Sekce

Galerie

/gallery/Chyťte Víru.jpg

Bella, poloupírka, je při cestě ze školy svědkem dopravní nehody, ze které se zachrání jen malá holčička - Faith (Víra). Její osud je zpečetěn, když se jí jediná žijící příbuzná zřekne a pošlou ji do domova. Jenže i za tu chvilku, kterou s ní Bella strávila, si ji Faith dokázala omotat kolem prstu. Bella bude dělat všechno pro to, aby ji dostala do své péče. I kdyby to znamenalo vzít si cizího muže.

Hudba

„You never go. You´r always here. Under my skin. I cannot run away. Faaaaaading slooowlyyyyy.“ Jízda domů probíhala v klidu. Cesty byly trochu mokré z letního deště před pár minutami a slunce už nevysvitlo. Občas se objevil nějaký blbec, který se mě snažil předjet přes plnou čáru. A to jsem nejela zrovna nejpomaleji.

„I'd give it all to you. Letting go of me. Reaching as I fall. I know it's already over now.“ Konečně jsem si v autě zase mohla zpívat. A konečně jsem jela svým broučkem. Po většinu roku mi to bylo zakázáno z důvodu okázalosti. Nechceme na sebe upozorňovat, že? Jako by to moji sourozenci nedělali. Jasně, není to jejich vina, působí tak na lidi. Ale myslím, že moje auto by toho už moc nevytrhlo. Ještěže i tady existují jednou ročně slunečné dny.

Motor autíčka tiše předl a slunce mi ohřívalo tvář.

„Nothing left to lose. Loving you again. I know it's already over, already over n-sakra!“ vykřikla jsem a dupla na brzdy. Auto se otočilo o 90° a zastavilo v protisměru. Chvíli jsem zírala před sebe, ale potom jsem si uvědomila, co mě donutilo zastavit.

„Do hajzlu!“ zaklela jsem a snažila se odepnout pás. Z auta, které před pár sekundami dostalo smyk a narazilo do stromu se kouřilo. Když se to konečně povedlo a já vystoupila, do nosu mě udeřila silná vůně lidské krve. Ananasová s trochou citrónu a frézie, vůně jehličí a orchideje, a špetka bukového dřeva a citrónu. V tuhle chvíli se mi hodilo, že jsem se nechala přemluvit a krev si dopřávám jen v malém množství.

Do normálního stavu mě dostalo až skřípění brzd a dva muži, kteří se ptali, co se stalo. Bez odpovědi jsem se rozeběhla k tomu autu a těsně před ním se zastavila. Vůně se stala silnější a stránka lovce se ve mně začala probouzet.

A pak se ozval dětský pláč a ve mně se probudil naprosto jiný instinkt. Zatímco ti dva muži z předních sedadel vytahovali mladý pár, já se vrhla k zadním dveřím.

Střecha byla trochu promáčklá a dveře se nedaly otevřít. Počkala jsem, až na mě nemohl nikdo jiný vidět a střechu trochu nadzvedla. S použitím lehké síly jsem je otevřela.

V sedačce seděla asi tříletá holčička. Po tvářích se jí kutálely velké slzy a na čele měla drobnou ranku, z které jí stékala krev.

Rychle jsem jí odepla pásy a vzala ji do náruče. Snažila jsem se ji tišit, ale ten šok byl silnější.

„Slečno,“ zatřásl se mnou jeden z těch mužů. Zmateně jsem se na něj otočila. „Ptal jsem se, jestli jste volala záchranku.“

„Já… ne, ještě jsem to nestihla,“ přiznala jsem a dál si k sobě tiskla tu malou. Utišila se ještě dřív, než dorazily sanitky. Její srdce se vrátilo do normálu. Až teď jsem si uvědomila, že do téhle chvíle bily jen čtyři srdce – její, moje a těch dvou mužů. Její rodiče byli mrtví.

„Bello!“ ozvalo se mi za zády.

„Tati,“ otočila jsem se a úlevně si oddechla. Doběhl až k nám a úlevně se usmál.

„Co se stalo?“ zeptal se, zatímco si ode mě přebíral malou. Její malé ručičky mě křečovitě držely za krkem a když se je tátovi podařilo rozpojit, začala znovu brečet.

„Možná by jsi ji měla držet ty. Zvykla si na tebe,“ řekl a vrátil mi ji do náruče. Šla jsem s ním až k sanitce a i s malou v náručí se posadila na její kraj. Přímo přede mnou teď přikrývali těla jejích rodičů.

„Tak co se stalo?“

„Já… vlastně ani pořádně nevím. Jela jsem domů a najednou ze zatáčky vyjelo to auto. Nejelo moc rychle, ale asi dostalo smyk a… potom narazilo do toho stromu,“ přeříkala jsem zmateně a jako by mi až teď došlo, co se vlastně stalo. Začala jsem se třást a z očí mi spadlo pár slz.

Jenže společně se mnou začala natahovat i ta malá. Nechtěla jsem, ať brečí. Chtěla jsem, aby byla ještě alespoň chvíli v klidu. A tak jsem začala zhluboka dýchat a snažila se uklidnit.

„Vydrž to ještě chvilku, kvůli ní,“ zašeptal táta a políbil mě na čelo. Přikývla jsem a snažila se usmát. Zůstalo jen u snahy.

Odtáhla jsem malou od sebe a setřela jí ty veliké slzy. Její velikánské kakaové oči překypovaly důvěrou. Důvěrou, že když jsem ji zachránila, dovedu ji do bezpečí, že se o ni postarám.

„Jak se jmenuješ, zlatíčko?“

„Faith,“ zašeptala. Sklonila hlavu a delší ofina se jí svezla do očí. Dvěmi prsty jsem ji hlavu zase zvedla a usmála se na ni.

„Já jsem Bella a tohle je můj…“ Zarazila jsem se. Oslovení tatínek jsem ihned odsunula někam hodně dozadu. „Tohle hodný pan doktor. Podívá se ti na čelíčko a ošetří ti ho, ano?“ S obavami v očích lehce přikývla, a potom se otočila na tátu.

„Trošku to zaštípe, ale hned to zase přestane. Slibuju,“ cvrnknul ji do nosu a nachystal si desinfekci. Znovu se na mě bezradně podívala, ale já jen přikývla a nabídla jí svou ruku na stisknutí. Ihned ji přijala a když se k ní přiblížila ta tátova s vatou, pevně zavřela očka a stejně pevně mi stiskla ruku a párkrát sykla. Když jí to táta přelepil náplastí, zmateně rozevřela víčka, a potom se spokojeně usmála.

„Byla jsi statečná,“ pochválila jsem ji.

„Ty taky,“ odvětila, což mě donutilo se zasmát.

Táta provedl ještě pár nutných vyšetření a nakonec prohlásil, že kromě drobné ranky na čele je naprosto v pořádku.

Ve chvíli, kdy si schoval všechno lékařské náčiní, zastavilo vedle nás černé auto a z něj vystoupila už od pohledu nepříjemná korpulentní žena. Dopodpatkovala až k nám a těsně před tátou se zastavila. Poupravila si černé brýle a podala mu ruku.

„Dobrý den, jsem Agnes Bennington z úřadu pro rodinu. Přijela jsem si pro tu malou. Už jste ji vyšetřil?“

„Ano. Je naprosto v pořádku, až na tu ránu na čele. Každopádně bude nejlepší i posezení s psychologem. Je sice ještě dost malá, ale je dost možné, že bude v šoku.“

„Nebojte se, víme, co máme dělat,“ řekla nepříjemně a natáhla se pro Faith. Ta se mě chytla ještě křečovitěji a já si ji instinktivně přitiskla co nejblíže k sobě.

„Mohla byste mi dát tu holku?“ zeptala se naštvaně a snažila se mi ji vyrvat z náruče. Paráda, ta milá má asi dovolenou.

„Bello,“ kývl na mě táta. Věděla jsem, že proti ní nemůžu bojovat. Pokud v tom autě nebyli její rodiče, sociálka je musela najít. Pokud byli, musela najít jiné příbuzné.

Rezignovaně jsem si povzdechla a chtěla ji jí předat, ale Faith se nedala. Držela se mě za límec košile a vzlykala mi na ramenu.

„Já nikam nechci.“

„Zlatíčko, musíš jít. Postarají se tam o tebe. Najdou ti babičku, dědečka, nebo tetu, ke kterým teď půjdeš,“ snažila jsem se ji přesvědčit. Marně.

„Ale já tady chci být s tebou,“ vzlykla znovu. Bylo mi jí líto. Nechtěla jsem od ní pryč. Ne po tom, co se jí stalo.

„Slibuju, že se ještě uvidíme, ano?“

„Já s ní nikam nechci,“ fňukala a já začala natahovat taky.

„Zlatíčko, bude se ti tam líbit. Mají tam hračky a dostaneš napapat. Všichni tam na tebe budou hodní a já se na tebe přijdu brzo podívat.“ Věděla jsem, že jsem lhala. Tahle dáma rozhodně milá nebyla.

„Ne!“ trucovala Faith, ale to už mi ji paní Bennington vyrvala z náruče. Malá ke mně natahovala ruce a strašně vzlykala, ale za chvíli už zmizela v autě.

„Nebojte, postaráme se o ni.“ To doufám.

„Počkejte,“ zavolala jsem na ni plačtivě ještě než stihla nastoupit do auta. Otočila se na mě s přísným pohledem, pod kterým jsem měla chuť svěsit uši a stáhnout ocas.

„Mohla byste mi dát vědět, co se s malou stane? Kdo si ji vezme a kdy? Prosím.“ Zamračila se.

„To vás nemusí zajímat.“ Otočila se a chtěla nastoupit, ale táta ji ještě jednou zadržel.

„Bella ji zachránila. Myslím, že má právo vědět, co se s ní stane. Krom toho, ta malá si k ní vytvořila nějaký vztah a nebylo by dobré ho po takové události, která se dneska stala, hned zase rušit.“ Znovu se zamračila, tentokrát ještě více. Přesto nakonec přikývla. Nadiktovala jsem jí své číslo, a potom se jen dívala, jak mizí v autě a společně s malou odjíždí.

Faith se snažila dostat ven. Přes zadní okýnko jsem viděla její uplakané tváře a nakonec její malou ručku, kterou bezmocně přilepila na sklo. Zmohla jsem se jenom na slabé zamávání, potom jsem se rozbrečela. Bylo mi jí líto. I když jsem ji znala jen pár minut, přirostla mi k srdci. Dneska nejspíš ztratila oba rodiče a noc bude muset strávit mezi cizími lidmi a s tou protivnou ženskou. Bylo mi na nic. Bylo mi smutno. Bylo mi líto, že jí nemůžu pomoct. Jakkoliv.

„No tak, Bells,“ tišil mě táta, „najdou jí zbytek rodiny a ona se z toho brzo dostane.“

„Já vím,“ vzlykla jsem mu do ramene, „ale ztratila oba rodiče a teď ani neví, jaký bude její osud. Je mi jí hrozně líto.“ Pořádně mě objal a políbil do vlasů.

Vyrušil nás až hlas jednoho ze sanitářů.

„Doktore, máme další výjezd,“ zahlásil a zmizel.

„Zavolám klukům, ať pro tebe někdo přiběhne. V tomhle stavu nebudeš řídit.“

„To je dobré, zvládnu to,“ uklidňovala jsem ho. „Jsem přece upír,“ šeptla jsem potichu.

„Nejsi upír, ale poloupír. Znám tě, Bello. Nehraj si na odvážnou. Někoho ti zavolám.“

„Ale-“

„Žádné ale. Prostě mi slib, že tady počkáš.“ Když jsem přikývla, zmizel v sanitce a já zůstala úplně sama.

Za pár minut se vedle mě objevil Jasper. Hned jsem byla v jeho náručí a jeho schopnost mě totálně otupěla.

„Díky,“ hekla jsem z posledních sil a nechala se odnést do auta. Ani nevím, že jsme vyjeli. Poslal mi tolik únavy, že jsem ihned usnula. Ale nebyl to moc dlouhý spánek.

Vzbudila jsem se v autě před domem.

„Nevěděl jsem, jestli chceš spát, nebo ne. Klidně tě zase uspím,“ rozlehl se autem Jasperův hrubý, příjemný hlas.

„To je dobrý. Bude to dobrý,“ zamumlala jsem ospale. Byla to lež, nebylo to dobrý, nebyla jsem v pořádku. Vždycky, když jsem zavřela oči, viděla jsem před sebou tu malou. A když jsem usla, pokaždé jsem viděla celou nehodu. Chtěla jsem nějak zasáhnout, chtěla jsem je zachránit, ale nikdy jsem se nedokázala pohnout z místa.

Několikrát jsem se vzbudila přiklincovaná k posteli a nade mnou se skláněl jeden z kluků. Každou noc mě tak chránili, abych si neublížila. Jasper začal chodit častěji na lov, aby měl sílu mě celou noc klidnit. Nebo alespoň tu snovou část noci.

Poslední dny už u mě sedával už jen Jasper. Čekal, kdy se moje tepová frekvence začne zvyšovat, a celou dobu mě klidnil.

Trvalo to měsíc. Měsíc výčitek, že jsem je mohla zachránit. Měsíc, kdy jsem naposledy viděla tu malou. Měsíc od nehody, která mi v paměti zůstane asi napořád.

Ree

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Alda

17)  Alda (03.03.2011 21:47)

Ree, já se při té povídce rozbrečela :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( . Mně tý malý příšlo taky líto. Takle někoho ztratit není nic pěkného, ale je to osud. Nedá se s tím nic dělat. Na té povídce bylo HODNĚ vidět, že jsi to psala emocionálně a já to tak cítila. Když jsem četla to jak se probouzela a jak ta ženská tu malou odvezla a ta její ručička přitisknutá na skle ... to všechno bylo bolavé a smutné a něžně napsané, krásné a breko-okouzlujicí. DĚKUJU MOC ! :'-(

Janeba

16)  Janeba (21.01.2011 08:39)

Abych pravdu řekla, hodně dlouho jsem se snažila této povídce vyhýbat, protože jsem tušila, že to bude masakrózní povídka, která mě rozloží na kousíčky, promíchá jak míčky v losovacím bubnu a potom se mě zase bude snažit poskládat do jakéhosi stavu! Ale jsem tady! Ree, nádherné téma vykreslené s obrovským citem ! Opravdu se těším na malou Faith a celou upíří rodinku, ve Tvém podání!
Děkuji!!

kytka

15)  kytka (16.01.2011 16:27)

Linfe

14)  Linfe (10.01.2011 14:28)

Ree, tohle je opravnu strašně silný příběh. Dlouho jsem se k němu nemohla dostat a jsem ráda, že je přede mnou ještě tolik kapitol. I když pokud budou všechny stejně dobré jako tyhle, bude jich i tak málo. Máme tu starou známou rodinu, Bella je poloupír a jednu malou nešťastnou holčičku s nádherným jménem.

eMuska

13)  eMuska (04.01.2011 18:40)

Tak to je krásne! Viera je úpllne úžasná! Také bábo by som aj ja chcela... Dúfam, že tie dve nakoniec budú spolu...

12)   (27.09.2010 21:16)

Zaujímavý nápad
Chúďa Faith... Chúďa Bella... Chudák Jazz
Teším sa na pokračovanie

milica

11)  milica (27.09.2010 17:34)

To je krása, fakt zajímavý nápad těším se na další

10)  SofiaN (27.09.2010 12:58)

Silvaren

9)  Silvaren (27.09.2010 12:21)

Zajímavý nápad a moc hezky napsaný. Moc se těším na pokračování, jsem hrozně zvědavá. Mám spoustu otázek, můžu? Jak to, že je Bella "jen" poloupír? A můžeš odhalit, jak je stará? Díky

Evelyn

8)  Evelyn (27.09.2010 12:15)

Tak jsem asi ze své včerejší ano ráda
Jsem zvědavá, co bude dál. Faith se mi moc líbí

gucci

7)  gucci (27.09.2010 11:57)

...chce to pokračování!!

Ivanka

6)  Ivanka (27.09.2010 09:44)

Hmmm... Musím se přiznat, že mě nezaujal ani tak děj popsaný v perexu, ale ten název. Tvoje psaní moc neznám, ale řekla jsem si, že je dobrý zkusit něco novýho a konec konců můžu vždycky přestat. A vyplatilo se! Narazila jsem na další poklad této bezedné pokladnice a momentálně mě už sžírá zvědavost...

Nebraska

5)  Nebraska (27.09.2010 09:22)

Jůůů, jůůů!
Teda - já vím, chudák Faith a chudák Bella - ale já mám obrovskou radost, že to tu vidím! ;)

4)  Lucie (27.09.2010 09:17)

3)  eElis (27.09.2010 07:37)

nádherná první kapitolka a moc se těším na další

Ree

2)  Ree (26.09.2010 22:50)

Ehm Ona to nejdřív byla Faith, potom Destiny a nakonec zase Faith. Snad už to bude opraveno správně

1)  hellokitty (26.09.2010 22:46)

dobrý nápad a skvelá prvá kapitola ale ako sa to dievča volá??? lebo najprv je tak Faith a potom si písala že sa jej Destiny nechcela pustiť

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek