Sekce

Galerie

/gallery/Twister.jpg

Futurologická bláznivina o potravním řetězci

Spoluautorská: Kate & emam

Píše se rok 25 328. Lidstvo muselo opustit planetu Zemi, aby přežilo. Samotný lidský mozek by však nepřišel na to, jak obydlet zbytek vesmíru. Jedinou cestou bylo spojit se s těmi nejhoršími predátory s dokonalou myslí - s upíry.

Kdesi mezi Venuší a Marsem byla v neprostoru zakotvena stanice Twister, jež byla jedinou stanicí ve vesmíru, kde v jakési symbióze přežívali lidé, upíři a želé vlci.

Želé vlci, taková zelená slizká stvoření, která jste nesměli nakopnout ani za jejich blbé kecy, protože byste ten sliz uklízeli ze stěny minimálně dva světelné roky. A jelikož s tím mám vlastní zkušenosti, vězte, že to byste opravdu neradi.

Nejsem na všechno sám, ale jsou jisté věci, se kterými mi ani holografický zdravotní bratr, kterého mám po ruce, nepomůže. E.D.W.A.R.D. - Elektromagnetický, Dotykový, Vysoký, Automatický, Rychločteč myšlenek, Dívčích srdcí lamač. Ta poslední vlastnost se nejvíc hodila, když některá z pacientek ze strachu odmítala prohlídku. Jako jednou, když do mé vesmírné ordinace přišla Esme Evensonová s identifikačním číslem 362. Lidé museli dostat čísla jako řádní chovanci svých pánů. Co má číslo, je pod kontrolou. Abych to vysvětlil, upíři kvůli přežití žijí v jakési symbióze s lidmi. Za krev, kterou jim lidé nedobrovolně darují, jim na oplátku poskytují lidské jídlo a všechno to, co k životu potřebují.

Takže zpět... Chovanka s číslem 362 přišla do mé ordinace z důvodu nedostatku červených krvinek, které jsou nezbytné pro život člověka i upíra, pochopitelně. Její parazitický manžel - upír, se na ní přiživoval více než je zdrávo a než dokázala snést.

Nikdy nezapomenu, když poprvé vešla do mé ordinace. Její srdce bušilo na poplach, ale když se na ni E.D.W.A.R.D. usmál poněkud se uvolnila a úsměv mu oplatila. Nevím proč, ale bylo to poprvé, co jsem chtěl zkusit, jak moc jeho holografická tvář vydrží.

„Nemusíte se ničeho bát. Stačí, když se položíte na lehátko a zbytek necháte na mně,” snažil jsem se ji povzbudit, ale zřejmě se mi to moc nepodařilo, protože zrudla a srdce jí začalo vyvádět, jako když Enterprise nastartuje zážehové motory.

„Doktore, já....” zajíkla se.

„Nic se neděje, budu hned hotov,” uklidňoval jsem ji.

„Jistě,” hlesla, když jsem ji pokládal na lehátko.

„E.D.W.A.R.D.e, podej...” rentgenorátor jsem nedořekl, protože mi ho už podával. Upíři jsou rychlí, ale tyhle hologramy se čtečkou mysli, to je děs.

„Takže, paní Evensonová, jak často váš manžel a vy...” srdeční motory se najednou zasekly a já dostal strach, že budu muset nahodit záložní zdroj.

Když jsem na ni vytřeštil oči, rozpačitě se pousmála. „Ehm, chci říci, kdy jste naposledy plnila svou povinnost výživátora?”

„Ach tak,” hlesla. „Dnes ráno.”

„A časová perioda?”

„Já nevím, není to příliš příjemné, víte?” rozpačitě si přejela po místě, kde bylo vidět mnoho jizev.

Zhlédl jsem jizvy a přejel po nich prsty. Sykla bolestí. Zamrazilo mě z toho počtu, snad žádný žijící člověk nebyl tolikrát vystaven takovému množství pokousání na jednom místě.

„Jak často vás váš manžel, no... přece víte.”

„Několikrát denně, má to rád,” sklopila oči

„A uvědomujete… uvědomuje si, že vás tím ohrožuje na životě?” řekl jsem s nemalou dávkou vzteku v hlase, ale bylo tam ještě něco. Obavy. Obavy o paní Evensonovou?

„Já vím, ale on si prostě nemůže pomoci. Když se mu to pokouším vysvětlit, namítá, že to je jen další z mých manželských povinností. Kdyby prý věděl, že se budu tolik zdráhat, nikdy by si člověka nevzal.” Věděl jsem, jak to myslí, jen pár lidí mělo to štěstí a z chovné stanice se dostali do spáru jen jednoho upíra, který si je vybral za partnera. Jenže v těchto případech docházelo většinou k přeměně osobnosti dotyčného parazita na vraždící monstrum. Pokud neměl na obživu více lidí, vykompenzoval si to na jednom jediném člověku, což byla naneštěstí právě Esme.

„Carlisle, nemám vám přinést kapesník?”

„Cože?” Překvapeně jsem se otočil na E.D.W.A.R.D.a, od kdy upíři potřebují něco takového?

„Měl jsem pocit, že potřebujete utřít bradu,” smál se mi ten holomek, ale měl pravdu. Cosi vlhkého jsem si rukou setřel. Bože, já slintám nad ženou! Upíři nemohou slintat. Byl to jed, ale nebylo to z žízně. Ne, já neměl žízeň, ale její oči, šíje a vypínající se hruď, jak přerývavě dýchala. Ležela vedle mě... na lehátku...

„Ehm,” odkašlal si E.D.W.A.R.D. Jdi do háje, pomyslel jsem si na jeho adresu.

„Je mi líto, ty zanikly i se Zemí,” reagoval E.D.a na mé myšlenky.

„Tak jdi do konferenční místnosti, pak pro tebe pošlu,” zasyčel jsem tak, aby to ona neslyšla.

„Děje se něco?” ptala se plaše, když holo E.D. opustil místnost.

„Nebojte se, vše je v naprostém pořádku.” Ještě jí budu vyprávět, jaké mám potíže s personálem a ztratím veškerou vážnost.

„Kde jsme to skončili?” Jen řečnická otázka, já jsem tu lékař.

„Možná by vám pomohly preventivní transfúze, ale raději bych nasadil dietu vašemu muži.”

Povzdechla si: „Transfůze bude přijatelnější, on s tím nepřestane, mě neposlechne, ale vás by možná mohl.” Není to profesionální, vím, zaváhal jsem. Měl bych si s jejím mužem vážně promluvit, ale kdyby začala chodit na „příkrmy”, vídal bych ji pravidelně. Ale nebudu přece sobec. Přemýšlel jsem jak to vyřešit, a ani si neuvědomil, že prsty, které ještě před chvilkou kontrolovaly jizvy na jejím krku, pomalu klesám níž po její šíji až k hrudi.

„Doktore,” zašveholila rozpačitě.

„Ano?” zvedl jsem k ní oči a najednou zahlédl svou ruku na jejím ňadru. Jak se tam dostala?

„Promiňte, trochu jsem se zamyslel.” Co jí to tu vykládám za pohádky? Ruku jsem nechal klesnout k tělu.

„Asi byste měla přijít i s manželem, abychom mohli nalézt optimální řešení,” otočil jsem se k ní zády a snažil se tvářit zaměstnaně.

Najednou se za dveřmi ozvalo zavytí. Pitomí vlci, nedokážou být trpěliví. To by mi ještě tak scházelo, aby sem některý z nich vtrhnul. Začínám mít podezření, že dnes mají čtečku mysli nejen hologramy, protože se dveře okamžitě otevřely. Dovnitř vtrhl vlk, za ním se tvořily louže zeleného slizu.

„Doktore! Krvácím!” zavrčel.

„Teď ne,” vypakoval jsem ho ze dveří, „tak si to nasliň a neremcej,” křikl jsem a bouchl dveřmi.

Jedním krokem jsem se přemístil zpátky k Esme.

„Doktore Cullene?” podívala se na mě Esme, nechápala, co se zde teď stalo.

„Toho si nevšímejte,” mávl jsem rukou.

„Takže, pozítří za mnou s manželem přijďte,” ukončil jsem prohlídku a pomáhal jí z lehátka.

„Dobře, tak pozítří,” otočila se ještě ode dveří.

„A nebojte, všechno dobře dopadne. Nashledanou,” usmál jsem se.

„V to doufám. Děkuji,” věnovala mi smutný úsměv a zavřela dveře.

 

Dva dny uběhly jako voda a k mé velké radosti manželé Evensonovi stojí za dveřmi.

„Nechápu, proč jste čtečku nezavedli i do své hlavy, zdržovat se tím hloupým klepáním,” brblal E.D.

„Já zase nechápu, proč do standardního vybavení zdravotních bratrů nepatří slušné vychování.” Otevřel jsem dveře. První vešla dovnitř Esme a celá se strachy klepala, za ní její parazitický manžel, kterého jsem obdaroval pohledem: ty si to ještě vypiješ! Ale pak jsem rychle změnil výraz. Co kdyby to vzal doslova?

„Posaďte se. Takže…” Chtěl jsem vypadat moudře, ale při pohledu na tu vyklepanou ženštinu, s identifikačním číslem 362, jsem najednou ztratil řeč.

„Doktorovi se nelíbí, že byste ho mohl brát doslova,” pronesl E.D. Já ho snad střelím!

„Co?” podíval se na mě parazit krvavýma očima.

„Toho si nevšímejte, pane Evensone.” Zadíval jsem se do její zdravotní karty a konečně začal dávat dohromady trochu smysluplnější konverzaci.

„Takže…” Co jsem to vlastně chtěl říct?

„Že jí nemá tolik pít krev.” Zase E.D. Já toho holomka snad vážně přeprogramuji!

„Kdo je tu doktor?” rozkřikl jsem se.

„Ale mně to nevadí,” hlesla. “Manžel nebývá často vznětlivý.”

„To bych prosil,” zavrčel zle její vysávač. No, asi nebudu jediný, kdo tu má dnes dlouhé vedení. To je uklidňující.

„Jak pro koho. Mně to přijde spíš frustrující, s tímhle pracovat,” protočil E.D. oči.

Zakroutil jsem hlavou a snažil se dostat k jádru problému: „Takže, pane Evensone, mohl byste mi říct něco o svých stravovacích návycích?”

„Nó, jsem gurmán a labužník, jak vidíte,” podíval se na svou ženu a olízl se. Ve mně se vařila krev, tedy… jed. Esme jen smutně koukala na desku mého stolu.

„A jak často podléháte své vášni?” Znovu to olíznutí. Nenažranec jeden!

„Každou noc, ale to sem snad nepatří, doktore,” pronesl nechápavě a jeho žena zrudla.

„Ale jistěže to sem patří, pane Evensone… Četl jste doufám příručku přeživšího druhu. Časté vyživování vede k úbytku krve výživátora, tedy vaší ženy a může dojít až ke konečnému vysušení,” odříkával jsem mu naučenou formulku, „a jak jste si rozhodně stačil všimnout, vaše žena je na tom stále hůře.”

Chvíli na mě kulil rudé oči a pak si odfrkl: „Co je mi po tom? Je výživátorka? Je! Je moje žena? Je! Tak ať plní svoje manželské a vyživovací povinnosti.”

„A je vám jasné, že kdyby se choval každý jako vy, za chvíli by na naší vesmírné stanici nebyli žádní výživátoři?” podíval jsem se na něj důrazně, ale on nejspíš pořád nechápal, „a když nejsou výživátoři, nejsou upíři. Náš druh zanikne.” Musel jsem mu to vysvětlit tak, aby pochopil, že tady už nejde o zábavu jako na planetě Zemi, že tady jde o život. Život toho parazita mi byl ukradený, nezajímal mě. Ale život Esme byl pro mě nejdůležitější ze všech, kdybych mohl, svůj život bych položil za ni. Nebo jen s ní, ruku v ruce, přešel světa kraj, kdyby nebylo její ho muže.

„Mohl byste zatím zůstat tady v ordinaci?” zahučela mi u ucha zase ta čtečka.

„Vy chcete někam odejít?” vyhrkla Esme zděšeně.

„Ne, to jen…” Přerušily mě rozkopnuté dveře.

„Áůůůů,” zavyl želé vlk stojící na prahu. Pohled na něj mě překvapil. Jeho obvyklá zelená nabyla dosti jiný odstín. I když nevím, jestli oranžová může být považována za odstín zelené…

„Co to sakra…?” otočil se parazit. Když spatřil pomerančového čtyřnožce, propukl v hurónský smích. „Nová rasa?”

„Nevidíš, že mám pacienta?” obořil jsem na pomerančového psa.

„Vypadá to na neodkladný případ,” pronesl s profesionálním klidem zdravotní bratr.

„Dobře. Budete tedy asi muset počkat v čekárně,” snažil jsem se manžele vypoklonkovat, abych se mohl věnovat „důležitějšímu” pacientovi.

„To nebude nutné,” pokračoval E.D. “Je to jen neodkladný zvědavý čumák, kterému se udělalo zle.”

„Jéé, a když je vlkovi zle, tak mění barvu?” divila se Esme s pohledem upřeným na orange wolfa.

„Dosud jsem se s tím nesetkal,” mnul jsem si bradu.

„Ona je otázka, jestli nechtěl jen zavést novou módu,” smál se parazit.

„Přestaňte si dělat ze vznešených vlků šprťouchlata a koukejte mi helfnout,” zavrčela mandarinka.

„A vážně to nemůže počkat?” Podíval jsem se na vlka, když se Evenson natahoval ke krku své výživátorky.

„Ne! To rozhodně nemůže!” zavyl pomeranč a hrnul se ke mně.

„Já to vyřídím,” kývl E.D. a teleportoval mandarinku i sebe někam pryč. Od roku 25 178 patří teleport k vybavení hologramů. Pořád je vylepšují, je to hnus, za chvíli nám ještě začnou šéfovat.

„To je tak báječný vynález,” povzdychla si Esme.

„Já vím, vypadá dobře. Ale nesmíte zapomínat, že je to jen hologram,” upozornil jsem ji jemně a trochu posmutněl. Kdyby takhle mluvila o mně.

„Ale já myslela teleport,” podívala se na mě nechápavě. Takže je proti omamovaní E.D.W.A.R.D.a imunní! To je ale ženská! Takových moc po Zemi, totiž ve vesmíru, neběhá.

„Tak už můžeme jít?” ptal se netrpělivě parazit a nedočkavě si oblízl rty. Chudák Esme, s tím musím něco udělat, pomyslel jsem si.

„Ne, to rozhodně nemůžete, pane para… ehm Evensone!” vkročil jsem před něj, když se zvedal k odchodu a Esme táhl s sebou.

„Pane para… Co? Jsem snad nějaký para ořech?!” rozkřikl se na mě. Proč jen jsou upíři tak pohotoví. Člověk by to nechal být.

„Kdepak, to by mě vůbec nenapadlo,” vykoktal jsem.

„A co tě tedy, doktůrku, napadlo? Dej si pozor! Voltexra je sice v prachu, ale Komeťáci vládnou dál a já jsem jejich dobrý přítel.” Začal cenit špičáky.

„Ale to mě vůbec neudivuje.” Snažil jsem se z toho diplomaticky vybruslit. Jen jsem ještě netušil jak.

„Za to já to vím,” vykřikl E. D. To je snad poprvé, co ho rád vidím.

„Skutečně?” Podíval jsem se na něj s nadějí.

„Zjistil jsem něco nečekaného a pro naše druhy rozhodujícího,” začal svoje vysvětlování.

„Ta zkažená mrkev byla přiblble zvědavá, a tak se pustila do ochutnávání potravy ostatních druhů.”

„Mrkev říkáš?” opakoval jsem a přemýšlel o dalších možnostech nového života v dosud ještě neprozkoumaném vesmíru.

„Nechápu to. Přirovnání k ovoci nikomu nevadilo a jen se vytáhne zelenina, hned jsou všichni nechápaví,” zavrtěl hologram hlavou. „Možná je to v množství cukru dané pochutiny…”

„Vlk změnil barvu, protože konzumoval něco mimo svůj dosavadní jídelníček?” Postupně jsem docházel k diagnóze.

„Přesně. To se zatím nikdy nestalo, aby se nějaká bytost snažila konzumovat potravu patřící jinému druhu, že? Napadá mě snad jen, když se upíři maskovali za lidi a snažili se jíst jejich jídlo. Ale to bylo ještě předtím, než všichni museli opustit zemi a…”

„A dost! Na přednášky z dějepisu není nikdo zvědavý,” usadil jsem ho. To tak. Ještě si vyposlechneme, jak se jídelníček všech druhů vyvíjel v průběhu světelných let. „Můžeme to přeskočit k tomu závěru?”

„Jistě,” odfrkl si poněkud neochotně. „Nejprve to zkusil s lidskou potravou, ale zdá se, že ta mu sice chutnala, ale nebyla nijak víc efektivní než dosavadní prach z meteoritů či černých děr.” Vždycky jsem tuhle složku jejich stravy považoval za důvod jejich inteligence, ale třeba se mýlím. Na výzkum těch želé mozků je potřeba tolik povolení….

„Můžu pokračovat, nebo si zase budete stěžovat na odmítnutí nějaké studie?” přerušil hologram mé myšlenky.

„Promiň, pokračuj.”

„No, kde jsem to jen,” zamyslel se na okamžik holo E.D., „skončil, aha, takže, želé vlk Jacob chtěl okusit parazitický způsob výživy a…”

„A někoho vysál?!” zhrozil jsem se a chytill toho slizouna za uši.

„Ne-e, já nic, nic, nikoho…” blekotal a těkal želé očima ze mě na E.D.a.

„Ještě jednou a udělám si z tebe moučník!” zakřičel jsem vztekle a nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem držel oranžové ucho v ruce.

„To ste doktor? Kruci, co já s jedním uchem?”

„Tak mu urvi i druhý!” popadal se za břicho parazit. Být jím, moc bych na sebe neupozorňoval.

„Nekňuč a olízni se, já ti ho tam zase přilepím.” Zvláštní, že vlci i upíři mají stejný způsob dávání se dohromady.

Najednou začaly holo E.D.ovi blikat vlasy. Netušil jsem, že to umí, ale vysvětlovalo by to tu divnou barvu.

„Co to je?” ptala se vyděšená Esme.

„Komeťáci sem míří. Tohle má vysoký důležitostní stupeň pro celý vesmír,” vysvětil nám lampiónek. „Hele, nech si to. Nevím, proč mám výstražný signál zrovna na hlavě,” fňukl. A já myslel, že tohohle posměváčka nic nerozhází.

A jak jsme se tak dohadovali o přilepování sluchadel, blikajícím háru a nenasytných para manželech, uprostřed mé kanceláře se objevila záře, která se začala formovat do tří třpytících se postav.

„Komeťáci!” vykřikli jsme všichni najednou. Netušili jsme, co se bude dít. Ale bylo jasné, že když se Aromix, Caiusix a Marcus bez x ukážou, bude to intergalaktická záležitost.

„Byl to skvělý nápad Aromixi, dát do těch hologramů odposlechový analyzátor. Víme o všem a nemusíme se zabývat zbytečnostmi,” pronesl třpytivý blondýn.

„Caiusixi, nech si to vlezgalaktické pochlebování od cesty. Čtečko, jak si na tom?” Otočil se komeťácký Aromix na stále ještě blikajícího holo E.D.a.

„Pokus ještě nebyl dokončen, ale zdá se, že by se řetězec mohl zase začít točit. A…” podrbal se ve rozsvěcujících se a zhasínajících vlasech. „Šlo by to nejdřív vypnout?”

Aromix pokynul Marcusovi bez x, který sáhl do kapsy a vytáhl cosi, co se vzdáleně podobalo vidličce. Prstem brnknul o jeden zub a vlasy zhasly.

„Díky,” hlesl jindy sebevědomý zdravotní hologram a začal pokračovat ve výkladu: „Inu, všichni víme, že lidé mají rádi želé, že ano,” snažil se na sebe upoutat více pozornosti, komplexy z blikajících vlasů byly pryč, „a také je nám jasné, že upíří se přiživují na lidech.”

„Něco mi tu uniká? Zatajil jsi nám něco?” zvedl Caiusix významně ukazováček k dotazu.

„Ticho, Caiusixi, kdyby si do toho zbytečně nezasahoval, už všechno víme,” obořil se na něj Marcus bez x.

„Shovívavost, Marcusi s X, shovívavost,” uklidňoval ho Aromix. Dodnes jsem si myslel, že to x se říká jen kvůli pravopisu a on zatím…

„Mohu pokračovat?” Podíval se E.D.W.A.R.D. na ty tři svým pohrdavým pohledem.

„Takže,” odkašlal si,” tento ještě před chvíli zelený želatinový vlk se napil upířího jedu, doteď mi není jasné, kde ho sehnal, ale to teď není podstatné…”

„Ale samozřejmě, že je to podstatné,” přerušil ho znovu Aromix. „Kde, zelenivče?”

„Kdo? Já? Co. Co?” nevnímal orange Jacob a přidržoval si na hlavě před chvíli přilepené ucho.

„Možná to nepochopil, přeci jen změnil barvu…” snažila se pomoci Esme. Ona je tak pozorná!

„Kde jsi našel ten jed?!” řekli Aromix s Esmeiným parazitem unisono.

„Nó, nějací dva upíří hejhuláci si dělali ze sebe legraci až se kapánek poprali. Trochu to okolo stříkalo, tak jsem si líznul. Nevonělo to tak špatně,” vysvětloval rychle. “Špatně mi z toho nebylo, ale když se mi želačka,” pochopte – smečka, „začala smát, protože jsem změnil barvu, nelíbilo se mi to. Víte, jak ta voranžová září mezi těma kapraděma?”

„Uzavřený potravní řetězec!” vykřikl nadšeně Aromix.

„Takže pokud to dobře chápu…” V hlavě mi to šrotovalo. „Tak by upíři mohli přežít i z želé od vlků?”

„Carlisle, jsi trochu napřed, ale máš pravdu, tak to doopravdy je,” přitakala čtečka.

Zdálo se, že mandarinka bělá. „Neblázněte, nestačí, že nás pořád volizujou lidský fakani? Teď ještě upíři!”

„Už jste někdy ochutnali ten hnus?” zeptal se znechuceně parazit. Všichni jsme se na něj překvapeně podívali. „Nemáte ani představu, jaký to má následky. Lidský jídlo se dá ještě jakž takž, ale tohle?” ukázal opovržlivě na pomeranč, který se zase začal vybarvovat.

„Vy jste už želé jedl?” divil se Aromix znechuceně.

„Jo, ale nechtějte vědět, jak blbě to jde ven. Už nikdy víc!”

„Pffff,” upustil Marcus s X páru. „A z toho vyplývá co?” Tohle bylo nejspíš moc i na něj.

„Že je to dvousměrné, tedy oboustranné,” snažil jsem se mu pomoci.

„Carlisle! Trochu víc srozumitelněji by to nešlo?” zoufal si dál.

„No já si myslím, že je to tak, že želé vlci se můžou přiživovat na upírech, teda na jejich jedu a upíři - kromě lidské krve - zase na želé od vlků,” vysvětlila to upírovi bez X Esme. Všem v místnosti spadla brada někam mezi Planetu H97 a Venuši. Esme, moje Esme, chytrá, krásná, pomyslel jsem si a jed mi málem znovu kapal z pusy.

„Ještě není tvoje,” zašeptal mi do ucha E.D. a já myslel, že mu omlátím hlavu o Merkur. Jen, aby to neslyšel pan Evenson, ale té tupé hlavě by to stejně nedošlo.

„Došlo, ale ten má teď jiný starosti,” ozval se zase šepot u mého ucha.

Podíval jsem se tedy na manžela Esme a nestačil se divit. Vypadá to, že se vlkovi začíná vracet barva. Svým již zase zeleným jazykem začal parazitovi olizovat nohy.

„Páni, já můžu být taky výživátor!” zajásal Caiusix.

„Ale to jsou báječné poznatky,” začal se zase rozplývat Aromix. Jen aby nedostál svého jména. Stačí, že už takhle je ve Twisteru dostatečný mix. Ještě tu mít aro-ma a bude to tu jako ve Voltexře.

„Myslím, že čtečka, která přišla na takové novinky, zaslouží odměnu,” navrhoval Marcus s X.

Všichni tři komeťáci začali souhlasně přikyvovat hlavami.

„Přání?”

„Ano, ano, tři,” pokynul mu Aromix a čekal, co holočtenář myšlenek vymyslí.

E.D.W.A.R.D. se dlouho rozmýšlel, i na hologram to byla dlouhá doba. Zkoumavě si mě prohlížel a já začal tušit nějakou lotro-holo-vinu.

„Tři rasy… Tři přání…” koukal se ten holo-holomek z jednoho na druhého. “Můžou být ztráty na životech?”

Esme zbledla a vypadalo to, že omdlí. Už jsem se ji chystal křísit, když Komeťáci zase začali kývat hlavami jako loutky a E.D. se konečně vyslovil.

„Pro člověka nového pána, pro vlka svačinku a pro upíra barevný výlet po kouskách,” usmíval se přiblble.

„Cestování časem? Kam mě pošlete?” pochopil špatně parazit.

„To hned uvidíte,” ušklíbl se E.D.a.

„Já dostanu nějaký dlabanec!” Vykřikl Jacob a začal radostně skákat.

„Přestaň!” houkl jsem na něj. „Všude to z tebe lítá, a kdo má pak ten zelenej sajrajt zase uklízet!”

„Klid, šéfe. Brzy budete mít hospodyňku,” usmál se na mě E.D. a já vůbec nechápal, jak to myslí.

Aromix se začal mračit a to nebylo dobré znamení. Jeho pověstné výbuchy vzteku rozmetaly nejednu vesmírnou stanici. Ne nadarmo se mu říká hlava Komeťáků.

„Čtečko, já čekám. Vím, že ty víš, že my víme… Totiž, že tomu nerozumíme. Koukej to zkrátit, náš čas je jen pár světelných okamžiků,” zahromoval.

„No, jo. No, jo. Zkrátka. Parazita, vlastně pana Evensona dejte vlkovi a jeho paninku tady doktůrkovi. Beztak nemyslí na nic jiného. Třeba když ji konečně dostane, začne mít zase kreativnější myšlenky.”

Nemohl jsem uvěřit vlastním uším, i když vím, že upíří sluch se nemýlí. Ona má být moje. Jen MOJE! Bude moje žena, můj poklad, moje hospodyňka, můj výživátor a já si ji budu hýčkat. Ne, výživátorka, už nikdy, já se dám na vlčí stravu, syntetické želé. Ale jak to, že najednou má přání v můj prospěch.

„Omyl, jde o můj prospěch. Nebo mám další světelný roky poslouchat to tvoje hořekování? Jsem sám, sám, jako prstenec Saturnu, proč se jen můj Mars nemůže přiblížit k Venuši, nač je kometám jejich ocas, když…”

„To stačí!” Sklapnul. Esme při jeho proslovu těkala očima ze mě na E.D.a a pak jí pohled ustrnul na mých očích.

Nikdo v místnosti si už nevšímal Jacoba, který začal nabírat znovu oranžovou barvu, když se prokousával parazitovým tělem uprostřed pasu, ani v záři mizejících Komeťáků.

„Pane doktore, vy jste…” šeptala a odlepila se od svého manžela a šla směrem ke mně.

„Paní Evensonová, já jsem rád, že… že… já jsem...” došla mi slova.

„Carlisle, Esme.” vystřelila nám ruka oběma ve stejný okamžik. A pak už mi bylo jedno, že se Twister točí mezi dvěma oběžnými drahami těch dvou planet. Pro mě byli Mars a Venuše do konce svých životů spojeni.

 

Muž z Marsu. Žena z Venuše. Carlisle a Esme. Forever...

 

V případě pocitů jakési nedokončenosti máte dvě možnosti:

1. Vyhecovat nás k druhému dílu, ale pouze na vlastní nebezpečí.

2. Spravit si chuť jinými autory - doporučujeme. Naše případné tipy probíráme téměř denně na fóru www.stmivani-ff.cz

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Kate

25)  Kate (23.01.2014 18:55)

Děkujeme, Nano. Jsme rády, že tě naše povídka pobavila. :)

Nana08

24)  Nana08 (21.01.2014 15:43)

Tak mňa osobne dostalo až do záchodu : „Doktore! Krvácím!” zavrčel.
„Teď ne,” vypakoval jsem ho ze dveří, „tak si to nasliň a neremcej,” křikl jsem a bouchl dveřmi. BOŽÍI HOLKY

Kate

23)  Kate (22.12.2013 01:10)

Děkujeme, Silvaren.

Silvaren

22)  Silvaren (20.12.2013 20:39)

Boží! Sice jsem se chvilkama ztrácela, ale to vůbec nevadilo. Paráda!

emam

21)  emam (16.09.2013 22:29)

Lipi, došla jsem k závěru, že kdyby se RD přiblížil k téhle škvírce ve stázi tak by Lister spořádal všechny želé vlky a bylo by po řetězci

Lipi4

20)  Lipi4 (05.09.2013 11:20)

Škoda, že tam neprošel RD ale i tak ... no, dalo se to přežít :D

19)  Petulka (03.09.2013 18:35)

Oh božé!! Tie vaše mozočky nie sú normálne, ale to je dobréé. Veľmi dobré!! To bolo neuveriteľné! Ak by toto videla Stephenie! :D :D Pokračko!!!

Kate

18)  Kate (03.09.2013 16:53)

Děkujem Helí. :) No uvidíme, musíme se s Emou domluvit. :D

17)  hela (03.09.2013 16:38)

holo E.D. je dobrej prosím si kontakt na prodejce
Rozhodně holky musíte napsat pokráčko prosííííím

emam

16)  emam (03.09.2013 14:48)

Kalamity, až na to přijdeme tak o tom určitě napíšeme

KalamityJane

15)  KalamityJane (03.09.2013 10:37)

Kde že se to dá E.D. objednat?

Kate

14)  Kate (02.09.2013 20:59)

Em, souhlas! :D ST, to jsme rády.

emam

13)  emam (02.09.2013 20:44)

Když já fakt netuším jaké tvary se teď vyrábí... Ale medvědi to snad jistí vždycky

HMR

12)  HMR (02.09.2013 20:41)

když nebude ve tvaru vlka...

emam

11)  emam (02.09.2013 20:31)

Jak se zdá večery ve zdejší společnosti se začínají projevovat
Ale pro jistotu máš u mě nějaké želé schováno;)

SestraTwilly

10)  SestraTwilly (02.09.2013 20:30)

Dievčatá,hneď sa mi zlepšila nálada. :)
Dobré...

HMR

9)  HMR (02.09.2013 20:28)

na to abych ho opravdu přestala jíst, ho mám moc ráda... ale zelenej Jake... holky, to jste vážně přehnaly! mandarinka, mrkev, Eda s blikající hlavou Em, a kdy už přestaneš brát to Stmívání vážně?

emam

8)  emam (02.09.2013 20:20)

A co uděláme s tím želé? :(

Kate

7)  Kate (02.09.2013 20:20)

Hani, to máš pravdu. :D Děkujeme! Přistály jsme na stanici Twister někde mezi Venuší a Marsem. ;)

HMR

6)  HMR (02.09.2013 20:09)

už je to lepší?:) co udělá trocha smajlíků,že?:)

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek