Sekce

Galerie

/gallery/Bloody%20heart.jpg

Ztráta - událost, ke které Edward nenachází vysvětlení, zamotá situaci a vzbudí obavy o jejich bezpečí. Oba tuší, že se kolem nich začíná dít něco, čemu dostatečně nerozumí, ale co má nejspíš původ v Edwardově minulosti.

5. ZTRÁTA

 

Klesnul jsem na židli uprostřed místnosti. Už jsem se dál nemohl přemáhat, bylo to vysilující. Vůně krve jako by mi do hlavy dělala díru, vymývala mi mozek, vši silou jsem se snažil nepustit poslední cíp zdravého rozumu, který mi nedovoloval překročit tu hranici.

Konečně přišel Carlisle, aby uzavřel a odnesl nádobu s krví, která mě lákala po celou hodinu, a které jsem měl odolávat. Jakmile zmizel, vrhnul jsem se k oknu, otevřel ho a dýchal čistý vzduch. Pohledem jsem přejížděl stromy lesa kolem domu a všudypřítomnou zelenou vlhkost a ten pohled mě uklidňoval.

Prošel kolem Emmett, který mi po celou dobu mého zápolení dělal bodyguarda, a poplácal mě po rameni. „Dobře, brácho! Jen tak dál, i když je to nuda – víc bych se bavil, kdybych tě musel krotit… Tak zase příště,“ a odešel. Hltal jsem čistý vzduch tak usilovně, že jsem mu ani nemohl odpovědět.

Za chvíli se vrátit Carlisle. „Na začátek to nebylo špatné. Budeme takhle pokračovat, a nejen takhle, však víš, co tě čeká. Tady jsi na bezpečné půdě, tady můžeš cvičit, ale mezi lidmi se tomu zatím musíš maximálně vyhýbat, na to bude čas až později, pokud vše půjde dobře. Jak se cítíš?“

Cítil jsem se už líp. Otočil jsem se znovu zpět do místnosti. „Půjdu do lesa,“ oznámil jsem mu. Věděl jsem, že to pochopí správně. Ačkoli jsem neměl přímo žízeň, chuť po krvi byla příliš velká. V lese se sice nedalo nalézt to, po čem jsem prahnul, ale věděl jsem, že i zvířecí náhražka dostatečně pomůže. Proklínal jsem svoji slabost – za normálních okolností bych to zvíře protentokrát klidně mohl nechat žít. Ale koneckonců, lepší les než město, pomyslel jsem si hořce.

- - -

Bylo už pozdě. Jakmile jsem se zase cítil být znovu více méně ve své kůži, zamířil jsem k Charlieho domku. Další tajná návštěva. Odhadoval jsem, jestli bude Bella už spát nebo ještě ne.

V jejím okně se svítilo a bylo pootevřené. Vyhoupl jsem se nahoru a uviděl jsem ji, jak klidně spí s otevřenou knihou na prsou. Usmál jsem se při pohledu na titul – další dílo Jane Austenové, celá Bella… Bylo evidentní, že usnula během čtení. Vložil jsem do knihy záložku, položil ji na hromádku dalších knih vedle postele a Bellu potom alespoň přikryl. Kdo ví, jestli se do rána ještě vůbec vzbudí. Pro jistotu jsem zkontroloval nastavení jejího budíku na ráno.

Potřeboval jsem chvíli lidskosti v její blízkosti, potřeboval jsem se chvíli cítit jako člověk a atmosféra jejího pokoje a její přítomnost k tomu byla jako stvořená. Vedle ní jsem se vždycky cítil lépe a jako bych byl víc úplný. Zhasnul jsem, aby se jí lépe spalo a lehnul si vedle ní. Mírně se zavrtěla, když se postel pod mojí vahou prohnula, ale neprobudila se.

Chvíli jsem se utápěl v její vůni – snažil jsem se si ji vychutnat a nevnímat její temné útoky. V její vůni pro mě vždycky bylo víc než jen vábení krve. Byla v ní ještě její jedinečnost, ta vůně byla pro mě její esencí, její neviditelnou náručí. Jen nyní bylo těžší se soustředit na to hezké.

Poslouchal jsem její dech a tlukot jejího srdce. Vnímal jsem život v ní a jeho nádheru. Právě proto, že já sám jsem živý už tak dávno nebyl, a právě proto, že si život sám ode mě udržoval odstup, měl jsem zázrak života v ohromné úctě. Nedovedl jsem pochopit, že by se ho chtěla dobrovolně vzdát. Opět jsem zadoufal, že jí to budu umět vysvětlit.

Uvažoval jsem kolik dokáže vidět z mé temné stránky. Nakolik chápe tu nepříjemnou , temnou stránku upírství. S povzdechem jsem si přiznal, že nejspíš velmi málo a to hlavně proto, že ji chápat nechce.

Nemá vůbec tušení, že můj život jako by se teď dělil na dva světy. Na boj a lásku. Zápas a něhu. Temno a záři. Chvíle, kdy jsem byl s ní, a kdy jsem se cítil tak dobře, byly v ostrém kontrastu ke chvílím, kdy jsem se soustředil na vážné znepokojující věci, před kterými jsem ji chtěl ochraňovat. Které jsem jí nechtěl přiznat. A neměla ani tušení, že ona sama je tím nejdůležitějším důvodem, kvůli kterému ten zápas musím vyhrát. Tentokrát to bylo jiné – tenkrát poprvé, po mém stvoření, jsem chtěl vyhrát především sám nad sebou, ale teď tu byla ona a ona a celý její svět neuvěřitelně posiloval nutnost to překonat. Nechtěl jsem a nemohl jsem zůstat tím, čím jsem byl teď, ten kontrast mezi námi byl nesnesitelný.

- - -

Když jsem se nad ránem vrátil do našeho domu, zůstal jsem stát ve dveřích svého pokoje jako přimražený. Okno bylo otevřené a byl tam cítit cizí pach – někdo byl v mém pokoji! Upír - to bylo jediné, co jsem dokázal rozpoznat. Nechápal jsem to a ten pach jsem nepoznával, byl mi cizí. Přímo přede mnou jsem uviděl pootevřenou zásuvku, a když jsem přišel blíž, poznal jsem, že se jí ten neznámý dotýkal. Otevřel jsem ji, byla plná drobností, které pro mě měly nějakou cenu, ale patřily už do mé dlouhé minulosti. Hned jsem nepoznal, že tam něco chybí, ale potom mi to došlo. Květinová krabička – uvnitř byl hřebínek do vlasů se zdobením ve tvarech a barvách podzimního listí. Přesně jsem si ho pamatoval, i po těch letech. Nebyl tam - z místa, na kterém stála krabička, na mě nyní zíralo dno zásuvky.

Zavrtěl jsem hlavou, vůbec jsem to nechápal.  Co tady kdo dělal a proč si odnesl zrovna věc, která patřila do roku 1922? V hlavě se mi objevilo pár vzpomínek, které se k té době a k tomu předmětu vázaly, musel jsem z nich ale smést trochu prachu, abych je vůbec přiměl ožít. Bylo to tak dávno. Jakmile jsem se ale do té doby v myšlenkách vrátil, všechno se mi vybavilo, pamatoval jsem si toho hodně. Nešťastná souhra osudu a ona, Lizbeth, kvůli ní přišla o život.

Mohl jsem se dohadovat, domnívat, co tím kdo sledoval, ale neuměl jsem si představit, že by cokoli z toho byla pravda. Jedno ale bylo jisté – vypadalo to, že moje minulost se v nějaké podobě vrátila.

Podíval jsem se znepokojeně na hodiny – jestli jsem nechtěl přijet pozdě pro Bellu, abych ji odvezl do školy, musel jsem už jít. Zběžně jsem zkontroloval zbytek pokoje, nic dalšího nechybělo, zavřel jsem okno, oblékl jsem se a o dvě vteřiny později nasedal do auta.

K té záhadě jsem se ale vracel celý den, každou chvíli. Jedno vysvětlení, které mě napadalo, bylo ale zmatenější než druhé. Hlavní otázka byla: co to mělo společného s Lizbeth? Zloděj v mém pokoji ji nejspíše musel znát, byl jsem si jistý, že se nejednalo o náhodou návštěvu. Ale jak je potom možné, že jsem nepoznal jeho pach? Zkrátka mi to nedávalo smysl. A proč, po tolika letech, by se vůbec měl někdo o ni zajímat? Už dávno nežila…

Ačkoliv jsem ale neměl tušení, co se děje, jedno jméno mi neustále přicházelo na mysl: Aymon.

- - -

Zabouchli jsme za sebou dveře a z našich plášťů pleskala na zem voda. Takový prudký déšť byl i na Forks trochu hodně. Měli jsme co dělat dostat se z lesa domů a totálně přitom nepromoknout, navzdory nepromokavým plášťům.

Stáhl jsem kapucu sobě a potom i Belle. Její vůně mě okamžitě zasáhla. Zavřel jsem oči, zamručel jsem a zatřásl se. „Je vrcholně nezodpovědné pobývat s tebou v dešti, tvoje vůně je tak silná… Měl bych se snad radši zabydlet v protějším rohu místnosti, než se něco stane…“ řekl jsem napůl vážně, napůl žertem a přitom mé ruce stále spočívaly na jejích ramenou a svíraly cípky kapuce, kterou jsem jí předtím shrnul.

Odporné tendence, které se mi přitom honily hlavou, se mi hnusily. Kolikrát už jsem se tak viděl? Skloněný k jejímu hrdlu za jediným účelem? A kolikrát se tak ještě budu muset vidět?

„Opovaž se zase někam zmizet…“ řekla a přitom se na mě zadívala tak dlouze a hluboce, že jsem zapomněl kde jsem a proč, všechno kolem zmizelo, stála tam jen ona a hypnotizovala mě. Zvedl jsem ruce z jejích ramen a položil jí je na tváře, přitom jsem se k ní pomalu přiblížil a políbil ji. Když se naše rty dotknuly, srdce se jí rozběhlo a vydechla. Chvíli stála nehnutě, potom mi ale ovinula paže kolem krku a přitiskla se ke mně. Všechno se ve mně sevřelo a  hádalo, rozum mě opouštěl. Byla tak krásná, tak voňavá, tak lákavá, tak nebezpečná… Musel jsem to přerušit a přece jenom jsem skončil v protějším rohu. Oba jsme těžce dýchali a probírali se z omámení.

Bella sklopila pohled do země a začala si ztěžka rozepínat plášť. Přišel jsem k ní a pomohl jsem jí. „Vypadá to, že tady budeme muset chvíli zůstat. Pochopí to Charlie, že to k nám bylo blíž než k vám?“

„Do čtyř musím být doma, to by se mělo dát stihnout. Takhle nemůže pršet dlouho.“

„Ve Forks je možné všechno…“

Odešli jsme nahoru do mého pokoje. Ve dveřích jsem na okamžik zůstal stát, když mě do nosu zase udeřil ten cizí pach.

„Edwarde…“ začala Bella a dívala se mi přitom zkoumavě do tváře. „Co se děje? Celý den jsi vážný, zamračený…“

Ani jsem si neuvědomil, že moje snaha utřídit si zmatek v hlavě, by mohla být tak zjevná, ale byl jsem vlastně rád, že se zeptala. Vstoupil jsem do pokoje a zadíval se zase na onu zásuvku. „Znáš takové ty situace, kterým nerozumíš?“

Kývla a mezi očima se jí objevila vráska, v očích další otazníky.

„V noci tu někdo byl. Upír. Nevím kdo, ale nebyla to náhoda. Odnesl si odtud jednu věc – starou ozdobu do vlasů… Jinak se nic nezměnilo.“

Zachvěla se. „Cože?! To ne… Co to znamená?“ okamžitě se v ní probudily obavy.

„To je právě to – neumím si to pořádně vysvětlit, ale bojím se, že to nebude nic dobrého.“

„To ne…!“ zopakovala sklesle… „Myslela jsem, že je to za námi… Ještě jsem se z toho pořádně nedostala, sotva jsem se zbavila té proklaté sádry. Kdyby se mělo stát něco dalšího…“

Sklopil jsem oči, nevěděl jsem o moc víc než ona.

„Co ti vzal? Může to mít nějakou souvislost s Victorií?“

„Ne. To je na delší vyprávění…“

„Máme čas.“

„Dobře, ale nejprve se trochu osuš a potom si tady sedni, přikryju tě, máš vlhké oblečení a tvé rty mají fialový nádech.“ Přinesl jsem jí ručník a přikrývku, do které se zavrtala na mé pohovce. Už zase vypadala tak křehce. Posadil jsem se vedle ní.

„Byl to hřebínek do vlasů z roku 1922. Myslím, že jsem ho od té doby neměl v ruce, zůstával v krabičce. Patřil Lisbeth.“

Zpozorněla, začervenala se a kousla se do rtu. Musel jsem se usmát. „Nemusíš se červenat. Nebyl jsem do ní zamilovaný, to přece víš.“

Omluvně se usmála. „Tak pokračuj.“

„Nemiloval jsem ji, ale ona mě ano. Ji naopak miloval jiný muž, ale ona jeho ne, nemohla, byl úplně jiný než ona. Byl to začarovaný kruh, cítil jsem se ale, že mě se to vlastně netýká, nic jsem jí nikdy nesliboval ani nenaznačoval. Abych pravdu řekl, měl jsem v té době co dělat s úplně jinými věcmi, to období bylo dost bouřlivé pro mě a plné práce pro Carlislea, který mě nechtěl ztratit. Přesto tu ale byli dva nešťastně zamilovaní.“ Odmlčel jsem se, nějak se mi nechtělo se vracet k těm tragickým dnům.

„A bylo ještě něco dál? Kdo byla Lisbeth? Člověk?“

„Ano, člověk. Byla to dcera architekta z Atlanty. Pocházela z dobré rodiny a dobrých poměrů a byla hodná, milá, občas trochu rozpustilá, pravda…“ na mé tváři se objevil úsměv při těch vzpomínkách.

„Rozpustilá, říkáš?“ dloubla si do mě jemně Bella a pobaveně se usmála. „No, dobře, tak pokračuj.“

„Byla člověk a, aniž by to věděla, milovala upíra. A ten, kdo miloval ji, byl také upír. Neměla vůbec tušení, že nejsme lidé.“

Úsměv mi zase zmizel z tváře. „Jednoho dne ji našli mrtvou. Tedy vlastně Aymon - upír, který ji miloval - ji našel. Vzala si život a nechala dopis na rozloučenou, ve kterém mluvila o mně. Nemá asi cenu, abych vysvětloval, co v něm údajně stálo… Já ho nikdy nečetl. Aymon si ho vzal a nikdy mi ho neukázal, jen přišel za mnou, do malého domu, ve kterém jsme tenkrát s Carlislem bydleli, šílel bolestí, obvinil mě, že jsem zavinil její smrt a pokusil se mě zabít. O několik dní později domek zapálil a od té doby jsem ho neviděl. Přesně si ale pamatuji na jeho nenávist. V jeho očích jsem ho připravil o to co miloval, kdyby nebylo mě, nebrala by si život.“

Asi si ani neuvědomila, že během toho vyprávění zadržuje dech a teď vydechla. „Za tvojí dlouhou minulost se muselo stát hodně věcí… Neměla bych se divit.“

„To ano, ale nebyly všechny tak tragické. Tahle část mé minulosti je poměrně výrazná.“

„A co ten hřebínek? Jak jsi k němu přišel?“

„Byl jsem to já, kdo oznámil její rodině její smrt. Aymon zmizel… Ale než jsem to udělal, došel jsem k ní, rozloučil se s ní a ten hřebínek si vzal. Určitě by se nezlobila. Ačkoli jsem ji nemiloval, měl jsem ji rád a její smrt mě zasáhla. Byla příliš mladá, příliš hezká a dobrá na takovou smrt… Vyčítal jsem si to, měl jsem o ni lépe pečovat, ale nenapadlo mě, že by mohla…“ zakroutil jsem hlavou a na chvíli zavládlo ticho. „Ale to už je dávno pryč, sotva si na tuhle dalekou minulost někdy vzpomenu. Celé ty roky nic a najednou se objeví někdo, kdo si přijde ke mně, pro ten hřebínek do vlasů. Nechápu proč.“

„A Aymon to určitě nebyl, jeho pach by jsi poznal…“

Přikývl jsem. „Nebyl. Nemám tušení kdo tedy. Někdo jiný, kdo ji znal? Těžko by ale někdo mohl být ještě živý…. A děti neměla… Vážně pro to nemám vysvětlení.“

Vzdychla. „Nevíme tedy…?“ otázku nedokončila a pokrčila rameny.

„Ne, nevíme nic… ale obávám se, že jenom tím to neskončilo.“

Zachvěla se a v pěstích sežmoulala deku, kterou byla přikrytá. Raději jsem nemyslel na to, že by tu opět mohlo být něco, co by ji mohlo ohrožovat. Kéž bych mohl udělat něco, čím bych tuhle další hrozbu zastavil dřív, než by se vůbec ukázala.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Twilly

8)  Twilly (05.10.2011 07:07)

Takže tady nastává první vážný dějový rozkol, jsem opravdu moc zvědavá, co se bude dít dál, Kačenko

Cathlin

7)  Cathlin (17.02.2011 20:56)

Infinito, ony budou prázdniny? ;) To mi nějak uniklo... Další díl bude v sobotu a potom bůh ví - týden budu na dovolené.... ale vynasnažím se i tak.

6)  Infinita Tenebrae (17.02.2011 17:11)

to je moc zajímavý, doufám, že tu brzy bude další díl :d když budou ty prázdniny... :D

5)  Tery (16.02.2011 22:58)

páni skvelej dil uz se moc tesim na dalsí

Janeba

4)  Janeba (16.02.2011 11:30)

Cathlin, tím, že jsi?!;)

Cathlin

3)  Cathlin (16.02.2011 11:12)

Evelyn, jsi dobrá! :D A drž se dál, ať si můžu vychutnávat tvé komentáře. A ano, jak se dá tušit, s tím cizím "upírem" vážně nebude jednoduché pořízení.
Janeb, vážně mi děláš radost tím, že máš tu chuť to číst znova. Jsi fakt úžasná. Čím já ti to kdy oplatím? :) :) :)

Evelyn

2)  Evelyn (16.02.2011 10:42)

Cizí upír u Cullenů Nepozorovaně se dostal do domu i ven To nevěstí nic dobrého...
A opět Edward a jeho snaha zlepšit sebeovládání
Krásná kapitola

Btw, ani nevíš, co sil mě stojí, nedočíst to jinde. Ale zatím se držím

Janeba

1)  Janeba (16.02.2011 10:36)

Cathlinko, je zvláštní, že při opakovaném čtení mi to připadá jako úplně jiný příběh, sledovaný jinýma očima! Znovu prožívám ten Edwardův souboj se svojí přirozeností a žasnu, jak jsme ochotni bojovat za svoje lepší JÁ! ;) Je jasné, že jim teď trochu zatopíš, ale tím si také možná dříve uvědomí všichni svoji podstatu!;)
Děkuji!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still