraviny, abychom neumřely hlady.“
„Fajn. A čím?“ nadzvedla obočí. Pousmála jsem se a bez řečí se vydala do garáže. Šla potichu za mnou a když se otevřely vrata, překvapeně vydechla.
„Páni, čí je?“ zeptala se překvapeně. Spokojeně jsem přešla k autíčku a pohladila ho po kapotě.
„Moje. Tímhle jsem jezdila, když jsi ještě nebyla u nás. Babička s dědou mi ho sice kvůli velké nápadnosti nedovolovali moc projíždět, ale milovala jsem ho.“ Otevřela jsem dveře a sedla si za volant. Tolik mi to chybělo.
Pořád stejně fascinovaně si sedla vedle mě a automaticky si zapnula bezpečnostní pás.
„Hodná holka,“ usmála jsem se a nastartovala. Benzín zůstal v nádrži od poslední návštěvy Emmetta a Rose. Teda alespoň zbytek, takže jsme mohly jet.
Z benzínové stanice jsme se vydaly rovnou do místní samoobsluhy. Bylo dost pozdě a já doufala, že budou mít ještě otevřeno. A taky, že tady vůbec ještě nějaká bude. Přece jen jsme tady dlouho nebyli.
Skoro nic se tady nezměnilo.
Nakoupily jsme nějaké potraviny a plno čistících prostředků. Žena za pultem se na mě zkoumavě dívala, zatímco markovala zboží. Vypadly jsem co nejdříve, aby jí nestihlo dojít, že mě třeba znala, když ještě chodila do školy.
Měla jsem namířeno přímo domů, ale když jsme projížděly kolem jedné budovy, došlo mi, že ji moc dobře znám. Nezaváhala jsem a okamžitě odbočila do uličky a zastavila auto.
„Co je?“ podivila se Faith a zkoumavě se na mě dívala.
„Jenom se chci na něco podívat,“ usmála jsem se na ni a vystoupila. Rychle si odepnula pás a doběhla mě těsně před vchodem do budovy. Vzala jsem za kliku a s potěšením jsem zjistila, že je odemčeno. Vyšly jsme po kovových točitých schodech až do prvního patra a ihned zahnuly doleva. Před námi se objevily dvojité prosklené dveře, na jedné půlce polepené barvami na sklo. Váhavě jsem je otevřela a nakoukla dovnitř. Nic se tady nezměnilo.
„Přejete si?“ zeptala se dívka u okna, v ruce paletu a barvy a modrou košili upatlanou všemi barvami.
„Ehm, ano. Tenhle ateliér patří mé rodině. Jen jsem se chtěla podívat, jak to tady vypadá,“ řekla jsem a rozhlížela se kolem. Po tváři se jí mihlo překvapení, odložila náčiní a ruce si utřela do košile.
„Paní Cullenová?“ ujistila se s úsměvem a když jsem přikývla, přišla ke mně a natáhla ruku. Dřív, než jsem ji stihla chytit a stisknout, ji zase stáhla a začala si ji otírat do košile.
„Omlouvám se, jsem umatlaná od barev, nechci vás zašpinit.“
„To je to nejhezčí umatlání, jaké existuje,“ zasmála jsem se a teprve teď mi došlo, že tady se mnou byla i Faith, ohlédla jsem se za sebe, ale nebyla tam. Našla jsem ji stát až u severní zdi a zírat na ni. Usmála jsem se a přešla jsem až k ní.
Chytla jsem ji kolem ramen a podívala se na její užaslý obličej.
„Kdo je to?“ zeptala se zaskočeně, ale bylo mi jasné, že je to jenom řečnická otázka.
„Holčička, která mi pohnula světem,“ usmála jsem se na ni.
„Máma to tady chtěla nechat vymalovat, ale nedokázala jsem dát ten obrázek pryč. Uchvátil mě, sotva jsem ho poprvé uviděla. Kdo ho maloval?“ objevila se vedle mě najednou ta dívka.
„Já,“ odpověděla jsem pyšně a bylo mi jedno, jak divně to zní.
„Opravdu? Vždyť mí rodiče si ten objekt pronajímají už asi 10 let,“ otočila se na mě nevěřícně. „Kolik vám bylo?“
„Byla jsem hodně mladá. Kreslení mi vždycky šlo. Jsem ráda, že jste to nenechala zamalovat.“
Ještě chvíli jsme se vybavovaly, než se podívala na hodinky a vyjekla, že už dávno měla být doma. Nabídla nám, že se můžeme kdykoliv zase stavit.
Slíbily jsme jí to.
Domů jsme dojely až za tmy, já s připitomělým úsměvem na rtech.
„To byl tvůj první ateliér?“ zeptala se Faith a rozvalila se na pohovku, která byla jako jediná obyvatelná.
„Dal mi ho tvůj táta ty první Vánoce, co jsi byla u nás. Ten rok jsem měla podanou přihlášku na uměleckou školu v Evropě. Jenže potom jsme tě dostali do péče a i když mě přijali, nebyla jsem schopna odejít. Tak mi dal alespoň tenhle ateliér. Pamatuju si, jak jsem byla hrozně dojatá,“ zasmála jsem se. „Máma to celé zrenovovala, ten původní byl v dezolátním stavu. Nechala ho vymalovat, ale jednu stěnu mi nechala volnou, kdybych si tam chtěla namalovat něco sama. Ten den, kdy to dodělali, jsme tam s tátou a s tebou jely. Hned jsem věděla, co tam namaluju. Chtěla jsem, ať mi tu malou holčičku připomíná i něco jiného, než jenom fotky.“
Podívala se na mě a nakonec mi položila hlavu do klína.
„Nikdy jsi mi neřekla, jak jste se s tátou poznali a jak jste se dali dohromady,“ zacvrlikala zvědavě. Pohladila jsem ji po vlasech a ponořila jsem se do vzpomínek.
„V 70. letech jsme žili v Chicagu. Táta tam měl místo primáře chirurgie, máma měla plno zakázek a ostatní chodili na vysoké. Tehdy jsem vypadala asi na třináct let, ale ještě pořád jsem rychle rostla, takže jsem zůstávala doma. Máma byla ten den zařizovat něco ve městě. Pamatuju si, že jsem se zrovna dívala na televizi, když před domem prudce zastavilo dědovo auto. Než jsem stihla dojít ke dveřím, proběhl kolem mě až do své pracovny. Hrozně mě to vylekalo. Běžela jsem za ním a když jsem otevřela dveře, uviděla jsem ležet na lehátku tvého tátu. Srdce mu tlouklo hrozně slabě a byl celý potlučený. Ptala jsem se dědy, co se stalo, ale on mě vyhodil za dveře. Slyšela jsem tlumený křik a měla hrozné nutkání tam zase vejít, ale slíbila jsem dědovi, že se nebudu dívat. Když se otevřely dveře, poslal mě pro vodu a ručníky, abych mu je donesla do sklepa. Když jsem tam přišla, už tam měl postel a na něm jeho. Pomohla jsem mu umýt ty odřeniny a on mi mezitím vyprávěl, co se stalo,“ odmlčela jsem se.
Faith se na mě soustředěně dívala a když jsem na její vkus dlouho nemluvila, popohnala mě.
„Tehdy se v Chicagu stavělo docela dost výškových budov a tvůj táta na jedné z nich pracoval. V té době jim bezpečnost moc neříkala. Obědvali na trámech několik set metrů nad zemí a neměli žádné jištění. Na tátu tehdy spadl nějaký trám a shodil ho z lešení. Spadl ze stometrové výšky a hrozně se potloukl. Dovezli ho do nemocnice v den, kdy měl službu děda. Měl hodně zranění a většina z nich mu nedávala šanci žít. Nevím, jak to děda udělal, ale dostal ho odtamtud a přivezl ho k nám, aby ho mohl přeměnit. Když se probudil, nebyl moc nadšený tím, co se z něj stalo, ale nic dědovi nevyčítal. Zachránil ho,“ usmála jsem se na ni.
„A jak jste se dali dohromady?“ zeptala se zvídavě.
„Jsi hrozně zvědavá,“ zasmála jsem se.
„Já vím,“ přiznala, „ale tohle mě hrozně zajímá.“
„Měli jsme se rádi, ale jenom jako sourozenci. Oba jsme rádi četli, milovali jsme hudbu. Měli jsme toho plno společného, ale ani jednoho nenapadlo, že bychom někdy byli něco víc. A dlouho to nenapadlo ani nikoho jiného. Jenže potom si teta Alice usmyslela, že nás dá dohromady. Úspěšně jsme jí to sabotovali. Když nám koupila lístky do kina, že si chtějí udělat hezký večer v párech, šli jsme tam, ale pořád jsme se brali jako sourozenci. A potom jsi přišla ty. Potřebovala jsem tě dostat do péče a jedinou možností byla svatba. Nechali jsme si zfalšovat doklady, ale museli jsme mít společný pokoj. Když jsi k nám potom přišla, trávili jsme spolu veškerý čas. Jednou odešla celá rodina na lov a my tři jsme zůstali doma sami.“ Usmála jsem se nad tou vzpomínkou. „Dala jsem tě spát a chvíli u tebe ještě byla, když přišel do pokoje. Řekl mi, že jsi mě hrozně změnila, že jsem vyrostla. Dospěla. A potom mě políbil. Jenže jsme tě málem probudili, tak táta odešel a já se s tebou ještě rozloučila. Když jsem potom za sebou zavřela dveře, najednou jsem nevěděla, jak se k němu chovat. Došlo mi, že k němu taky něco cítím, ale celá ta situace byla divná. Chtěla jsem utéct, jenže on mě prokouknul. Vyklopila jsem mu svoje obavy a on mě znovu políbil. Od té doby jsme spolu,“ usmála jsem se a podívala se na ni. Oči se jí už zavíraly, ale na tváři měla úsměv.
„Vážně jsi tátovi málem utekla?“ zeptala se ospale.
„Jo. Do té doby jsem ho brala jako bratra. Až ten večer mi seplo, co k němu doopravdy cítím. Jenže potom jsem nevěděla, jak to všechno myslel. Jestli to byl jenom popud, nebo jestli to myslel vážně.“
„Proč to tak nebylo i u mě?“ zeptala se smutně. Povzdechla jsem si.
„Musíš tomu dát čas. Spraví se to, slibuju.“ Neochotně přikývla. „A teď půjdeme do postele, obě jsme pořádně utahané.“
„Fajn,“ zahuhlala a pomalu se postavila.
Spaly jsme v naši bývalé ložnici. Faith neměla ani sílu si to prohlížet a padla unaveně do postele. Já ji následovala.
Probudily jsme se až před polednem. Faith začala být neklidná a probudila i mě.
„Ahoj,“ zachraptěla ospale.
„Dobré ráno,“ pozdravila jsem a protřela si unavený obličej. „Zajdu si do sprchy, klidně ještě lež.“ Neznatelně přikývla a já jsem se vydala do koupelny. Vážně to tady potřebovalo uklidit.
Chvíli trvalo, než začala voda téct, ale nakonec jsem se dočkala. Jen zabalená v ručníku jsem se vrátila do pokoje a zastavila se ve dveřích. Faith ospale stála u stěny a pozorovala malou postýlku.
„Je jeho, že?“ zeptala se, zřejmě slyšela otevření dveří.
„Ano.“
„Je to zvláštní. Je mladší než já, ale vždycky opatroval on mě,“ pousmála se.
„Vždycky byl silnější než ty. Jsi křehký člověk. Už odmala jsme mu to vtloukali do hlavy. Bylo to přirozené, že se staral o tvé bezpečí.“ S povzdechem se na mě otočila.
„Myslíš, že mě odmítl proto, abych se nechtěla nechat přeměnit?“ zeptala se s nadějí. Nedokázala jsem jí odpovědět. Netušila jsem, co k ní cítí. Nevěděla jsem, jestli ta reakce byla šokem, nebo ji opravdu bere jenom jako sestru.
Vyložila si mé mlčení po svém a sebrala z kufru své oblečení.
„Takže ne,“ konstatovala, když kolem mě procházela do koupelny.
„Faith, počkej,“ hlesla jsem bezmocně. Zastavila se ve dveřích a otočila se na mě.
„To je dobrý.“
Nebylo to dobrý.
Slyšela jsem ji ve sprše brečet.
Než vylezla ven, zavolala jsem Edwardovi.
„Ahoj, lásko, jak se máte?“ ozvalo se, sotva po prvním zazvonění zvedl sluchátko.
„Před chvíli jsme vstaly. Zatím to celkem jde. Včera jsme se stavily v ateliéru a potom jsme strávily večer vzpomínáním. Ptala se na naši minulost. Na chvíli se zdálo, že se z toho dostává, ale teď zase brečela ve sprše.“ Tlumeně zaklel a slyšela jsem Rose, jak na něj volá, aby něco vzkázal.
„Rose vzkazuje, že ji máš vzít nakupovat, tam nebude mít myšlenky na nic jiného, než že tě nemá ráda,“ uchechtl se. Jo, moje dcera prostě nákupy nesnášela. Byla po mně.
„Že Rose pěkně děkuju,“ usmála jsem se.
„Zvládáš to tam? Kdyby něco, klidně přijedu,“ vrátil se Edward zase k tomu vážnému tónu.
„Ne, je lepší, když jsme tady samy dvě. Může se z toho vymluvit, vybrečet. Kdyby tady byl někdo jiný, uzavře se zase do sebe.“
„Dobře. Kdybys potřebovala, můžu tam být do pár hodin,“ kladl mi na srdce.
„Já vím. Díky. A co Drew?“
„Pomalu nevylézá z pokoje a přemýšlí. Ještě se pro nic nerozhodl. Ani jednou. Alice taky neví,“ odpověděl tišším hlasem. Slyšela jsem klapnout dveře koupelny a následně pokoje.
„Dobře. Faith už jde, chceš s ní mluvit?“
„Určitě.“
Faith sešla schody a než jsem stihla cokoliv říct, začala mluvit.
„Přemýšlela jsem,“ začala. S mobilem u ucha jsem se k ní otočila, ale ona se dívala jen na špičky bot. „Přemýšlela jsem, jaké to bude, až se vrátíme domů, a rozhodla jsem se, co musím udělat. Mami, chtěla bych na internát. Do Evropy,“ zašeptala a konečně ke mně zvedla pohled.
Překvapeně jsem na ni zírala a mobil mi vypadl z rukou.
10) Linfe (14.02.2011 10:18)
Šmankote, až do Evropy. No to je nadělení
9) eMuska (11.02.2011 23:22)
Edwarda musí teraz práve porážať, keď Bella šmacla mobil o zem... Ale Vierka by mi to predsa neurpbila, nie? Myslím, že jej to vnuklo mamkino rozprávanie, nie? Keď jej hovorila, že malal ísť do Európy.
Jo - a ja si trošku zafantazírujem: Ona pôjde na školu a Drew bude utekať za ňou joooo!
A Edwaed sa ponúka, že dôjde...
Tešáám na pokráčko!
7) mary (11.02.2011 20:51)
útěk beru, ale že by musela až do Evropy???? To je trošku přehnaná reakce. Co jí říká postavit se problémům čelem
6) Fanny (11.02.2011 18:49)
Krásná kapitola, plná vzpomínek. A ten konec byl sice nečekaný, ale až tak moc mě nepřekvapil.
5) Janeba (11.02.2011 18:23)
Ree, to snad nemyslíš vážně?! Jsi jejich matka, koukej to dát dopořádku! Stejně Tě mám ráda!
Děkuji!!
4) Domik (11.02.2011 18:09)
To vzpomínání bylo nádherný. Jen ten konec. Doufám, že nastane zvrat a ona nikam neodjede. Těším se na další!
2) morningstar (11.02.2011 17:13)
11) Alda (16.03.2011 21:31)
Mě je Faith moc líto. Ree, musíč s tím něco dělat. Děkuju.