Sekce

Galerie

/gallery/TMKK.jpg
Upír s tři tisíce let bijícím srdcem. Temná věčnost. Bolest. Nenávist. Krev. Smrt. Ale i neskutečně silná láska v mnoha podobách je krutým osudem Isabell Luvitro, jíž se i po dvou tisíciletí zapomenutí bojí ti nejsilnější - Volturiovi.  <br />
To nejhorší má teprve přijít nebo ne? Může láska změnit vše? <br />
Není nikdo, kdo by mě zabil nebo mohl zastavit! Proč? Já chci zemřít...

Edit 14.11.2010 - Změna názvu

Upír s tři tisíce let bijícím srdcem. Temná věčnost. Bolest. Nenávist. Krev. Smrt. Ale i neskutečně silná láska v mnoha podobách je krutým osudem Isabell Luvitro, jíž se i po dvou tisíciletí zapomenutí bojí ti nejsilnější - Volturiovi.

To nejhorší má teprve přijít nebo ne? Může láska změnit vše?

Není nikdo, kdo by mě zabil nebo mohl zastavit! Proč? Já chci zemřít...

1801

Existuje věčnost? Teď už na ni věřím a je pěkně hnusná. Na světě by měla být jedna spravedlnost pro všechny, každý by měl jednou umřít! Tak proč ne já? Co jsem provedla? Nesnáším své tělo, z hlouby duše jej nenávidím. Mé instinkty. Už jsem byla nejednou od smrti tak blizoučko a ony mě zradily. Nechci věčnost, dokonalé tělo. Já nechci! Chci jen tu prostou smrt. Chci klid. Chci nebýt. Proč jen mně to není přáno? Proč?!

Mezi lidmi byl můj úkryt. Na okraji jejich společnosti. S bijícím srdcem mě za člověka považoval nejeden upír. Je tak snadné se skrývat před upířím světem. Až moc snadné.

„Simon?“ zavolala na mě Melinda. Nikdy jsem nepoužila stejné jméno dvakrát. Jak se vlastně jmenuji doopravdy? Jak já to jméno nenávidím.

„Tak co chce ten parchant?“ zeptala jsem se nevrle. Vlastně to byla jen má role, potřebovala jsem se zabavit. K upírům jsem nechtěla, spát nemůžu a umřít už vůbec ne. Je to tak tisíc let, co jsem se s tím jakžtaž smířila a začala se míchat mezi lidi. Je jich hodně, mám o „zábavu“ na nějaký čas postaráno. Nechci ani domyslet, co budu dělat, až mě omrzí...

„Tohle chce doručit na druhou stranu města, nějakému Mr. Braun.“ V dlaních křečovitě svírala bílou krabičku.

„Nejsem poslíček!“ křikla jsem ostře. Mel se zachvěla.

„Já vím, já vím... jen... Prý to není běžný případ. Potřebuje někoho spolehlivého, jako jsi ty.“ Oči jí netrpělivě těkaly po pokoji.

„Pche, to tam nemůže poslat třeba Tima?“

„Ten není ve městě. On chce tebe! Simon, zařídíš to?“ Tak nerada mě přemlouvala.

„Fajn,“ vyprskla jsem. Když jsem se přidala k mafii, nemyslela jsem, že mě budou mít za poslíčka. Od Melindy jsem vzala malý balíček a vypadla z toho ohavného domu. Už mě tohle divadélko začínalo nudit a Londýn se mi prostě nelíbil. Asi s tím hned seknu. A hle, to je asi nejlepší nápad za posledních pár dní.

Temná oblaka visela nad Londýnem, v pruzích z nich stékala voda. S hlasitým řevem dopadla na kamennou dlažbu. Zamířila jsem pryč od polorozpadlých budov až jsem se dostala k nábřeží Temže. Voda už sahala o metr výš než obvykle, to ty neustálé deště. Došla jsem až k úplnému okraji břehu a drahocenný balíček sklouzl z mých neomylných rukou do kalné vody. Záhy jej následoval i můj plášť, který mě měl chránit před deštěm. Na hony daleko nikdo nebyl, nikdo mě nepozoroval. Nastavila jsem tvář padajícím slzám nebe. Ani si nepamatuji, jaké to je tančit mezi kapkami deště, možná tak krve... Smutně jsem si povzdechla.

Rozeběhla jsem se svou přirozenou rychlostí, brala to přes střechy domů. Hlavně být nenápadná, bylo mé heslo. Moje kroky odměřovaly poslední okamžiky života toho parchanta Rodnyho. Jak se ke mně choval, už bylo na mě příliš. A hlavně jsem dlouho nebyla na lovu. Nevím, jestli mám na něj větší vztek nebo chuť. Ono je to jedno, osud má beztak zpečetěný.

V dáli na obloze jsem zahlédla blesk a pak se ozvala ohromná rána. Déšť dokonale smýval stopu mé oběti, ale to mi nevadilo. Věděla jsem, kde ho najdu.

Seskočila jsem ze střechy, lehoučce dopadla na kamennou zem. Jeho vůně zde byla skoro hmatatelná. Přede mnou stál s velkou nadsázkou dům. Husté červené záclony zakrývaly okna a jen lehce přes ně prosvítalo světlo svíček. Vchod byl otevřený. Nevěstinec.

Neřešila jsem zlostné, pochybovačné ani závistivé pohledy. Jako lovec jsem zavětřila svou oběť a už nebylo úniku. Děvky u baru si o mně šeptaly. „Proboha, kdo to je, proč ji nikdo nevyhodí?“ Stačil jen jeden pohled a mlčely, oči zastřené strachem. Viděly ve mně toho lovce, kterým jsem byla. Lidi si dokázali zvyknout na karmínově rudé oči, vysvětlovala jsem je nemocí v rodině, ale na ztmavlé lovcem ve mně, si nikdo nedokázal přivyknout. V takových chvílích se mi radši každý klidil z cesty. Instinktivně věděli, co přijde. A mě nemohlo nic zastavit, nic!

Snažila jsem se o lidskou rychlost, chtěla jsem si ten pocit vychutnat. Jak zvrácené, no co už. Moje tělo si to žádalo a já nemohla odporovat.

Neomylně jsem zamířila ke schodům a k prvním dveřím vpravo. Nelidsky potichu jsem otevřela dveře. Rodny si to právě rozdával se dvěma... slečnami? Řečeno velmi lichotivě.

„Vy dvě ven.“ Můj líbezný hlas proťal místnost. Nezvýšila jsem hlas ani nic podobného. Nejprve se nechápavě podívaly jedna na druhou. Po pár sekundách se jejich oči střetly s mými. Bez pípnutí okamžitě vycouvaly od postele a co nejrychleji se klidily odsud pryč. Alespoň v tomhle měly rozum. Dveře za mnou ztěžka práskly.

„Simon, co...“ Teprve až teď se na mě podíval. Nesnažila jsem se jej hypnotizovat, přesto se mu jazyk zapletl a nebyl schopný se ani o milimetr pohnout.

„Ach Rodny, to sis myslel, že ti všechno projde?“ Sladký hlas dokresloval atmosféru. Nemluvila jsem já, nejednala jsem já, ale... má podstata. Monstrum, které se ze mě před třemi tisíci let stalo. Zalezla jsem hluboko do sebe a nechala predátora si užít svou chvíli.

 

Překonala jsem vzdálenost mezi námi, očima jsem jej přikovala na místě a položila mu prst na ústa. Mé rty se přitiskly k jeho uchu a zašeptly: „Nic neříkej, jen si vyslechni rozsudek. Za všechny nevinné lidi, za všechny hrůzy, které jsi kdy provedl a za neúctu ke mně, tě odsuzuji k trestu smrti.“ Srdce mu zděšeně poskočilo.

Zuby lehce vklouzly do krční tepny. Má dlaň na jeho ústech tlumící křik. Zmítající se tělo v mé náruči. Lovec se radoval, já uvnitř tiše trpěla. Horká tekutina poháněná vystresovaným srdcem mě zevnitř naplňovala, zahřívala ledové tělo, kojila bolest. Po chvíli se tělo přestalo zmítat a krev téct. Odhodila jsem jej na zem. Teď je na řadě úklid…

 

1918

Nikdy jsem nedokázala vyhrát nad svými instinkty, nad vůní krve. Nikdy mě nepřestane strašit nevinná tvář malé dívenky…

Stromy se otřásaly sílou větru, lomcoval s nimi ze strany na stanu. Těžké kapky bubnovaly o jejich listy. Stmívalo se. Tmavá oblaka se stahovala nad hustým lesem. Pozorovala jsem dění kolem. Seděla jsem u uzoučké zarostlé lesní cestičky, když jsem zaslechla zvuk lidských srdcí. Za necelou minutu jsem viděla starou paní jen ve svetru, jak si k boku tiskne malé děvče. Hádala jsem jí kolem 8 let. Já sama na sobě měla tlustou kožešinu a ony mrzly, bylo mi jich líto. Zvedla jsem se ze svého úkrytu, chtěla jsem jim nějak pomoct.

Najednou se všechno dělo v strašně rychlém sledu. Tvář té ženy byla zkušená, vrásčitá a laskavá. Dívenka se na mě usmála. Zelená očka rámovaná tmavými řasami, líčka s růžovým nádechem, sametová pleť, hnědé vlásky poletující kolem jejího obličeje, to je vše, co si z ní pamatuji a pak ještě… Dívenka v ruce svírala suchou růži, prstík jí sklouzl a trn proťal moc tenkou kůži. Její krev mě pošimrala v krku. Chtěla jsem utéct, chtěla jsem se zničit, ale byla jsem svázaná dokonalými instinkty predátora. Nechtěla jsem se k ní přiblížit, ale neměla jsem na vybranou.

Nikdy nezapomenu ten dětský křik, nikdy…

 

× ×× ××× ×× ×

 

Toulala jsem se tmavými uličkami, ani měsíc nesvítil. Temná noc. Temná jako mé oči, potřebovala jsem lovit, jinak bych se při prvním střetu s člověkem neuhlídala. Našlapovala jsem neslyšně. Oči zavřené, větřila jsem svou oběť, poslouchala srdce kolem. Zaslechla jsem krásnou melodii, srdce bijící v dokonalém rytmu. Vzduch mi donesl nádhernou vůni. Dokonalejší oběť jsem si nemohla přát. „Bum... Bum.“

Z vůně a tlukotu srdce se dá poznat tolik věcí. Byl to mladík, voněl po skořici, borovici a medu. Musel být v dobré kondici, rytmus srdce tomu napovídal. A šel pouhých tři sta metrů přede mnou. Nemohl mě vidět, dělil nás roh ulice.

V setině vteřiny jsem už byla pouhých deset metrů za ním. Když začnu lovit, už nelze přestat, není nic, co by mělo sílu mě zastavit. A já si vybrala svou oběť.

„Promiň, ale mohl bys mi pomoct?“ zavolala jsem na něj. Jeho srdce nabralo dvojnásobnou rychlost. Šokovaně se otočil. Pohlédl na mě.

Moje srdce vynechalo z pravidelného rytmu. Na vteřinu se zastavilo. Měl stejné oči jak ta dívenka, nádherně zelené. Nebyly vystrašené, ale konejšivé. Poprvé za tři tisíce let jsem nebyla schopná pohybu.

„Ztratila jste se?“ Krásný hlas se rozezněl v mých uších.

„Ano,“ špitla jsem. Jeho jsem nemohla zabít. Ne! Ale jak ovládnout tělo, které mě nikdy neposlouchalo? Zamířil ke mně. Chtěla jsem ho zastavit. Křičet, ať utíká pryč, ale nešlo to. Vyvolila jsem si oběť, už to nešlo vzít zpět. Proč? Sakra, proč?

Zavanul větřík a donesl mi novou a silnější várku jeho vůně, ach ne. Ústa mi naplňoval jed. Je pozdě, je pozdě jej zachránit. Vše bylo proti mně.

Ve větříčku se chvěly jeho bronzové vlasy, neposlušně létaly z jedné strany na druhou.

„Není vám zima?“ To už byl jen půl metru ode mě.

„Není.“ Snažila jsem se jej přesvědčit.

Na tváři se mu objevil pokřivený usměv. Pohlédl mi do očí. A nic. První člověk, upír, který se nelekl. Musely být onyxově černé, musely být dravé a on se usmíval.

„Jsem Edward, jak vám tedy můžu pomoci?“

Zatajila jsem dech, ale na jeho záchranu už bylo pozdě! Nahnula jsem se k němu, jako kdybych ho chtěla políbit, ale mířila jsem k jeho krční tepně. Poslední jeho nádech, poslední tlouknutí srdce… Zbývala mu už jen vteřinka života.

Pak se něco stalo v mém srdci, když jeho rty našly mé a on mě políbil. Nejkrásnějším polibkem v mé věčnosti. Nečekala jsem to. Nevím, jak se mu to povedlo, ale překvapil mě. Jeho rty se zdály být tak horké. Jeho vůně už nebyla vražedně lákavá, ale teď jsem cítila nesmírnou přitažlivost. Líbal mě vášnivě, ale i něžně, v dokonalé vyváženosti. Nadechla jsem se - teď nebo nikdy. Jemně jsem se od něj odtrhla, jinak by to skončilo jeho smrtí. Ten polibek mi dal sílu odejít. Poprvé jsem vyhrála nad instinkty, ano poprvé za tři tisíce let.

Běžela jsem pryč, hodně daleko…

 

× střípky minulosti ×

Dívka seděla u otevřeného okna a hleděla do noci. Přemýšlela nad svým životem, nad tím, co se před chvílí odehrálo. Nevěděla proč, ale něco jí scházelo, ale přesto se snažila cítit šťastně. Byla z dobré rodiny. Mohlo by se zdát, že tím měla vyhráno, ale ne. Mělo to totiž jednu vadu na kráse, nemohla si vybrat, koho si vezme. Od mala ji hlídali a ona jim teď byla i vděčná. Neměla příležitost se do nikoho zamilovat. Snad proto jí přišla ta náklonnost a přitažlivost k spícímu muži na posteli dostačující.

Dnešek byl jejím svatebním dnem, vzala si muže, který jí byl vybrán a nestěžovala si. Zdál se být dokonalý a ona byla ráda, že bude mít dobrého manžela a otce dětí. Byla za to vděčná, ne každé se to poštěstilo.

Vždy se snažila stát nohama na zemi, milovala svou rodinu a těšila se z drobností. Tímhle sňatkem nezabezpečila budoucnost jen sobě, ale i svým milovaným a to ji hřálo u srdce.

Zvedla se z tvrdé kamenné podlahy a vrátila se zpátky ke svému muži. Objala jej, zavřela oči a nechala se odnést do říše snů…

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  Alea (12.11.2010 18:59)

Moc, moc, moc hezké, doufám, že další dílek bude brzy.

7)  SofiaN (10.11.2010 16:57)

milica

6)  milica (09.11.2010 21:28)

Juj, začíná to opravdu zajímavě Těším se na pokračováné

Texie

5)  Texie (09.11.2010 21:16)

Příjemný úvod, ale přiznávám, že spíše jen podráždil zvědavost, co bude dále. Tak se budu tedy těšit...

4)  hellokitty (09.11.2010 20:08)

3)  Lucie (09.11.2010 19:47)

Kamikadze

2)  Kamikadze (09.11.2010 18:57)

eh, no, moc hezký,
ta pasáž s dítětem mě dostala, to jak potom potkala Edwarda mě složila úplně, jen jsem asi nepochopila, kdože má vlastně být ta slečna, co vzpomíná na minulost, ale to se v průběhu příběhu určitě dozvím, viď že jo...

Michangela

1)  Michangela (09.11.2010 17:12)

Velmi poutavý příběh! Zajímalo by mne, kdy se zase s Edwardem setká...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek