Sekce

Galerie

/gallery/být dobrou upírkou.png

Sekta a krev

Seděl jsem v křesle vedle té zvláštní holky z ulice a čekal, až bude přeměna u konce. Chtěl jsem vyhovět jejímu podivnému přání a zabít ji, ale Eleazar mě donutil změnit názor.

 

Chystal jsem se zakousnout do jejího krku, ale vyrušilo mě důrazné počkej, slyšitelné jen pro upíří uši. Zvedl jsem od ní hlavu a podíval se na příchozího.

„Eleazare, rád tě vidím, ale rušíš mě od večeře.“ Nehodlal jsem se s ním dál vybavovat a chtěl se okamžitě napít.

„Počkej,“ zopakoval Eleazar.

„Na co? Chápu, máš jiné stravovací návyky, ale já si ulovit laňku nepoběžím. Mimochodem dokonce samotná slečna, jejíž jméno bohužel neznám, si smrt přeje. V čem je tedy problém?“ Štval mě.

„Je talentovaná. Arovi by se líbila.“ Neměl jsem, čím argumentovat a navíc dovést do Volterry upírku se silným darem, by mi mohlo zajistit vyšší postavení.

Zakousnul jsem se jí do krku s novým cílem – přeměnit ji.


Cukala sebou v křečích třetí den. Každou chvílí měla být přeměna u konce a já zase mohl mít klid. Neskutečně mě rozčilovalo, že jsem ji dostal na starost. Jako by ji nemohl hlídat někdo z méně důležitých upírů. Navíc jsem potřeboval lovit.

Už v Brightonu se moje oči začínaly zbarvovat spíše dočerna než ruda. Teď nebylo po červené ani památky. Společnou večeři jsem prošvihl kvůli hlídání a nikoho samozřejmě ani nenapadlo donést mi jednoho nebo dva lidi sem.

Do hajzlu. Vždyť holka tady mohla zůstat pár minut sama. Ani by si mého odchodu nevšimla.

„Kurva,“ odfrkl jsem si tiše. Byl jsem hladový a hladový upír rovná se podrážděný upír. Jestli mě po přeměně bude štvát, pravděpodobně se neovládnu a utrhnu jí hlavu.

Zaslechl jsem kroky a o chvíli později se otevřely dveře od pokoje. Dovnitř nakoukla Janina hlava.

„Někoho vedu,“ oznámila mi a pobaveně se uchechtla. Vešla spolu s lidským mužem, mohlo mu být kolem třiceti, a usadila se v křesle v rohu místnosti. Vyklepaný chlap zůstal stát u dveří. Jako by si myslel, že jimi v moment naší nepozornosti může proklouznout. Naivka.

„Předpokládal jsem, že se na mě s večeří zapomnělo. Díky,“ usmál jsem se na Jane vděčně a lidskou rychlostí vyrazil k muži a jeho lákavé tepně.

„Ten je pro ni,“ pronesla škodolibě a sladce se na mě usmála. „Ta malá mrcha,“ pomyslel jsem si, ale nahlas jsem jen zavrčel.

„Neboj, Demetri, až se holka napije, můžeš si jít sám někoho ulovit.“ Lomcovala mnou touha skočit po ní a roztrhat ji. Bohužel byla Arovou oblíbenkyní, neodpustil by mi a s nejvyšší pravděpodobností bych skončil příštích pár dní na kusy.

Naštěstí se Jane zvedla a chystala se odejít. U dveří se zastavila. „Nevypij jí ho,“ mrkla na mě a se širokým úsměvem zmizela z pokoje.

Zavrčel jsem a pevně stisknul opěradlo křesla. Slyšel jsem zvuk lámání. V rukou mi zbyly jen piliny. Chlap poděšeně vykřikl. Ve stejnou chvíli se ozval poslední úder dívčina srdce.

Postavil jsem se a zaujal uvolněný postoj, i když jsem byl připraven v případě nutnosti se po ní okamžitě vrhnout a uklidnit ji násilím.

Otevřela oči a dívala se do stropu. „Ty vole, tady se vznáší bordela,“ uchichtla se.

Znovu mě její neobvyklá reakce překvapila. Rozhodně byla jiná než ostatní. Novorození bývají naštvaní, hysteričtí a zmatení. Ale ona se baví množstvím prachu ve vzduchu. Upřímně jsem se rozesmál.  Nedávná špatná nálada mě s její jedinou větou opustila.

Posadila se a podívala se mým směrem. „Ahoj. Tebe znám! Tys mě kousnul do krku!“ První slova říkala s nadšením, které se jí z hlasu postupně vytratilo a krk už spíše zavrčela.

„Všechno ti vysvětlím,“ ubezpečil jsem ji. „Něž začnu, rád bych znal tvé jméno.“

„Anna,“ odpověděla klidně.

Představil jsem se jí a pustil se do vyprávění o upírech a přeměně, kterou si prošla.  Po celý čas mého výkladu seděla bez hnutí, nedala najevo žádné emoce a neřekla jediné slovo. Její odlišnost od ostatních novorozených mě znervózňovala. Jednali bez rozmyšlení na základě emocí - Anna buď nic necítila nebo se dokázala dokonale ovládat.

Možná právě sebeovládání bude jejím darem. Zatracený Eleazar. Proč mi sakra neprozradil podstatu jejího nadání?!

Domluvil jsem a čekal na její reakci.

Než promluvila, chvíli přemýšlela. „Jsi blázen. Vážně si myslíš, že ti uvěřím pohádky o upírech?“ Najednou byla chladná jako led. Ještě před chvílí jsem měl pocit, že s ní bude zábava, ale teď spíše připomínala bezlítostnou Jane. Annin hlas i tvář postrádaly jakýkoliv náznak emocí. Připomínala sochu z kamene.

Nadechoval jsem se k odpovědi, ale ozvalo se zaklepání a do místnosti vešel Aro.

„Můj pane,“ mírně jsem se uklonil. Anna naklonila hlavu na stranu a zkoumavě si ho prohlížela.

 

Z pohledu Anny:

Demetri mě povídačkou o upírech naštval, ale snažila jsem se udržet klidnou tvář, protože jsem netušila, co od něj můžu čekat. Tam na ulici mě kousnul a odtáhnul sem. Nedivila bych se, kdyby mě ve spánku týral. Vysvětlovalo by to nesnesitelnou bolest, kterou jsem cítila každým milimetrem svého těla.

Demetri tvrdil, že jsem prošla přeměnou, proto ta bolest, možnost vidět prach poletující ve vzduchu a velmi silná sladká vůně všude okolo. Ať se dělo cokoliv, v jednom nelhal, vnímala jsem ostřeji. Jenže vnímání změní i užití drogy. Možná mi něco píchnul nebo dal vypít. Nepříjemně mě pálilo celé hrdlo a lákavě svůdné aroma pálení jen zhoršovalo.

Chystal se odpovědět, když přišel divný chlap.

„Můj pane,“ naznačil poklonu Demetri. Vůbec nic jsem nechápala. Černé pláště. Pod nimi historické oblečení. Rudé kontaktní čočky. Jsou snad od sekty?

„Přeměna skončila. Skvělé!“ zatleskal s úsměvem. „Vysvětlil jsi jí všechno?“

„Nevěří mi,“ pokrčil omluvně rameny Dem. Muž ho krátce pohladil po ruce a otočil se ke mně.

„Mé jméno je Aro. Anno, podej mi prosím svou ruku,“ promluvil na mě laskavě. Neměla jsem žádný důvod nevyhovět jeho přání.

Demetri se mi o Arovi zmiňoval. Prý vládce. Jeden z velké trojky. Na co si tady hrají? Aro se střídavě mračil a usmíval. Po chvíli mou ruku pustil a zamyšleně si mě prohlížel.

„Měla jsi těžké dětství, ale nemusíš se bát. Už nikdy své rodiče neuvidíš,“ konstatoval klidně a pokynul Demetrimu rukou ke dveřím. „Na moment nás omluv.“

Jakmile zmizeli za dveřmi začala jsem se rozhlížet po pokoji a hledat zdroj omamné vůně, která mi celou dobu dráždila hrdlo a nos. Nic podobného jsem doteď necítila.

Do zorného pole se mi dostal vysoký muž středního věku. Zhluboka jsem se nadechla a najednou jsem nevnímala okolí. Skočila jsem po zdroji omamné vůně. Instinktivně se zakousla do jeho měkkého krku a začala hladově hltat nejlahodnější tekutinu, jakou jsem kdy ochutnala. Připadala jsem si dokonale. Jako v pohádce. Nezažila jsem lepší pocit. Vrněla jsem blahem.

Vrněla?! Z hrudi se mi opravdu ozýval tichounký vrnivý zvuk podobný kočičímu předení. Zarazila jsem se a pomalu si začínala uvědomovat, co se stalo. V rukou jsem pevně svírala mrtvé mužské tělo. Na rtech a na oblečení mi utkvěla jeho krev. Na krku se mu rýsoval obtisk mých zubů.

Zděšeně jsem tělo pustila. Nechápala jsem, jak a kdy jsem udělala, co jsem udělala. A především proč?! Bylo mi ze sebe na nic. Jsem odporná zrůda. Měla jsem chuť běžet se okamžitě vyzvracet a zároveň jsem toužila napít se znovu. Jen při pomyšlení na božsky chutnou tekutinu se mi v ústech nahromadily sliny. Zatřásla jsem hlavou, abych zahnala své podivné choutky. Pustila jsem se do srovnávání zmatených myšlenek.

Pila jsem krev.

Lidskou.

Dobrovolně.

Jsem upír.

Demetri nelhal.

Demetri!

Zaposlouchala jsem se do zvuků za dveřmi a uslyšela Arův autoritativní hlas potržený podrážděným vrčením.

„…ve vlastním zájmu doufej, že její dar bude stát za potíže, protože s ní zaručeně budou. Anně by se víc než výcvik na gardistku a učit se ovládat dar, hodila návštěva psychologa. Teď se vraťme dovnitř.“

„Pořád na upíry nevěříš? Měla by ses převléci a umýt,“ byla první Arova slova sotva vešli.

„Věřím,“ zašeptala jsem pořád mírně otřesené předešlou událostí.

„Demetri, postarej se o mrtvolu a snad by bylo vhodné přivést jí ještě někoho. Nerad bych, aby nám vypila někoho ze služebnictva. Víš, jak dlouho trvalo, než si těch pár lidí zvyklo a přizpůsobilo. A sežeň Eleazara.“ Demetri odešel.

„Nebudu pír další krev,“ zaprotestovala jsem.

„Nic jiného ti nezbývá,“ opáčil Aro a tvářil se při tom jako by mluvil s dítětem.

„Ne,“ zakroutila jsem vzpurně hlavou. Zavrčel.

„Smiř se s tím!“ Jeho tón ve mně vzedmul vlnu vzteku. Přikrčila jsem se a opětovala mu zavrčení. K čertu s jeho postavením! Nikdo mi nebude rozkazovat!

Květináče na oknech vybouchly a trocha hlíny přistála na Arovi. Čekala jsem, že bude zuřit, ale začal se spokojeně usmívat.

„Zajímavé. Velmi zajímavé,“ mumlal si pro sebe. „Předpokládám, že jde o tvou práci,“ kývnul směrem ke mně a následně ke střepům kolem. Jeho nadšení se mi nelíbilo.

„Víš, někteří z upírů se odlišují. Oplývají výjimečnými schopnostmi. Patříš mezi ně. Nevíme, jaký dar máš ty, ale můj starý přítel Eleazar dokáže talenty určit. Nadaní upíři mohou podstoupit výcvik a stát se členy gardy, která se pod vedením mě a mých bratrů stará o dodržování upířích zákonů. O zákonech ti Demetri říkal?“

„Ano, zmínil se o nich.“

„Přidáš se tedy k nám?“ spíš než jako otázka působila jeho věta jako holé konstatování, přesto čekal na mou odpověď. Uvědomil si mé váhání, proto dodal: „Bude to pro dobrou věc,“ a na slovo dobrou dal zvláštní důraz.

Němě jsem přikývla.

„Výborně. Převlékni se. Za hodinu pro tebe pošlu Felixe. Provede tě hradem,“ otočil se k odchodu, ale po dvou krocích se zastavil. „Málem bych zapomněl. Vím o tvých problémech s rodinou. Je třeba, abys o nich mluvila. Potom se s nimi dokážeš vyrovnat. Bude to jen mezi tebou, mnou a mým bratrem Marcusem. Je odborníkem na vztahy mezi lidmi. Nemusíš nám říkat vše, postačí události, které tě zasáhly nejvíc.“

„Ale…“ zkusila jsem protestovat, ale zarazil mě svým přísným pohledem a odešel. Vrtalo mi hlavou, proč mu tolik záleželo na mé vnitřní rovnováze. Nechtěla jsem mluvit o své rodině, ale tušila jsem, že musím.

Nikdy jsem o dění doma nikomu neřekla. Nechávala jsem si své peklo pro sebe. Odkud se Aro o všem dozvěděl? Třeba lhal a nic neví? Ne. Zněl příliš přesvědčivě.

Povzdechla jsem si. Budu mluvit, ale teď hlavně potřebuju sprchu a čisté oblečení. Ze skříně v pokoji jsem vytáhla šedé tepláky a černé tričko. Obojí mé velikosti. Náhoda nebo jsou pro mě?

Prošla jsem dveřmi naproti těm, za kterými zmizel Aro, a objevila malou moderně zařízenou koupelnu. Pozorně jsem si prohlídla svůj odraz ve velkém zrcadle. Vypadala jsem jinak. Lépe. Jen krev na oblečení a tváři tu dokonalou krásu kazila. Připomínala mi, že krásnější vzhled je jedinou změnou. Uvnitř jsem byla stejná. Špatná. Ať jsem člověk nebo upír, pořád mám na rukou cizí krev.

 

Kristiana

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)   (11.08.2011 18:06)

Jé, nějakou chvíli jsem tu nebyla a zapomněla jsem na tvou povídku
Zvláštní toť Anna novorozeně

MaiQa

5)  MaiQa (21.07.2011 19:07)

Anna43474

4)  Anna43474 (21.07.2011 13:23)

Trošičku psychopatka, ale kdo by to řešil
Takže to byl Demík, hmm??? Něco se mi na tom nezdá...
Zatím si svá podezření nechám prosebe, ale uvidíme
TKSATVO

3)  ada1987 (21.07.2011 12:17)

zaujímavé

ODCULTI

2)  ODCULTI (21.07.2011 11:56)

dobry

Fanny

1)  Fanny (21.07.2011 11:18)

Anna je... zvláštní. Přinejmenším. Jsem zvědavá, jak se to bude odvíjet dál..

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek