Sekce

Galerie

/gallery/TMKK.jpg

Druhý dílek. Nevím, jak se mi to povedlo, ale u prvního dílu jsem se sekla v názvu.

Věčnost je pro některé nesnesitelná. Co může dát útěchu? Proč se Isabella straní všech upírů a nepouští si nikoho moc k srdci?

1937

Stála jsem na útesu, zde má cesta končila, teď musela nabrat jiný směr. Vzduch voněl po soli. Oceán narážel na skalní útes, bojovaly spolu stejně jako den s nocí. To den prohrával pod silným náporem. Západ slunce zalil oblohu i krajinu do jiskřivého třpytu, má kůže jistě měla taky svůj podíl. Hladina rudě hořela, jak se do ní opíralo slunce. Intenzivní světlo se honilo se stínem.

Jak jsem tak stála úplně na krajíčku skály s prsty přehnutými přes její hranu, ucítila jsem něco, co jsem dávno v sobě pohřbila. Hravost, chuť po svobodě a volnosti. Silný vítr od oceánu mi šlehal do tváře a rozpuštěné vlasy mi vháněl do obličeje.

Měla jsem chuť skočit!

Zažít svobodu a volnost ve vzduchu, na chvíli být volná jako pták. Zapomenout na vše, sžít se s větrem. Cítit tu nevyhnutelnost dopadu. Vědět, že jakmile udělám jen krůček vpřed, tak už to nikdo a ani já nedokáže zastavit. Tělo se bude muset nevyhnutelně setkat s vodní hladinou. Až do ní narazí, už se nemusí nikdy vynořit.

Nasála jsem chladný vzduch do svých plic. Zavřela oči. Vnímala každý dotek větru s mou kůží. Jak mi proklouzává mezi prsty. Poslouchala jsem hučení oceánu, jeho neúnavný boj. Jak vlny naráží a vrací se zpět do náruče nedozírné vodní plochy. Rozpřáhla jsem ruce. A odrazila se. Vylétla jsem do vzduch a ještě se stihla obrátit. Po zádech jsem padala dolů. Skutečně jsem cítila volnost. Moje mysl byla jako nepopsaný list papíru. Zlomky sekund ubíhaly a já se neúnavně blížila k dopadu. Byl nevyhnutelný a mohla jsem to odnést jen a jen já. Ten pocit nenadálého štěstí mě naplnil jen na okamžik. Dokud jsem se s ránou nepropadla vodní hladinou a neklesala stále níž. Nesnažila jsem se plavat. Oči jsem stále svírala zavřené. Voda podobně jako vítr mě objímala jen v silnějším sevření.

Mé tělo se vodou propadlo až na úplné dno a s křupnutím narazilo do skály. Úlomky z ní vylétly vzhůru a nepatrně pohnuly s vodou hmotou a poté pomaličku klesly dolů. Ležela jsem úplně na dně. Na rukách mě šimraly řasy. Slyšela jsem, jak rybky, šneci, chobotničky… mizí z mého dosahu. Zvuky se ke mně nesly daleko z větší dálky nežli obvykle. Voda přenášela vibrace lépe než vzduch. I když všechno živé, co mělo nohy, ploutve… myslelo, že se ukrylo, tak i přes ohromnou vzdálenost jsem věděla, kde přesně jsou.

Nechala jsem se kolébat studenou náručí oceánu. Nechtěla jsem nad ničím přemýšlet. Vyhnala jsem všechny myšlenky a přestala vnímat čas. Příliv se postupně uklidnil. Klid pod hladinou byl balzámem pro mé uši i mysl.

A vteřiny, minuty, hodiny, možná i dny… plynuly a já je nevnímala a přála si usnout a nikdy se nevzbudit.

Voda mi dávala náruč, slzy i odpuštění…

× ×× ××× ×× ×

Netuším kolik času uplynulo, než jsem se opovážila otevřít oči. V moři kolem nešel slyšet žádný život jen mé bijící srdce a narážení vln o útes. Skrz vodní hladinu dopadal na mou pokožku zlomek světla, jen nepatrně jiskřila. Nejspíš svítalo, měla jsem dojem, že vidím kousek slunce. Svět pod hladinou byl na první pohled chladný, ale ve skutečnosti nebyl. Oproti mě hřál životem.

Přivřela jsem víčka a myšlenky se vrátily zpět a přibyly nové. Volnost byla pryč. V mysli se mi objevil obraz tváře, té které jsem se tak bála. Ne jí, ale sebe. Svého těla a především srdce. Viděla jsem úsměv, ochotu, krásné zelené oči, bronzové vlasy… Edward… Mladík, kterého jsem dokázala nezabít a nevrátit se pro něj. Nechala jsem jej žít jeho lidský život, od našeho setkání uplynulo dvacet let. Teď mu muselo být něco před čtyřicítkou.

Nesměla jsem jej už nikdy spatřit, nemuselo by to dopadnout dobře.

Nechápu, co je na něm přesně tak výjimečného, proč jsem jej nezabila a vlastně, proč jsem to nemohla udělat a proč na něj pořád myslím. Prvně jsem si myslela, že je to tím, že se vracím v myšlenkám k osobě, která mě přihnula překonat mé tělo, ale záhy jsem usoudila, že je v tom mnohem víc. Ten pocit, který jsem cítila, jsem se neopovažovala popsat. Nemusela bych se udržet a pak bych ho vyhledala… Tohle nemělo mít správný konec.

Počkám tak sto let a pak opláču jeho smrt nad jeho hrobem, nic víc jsem si nemohla přát.

 

Cítila jsem jak oheň v krku sílí. Až teď jsem si uvědomila téměř nesnesitelnou bolest. Blížila jsem se k hranici, za kterou jsem už nikdy raději nechtěla zajít. Dokud jsem ještě měla kousek zdravého rozumu a mohla si vybrat, koho připravím o život, tak to bylo stále lepší, než když jsem se stala zcela krvavou a bezcitnou šelmou. Párkrát jsem se rozhodla, že skoncuji se zabíjením, ale pak si mé rozhodnutí vybralo ještě větší daň. Víc mrtvých, více nevinných lidí, krve, bolesti, bezcitnosti… Nesmím to nechat zajít až tak daleko.

Dovolila jsem si poslední chvilku klidu a začala plavat k hladině. Trvalo mi to kratší dobu než dolů. Za pár vteřin jsem se vynořila a po pár tempech byla u břehu.

 

Severní Evropa se mi zdála dokonalá, nádherné místo. Vlezla jsem oknem do nejbližšího opuštěného domu. Ze skříně majitelky jsem si vzala tričko a kalhoty. Snažila jsem se být nenápadná.

Své rozmočené a špinavé oblečení jsem zakopala do stále zmrzlé půdy v lese.

 

Směřovala jsem k civilizaci, velkému městu. Víc lidí. Lidí po kterých se nebude nikdo shánět. Neměla jsem moc na výběr. Buď jeden mrtví teď nebo hodně mrtvých potom. Přímá úměra. Dokud jsem alespoň nějak mohla krotit svoje tělo, bylo mou povinností toho využít.

 

Běžela jsem rychle jako bych závodila s větrem, měla jsem navrch. Zmrzlá půda pod chodidly byla stejně teplá jako já. Tohle nebyl běh, který bych si užívala, ale jeden z těch loveckých. Nesnášela jsem je… milovala je… byla s nimi smířená. Jíst a žít musím a ne můžu. Krutá pravda.

Běžela jsem po pobřeží a z dáli jsem viděla nepatrnou siluetu Murmansku, ruského přístavního města. Mraky se nade mnou začaly protrhávat. Nemohla jsem do města. Ještě pár hodin to vydržím, počkám do setmění.

Prudce jsem zatočila, až se mi nohy zabořily do zmrzlé půdy a utíkala k lesu.

× ×× ××× ×× ×

Sledovala jsem z borové větve, jak krajina postupně tmavne a objevují se maličká světélka. Už jen chvíli. Seskočila jsem z větve na zem a propadla se do sněhového příkrovu, sníh mě nestudil. Nikdy jsem nezažila ten pocit, když sněhová vločka spadne do dlaně a pak se rozpustí. Magie toho okamžiku mi byla ukryta. Zatřepala jsem hlavou a snažila se vyhnat vzpomínky na lidský život. Ani v tomhle jsem nebyla normální. Drtivé většině upírů lidský život přinejmenším bledl do bělostné mlhy, ale mé vzpomínky byly čisté bez závad. Proč mi to Luna provedla?

Ne! Teď není čas na sentimentalitu, ale na lov.

Svou přirozenou rychlostí jsem zamířila do Murmansku.

 

Konečně se úplně setmělo a po obloze, jako nejkrásnější umělecké dílo, se rozlila polární záře.

Schovala jsem se do zapadlé uličky a číhala na oběť. Nečekala jsem dlouho a záhy jsem zaslechla bijící srdce a rychlé kroky, jak směřují ke mně.

Zůstala jsem co nejdéle v úkrytu, až se dívka přiblížila na pouhých pár metrů. Srdce ji ztěžka bušilo, klepala se zimou.

Nasála jsem vůni její krve a položila se do lovu, nechala jsem se ovládnout šelmou. Vyběhla jsem z přítmí.

Jak jsem byla hladová, nevšimla jsem si dalšího upíra. Dřív než jsem k dívce doběhla, stála u ní upírka a chtěla jí prokousnout hrdlo.

Zděsila jsem se, tohle jsem už zažila. Teď jsem neovládala své smysly a ony si vybrali protivníka. Dřív než se upírka stačila vzpamatovat, jsem ji odhodila. Dopadla na dlažbu, kachličky zapraskaly.

Byla jsem stvořená jako dokonalá zbraň. S instinkty dokonalejšími než u jiných upírů. A tu mladou upírku vyhodnotil můj instinkt jako hrozbu, která musí být eliminována.

Byla jsem rychlejší, silnější a trénovanější než ona. Bránila se, ale nebylo jí to nic platné. Nedívala jsem se jí do obličeje a začala ji trhat na cucky. Teprve až se její hlava válela několik metrů od jejího těla, tak jsem „vystřízlivěla“, páč už mě nemohla ohrozit. Až teprve teď jsem jí pohlédla do tváře.

Ztěžka jsem polkla…

Samanta…

Píchlo mě u srdce, málem jsem ji zabila. Ještě byla šance, že se složí dohromady. Měla jsem ji strašně ráda, poznala jsem ji, když jsem hrála divadélko mezi lidmi. Nevěděla jsem, že se stala upírkou…

Opět se mi potvrdilo, že ani s upíry nemůžu být, byla jsem pro ně nebezpečná! Pro všechny. Navždy sama…

Celá ta zběsilá věc zabrala jen pár sekund. Dívka se nepohnula z místa, s kamennou hrůzou na mě hleděla. Času nebylo nazbyt, musela jsem jednat. Rozeběhla jsem se jí zabít…

Jak tekutina proudila mým tělem, na okamžik mě to uklidnilo.

Mrtvé tělo padlo na zem. Samanta se začala skládat. Musela jsem pryč. Na lístek papíru, který měla ta dívka u sebe jsem napsala vzkaz a s mrtvým tělem utíkala daleko od sut.

Odpusť mi, prosím, Iva. Nechtěla jsem.

 

 

× střípky minulosti ×

Na podlahu pokoje vklouzly oknem sluneční paprsky. Postupně jej celý zalily do zlaté záře. To ona vzbudila spící dívku. Ke slovu se hlásil nový den.

Její oči se otevřely, s radostí vítaly ráno. Dívka krátce ospale zívla. Promnula si oči, protáhla odpočaté tělo a pohledem sklouzla vedle sebe. Láskyplně se usmála, když uviděla svého ještě spícího muže. Ano, teď jej milovala. Pohladila ho po tváři a pomalu vstala z postele. To co milovala víc než vlastní život, leželo v krásné dřevěné kolébce.

Pod síťkou proti hmyzu se choulilo miminko.

Holčička s porcelánovou pokožkou a růžovými líčky s ďolíčky. Pohodlně uvelebená v měkké dečce. Zamlela sebou a otevřela zelená očka a naléhavě natáhla ručičky k mamince a ta ji něžně zvedla a sevřela v náruči. Miminko spokojeně mumlalo.

Dívka byla šťastná. Měla vše, po čem si dovolila toužit. Muže, který ji miloval a ona jeho. Teď už ano. Nelitovala domluvené svatby, nikoho lepší by si podle sebe ani nemohla přát. A v náručí svírala to nejcennější, svou… jejich dceru Atrés.

„Bello, už jsi vzhůru?“ promluvil ospalým tónem mužský hlas.

„Vždyť mě znáš, drahý.“ A Atré políbila na čelo.

shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  hellokitty (14.11.2010 23:08)

Michangela

3)  Michangela (14.11.2010 19:26)

2)  Raduššška (14.11.2010 17:26)

1)  Lucie (14.11.2010 17:07)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still