Sekce

Galerie

/gallery/Tygr naděje.jpg

Jak se povedl první den na malé farmičce dědy Stefana? A jak se zachová Natasha na Mileyin útěk? A co Kája s rodinkou? Vše se dočtete v téhle kapitole. Hezké počteníčko.

„Ranní ptáče dál doskáče!“ zahulákal mi někdo do ucha a já spadla z příjemně vyhřáté pohovky. Ozval smích. Rychle jsem si dřepla zpátky na pohovku a protřela si oči.

„Ehm, myslel jsem, že budeš něco mumlat ze spaní,“ řekl nevině Matt, ale zadržoval hromadu smíchu.

„A kam budeme skákat?“ zeptala jsem se ho a on se pobaveně usmál. Když jsem si ho tak prohlédla, vypadal asi tak na deset. Měl krátké hnědé vlasy a potulný úsměv.

„Musíme jít ke koním, postarat se o kozy a potom můžeme na vyjížďku,“ mrkl na mě a já se mírně usmála.

„Fajn, ale v tomhle nemůžu ke koním,“ zamumlala jsem se.

„To je už zařídil, vezmi si tohle a nezapomeň na klobouk.“ Hlavou kývl na hromádku na křesle, vzala jsem si jí a šla do koupelny. Šel se mnou a začal se hrabat ve velké skříni.

„Tady máš kartáček a pastu, děda je u krav, takže se o tebe mám postarat já.“ Odešel z koupelny a já se převlékla. Opláchla jsem si zuby a rozčesala si hnědé vlasy. Oblečení obsahovalo krátké bílé tílko (mimochodem, který blázen má ke koním bílou?!) a džínové třičtvrťáky. Také slaměný kovbojský klobouk s broží ve tvaru růže. Podívala jsem se do zrcadla a musela jsem obdivně vydechnout.

Navlékla jsem si kožené kozačky, které večer uschnuly a vyrazila s Mattem ven.

„Tvá máma měla vkus, co se týče oblečení,“ usmála jsem se na něj.

„To není mámy, to je sestry. Děda o ní nerad mluví, zklamala ho.“ Pokračoval k velké stodole. „A teď pozor, děda má pár kluků na výpomoc. Doufám, že s tebou nebudou flirtovat.“

Otevřel velké dveře a mě zasáhla nádherná vůně sena. Bylo tam deset boxů a jedna ohrada, od které vedly dveře k venkovnímu výběhu. V rohu bylo položené pracovní náčiní a velké železné kolečko. Na horním seníku, na který vedl jeden žebřík, spalo pět kluků. Matt si zamumlal něco pro sebe a začal stoupat po žebříku, já zůstala stát u dveří.

Probudil všechny a slezl dolů.

„Ještě jeden,“ zamumlala jsem, ale o to se postaral jeden z těch kluků.

„Budíček!!!“ zaječel mu do ucha a kluk se zřítil z dvoumetrové výšky přímo na zem podestlanou slámou. Rychle jsme s Mattem k němu přiběhli.

„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se ho vyděšeně. On na mě chvíli jen zíral.

„Já jsem v nebi,“ řekl zamilovaně a stále na mě hleděl.

„Asi se praštil do hlavy,“ řekla jsem podrážděně. Rychle zatřepotal hlavou a podíval se na kluky, kteří už byli dole seřazení.

„Aha, promiň,“ zašeptal. „Počkat, kdo jsi?“

„To je ta holka ze studně, Miley,“ vysvětlil jim rychle Matt.

„Jo, já jsem Will, to je Jake, Jeremy, Damon a ten, co se praštil, je Mike,“ představil mi je všechny Will. Nejdřív jsem z toho měla zmatek, ale potom, během práce, jsem se s nimi seznámila. Prošla jsem kolem nějakého kalendáře, chtěla jsem jít dál. Ale zarazil mě obří nápis na kalendáři, vrátila jsem se dva kroky a zůstala zírat na kalendář. Obří nápis hlásal Athol a to se mi nelíbilo.

„Já jsem v Atholu?“ zeptala jsem se vyděšeně.

„Jo, proč? Odkud jsi?“ zeptal se mě Paul a podíval se na kalendář.

„Vždyť já jsem z Rocklandu v Idahu!“ řekla jsem a stále zírala před sebe.

„Aha, to je odsud kus cesty.“

 

Vyjížďku na koni jsem si vůbec neužila, stále jsem myslela na otce. Na to co jsem zkazila svým útěkem. Uvěří mi vůbec, že jsem byla unesena? A to otevírá nové otázky, jak to, že mě někdo unesl? Proč by to dělal? Proč mě zavřel do studny? Hledal mě někdo? Můj dosavadní život se změnil v lež plnou otázek.

Napřímila jsem se na Elsině hřbetu a pořádně se rozhlédla. Ježdění bez sedla je dokonalé, jak se říká, nejlepší pohled je z koňského hřbetu. Je to pravda, opravdu je to nádhera. Kolem všude samá zeleň. Čerstvý vzduch a všechno tohle bych klidně vyměnila za svůj život. Elsa se na mě otočila s otázkou v očích. Pohladila jsem jí po šíji a s povzdechem si lehla na její krk.

„Hej, Miley, kdy vlastně odjíždíš?“ zeptal se najednou Jeremy. Pokrčila jsem rameny a zase se napřímila, aby mě můj učitel Matt neokřikl.

„Nemám tušení, když vlastně ani netuším, jestli se vrátit chci,“ řekla jsem naštvaným hlasem. Další facky, nadávky a Natashinu odpornou vůni nechci.

„Aha, takže rodinný problémy nebo co?“ Jeremy popohnal svého mustanga dopředu a potom se zařadil vedle mě a Elsy.

„Nemám rodinu, teda ne, tu co by mě chtěla.“ Podívala jsem na Jeremyho a na jeho tváři byl soucit.

„To je mi líto, jak to? A kdo jsou vlastně tvoji rodiče?“ Jeho zvědavost mě taky moc neštvala, i když to bylo osobní.

„Isabella Swanová a Edward Cullen,“ zašeptala jsem.

„Ty neznám, ale bude to dobrý,“ zazubil se a pohladil mě po rameni.

 

Sekundy, vteřiny, minuty, dny, týdny… totiž týden. Všechno uběhlo tak rychle a já se vracela zpět do svého rodného Rocklandu. Nejsem s toho totiž moc nadšená. Odváží mě domů Natasha. Nějakou dobu jsem měla důležitou přednášku o chování se k otci a útěcích.

„Vždyť mi to říkáš po sté, dej mi pokoj,“ zaprskala jsem podrážděně. Natasha se na mě zlostně podívala, ale už byla zticha.

Zastavily jsme u malé pizzerii, kde jsme se najedly. Celý oběd byl stejný jako zbytek dne v autě, potichu. Na cestu jsme si vzaly dvě pizzy do krabice a dvě minerálky. Natasha vypadala ustaraně a mě to kupodivu trápilo.

„Miley, já vím, že nejsem tvoje máma,“ začala opatrně, „ale moc tě prosím, dej mi šanci. Moc se snažím s tebou vycházet a myslela jsem si, že to dělám dobře. Ale jakmile si utekla…“

Po tváří jí začaly stékat slzy a začala vzlykat.

„Fajn, dám ti šanci, stavíme se někde?“ zeptala jsem se jí a snažila se svést hovor jinam, ale ona se jen tak nedala.

„Já vím, že si myslíš, že jsem blondýna. Blbá mrcha a tak, ale já se chci s tebou přátelit. Naučíš mě vařit?“ Tak tohle byl pro mě největší šok. Ona po mě chce, abych jí naučila vařit? Tady něco nesedí.

„Jasně,“ odpověděla jsem zmateně a ona se i přes slzy usmála.

 

„Jé, tady jsem vyrostla,“ zaradovala se najednou Natasha a zastavila na kraji cesty. Vylezla jsem ven z auta a pořádně jsem se rozhlédla. Všude samá zeleně a nádherné hory, jejichž vrcholky byli stále zasněžené. Jenže Natasha se dívala do údolí, kde se nacházela malá vesnička. Domy vypadali staře, stejně jako ohrady, ve kterých se pásali ovce, krávy, koně a drobné kozy. Mezi uličkami běhali malé děti a za nimi uháněli psy. Natasha zasněně sledovala jeden domek odtržený od všech. Byl dvoupatrový s malou verandou. Poblíž stála velká stodola a okolo byli ohrady s koňmi. Všichni koně vypadali silně a statně, ačkoliv tam byli mustangové a podobná lehká plemena. Německý ovčák ležel na příjezdové cestě a vypadal, že už má nejlepší léta za sebou.

„To je tvůj dům?“ zeptala jsem se jí a ona se probrala z transu.

„Jo, tam jsem vyrůstala,“ zašeptala a stále sledovala domek.

„Tak proč tam nezajdeme?“ zeptala jsem se a už jsem chtěla jít po malé stezce do vesničky, jenže Natasha mě zarazila.

„Ne, musíme jet domů, táta má o tebe starost.“ Uhýbala pohledem.

„Prosím,“ škemrala jsem, jenže ona rázně zavrtěla hlavou.

 

Pokračovalo se dál v cestě a ta ubíhala příliš pomalu. Dívala jsem se z okna a v rádiu hrála písnička Girlfriend od Avril Lavinge. Natasha si pobrukovala do rytmu.

„Mám žízeň!“ zahučela jsem a Natasha se podívala dozadu na zásoby. Obě jsme byly unavené a tak se rozhodlo pro hotel nebo motel. Ale jako na potvoru teď nebyl žádný k nalezení. Všude kolem byly stromy, hory a občas i nějaká benzínka.

Jely jsme hodinu a Natasha začala upadat do spánku.

„Natasho.“ Zatřásla jsem s ní a ona se zase vzbudila.

Další hodina a Natasha zase upadala do spánku.

„Natasho, já budu řídit,“ řekla jsem jí a ona překvapeně zamrkala.

„Miley, vždyť nemáš řidičák.“

„Ale ty mě budeš kontrolovat, jasný?“ zeptala jsem se jí a ona mlčky přikývla. Prohodily jsme se a já byla nadšená, protože jsme trénovaly jenom s tátou na parkovišti u ZOO. Jela jsem výborně, Natasha byla najednou vzhůru a pevně se držela sedačky.

„Hele, támhle je hotel, zastav,“ poručila mi Natasha a já bravurně zaparkovala. Ne, bravurně to nebylo…, málem jsem ťukla černé volvo, které mi bylo povědomé.

Zaregistrovaly jsme se a já se rozhlédla. Nádherná vstupní hala v barvě zlata. Mě ale zaujalo něco jiného. Byla to skupinka sedící v kavárně, byl tam i Kája.

„Vy jste ta slečna, co se hledala po půlce Idaha?“ zeptal se někdo za mnou a skupinka se na mě otočila. Já se otočila k neznámému, nebyl vlastně tak neznámý…

„Jo, to jsem já,“ řekla jsem a cítila jsem, jak se červenám.

„A kde jste se nacházela?“ usmál se na mě. Byl to Jacob Black. V dětství se o mě staral společně s Rayem, když mi bylo šest zmizel. Měla jsem ho ráda.

„Proč mi vykáš?“ pozvedla jsem obočí a on se zazubil.

„Jak to myslíš?“

„Ty jsi Jacob Black, že jo?“ zeptala jsem se ho.

„Když řeknu ne, budeš mi věřit?“ Zavrtěla jsem hlavou a on si povzdechl. „Musím už jít, rád jsem tě zase viděl.“

„Ahoj,“ špitla jsem. On šel směrem ke skupince a já k recepci, kde na mě čekala Natasha s klíči.

 

Noc byla opravdu zvláštní. Měla jsem pocit, že mě někdo sleduje, ale když jsem se rozhlédla v pokoji byla jen Natasha, která spala zády ke mně. Když jsem se rozhlédla po páté, v rohu pokoje jsem spatřila Edwarda.

„Tati?“ zašeptala jsem tiše a jeho obličej se změnil do bolestné grimasy. Potom se vypařil. Rozbrečela jsem se, protože jsem chtěla, aby zůstal a povídal si se mnou.

___________________________________________________

Tahle kapitolka se mi psala těžko, musela jsem se k tomu nutit. Ale doufám, že se vám líbila. V mém shrnutí máte galerii povídky.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1)  Betynka (10.03.2012 19:27)

Povídka se mi velice líbila. Jsem ráda, že jsi si s ní dala takovou práci. Na farmě to bylo hrozně fajn. Závidím jí to.
Že by Nataša nakonec nebyla tak špatná? Nebo přátelství jen předstírá?
Edward si našel další objekt k nočnímu pozorování.
Těším se na další dílek.*fworks*

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek