Sekce

Galerie

/gallery/Tygr naděje.jpg

Toto je předposlední kapitola a už doopravdicky! V této kapitole se to celé změní a zjistíte, že vše co bylo předtím, bylo nepodstatné.

Seděla jsem na kameni a tiše vzlykala. Tolik jsem se bála jít zpět domů. Nevěděla jsem proč, prostě jsem bála a ten strach nešel ovlivnit. Najednou jsem ucítila radost, velký nával radosti. A vlastně jsem i slyšela kroky směrem ke mně. Zvedla jsem hlavu a spatřila tátu. V tu chvíli jsem byla nejšťastnější člověk… upír na světě, skočila jsem mu kolem krku a pevně ho objala.

„Jsem rád, že jsi v pořádku,“ zašeptal a přivinul si mě k sobě blíž.

„Je mi to líto, nechtěla jsem utéct, ale já…“ Vzlykla jsem a on se celý napjal. Bál se a byl smutný.

„Ticho, ššt. Je to dobré, já se nezlobím,“  zašeptal mi do ucha a pohladil mě po vlasech. „Ale slib mi, že už neutečeš.“

„Já neuteču, slibuji.“

„Miley,“ ozval se hlas mamky a já se na ní překvapeně podívala. Stalá kousek od nás a smutně se usmívala. Vypadala, že je z něčeho smutná. Rychle jsem jí objala a ona mi věnovala úsměv.

„Moc se omlouvám,“ zašeptala jsem znovu a ona mě jen pohladila po vlasech.

„Ray je mrtvý,“ zašeptala smutně mamka a já od ní odskočila.

„Proč?“

„Bez Natashy nechtěl žít, říkal, že se za všechno omlouvá a doufá, že mu odpustíš.“ Rozvzlykala jsem se nanovo a táta i máma mě objali.

 

Nevím, jak dlouho uteklo od Rayovy smrti. Ale všichni jsou spokojení až na mě. Sice se přetvařuji a jediný Jazz to ví, ale mě je to tak nějak jedno. Prostě se snažím, tvářit se v pohodě. Ray mi chybí, byl to můj táta. Možná že spíše on byl vždy ten pravý táta. Natasha mi taky chybí, i když se mě pokusila zabít. Nevím, ale myslím, že jí Jeremy něčím vyhrožoval. A Jeremy? Ten skončil jako hromádka popela uprostřed obýváku. Je mi ho líto, byl to přece jen můj stvořitel. Možná že tohle je nový začátek. Všichni zlý jsou pryč a já mám kolem sebe milující rodiče.

 

 

Stála jsem na terase a sledovala západ slunce. Odstíny byly po obloze rozsety a přesto dány na ta správná místa. Hledala jsem tam odpověď, věděla jsem, že se tam někde skrývá a čeká, až ji někdo nalezne. Jenže byla ukrytá až moc dobře a tak jsem na chvíli zavřela oči. V mé mysli se objevil Ray s Natashou. Byli vedle žirafího mláděte a usmívali se. Byla to ta fotografie, kterou jsem fotila týden před porodem Nashy. Vždycky jsem se bála toho, nechat jí připustit a teď vím možná proč.

 

Kdyby Nasha neporodila Bellu… Eleonor, nikdy bych nešla do lesa. A Ray by byl doma a já bych nikdy nenašla žádnou skřínku. Nebo kdyby mě někdo neusnesl, i když stále nevím kdo, byla bych stále u Raye. Necestovala bych s Natashou přes celý stát Idaho a nepoznala bych její rodinu. Nepoznala bych její tajemství a dál žila v blahé nevědomosti. Jenže co potom? Byla bych s Penny stále nejlepší kamarádka a ona mi jednou představila svou rodinu? Možná by mě její nevlastní rodiče poznali a já bych se nakonec stejně ocitla před svou matkou…

 

Jenže když nad tím vším přemýšlím, když si to vše dávám dohromady, ničeho nelituji. Byla bych sice radši, kdyby tu byla Natasha a Ray, ale to jsou daně, které platíme za nesmrtelný život.

 

Ale pak se smutek vrátil, Jasper už neměl sílu ovlivňovat mé emoce. Vše se to na mě sesypalo jako hromada kamení. Všechen ten pesimismus se vrátil zpět a já se sesunula po zábradlí dolů na zem. Tiše jsem začala znovu vzlykat a pokoušela se to zastavit, jenže to bylo silnější než já. Schovala jsem si hlavu do kolen a slyšela rychlé kroky směřující ke mně.

„Miley, andílku, neplač,“ zašeptal táta a objal mě kolem ramen. Zaryla jsem mu obličej do košile a na chvíli jsem utichla. „Je to dobré, už je to  v pořádku. Nic ti nehrozí. Už ti nikdo neublíží.“ Dal mi pusu do vlasů a já zavřela oči. Chtěla jsem být zpátky doma, chtěla jsem… umřít.

Najednou se mi do hlavy dostala jakási vize… ne vize nebylo správné slovo. Byla to vzpomínka, vzpomínka na setkání se smrtí…

 

Bylo mi čerstvě patnáct. Ray a Natasha babičkou mi popřáli vše nejlepší. S falešným úsměvem jsem poděkovala a pak vlezla do svého/ne svého pokoje. Natasha mi zase celou dobu lezla na mozek. Byli jsme u Rayovi babičky, která rok poté zemřela. Pokoj, ve kterém jsem bydlela, když jsem byla u babičky, se nacházel v dolním patře. Byl zvláštní, protože měl dvoje dveře. Jedny zpět do útrob domu a druhé ven. K oběma dveřím jsem měla klíčky, jenže jsem nezamkla. Ray vešel a na tváři měl zase zlostný výraz.

„Jak se to chováš?“ zeptal se zlostně a já se zamračila.

„Tak jak si ta tvoje přeje, ne?“ Ano, byla jsem hodně drzá.

„To snad nemyslíš vážně?“ zavrčel a já se zamračila.

„Co kdybys mě jednou nechal žít!“ zakřičela jsem a vyběhla ven. Ještě jsem pořádně třískla z dveřmi, aby to slyšela i Natasha. Otočila jsem se a viděla nějaké malé dítě. Na rohu jelo auto a to dítě najednou vběhlo do silnice. Pocítila jsem nával strachu. Rychle jsem se za ním rozeběhla a pak jsem cítila bolest po celém těle. Nemohla jsme se hýbat a nemohla jsem se nadechnout. Slyšela jsem tříštění skla, dětský výkřik strachu a moje jméno z úst mého pravého otce, Edwarda. Byl tam se mnou, jenže mi nepomohl! Moje oči se zavřeli a já se je pokusila otevřít. Do očí mě začala štípat krev, která tekla z mé hlavy. Po malé chvíli jsem slyšela sanitku a Natashin pláč. Natasha plakala, jenže já myslela, že jsem to dítě nezachránila. Že jsem viděla, jak z něj pomalu prchá život. Pamatuji si, že krev kolem hlavy toho mrtvého dítěte mě lákala, jenže já slyšela dětský pláč. Tohle je špatná vzpomínka, musím otevřít oči!

 

Bylo to jako pokusit se vyplavat na hladinu, když je hladina pokryta tvrdým ledem a něco vás ještě stahuje dolů. Pokoušela jsem se z toho mrtvolného ticha vyplavat, jenže to nešlo. Najednou jsem si uvědomila, že mě všechno bolí a že už nejsem v upířím těle, kde by mě pálil jen žár v krku a utrhlá končetina. Pokusila jsem se otevřít oči a pohlédnout na svého milovaného otce, jenže to nešlo. Táta byl pryč, vše bylo pryč a zbyla jen tma…

______________________________________________________

Miley srazilo auto... Nebojte, skončí to happy endem! Jenže už zjistíte, že vše bylo jinak a Natasha není až taková mrcha, jak vypadala v Mileyině vizi či vadné vzpomínce!

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Nicole

1)  Nicole (17.07.2012 22:48)

moc se mi to líbí co nejdřív další

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek