Sekce

Galerie

/gallery/Chyťte Víru.jpg

To, že vám na někom záleží, zjistíte, až se ten dotyčný na nějakou dobu vytratí z vašeho života. Zvlášť, pokud je to taková malá culíkatá holka, která si omotá kolem prstu každého.

Ze sociálky se mi o malé Faith ještě pořád neozvali a já ani nevěděla, jestli je ještě vůbec ve Státech. Nakonec jsem se rozhodla převzít situaci do vlastních rukou a našla si jejich číslo.

Po pár minutách dohadování, jestli mám, nebo nemám právo vědět, co se s Faith stalo, se sluchátko dostalo k Agnes Bennington. Po telefonu byla stejně nepříjemná jako na pohled. Potlačila jsem chuť seřvat ji, jak to, že mi ještě nedala vědět, protože bych se zřejmě nedozvěděla vůbec nic.

Agnes mi oznámila, že jediná žijící příbuzná, kterou našli, je Faithina babička, která ji do své péče nechce, tudíž bude umístěna v dětském domově. Po dalších pár minutách dohadování, kdy mi výslovně zakazovala se s ní setkávat, protože by to pro ni byl šok, mi sprostě položila sluchátko. Tentokrát jsem nic nepotlačovala. Regulérně jsem vrčela. Doufala jsem, že ji alespoň prozatím umístili do nějakého domova v okolí.

Obvolala jsem jich několik. Forks, Port Angeles, Port Townsend, Neilton, Seattle, nikde nebyla. Nakonec mi máma přinesla číslo na Dětský domov v Olympii, který nedávno renovovala. To byla moje poslední naděje.

Sluchátko zvedla příjemná žena. Představila se jako ředitelka domova a zeptala se, co potřebuju. Vylíčila jsem jí svůj dotaz na malou hnědovlásku s delšími vlasy a kakaovýma očima, které před měsícem zemřeli při autonehodě rodiče. Dřív, než odpověděla, zeptala se mě, proč mě to zajímá. Mohla jsem říct, že jsem ji zachránila, nebo že jsem její kamarádka, ale já vsadila raději na jistotu.

„Jsem ze sociálky. Kolegyně, která na jejím případu dělala, má dovolenou a nestihla to založit do složky. Je možné, že jsme našli někoho z jejích příbuzných, takže bych s tou malou potřebovala mluvit.“ Chvíli uvažovala. Už jsem se bála, že mou lež prokoukla, když se ze sluchátka ozval její hlas:

„Ano, je tady. Přijeďte, kdy budete potřebovat.“

„Dorazím ještě dneska,“ řekla jsem až moc horlivě a položila sluchátko.

Hodila jsem na sebe společenské kalhoty, košili a sáčko, abych vypadala věrohodně. K tomu přidala brýle s tlustými černými obroučkami a vlasy si vyčesala vysoko do culíku. Popadla jsem kabelku a seběhla dolů. Už jsem měla v ruce klíčky od svého Maserati, když mi došlo, že to nebude nejlepší volba.

Otočila jsem se po pokoji, když mi pohled spočinul na Edwardovi. Vítězně jsem se usmála.

„Nechceš si dneska vzít Maserati? Potřebovala bych Volvo.“

„To už by byl nenápadnější Aston,“ zasmál se. „Zkus si říct tátovi o Mercedes, dneska má volno.“

„Tati?“ zavolala jsem do domu.

„Klíčky jsou v kuchyni na stole,“ zavolal zpátky.

Ještě jsem houkla poděkování a s klíčkama v ruce vyběhla ven. Po cestě jsem koupila velkého plyšového medvěda a připoutala ho na sedadlo spolujezdce. Čím víc jsem se blížila cíli, tím jsem byla nervóznější. Nevěděla jsem, jestli mě pozná. Jestli mě bude chtít vidět, nebo jestli ji neublížím, když zase odjedu. Teď už mi to nepřipadalo jako moc dobrý nápad, ale byla jsem dost daleko na to, abych se vracela.

Pět minut po šesté hodině večerní jsem parkovala před dětským domovem. I s plyšákem v ruce jsem stála před branou a nutila své nohy k chůzi. Nakonec mě probral až nějaký kluk, který si hrál na zahradě.

„Kdo jste?“ zeptal se zvědavě.

„Ahoj,“ pozdravila jsem s úsměvem. „Potřebovala bych najít paní ředitelku. Dovedeš mě za ní?“ Přikývl a počkal, než přejdu přes bránu. Vedl mě bludištěm několika chodeb, dokud se nezastavil u dřevěných dveří. Ukázal na ně a když jsem poděkovala, utekl někde pryč.

Zhluboka jsem se nadechla a zaklepala. Po hlasitém Dále, které by nepřeslechlo ani lidské ucho, jsem vstoupila do malé, útulné kanceláře. Po stěnách bylo plno zarámovaných fotek dětí a občas se mezi nimi objevil namalovaný obrázek. Uprostřed místnosti, pár metrů před oknem, stál masivní bukový stůl a za ním mladá, příjemná žena popíjející kafe z hrníčku Paní ředitelce z lásky, který jí vyrobilo některé z dětí.

„Isabella Cullenová,“ představila jsem se a podala jí ruku, „ráno jsem vám volala, kvůli té dívce.“

„Ano, vzpomínám si,“ usmála se. „Faith je úžasná holčička, ale nechce se s nikým bavit. Pár starších děvčat jí chtělo nějak zabavit, ale nejdříve začala trucovat a potom s brekem utekla do pokoje.“

„Musí to být pro ni velmi těžké,“ řekla jsem profesionálním hlasem, ačkoli se mnou cloumaly veškeré emoce. Teď jsem konečně ocenila ty léta sebeovládání a přetvařování.

„Mohla bych ji vidět?“

„Jistě, právě mají večeři. Ukážu vám, kde je jídelna.“

Chodbou mě vedla pořád dál a dál kolem pokojů a kulturní místnosti, až jsme došli na její konec, kterému vévodila velká jídelna s pohádkovými postavičkami po stěnách. Celou místností se rozléhal dětský řev a smích. Navzájem si z talířů kradli chleby a dělali znechucené úšklebky nad dnešním menu. Jen uprostřed u stěny stál stůl a u něj seděla osamocená Faith.

„Nemá ráda společnost. Několikrát jsme se ji snažili přesadit k dětem, ale pokaždé si vzala svůj talíř a odešla k tomu stolu. Potřebuje čas, aby se zabydlela. Mám ještě nějakou práci. Nechávám vás tu s ní, za chvíli byste tady měly mít klid. V devět má večerku, do té doby máte čas.“ Přikývla jsem, že rozumím. Vrátila se zpátky do kanceláře a já se rozešla jejím směrem. Klapot mých podpatků upoutal pozornost všech dětí, jen Faith stále hleděla do svého hrníčku a mračila se na něj. Zastavila jsem se asi deset metrů od jejího stolu a zavolala na ni. Když mě našla pohledem, její výraz najednou ožil. Seskočila z židličky a rozeběhla se ke mně. Dřepla jsem si, abych ji měla blíž, a roztáhla náruč. Vletěla do ní a pověsila se mi kolem krku.

„Chyběla jsi mi,“ zamumlala mi do ramene.

„Ty mně taky, holčičko. Ráda tě vidím,“ usmála jsem se a políbila ji na čelíčko. Po rance zbyla už jenom malá památka. „Jak se máš?“

Odtáhla se ode mě a zaškaredila se.

„Nechci tady být. Chci jet domů.“ Znovu jsem ji objala.

„Já vím, miláčku, ale ještě nemůžeš. Musíš ještě pár dní zůstat tady.“

„A pšijdeš si pro mě potom?“ zeptala se s nadějí v hlase a psíma očima. Nechtěla jsem, ale ten její pohled mě donutil, abych to slíbila.

„Udělám všechno pro to, abychom brzo byly spolu, ano? Ale teď se musíš najíst, a potom mi nakreslíš nějaký hezký obrázek.“ Nadšeně přikývla a vrátila se ke stolu. Vzala si do ruky krajíc chleba, kousla si a s plnou pusou mi nabídla taky.

„Ne, děkuju, to je tvoje večeře,“ usmála jsem se na ni a podala jí čaj, aby sousto mohla zapít. Za chvíli v sobě měla celou večeři a vychovatelky ji jen spokojeně pozorovaly. Seskočila z židličky a natáhla ke mně ruku. Bez váhání jsem ji chytila a nechala se odvést do jejího pokoje.

„Kde máš kamarádku?“ zeptala jsem se, když jsem si všimla, že jsou na pokoji dvě postele. Jen pokrčila ramínky a lehla si na zem, aby zpod postele mohla vyhrabat pastelky. Sedla si před postel a rozložila si před sebe papíry, jeden podala i mně. Sedla jsem si vedle ní a spokojeně ji pozorovala. Byla úžasná. Vystačila si sama. Stačilo jí vědomí, že jsem tam s ní. Když jsem ji tak pozorovala, něco mě napadlo. Z poličky jsem si sundala jednu větší knihu v tvrdých deskách, mezi pastelkami našla obyčejnou tužku a začala kreslit. Zatímco Faith nakreslila plno obrázků, já stihla jen jeden – ji, jak maluje.

Čas utekl hrozně rychle, když se ve dveřích objevila jedna z vychovatelek a oznámila mi, že už je večerka a Faith se musí jít okoupat a do postele. Poprosila jsem ji, jestli bych se o to nemohla postarat sama. Chvíli váhala, ale potom kolem přeběhlo stádo dětí, tak v rychlosti přikývla a vypařila se za nimi.

„Schovej pastelky, musíš se jít okoupat,“ usmála jsem se a pohladila ji po vláskách.

Vyskočila na nohy a s pyšným Na mi podala hordu obrázků, které namalovala. Poděkovala jsem jí a podala jí svůj obrázek, aby věděla, že na ni někdo myslí. Její reakce mě překvapila.

Zamračila se.

„Tvůj je hezčí,“ řekla smutně a se skloněnou hlavou. Musela jsem se rozesmát.

„Zlatíčko, až budeš tak stará jako já, taky budeš umět tak krásně kreslit. Krom toho, tvoje obrázky jsou krásné.“

„Monica šíkala, že neumím kreslit,“ stěžovala si.

„Monica ti jenom závidí,“ uklidňovala jsem ji. Povedlo se, zase se smála. Jenže další větou se její výraz zase zakabonil.

„Tak pojď, půjdeme tě okoupat.“

Nechtělo se jí, protestovala. Ale když jsem ji postrašila, že špinavé děti nedostávají dárečky, sama od sebe se začala svlékat. Pomohla jsem jí se namydlit i opláchnout, a potom ji převlekla do pyžamka s velkým kačerem.

„Kampak, dámo?“ zadržela jsem ji, když cupitala zpátky do pokoje. „A kdo si bude mýt zuby?“ Ramínka jí poklesla a zase se zamračila.

„Musím?“ ujistila se.

„Musíš,“ přikývla jsem a ukázala k umývadlu. Nelíbilo se jí to, ale poslechla. Přistavila si židličku, chytila se umyvadla a stoupla si na ni. Ze skleničky si vzala malý kartáček a nakypala na ni trochu dětské pasty. Ležérně si přejela po zubech a myslela si, že jí to projde.

Neprošlo.

„Dej mi to,“ zasmála jsem se a vzala jí kartáček z ruky. „Ukaž zoubky.“

Vycenila na mě nepravidelnou řadu několika zubů. Byla vážně roztomilá. Velké mezery mezi asi deseti zubama, které už měla, respektive ještě měla.

Do postele jsem ji uložila o pár minut později.

„Zase přijdu, ano?“ zašeptala jsem a až po krk ji přikryla.

„Pšísaháš?“ zašišlala.

„Přísahám,“ ujistila jsem ji a políbila na čelo. „Teď už spi. Méďa tu na tebe bude dávat pozor.“ Přisunula jsem plyšáka až k její posteli, aby na něho kdykoliv v noci dosáhla, a potichu za sebou zaklapla dveře.

Když jsem nasedala do auta, změnila jsem Alicino vidění budoucnosti. Potřebovala jsem uvažovat o Faith. Sama. Bez Alice. Po dlouhé době se mi zase můj dar vyplatil. Teď by měla vidět, jak jedu nočními městy Washingtonu a celou cestu si zpívám.

Věděla jsem, že pro ni musím něco udělat. Nechtěla jsem, aby se trápila. Chtěla jsem ji nějak zachránit. Ale nevěděla jsem jak. Cestou mě napadlo pár řešení, které jsem hned zahnala do koutku mysli. Jedno se však pořád dralo na hladinu. Pohrávala jsem si s pro a proti, a čím víc jsem se blížila k domovu, tím se ten nápad stával reálnějším. A když jsem před domem vystoupila z auta, byla jsem pevně rozhodnutá, co udělám.

Byla jsem tak nadšená, že jsem si nehlídala Alice, a z domu se ozvaly dvě rozporuplné odpovědi.

„Ano,“ výskla Alice.

„Ne,“ vyděsil se Edward.

„Tak už zas naráží do stromů,“ povzdechla si Alice a kecla sebou vedle Jaspera. Jo, to máš za to!

„Ahoj,“ pozdravila jsem do plného domu. Všichni byli v obýváku. Teda skoro všichni.

Nevyruším je z něčeho, když je zavolám dolů, že ne? ujistila jsem se.

Edward se zasmál.

„Vy dvě hrdličky, jste očekávání dole,“ řekl stejně hlasitě, jako by mluvil s člověkem a sotva to dořekl, byli dole i oni.

Máma právě přišla z kuchyně s plným talířem jídla.

„Jak se má malá?“ zeptala se s úsměvem a vrazila mi talíř do rukou. Ačkoli jsem měla hlad a ta vůně můj prázdný žaludek vážně dráždila, položila jsem ho na stůl a sedla si na zem.

„Má se… dobře, fyzicky. S nikým nekomunikuje a hraje si zásadně sama. Ale když jsem přišla, celá se rozzářila,“ usmála jsem se a vrátila se o pár hodin zpátky. „Byla nadšená už jenom z toho, že tam jsem. Jenže vím, že hned, jak se vzbudí, bude zase stejná jako předtím.“

„Zlepší se. Brzo se určitě najde nějaká rodina, která si ji k sobě vezme,“ uklidňovala mě a tak mi nechtěně přihrála.

„Jo, ehm, o tom jsem s vámi chtěla mluvit,“ začala jsem nesměle. „Dost jsem uvažovala o tom, jak jí pomoct, ale nenapadlo mě jiné řešení. Rozhodla jsem se ji adoptovat,“ vyhrkla jsem ze sebe a konečně se na ně podívala. Všichni se tvářili překvapeně a vyděšeně. Až na Alice. I Edward byl stále v šoku.

„Zlatíčko, já… nemyslím si, že by to byl nejlepší nápad,“ začala opatrně máma. „Jsme upíři. A děti mají tendenci se často zranit.“

„Jste dost silní na to, aby jste trochu krve vydrželi.“

„Ne všichni. Nejsem si jistý, že bych to zvládl.“

„Jaspere, vím, že si pořád myslíš, že jsi nejslabší z nás, co se týče odolávání krve, ale není to pravda. Možná kdysi. Pořád se podceňuješ, ale jsi dost silný. Nedávno, když jsi pomáhal té dívce z parkoviště, možná sis toho nevšimnul, ale když spadla, odřela si koleno. Tekla jí z něj krev, ale ty jsi to ignoroval. Přestaň k sobě být tak sebekritický. Věř si trochu,“ pobídla jsem ho. Vděčně se na mě usmál. „Já vám věřím, všem, ale vím, jak je nepříjemná ta touha po krvi. A to jsem jenom poloviční upír. Nechci vám to stěžovat. Rozhodla jsem se, že…“ Nebyla jsem si jistá, jestli to chci říct. Na jedné straně se mi nechtělo, ale když jsem si vzpomněla na tu malou, věděla jsem, že nemám na vybranou.

Tentokrát se nesouhlas ozval z obou stran.

„Odstěhujeme se.“

Ree

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

13)  Jalle (11.12.2012 15:11)

som zvedavá aký vzťah majú E a B

Alda

12)  Alda (04.03.2011 17:48)

Ree, jenom se chci zeptat Bella si tu malou vezme ??? Jenom přemýšlím , jestli Faith padne do náruče Belly a ona si ji doopravdy vezme (k sobě domů.) Jinak moc krásná a hodně emocionální povídka . A já běžím na další kapitolu. Nemůžu se na ni dočkat. A pořád se mi honí hlavou, jak to asi může dopadnout. Děkuju moc !!!

Janeba

11)  Janeba (21.01.2011 08:55)

Ree, nádherná kapitolka, která má v sobě naprosto všechno, čeho jsem se bála! Je naprosto plná a překypující emocemi které se derou na povrch! Malá Faith je úžasná a Bella vlastně taky!
Děkuji!!

Linfe

10)  Linfe (10.01.2011 14:56)

Teda bylo to docela překvapení zjistit, že Edward je také součástí této rodiny. Jestli jsem měla alespoň malou představu, jak by se příběh mohl vyvíjet teď už nemám žádnou. A o to víc mě ten příběh přitahuje.

eMuska

9)  eMuska (04.01.2011 18:54)

Moje nervy! Faith je úplne dokonalá! Ja ju chcem domov! Rozprávkové! Som zvedavá, ako to bude pokračovať!

Gassie

8)  Gassie (09.10.2010 17:04)

Krásná povídka.

7)  Rene5esme (09.10.2010 15:09)

Jéé to je úžesná povídka

6)  SofiaN (09.10.2010 12:11)

5)  Lucie (09.10.2010 08:45)

4)  hellokitty (09.10.2010 00:16)

3)  elie_darrem (08.10.2010 21:45)

skvělé nemohla jsem se dočkat další kapitoly jsem zvědavá jak se to vyřeší

Evelyn

2)  Evelyn (08.10.2010 21:08)

Víš co? Fait je úžasná. Takový brouček... Chováním mi hrozně připomíná mého oblíbeného svěřence ve školce.

1)  Ewik (08.10.2010 20:42)

Krása, ale bude třeba Bella s Edíkem?

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Cullen boys