Sekce

Galerie

/gallery/být dobrou upírkou.png

Třešeň a trénink

První záblesk do Annina dětství a její první návštěva volterrské tělocvičny.

Bylo mi pět, když babička z matčiny strany umřela. Tehdy jsem smrt vnímala jinak. Neviděla jsem v ní nic zvláštního ani smutného. Brečela jsem při její smrti stejně jako u pohřbívání křečka, ale potom šlo vše dál. Neuvědomovala jsem si, že už je navždy pryč.

Matka se po babiččině smrti upnula k víře. Vždy byla křesťankou, ale od pohřbu nabyla její víra nový směr. Radikální a fanatický. Doteď jsem nepochopila proč. Nesměla jsem se pustit do snídaně, oběda ani večeře, dokud jsme nepoděkovali za jídlo Bohu. Každou neděli ráno jsme začali navštěvovat místní kostel.

Vlastně mi ty drobné změny nevadily. Alespoň ze začátku ne…


Poprvé jsem k matčině víře pocítila nenávist 1. května 1990. Jako každý všední den jsem dopoledne trávila ve školce. Naše učitelka se nám rozhodla den trochu zpestřit a vyprávěla nám o zvycích na prvního máje.

Nevěnovala jsem jí moc pozornosti a štěbetala se svými kamarádkami. Mou pozornost si paní učitelka získala, až vyprávěním o líbání pod rozkvetlou třešní. Byla jsem malá holka, věřila na prince na bílém koni, princezny a polibek z pravé lásky.

Zatoužila jsem po puse pod rozkvetlou třešní. Chtěla jsem jí od své první platonické lásky. Jmenoval se Thomas a byl mým princem na bílém koni.

Většina holek z naší třídy do něj byla zamilovaná stejně jako já, protože nás nezlobil. Netrhal panenkám hlavy. Nerozhazoval naše věci a nesnažil se nás vyválet v bahně. Byl úplným opakem ostatních kluků.

Po skončení učitelčina výkladu se holky rozhodly hrát na svatbu, která by probíhala v zadu v sadě pod třešní. Thomase jsme vybrali za ženicha a on si zvolil mě za svou nevěstu. Připadala jsem si jako pohádce. Věřila jsem, že si mě opravdu vezme a budeme spolu mít děti.

Jiný ze spolužáků se ujal role kněze a pustil se do projevu, který určitě obkoukal v nějakém romantickém filmu.

„…můžeš jí dát pusu,“ zakončil řeč po tom, co jsme si řekli ano. Dostala jsem od Thomase štípanou pusu, kterou zkazil příchod a ječení mé matky.

„Anno! Okamžitě jdi od toho kluka!“ uslyšela jsem její rozzuřený hlas kousek za námi. Všichni jsme ztuhli a dívali jsme se, jak k nám běží. Z jejího tónu mi došlo, že jsem něco provedla, ale nevěděla jsem co.

Doběhla pod třešeň a odstrčila ode mě Thomase, až spadl na zadek. „Jak si to představuješ, sápat se po ní!“ křičela. Tenkrát jsem nerozuměla významu jejích slov. Sápání jsem chápala jako ubližování nebo bití.

„Ale mi jsme si jen hráli na svatbu. Tom mi nic neudělal,“ vysvětlovala jsem a snažila se udržet slzy, deroucí se z očí. Thomas už dávno brečel a některé dívky kolem pofňukávaly. Učitelky se mamku snažily uklidnit, ale ignorovala je a otočila se na mě.

„Ještě jednou budeš hrát takové hlouposti, tak si mě nepřej! Máš se chovat slušně a ne dávat pusu kde jakému klukovi!“ poučovala mě a táhla za ruku pryč.

Po příchodu domů chtěla, abych prosila o odpuštění za svůj hřích. Když jsem jí řekla, že jsem žádný nespáchala, znovu křičela a křičela i potom, co přišla na mou neznalost Otčenáše. Do večera jsem ho musela po ní zopakovat tolikrát, dokud jsem ho nezvládla odříkat sama. Od té doby si mě chodila pravidelně před spaním kontrolovat, jestli jsem se řádně pomodlila.

Když táta přišel z práce, jen mě napomenul, abych příště poslouchala a neprovokovala ji. Jako vždy byl na její straně.

A Thomas? Od nešťastného incidentu pod třešní už se mnou nepromluvil, protože se bál mé matky.


Prohlídka volterského hradu byla rychlejší než jsem čekala. Felix mi ukázal pouze místnosti jako knihovnu, hlavní sál, něco na způsob recepce a vysvětlil mi, kde mají nejvýznamnější upíři své pokoje. Nakonec mě zavedl do tělocvičny.

Dvě dvojice upíru se zde pod dohledem Demetriho prali a on jim říkal, co dělají špatně. Když jsme s Felixem vešli nikdo si nás nevšímal, jen Demetri se otočil a zamračil se naším směrem. Měla jsem pocit, že není nadšený mou přítomností. Neslyšela jsem, co ostatním upírům řekl, ale najednou ustali v boji a postupně odešli.

„Taky půjdu, mám ještě práci. Mějte se,“ mávnul za sebou na rozloučenou Felix a zmizel stejně jako ostatní.

„Dostal jsem od Ara za úkol naučit tě boji z blízka. Sice si vzhledem k tvému daru myslí, že u skutečných akcí se budeš držet vzadu, ale pravou podstatu tvého talentu neznáme, dokud nepřijede Eleazar a v každém případě se musíš naučit rychle a efektivně bránit.“

Přikývla jsem a on se po mě z ničeho nic vrhl. Ani jsem nestihla reagovat a ležela jsem na zemi přišpendlená jeho tělem. Divila jsem se, že váhu jeho těla téměř necítím.Vysoký muž se širokými rameny a vypracovanou postavou jako je on, musí být těžký. Překvapovalo mě, že nejsem rozmačkaná, když mi v klidu sedí na břiše.

Pokusila jsem se uvolnit ruce, které mi držel za hlavou, ale sotva jsem s nimi hnula. Celkově jsem měla mnohem omezenější pohyb, než jsem si myslela, že budu mít. Ani nevím, jak se mi to povedlo, ale pár pohyby jsem ho dostala pod sebe.

„A mám tě,“ vítězně jsem zasmála. Sotva jsem se přestala smát, držel mě v nepřirozené pozici a naznačil trhání hlavy.

„Neměla bys šanci. Zabil bych tě během pár vteřin. Pereš se jako malá holka,“ na konci si nezapomněl ještě pohrdlivě odfrknout. Štval mě a zároveň přitahoval jako nic jiný. Byl přesně můj typ – sexy parchant.

„Nikdy jsem se prát nepotřebovala. Dělali to za mě jiní,“ bránila jsem se.

„Vážně? A kdo se za tebe bude bít teď? Tady je tvůj život všem ukradenej, postarají se o vlastní krk a na tebe se vykašlou.“

„Vsadíš se?“ zamrkala jsem provokativně.

„Do hajzlu, ty se i jako malá holka chováš,“ znovu si odfrkl. Stačilo mu pár slov a vřela jsem vzteky, zatímco on byl naprosto klidný. Idiot.

„Co si to dovoluješ?! A nefrkej pořád!“ uvědomila jsem si, že křičím, až když jsem zmlkla a slyšela ozvěnu svého hlasu nesoucího se tělocvičnou. Nadzvednul jedno obočí, zakroutil hlavou a otočil se odchodu.

Podrážděně jsem zavrčela a vší silou do něj vrazila. Odletěl několik metrů, ale ve vteřině se byl zpátky a ohnal se po mě. Vyhnula jsem se jeho ruce a kopla ho do břicha. Chytl mě s táhnul na zem sebou. Než jsem se po pádu rozkoukala, ležela jsem přitisknutá obličejem k podlaze a on byl nade mou. Najednou jeho váha zmizela a slyšela, jak se otevírají dveře.

Vyskočila jsem na nohy a křikla za ním: „Kam si myslíš, že jdeš?“

Nereagoval. „Nenařídil ti náhodou Aro, aby ses postaral, že se nebudu prát jako malá holka?“

Tentokrát se zastavil a tiše zavrčel.

„Fajn,“ procedil mezi zaťatými zuby. „Žádný zbytečný kecy a budeš dřít.“

„Rozkaz, pane profesore,“ zahihňala jsem se jako přitroublá puberťačka. Následovalo další zavrčení z jeho strany. Bude zázrak, jestli oba můj výcvik přežijeme ve zdraví.

Uvědomila jsem si, že jsem ho měla nechat odejít. Aro by ho seřval a mě by snad dal jiného učitele. Jenže pravda byla taková, že jsem chtěla, aby se mnou třískal o podlahu právě Demetri.

Skončila jsem přišpendlená k zemi už asi po desáté, když se objevil Aro. Jako na povel jsme oba vyskočili na nohy a předvedli mírnou poklonku.

„Anno, zdá se, že tě někdo zasvětil do slušného chování,“ usmíval se. Neodpověděla jsem ani to ode mě neočekával. „Demetri, už jsi sehnal Eleazara?“

„Před začátkem Annina tréninku jsem s ním mluvil. S Carmen si vyrazili na víkend pryč, jakmile se vrátí, vyrazí do Volterry. V neděli večer by měl dorazit.“ V neděli, to znamená pozítří. Těšila jsem se na Eleazara, zajímal mě nejen on, ale byla jsem i zvědavá, jaký dar podle něj mám.

„A něco o Annině talentu neříkal?“ zeptal se Aro a natáhl k Demetrimu ruku.

„Prý by měl být její dar opravdu silný, ale není si zcela jistý jeho podstatou. Potřebuje se s ní znovu setkat,“ odpověděl a ruku přijal. Začínala jsem si připadat odstrčená. Bavili se o mě jako bych tady vůbec nebyla.

„Proč netrénujete venku, jak ti Eleazar doporučil?“ mračil se Aro a svou ruku stáhnul. Došlo mi, že Aro má dar, ale netušila jsem, jak ho pojmenovat. Pokaždé když se někoho dotknul jako by mu viděl do hlavy. Nepříjemné pro ostatní, užitečné pro něj. Vysvětlovalo to i odkud ví o mé lidské minulosti. Jak přesně asi jeho dar funguje? Nevěděla jsem, jestli si můžu dovolit se zeptat.

„Chtěl jsem její první trénink mít vevnitř. Jen si prověřit její schopnosti a nepouštět se do ničeho složitějšího. Zítra samozřejmě půjdeme ven.“

Překvapeně jsem zamrkala. Zítra se mnou bude třískat o zem zase? A navíc venku? Úplně jsem viděla, jak se škodolibě usmívá nade mou válející se v bahně.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  kristiana (17.04.2014 20:35)

je to naprosto suprovy ses dobra3

Jalle

3)  Jalle (14.09.2012 17:11)

aach, pamätám si na svatby v škôlke

2)   (11.08.2011 18:21)

Takové zbytečné cavyky nad dětskými hrátkami...
Vztah mezi Annou a Demetrim se mi líbí I jejich trénink

1)  Noo Name (25.07.2011 20:20)

CHudák Anna!! Já bych nemuhla mít takovou matku, to bych asi v zdrhla hned, jak bych měla tu možnost. Protože já se třeba ve školce pusinkovala s kdekym... :D A pokud jde o Annu jako o upírku.. Moc se těěším jak bude cvičit boj venku a na Eleazara taky, jsem zvědává, jaký bude mít dar.. Tahle povídka je super, rozhodně se těším na další kapitolu a doufám že bude brzy.. ?!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek