Sekce

Galerie

/gallery/Bloody%20heart.jpg

Stužkovací slavnost trochu jinak. Jak dlouho udrží Edward před Bellou své tajemství? Poslední kapitola, která se ještě drží Twilight.

4. SLAVNOST

 

„Takže nevadí, když Bellu nepřivedu za tebou, ale tebe za ní...?“ ptal jsem se a sledoval, jak Alice skládá do tašky všechno, co bude potřebovat, aby Bellu připravila na slavnost. Zavadila o mě přitom pobaveným pohledem.

„Takže ona netuší, co se bude dít? A já jí nemám nic říkat. Jasně. Jako hrob.“

Vyznělo to mírně ironicky, ale její myšlenky mi potvrdily, že to myslí vážně. Opravdu jí nic nepoví. Teď už tedy zbývalo jenom doufat, aby s tím vším Bella nakonec souhlasila. Dovedl jsem si dost dobře představit, že s jejím mírně řečeno odmítavým postojem k tanci a podobně, rozhořčeně uteče, jakmile zjistí, kam ji vedu.

Když jsem potom Bellu vyzvedával u ní doma, byl jsem ohromen. Mimořádně jí to slušelo v šatech, na které jsem u ní nebyl zvyklý. Když jsem ji viděl, jak schází ze schodů, ty šaty ve mně evokovaly představu, jak by asi vypadala, kdybychom se potkali, když mi bylo doopravdy sedmnáct, tenkrát… v době, do které jsem se narodil. Jistě by jí to slušelo minimálně stejně. Jenom jsem se pousmál a vrátil jsem se pohledem do reality.

Nastoupili jsme do auta a Bella se cestou pokoušela zjistit cíl naší cesty. Tvářil jsem se tajemně, a tak se dovtípila, až když jsme přijížděli k parkovišti před budovou, ve které se měla slavnost konat, a míjeli jsme plakáty, které na ni upozorňovaly.

„Stužkovací slavnost!“ vyhrkla najednou a hned na to jí došla slova. Čekal jsem, že se rozčílí, nebo se bude vzpírat, ale namísto toho ztichla a zadívala se kamsi napravo, abych jí neviděl do tváře. V tu chvíli jsem zase proklínal svoji neschopnost číst její myšlenky, jediné, co jsem vycítil, bylo, že byla zklamaná.

Zaparkoval jsem, podíval se na ni a zlehka se dotknul její brady, abych otočil její obličej k sobě. „Bello?“ Nebránila mi a podívala se na mě. Oči se jí leskly více než obvykle, ale žádné slzy jsem neviděl. Byl jsem z toho zmatený, tohle jsem nečekal. „Stužkovací slavnost přece není žádná smutná událost... “ tápal jsem a snažil si vysvětlit její skleslost. Pochopil bych strach nebo nevoli, ale smutek?

„Já vím…“ bylo jediné, co se zmohla odpovědět. Nabyl jsem jasné přesvědčení, že za jejím mlčením se skrývá něco víc.

„Copak tě to vůbec nenapadlo? Vím, že nemáš ráda oslavy a tanec, ale kam jsi si myslela, že bych tě mohl dnešní večer vzít?“

Vzala za kliku dveří a vystoupila. Okamžitě jsem byl také venku a podával jí pomocnou ruku, nezapomínal jsem na její zlomenou nohu. Dívala se do země a mně bylo jasné, že touhle otázkou jsem se trefil.

„Měla jsi na mysli něco jiného, je to tak?“

Sebrala odvahu a konečně zvedla zrak. „Máš pravdu, doufala jsem… v něco jiného.“ Vypadala jako malý ztracený ptáček. Bezmocně jsem sledoval její trápení, které jsem si nedokázal vysvětlit. Zdálo se mi, že tak tak zadržuje pláč.

Udělal jsem pár krůčků k ní. „Bello, co se…“ Nestihl jsem dokončit otázku, vrhla se mi do náruče a začala plakat.

„Promiň…, jsem tak hloupá. Hloupá malá holka. Myslela jsem…,“ snažila se vysvětlovat mezi vzlyky a huhlala mi přitom přes rameno, „myslela jsem, že… bys mě mohl proměnit. Doufala jsem… Chci být jako ty! Není tu jiná možnost, ty jsi moje štěstí, můj život.“

„Bello…,“ vydechl jsem a stlačilo mě dojetí nad její oddaností, láskou a lehkomyslností. „Já jsem přece tady… Nemusíš se kvůli mně měnit, zůstaň taková, jaká jsi. Nikam nepůjdu… A tebe taky nepustím.“

Podal jsem jí kapesník, otřela si slzy a podívala se na mě. „V tuhle chvíli ano… ale co potom, co bude za další spoustu let?“ pronesla a smysl její věty zůstal viset ve vzduchu mezi námi.

„V tuhle chvíli ani žádnou jinou. A v tuhle chvíli obzvlášť ne. Ani nevíš, jak jsem se na to těšil a kolikrát jsem si představoval takový obyčejný večer – s tebou na tvé stužkované…“

„Nechci tam jít. Nemám na to náladu… Taková obyčejná lidská záležitost. Nikdy jsem na tyhle věci nebyla. A už vůbec ne dnes,“ přerušila mě.

„Obyčejná lidská záležitost…,“ zopakoval jsem její slova. „Už nikdy se nebude opakovat. Můžeme se otočit a odejít, ale potom už nikdy nebudeš mít možnost se sem vrátit. Příležitost pohltí čas… Neodcházej…“

Zamyslela se a vzdychla. „Nebýt tebe, nikdy bych o tom tak nepřemýšlela…“

„Neměla by sis to nechat ujít, je to důležitá událost, která patří do tvého života. Myslím to vážně. A já bych tě při ní tak rád doprovodil… Už několik dní nemyslím na nic jiného. Nemohl jsem se dočkat, až tě uvidím…“ zadíval jsem se na ni a polknul, „… takhle – v krásných šatech… Tvoje krása mi bere dech,“ řekl jsem nervózně.

„Edwarde, to není fér, když takhle mluvíš…“ Jejím výrazem konečně přelétla mírná známka úsměvu, ačkoli její oči ještě nesly známky slz. „Půjdu tam jenom kvůli tobě, tvoje přítomnost by dokázala změnit i žár pekelného kotle v posezení na nebeském obláčku,“ řekla odevzdaně a objala mě.

Nemohl jsem dělat nic, než ji pevně stisknout, až jsem ji mírně nadzvedl nad zem a políbil do vlasů. Přitom jsem si uvědomil, že její vůně se po transfúzích zcela vyčistila a její vábení se opět zesílilo. A bohužel - nyní bylo silnější než dříve. Snažil jsem se na to nemyslet, ale byl jsem zajatcem situace – nemohl jsem si vybrat, jestli mě bude a nebo nebude svádět. Věděl jsem, že každopádně bude.

„Ale nemysli si, že se vzdávám,“ řekla rozhodně, když jsme se rozešli směrem ke vchodu do tanečního sálu. „Nemusí to být dnes, ale i tak – jiná možnost není…“

Jenom jsem si povzdechl.

- - -

„Ne, Miku, nezlob se, netancuju ani jinak, natož s tímhle,“ odpověděla Bella už poněkolikáté ten večer na stejnou otázku a ukázala na svoji nohu. A nebyl jsem to jenom já, kdo se jí na to stále ptal.

„Máš omluvu, dobře tedy,“ zatvářil se Mike milosrdně a otočil se k Jessice. „Ty ale půjdeš, ne?“

„No, že váháš…,“ zasmála se Jessica a vrhla na nás oslnivý pohled. „Omluvte nás!“

Otočili se a zmizeli. Ve chvíli, kdy Jessica procházela kolem mě a zvířila vzduch, popadlo mě znepokojení. Lidská vůně byla v tu chvíli silnější, než bych uvítal. Dráždivá. Otočil jsem se raději na Bellu.

„Musíš mít žízeň, ne? Z tolika slov člověku vyschne v ústech, řekl bych…,“ zeptal jsem se, když jsme osaměli.

„No, mluvila hlavně Jessica, jako obvykle, ale i tak máš pravdu.“

Otočili jsme se směrem k pultu, u kterého zkušený číšník podával nápoje. Byl zrovna zaměstnán přípravou nějakého drinku pro pár, který stál před námi, museli jsme počkat. Naštěstí rozkrajoval už jen kousky ovoce na dozdobení nápojů, nemělo by to trvat dlouho.

Využil jsem té chvilky a zeptal se už snad po padesáté: „A potom si se mnou zatancuješ?“

Obrátila oči v sloup. „Kolikrát ti to mám opakovat: ne, ne a ne. Tancovat neumím, a proto netancuju. Už nevím, jak to říct jinak. Tuhle otázku si prosím konečně zařaď mezi otázky, které dnešní večer už nebudeš pokládat.“

„Zkusím to, ale…“ Větu jsem nedokončil. Uslyšel jsem tichý zvuk, jak čepel ostrého nože sjela po kosti. Okamžitě jsem se otočil po směru toho zvuku: číšníkův prst se zalil červenou tekutinou, rána byla poměrně hluboká. Okamžitě jsem přestal dýchat, přesto se to ve mně ve zlomku sekundy zase všechno probudilo, stačil ten pohled. Cítil jsem jed, pálení, sucho na jazyku a neodolatelnou touhu… Celý jsem ztuhl a fascinovaně se díval tím směrem. Byl jsem jako přimražený k podlaze.

Bella pochopila a vzala mě za ruku. „Edwarde, pojď, půjdeme ven…“ Chtěla se rozejít směrem ke dveřím.

Prudce jsem se jí vytrhl a zapíchl do ní ostrý pohled. „Nech mě!“ sykl jsem a uvědomil si, že mé chování je neomalené. Nemohl jsem ale jinak, zápolil jsem sám se sebou. Otočil jsem se zpět k číšníkovi a zíral na to, jak se bílý ubrousek, který si na ránu přitisknul, barví krví. Snažil jsem se přesvědčit se otočit a odejít ven, ale nemohl jsem to udělat. Celou svojí vůlí jsem se snažil zadržet to, co jsem chtěl udělat. Nezbývalo jí dost na to se otočit a odejít. Věděl jsem, že to nedokážu. Vnímal jsem Bellin pohled, kterým se na mě zaraženě a vyděšeně dívala.

Zavrčel jsem a pevně stiskl čelisti. Vnímal jsem, že moje tělo je připravené k útoku.

Bella udělala pár kroků a postavila se přímo přede mě tak, aby na sebe upoutala pozornost. „Edwarde… zatančíš si? Se mnou? Venku?“ Strkala mě pryč… Snažil jsem se ji vnímat. „Nechci odsud odejít bez jediného tance s tebou…“ drmolila dál a snažila se mě odvést. Moje nohy mě konečně poslechly a rozešly se…, a když jsme stáli na venkovním tanečním parketu, vnímal jsem, že se mi rozum opět pročistil. Uvědomil jsem si, že mám Bellu v náručí, její ruce kolem krku a naše pohyby se bezmyšlenkovitě přizpůsobují hudbě. Bylo to jako procitnutí ze zlého snu. Ale nebyl to sen.

Nevydržel jsem pohled do jejích očí a poraženě sklopil zrak. „Děkuju…“ potlačil jsem vzdech. To neměla vidět, neměla u toho být. Co jsem to udělal? Ovládl mě odpor. „Tady to máš černé na bílém. Zase jsi se mohla přesvědčit – tohle bys opravdu chtěla? Tím bys chtěla být?“

Mírně zavrtěla hlavou. „Edwarde, ale… to není teď to hlavní. Nerozumím tomu. Co se to stalo?“

Snažil jsem se předstírat, že nechápu kam tím míří. Pořád jsem ještě mohl doufat, že si nevšimla, že je se mnou něco jinak… Musel jsem se pokusit ji v tom udržet. „Jsou pokušení, před kterými upíři nemohou utéct…, vždyť víš.“

„Ano, vím,“ řekla nespokojeně. „Ale…,“ odmlčela se, „tohle nejsi ty. Když ses na mě otočil a odstrčil mě… tvůj pohled byl…,“ zaváhala a krátce vydechla, „… zlý.“

Bylo to jako ta nejhorší výčitka. Kéž bych to mohl vzít zpátky…, v tu chvíli jsem si nic jiného nepřál. Ale nešlo to. Co jsem mohl odpovědět? „Takové to je. Takoví jsme. Takhle to vypadá ve své ryzí podobě,“ odpověděl jsem, aniž bych vlastně lhal. A přitom jsem zadoufal, že to oslabí její lehkomyslné přání patřit mezi nás.

„Ne, tak to není. Ty takový nejsi. Normálně ne,“ zavrtěla hlavou ve snaze tomu porozumět.

„Jsem upír, Bello. Na tom není nic romantického…,“ odpověděl jsem přímě a otevřeně a balancoval přitom mezi snahou ji odradit a zároveň zamaskovat důkazy o své momentální situaci. Kde byla ta správná míra strachu pro Bellu? Bylo to jako kličkovat mezi kapkami deště.

„Myslela jsem ale, že pro tebe je to snazší…,“ konstatovala už jen a položila si hlavu ke mně na rameno. Atmosféra se tím změnila z bojovné na něžnou a naše diskuze odezněla.

Díval jsem se na světélkující výzdobu kolem, která v temné noci vytvářela jemný hvězdný nádech, a tiše se nenáviděl. Zcela zbytečně, protože nenávist, vztek, ani žádný jiný pocit mi nemohl umožnit překonat svou podstatu. Nedokázal ze mě vymazat to, čím jsem se necítil být, ale byl jsem tím proti své vůli. Zadoufal jsem v úspěch Carlisleova plánu, nic jiného jsem k dispozici neměl. Nezbývalo mi, než věřit ve své vlastní, nyní tak omezené, síly.

Z myšlenek mě vytrhly Belliny prsty, kterými mě začala jemně hladit ve vlasech. Zavřel jsem oči, ten dotyk byl okouzlující. Neměl jsem pocit, že si něco tak krásného zasloužím. Začal jsem ji naplno vnímat, její ladnost v mém náručí, ve kterou by sama nevěřila, její vůni, ze které se mi motala hlava… Její doteky mě stahovaly jinam, probudily ve mně pocity, kterých jsem si pro převahu jiných dojmů poslední týdny nebyl vědom, ačkoli dokázaly být téměř stejně silné. Uvažoval jsem, jestli bych ji mohl políbit, přál jsem si ucítit její rty.

Zvedla hlavu z mého ramene a podívala se na mě. Ten pohled byl příliš silný, její oči byly mírně nepřítomné. Bylo v nich stejné okouzlení, které jsem prožíval i já sám. Její krása mi brala dech – každý její detail. Aniž bych si to stačil rozmyslet, sklonil jsem se a dotknul se jejích rtů. Po těle se mi rozběhlo tisíc malých jehliček, ale jelikož jsem si nemohl dovolit žádné další zatmění, ukončil jsem polibek dříve, než začal. Oba jsme si povzdechli – další nesplněné přání…

Zadívala se na mě a zašeptala: „Jsi to jediné, na čem mi záleží…“

„I ty pro mě, Bello,“ odpověděl jsem a sám sebe se ptal, jak mocné jsou síly, o kterých ona nevěděla, ale které se i přesto začaly stavět mezi nás. Zadoufal jsem, že nic nebude silnější než naše láska. Že nás nic nedokáže rozdělit. Nechtěl jsem se vzdát nadějí, ze kterých se mi dnešní večer zase pokusil ubrat.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Cathlin

9)  Cathlin (05.10.2011 11:37)

Twilly, ty jsi velmi přemýšlivý čtenář. A rozhodně je to tak. Jeho pohled je o dost drsnější, proto ho miluju. A proto, že Steph moc rychle od téhle jeho stránky uhnula, proto je tu Krev. ;)

Twilly

8)  Twilly (05.10.2011 07:06)

Některé věci jsou stejné a přece jiné. Sledovat Edwarda z jeho pohledu je poněkud fascinující, když beru v úvahu, že vlastně tenhle střípek nám po celou dobu chybí. Bellin pohled je navzdory všemu hrozně romantický. Edwardův i přes to áchání o Belle NE§

Cathlin

7)  Cathlin (15.02.2011 08:57)

Super, díky, Hanino! Doufám, že si povdíka tvoji přizeň zaslouží. ;)

Hanina

6)  Hanina (14.02.2011 20:57)

Strašně krásně napsaná povídka,tak živě!

Cathlin

5)  Cathlin (14.02.2011 11:26)

Bosorko, tušíš správně. ;) Věci se budou vyvíjet dál a Edward z toho málem přijde o nervy... Ale o nervy zde tak úplně nejde, že ano... :p
A Janebko: Tohle: Ale jsem přesvědčena, že obrovská síla , ať už je to nenávist vášeň i bolest, dokáží nejen ničit, ale i stavět! ... se mi opravdu líbí! Tak nějak...! B)

Bosorka

4)  Bosorka (14.02.2011 10:23)

Ona si to Bellinka představuje strašně jednoduše, když vidí, jak celá rodinka vcelku "lidsky" funguje (škola, práce). Konečně si snad uvědomí, že není vše tak růžové a že odolat krvi je pro upíra strašně moc těžké... Ten první "zlý" pohled bude asi jen začátek, že ano?

Janeba

3)  Janeba (14.02.2011 10:16)

...Zadívala se na mě a zašeptala: „Jsi to jediné, na čem mi záleží…“
„I ty pro mě, Bello,“ odpověděl jsem a sám sebe se ptal, jak mocné jsou síly, o kterých ona nevěděla, ale které se i přesto začaly stavět mezi nás. Zadoufal jsem, že nic nebude silnější než naše láska. Že nás nic nedokáže rozdělit. Nechtěl jsem se vzdát nadějí .......
Vždycky je obrovská spousta věcí, která nás dokáže rozdělit a to i od té největší lásky! Ale jsem přesvědčena, že obrovská síla , ať už je to nenávist vášeň i bolest, dokáží nejen ničit, ale i stavět! Naštěstí Edward má opravdovou Bellinu lásku a podporu ohromné rodiny, ochotné kdykoliv pomoct!
Cathlinko, promiň, ale musím zmínit ještě jednu Tvoji bezvadnou perličku ..... „Půjdu tam jenom kvůli tobě, tvoje přítomnost by dokázala změnit i žár pekelného kotle v posezení na nebeském obláčku,“ řekla odevzdaně ..... Jsem na tom podobně! :D ;)
Děkuji!!

Cathlin

2)  Cathlin (14.02.2011 09:34)

Evelyn: Stejně jako ty i já jsem měla dojem, že by krev pro ně měla znamenat větši problém. A co mě v sáze potom zklamalo bylo, když Edward pronesl, že se s Bellinou krví vyrovnal potom, co Bellu málem ztratil... To se mi zdálo až moc ideální a těžko uvěřitelné, protože upír je přece upír, nemůže se změnit - a navíc ještě když se jedná o zpívající krev... No, jistě chápeš.
A že bude Edward Belle vysvětlovat, že na upírství není nic romantického, to se tak nějak rozumí samo sebou - vždyť si o sobě vždycky myslel jenom to nejhorší a nyní je to dokonce ještě horší než kdykoli dřív... No, chudák Edward. V téhle povídce opravdu nemá na růžích ustláno, že ano. B)

Evelyn

1)  Evelyn (14.02.2011 09:14)

Jsem upír, Bello. Na tom není nic romantického Tahle věta vlastně popírá celé Stmívání, ale je podle mě dokonale pravdivá.
Mám pocit, že Bella už tuší, že něco není tak úplně v pořádku. Když jsem četla prvně knížky, fascinovalo mě, že Cullenovi chodí normálně do školy a nesetkávají se tam s krví. Takové drobné nehody se přece stávají pořád. A stačí kapka krve... Líbí se mi, že u Tebe je krev něčím, s čím se musejí setkávat takřka denně.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek