Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Sach_mat.jpg

Kachna a labuť

Vybíhala jsem schody po dvou a snažila se při tom nerozlít kelímek s kafem. První den v práci a já málem přišla pozdě. V noci jsem totiž nemohla usnout. Hodiny jsem zírala z okna a na spaní neměla ani pomyšlení. Usnula jsem až nad ránem a budík neměl šanci mě vzbudit. May ani Stewart už nebyli doma. Probralo mě až uširvoucí drnčení domovního zvonku. Zmateně jsem seběhla schody a otevřela dveře.

Nikdo tam nebyl.

Na prvním schodě před vchodem stála kouřící káva.

Rozbušilo se mi srdce. Vyběhla jsem na ulici, ale nikde jsem ho neviděla. Po včerejšku jsem předpokládala, že to byl on...

Ještě zmatenější jsem se vrátila domů. Takže mám opravdu strážného anděla?

Pak jsem si všimla kolik je hodin a honem se letěla převléknout. Za pět minut už jsem nasedala do auta. Zase lilo.

 

Konečně jsem zdolala schody a znovu zkontrolovala čas. Za minutu osm. Jen tak tak. V celou měla začít porada. Už jsem tu byla včera dopoledne, takže do šéfovy kanceláře jsem trefila. Všichni už seděli na židlích rozestavěných po obvodu malé místnosti. Jako na povel zvedly hlavy a zvědavě si mě prohlíželi. Pět mužů a dvě ženy. A šéfinspektor Rotgar.

„Slečna Swanová,“ přivítal mě celkem přátelsky. „Zavřete, prosím, dveře, už jsme komplet.“

Všechny židle už byly obsazené, tak jsem si stoupla kousek od dveří a opřela se o zeď. Konečně jsem si mohla dopít to kafe.

Zatím to šlo dobře, nikdo si mě moc nevšímal. Nesnáším seznamování. Jen dva muži sedící nejdál ode mě se občas podívali mým směrem. Jeden nedůvěřivě a druhý... tak, jak se na mě muži většinou dívají.

Snažila jsem se pečlivě poslouchat, i když jsem tušila, že se mě nic z toho, o čem Rotgar mluvil, netýkalo.

„A slečna Swanová,“ řekl nakonec, když všem přidělil úkoly. „Naše nová posila při odhalování temných zákoutí zločinecké mysli.“

Nepatrně jsem kývla hlavou. Nebyla jsem si jistá, jestli to mělo být oficiální představování.

„Vezmi si ji na starost, Dicku,“ oslovil prošedivělého obtloustlého muže, kterého jsem celou dobu podezírala, že spí.

Všichni se rozesmáli. Dick líně mávl rukou, jakoby odháněl obtížný hmyz a přátelsky se na mě zazubil. Nechápala jsem, o co jde.

„A hnízdečko si zatím můžete udělat u tebe v kanclu,“ dodal Rotgar se smíchem. Následoval další výbuch veselí.

Potom byl konec porady a všichni odcházeli po své práci. Dick se s funěním zvedl ze židle a s úsměvem mi podával ruku.

„Těší mě slečno Swanová. Asi bych vám to měl vysvětlit. Oni jsou někdy jak malí, ale tohle se vážně docela povedlo. Jmenuju se Richard Duck. Všichni mi ale říkají Dick.“

Stiskla jsem mu ruku a zasmála se. Nevěděla jsem, jestli je vtipnější fakt, že bude v jednom týmu pracovat Swanová s Duckem, nebo že se můj nový parťák jmenuje Dick Duck. Ve škole si musel projít peklem.

„Já jsem Bella. Můžu vám říkat Richi?“ zeptala jsem se, když mě vedl k našemu „hnízdečku“.

Usmál se a pokrčil rameny. Vypadal jako člověk, kterého jen tak něco nerozhází.

„Jak chcete, ale Dick mi nevadí. Už jsem si zvykl.“

Zavedl mě do malé místnosti.

„Nechte si tu věci a pojďte. Hned nás čeká práce. Jednomu podvodníčkovi za hodinu vyprší lhůta pro držení ve vazbě, tak ho musíme vyslechnout.“ Do rukou mi strčil spis tlustý jako telefonní seznam.

Zajásala jsem. Nečekala jsem, že se hned od začátku budu moct dostat ke skutečným případům.

Sešli jsme o patro níž a vstoupili do místnosti s nápisem „Vyšetřovna“. Vypadalo to tam jako v detektivce. Stůl, pár židlí, kamera a velké zrcadlo přes celou zadní stěnu. Za stolem seděl malý hubený chlapík s téměř plešatou hlavou a malýma věčně roztěkanýma očima. Ze všeho nejvíc mi připomínal hraboše. Ten dojem ještě umocňovaly jeho drobné ruce, toho času zamčené v poutech, kterými si neustále drbal nos.

Dick se posadil proti němu a vybídl mě, abych se přidala. Výslech probíhal celkem klidně. Můj parťák působil dobrosrdečně, na první pohled budil důvěru, ale otázky kladl velmi chytře. Mužíček ani nevěděl, jak se to stalo a vyklopil přiznání ke všem obviněním a navíc na sebe prásknul ještě tři další podvody.

„Tak, zlato,“ řekl Dick spokojeně, když jsme po slabé půlhodince seděli v naší kanceláři. „Teď už to jenom sepsat. Je to blbý, ale je to tak. Jako elév se musíš prokousat několika týdny úředničiny.“ Podal mi videonahrávku z výslechu a chystal se jít na svačinu.

Pak ale zazvonil telefon.

„Tak změna. Máme pohotovost,“ zabručel, když pak zavěsil. „A není to nic moc pěknýho. V centru se srazila cisterna s linkovým autobusem a do toho se připletlo asi pět osobáků. Hasiči to nezvládaj a navíc to vypadá na úmyslně poškozený brzdy. Šéf chtěl, abyste si zkusila všechno, tak vás to nemine.“ Pokrčil rameny a zamířil ke dveřím. Až na chodbě si uvědomil, že za ním nejdu.

Bouračka...

Linkový autobus...

Seděla jsem naprosto bez hnutí a klouby na rukou mi zbělely, jak jsem mačkala videokazetu. Dick na mě mluvil a mně trvalo dost dlouho, než jsem si to uvědomila. Právě v tu chvíli jsem byla někde jinde. Kolem mě řval drcený a kroucený plech a to vše se prolínalo se zděšeným nářkem desítek hlasů. Charlie i se sedačkou zmizel jako obrázek, který někdo jediným pohybem zmačká do kuličky.

„Bello!“

Nevěděla jsem, jak dlouho už se ze mě pokoušel vymámit nějakou reakci. Byla jsem zmatená. Zamrkala jsem a nechápavě se dívala do jeho trochu vyplašeného obličeje.

„Není vám dobře?“

Naprázdno jsem polkla a upustila videokazetu z rukou. Třásly se mi.

„To je dobrý.“ Dokonce jsem se usmála. „Málo jsem spala a mám trochu nízký tlak. Asi jen potřebuju ještě jedno kafe...“

Už jsem se ovládala. Uměla jsem to.

„Dobře.“ Ještě pořád se na mě díval trochu zkoumavě, ale já bez problémů vstala, oblékla si bundu a vykročila za ním. Dokonce jsem začala vykládat něco o tom, že v poslední době dost prší.

Když jsme jeli autem na místo nehody a všude kolem nás zněl zvuk sirén, necítila jsem už vůbec nic. Všechno, co jsem dělala a říkala, se odehrávalo jaksi mechanicky, ale precizně.

Obléknout reflexní vestu a rukavice...

Pomáhat rozbalit varovnou pásku, aby čumilové nepřekáželi záchranářům...

Laskavě ale rázně odbýt netrpělivé novináře, kteří byli na místě ještě dřív než my...

Na něčí rozkaz pořídit seznam věcí, které se našli ve zdemolovaném autobuse a nejspíš se o ně někdo přihlásí...

Předávat vzkazy mezi velitelem hasičů a dalšími bezvýznamnými pomocníky, jako jsem byla já...

Zkopírovat seznam obětí a poslat ho mailem na ústředí, aby příbuzní věděly tu strašnou zprávu ještě dnes...

A za žádnou cenu, ani na okamžik, nepřemýšlet nad tím, co vidím.

Někdo mi strčil do rukou kelímek s kávou. Dick.

„Tak už pojedeme. Dorazily uklízeči od dopraváků. Jsme hotoví.“

Automaticky jsem se podívala na hodinky. Půl čtvrté... Ani nevím, jak to uteklo.

Všechno jsem zvládla. Mluvit s Dickem, pokývat hlavou, když to bylo třeba, podat stručné hlášení Rotgarovi.

„Jeď domů, Bello,“ řekl Dick, když jsem se chystala pustit do sepisování protokolu z dopoledního výslechu. „Na jeden den toho bylo až dost.“

Uvědomila jsem si, že mi tyká. Jen jsem si nemohla vzpomenout, jestli s tím začal až teď, nebo jestli se to stalo už někdy během dne.

Přikývla jsem, srovnala věci na svém stole a oblékala si bundu.

„Na kluky jsi hodně zapůsobila. Umíš pořádně makat, to se musí nechat. A nesložila ses. Když jsem poprvý viděl mrtvolu, tak jsem zvracel.“

Usmála jsem se a poděkovala za kompliment.

„Ještě něco,“ zastavil mě, když jsem byla už jednou nohou ze dveří. „Viděl jsem tvůj profil. Bylo to nutný, tahle práce je psychicky dost náročná... Vím, co se ti stalo a dneska jsme tam jeli schválně. Vím, že to bylo strašný...“ Na chvíli se odmlčel a laskavě mě chytil kolem ramen. „Jeď teď domů, zavolej nějaký dobrý duši, který se dá brečet na rameni a pusť to ven. A je fuk, jestli budeš dost vybrečená až za tři dny. Já tě omluvím. Tohle je důležitý.“

Ztěžka jsem polkla a cítila, jak se mi do očí tlačí slzy.

„Díky, Dicku,“ vypravila jsem ze sebe.

„Počkej, zavolám ti taxi. Teď bys neměla řídit.“

Už jsem to nedokázala. Z očí se mi začaly valit potoky slz. Jako kdyby někdo otevřel stavidla. Zaplavila mě taková bolest, že jsem si myslela, že musím umřít. Skoro jsem v to doufala. Celé roky, jsem si to schovávala „na potom“. Christianovi nalhávala, že už jsem si to prožila, probolela. Ale nestalo se to. Bylo to pořád ve mně. Jako rána, která se zavřela ale uvnitř hnisá.

Ta nehoda autobusu byla jako skalpel. Znovu to všechno otevřela a najednou to bylo stejně živé, jako by se to stalo dnes. Nemohla jsem dýchat. Kvílela jsem a křičela, všechna ta hrůza ve mně se probudila k životu a chtěla ven.

Dick mě naložil do taxíku a naprosto zlomenou mě předal Stewartovi.

Pak jsem najednou ležela v posteli a May mi smrkala nos, jako když jsem byla malá.

„Vážně by neměla dostat sedativa?“ šeptala uplakaná May Stewartovi.

„Ten psycholog říkal, že to nebude nutný. Prej to potřebuje konečně dostat ze sebe ven. Nemáš číslo na toho jejího cvokaře? Radši bych to ověřil.“

„To je dobrý, May,“ vypravila jsem ze sebe, když jsem na chvíli upadla do lehčí apatie a bolest zmizela. Bylo to jako z učebnice. Dalo se to přirovnat ke kontrakcím při porodu. Lidská duše, když je moc utrápená, používá obranné mechanismy. Záchvaty pláče střídaly chvíle relativního klidu. „Já zkusím usnout, jo? Kdyby něco, zavolám. Vážně bych teď chtěla být chvíli sama.“

May nerozhodně přešlapovala u postele a očima hledala radu u Stewarta.

„Já myslím, že má pravdu. Dneska si toho podle všeho zažila hodně a musí si trochu utřídit myšlenky. Ale hele,“ řekl s předstíranou přísností, „budu tě chodit kontrolovat. A jak zjistím, že děláš nějakou blbost, tak si sem nastěhuju postel.“

Tolik se snažil! Jeho oči byli plné starosti, ale pořád se dokázal smát.

„Chrápeš,“ hlesla jsem vyčerpaně.

Usmál se a dal mi pusu na čelo. Potom i May. Zatáhla závěsy.

„May, prosím otevři okno,“ zaprosila jsem.

„Vždyť tam prší, kuřátko moje.“

„To nevadí. Potřebuju vzduch.“

Pootevřela ho, ještě jednou se na mě ustaraně podívala a šla si lehnout. V domě se rozhostilo ticho. Jenom otevřeným oknem sem doléhaly zvuky nočního velkoměsta.

Ležela jsem, teď už celkem klidně, s rukou položenou na srdci. Pulzovalo a bylo to jako cukání ve zraněném palci. Zavřela jsem oči a z pod víček se začal valit nový příval slz. Teď jsem nepotřebovala křičet. Moje bolest byla vyplavovaná pomalu ale důkladně. Třásla jsem se. Ucítila jsem závan chladného vzduchu. Průvan nejspíš otevřel okno dokořán.

Pak náhle přišel okamžik, kdy jsem ucítila něco zvláštního. V mých snech vždy po největší hrůze přicházela bezpečná náruč a lahodná vůně. Teď jsem měla pocit, že ji cítím také. Všechno se ve mně ztišilo a zklidnilo. Zatajila jsem dech.

Jen lehce jsem pootočila hlavu a otevřela oči.

A on tam stál.

Napůl cesty mezi oknem a mou postelí.

Nebyla jsem vylekaná ani překvapená. V první chvíli jsem se cítila úplně uvolněně. Byl přece ten pravý čas, aby se objevil. Zažila jsem to už tisíckrát. Noc co noc mě vynášel z trosek. Proč by tu neměl být právě teď?

Ale trvalo jen pár nadechnutí, než se moje vědomí probralo k činnosti a v mé mysli se jako blesk rozzářilo poznání, že tohle je skutečnost. A bez ohledu na to, jak šílená byla představa, že je opravdu tady, a že vypadá úplně stejně jako tenkrát, pochopila jsem, že se mi nezdá.

Stačil jediný impuls a ani nevím jak, visela jsem mu kolem krku a smáčela mu rameno novým přívalem pláče. Cítila jsem jeho vůni i jeho ruce těsně ovinuté kolem mě i neskutečně jemnou kůži jeho tváře, když se sklonil a přitiskl ji na mojí.

A pak k dovršení všeho dokonalého, jsem uslyšela i jeho hlas, jak ke mně tiše promlouvá a ujišťuje mě, že už je se mnou, a že všechno bude dobré. Jako když mi bylo deset, i teď mě vzal do náručí a nesl zpátky do postele, kde mě zabalil, protože jsem naprosto nepostřehla, že se otevřeným oknem do místnosti dostal ledový vzduch, ani to, že Edwardova náruč nehřeje. To nebylo důležité.

Zachumlaná, s nohama skrčenýma skoro u brady jsem se nechala kolébat a konejšit a ani na vteřinu jsem se nepotřebovala na nic ptát. Mohla jsem brečet a konečně pustit všechno sebeovládání k vodě. Konečně jednou provždy nechat Charlieho odejít.

Trvalo to dlouho, než poslední slzy dokonaly generální úklid mojí bolavé duše a já naprosto vyčerpaná usnula. Jeho vůně a hlas se mnou zůstávaly i ve snech.

 


Další část

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3   »

Anna43474

43)  Anna43474 (12.07.2011 18:14)

Jak jsi to udělala, kurnik??? Bulím tu jak želva a... :'-(
Princ z pohádky :'-(
Věta "Konečně jednou provždy nechat Charlieho odejít." mě dostala nejvíc :'-( Autorko... tohle byl excelentní výkon. Nechci být za kazisvěta, ale tohle je pro mě větší doják než Isabella na přístrojích v Kukačce :'-(
Děkuju Fňuk :'-(
TKSATVO

miamam

42)  miamam (21.04.2011 11:21)

Krása Taková šoková situace mi přišla teda docela krutá vůči Belle, ale aspoň to má svůj výsledek. 1) vyplakala se z toho a už ji to nebude snad tolik trápit a 2) přišel ON!!!

41)  Lejla (22.10.2010 10:58)

A zase jsem naprosto mimo obraz. Pripadam si jak v kine, na platne bezi film...hruzna situace se opakuje, trochu jiny scenar, ale stejne pocity ,ktere zaplavuji mysl. Konec filmu dejove naprosto stejny, spousty krve, kricici lidi. Dulezite je nemyslet, jenom delat. Program,ktery je zadan v me hlave funguje dokonale a pak je konec...otevrou se ty hraze a palciva bolest probijijici se srdcem zesily. Napor chladneho vzduchu a uspokojeni, ano je tady ON a ja klidne muzu spat...

ambra

40)  ambra (08.05.2010 17:06)

Dávám si tady malý literární zákusek při výrobě skutečných zákusků. Jen ta moje čokoláda není čokoláda, ale divná poleva, bez divnosti jménem prášek do pečiva by z toho byla nechutná placka a ty ozdobné růžičky vypadají dobře, ale chutnají hůř neř papír...Tady jsem absolvovala plnotučné city, lásku našlehanou i bez ztužovače a slzy - no takhle průzračné želé já nikdy nevyrobím... To jejich setkání mi zajelo do srdce jako dobře nahřátý nůž do čokoládové polevy na dortu... Doufám, že se mi dnes podaří ještě aspoň dva odskoky do téhle luxusní cukrárny, kde je všechno pravé

Abera

39)  Abera (02.05.2010 20:48)

Dokonalý

Michangela

38)  Michangela (30.04.2010 19:36)

Ještě že nejsem zmrzlina, to už bych byla rozpuštěná... Díky za zážitek!

Ajjinka

37)  Ajjinka (29.04.2010 16:28)

Wow, to je masakr... Neuvěřitelný. Já se z tebe fakt zblázním

Lioness

36)  Lioness (29.04.2010 15:36)

Nečekala jsem, že se ti dva setkají tak brzo a naprosto netuším, co se může státv dalším dílu, takže jsem vážně napnutá! Ale také spokojená a ohromená, kapitola byla opět skvělá. Kafe, kachna, labuť, nehoda, kuřátka... to vše dává dohromady okouzlující celek!

Karolka

35)  Karolka (29.04.2010 14:14)

ivv: Teď jsi mě totálně dostala. To bylo jak rozbor z učebnice literautry. Díky.

eli771

34)  eli771 (29.04.2010 13:51)

Nedá s než nesouhlasit s ostatními, máš to nádherné. A má to svou hloubku. Táhneš mě hluboko do děje. Děkuju.:)

33)   (29.04.2010 12:40)

no karolko, ako prve musim povedať, že konečne niekto opisal edwardove navštevy cez okno, aj s technickou kulisou.

vždy, ked som čitala tvoje poviedky, fascinovalo ma, ako dokažeš opisať vnútorny hlas tvojich hrdinov, jemna romantika a bezmezna laska s tvojho pera... človek môže len zavidieť, jedinné čo mi absentovalo v tvojich poviedkach bola vášeň.
a ja mam pocit, že v tejto poviedke, je tomu opačne, vášeň tam pokryva svojou lilavou farbou každe tvoje slovo a ja som neskutočne šťastna. tento pribeh vyzera, podla mňa, najlepšie zo všetkych.

SvE- bola prva a ziskala si ma.
danielov pribeh- ukazala si čoho si schopna a nikto nepochyboval...
strejda jack- všestranny talent + velka davka humoru
dve zrcadla- famozny pribeh, romanticky, kúzelny a nechal ma smädnu, fakt by som kusala ako upir, ked si to utla.

šach-mat- myslim, že tu sa začne otvarať tvoj talent úplne, pribeh ponuka realnejši pohlad na hrdinov a mam pocit z toho čo si napisala a myslim, že aj ty to tak citiš, že tento pribeh bude mať hlbku, silu a nepostradateľnú vašeň.

vo svojich dielach si nezašla za pomyselnú hranicu a teraz to snaď urobiš. tym nemam na ´mysli opis sexualneho aktu. aj keby...jop...

dovolila som si menši suhrn.

po dnršnom prečitani všetkych kapitol ŠM som zostala.., doslova paf.

ja dufam, že moja uprimnosť je lepšia, ako plny koš, je to super super... super....a nadhera.
to, že si trieda...to vieme všetci

*
bfu*

toto len tak:D:D:D:D



jo...

Popoles

32)  Popoles (29.04.2010 12:35)

Karolka: no tak napodobovat toho smajla nemusíš až do konce :D , stačí po tu část zuřivého ubližování klávesnici, tvými něžnými prstíky
Ale bacha - nezničit ani klávesnici, ani prstíky!

31)  Jana (29.04.2010 11:14)

teda Karolko, ty jsi DOKONALÁ, je to jiné než klasický model Edward a Bella a je to tak krásný, děkuju:)

Eunta

30)  Eunta (29.04.2010 09:02)

Moje myšlenky se rozplynuly v nenávratnu a myslím, že už dneska nevstanu ze židle, protože čučím do zdi a nemůžu se vzpamatovat... co to se mnou děláš? Jak tohle vůbec děláš? Pisatelka nevěřícně kroutí hlavou a nemůže se vzpamatovat ze šoku, který ji způsobila Karolka svou další a nejúžasnější kapitolkou...
Karolko... jdu si dělat svatyni a každý den tě budu uctívat, protože tohle tvoje dílo je neuvěřitelné a já jsem grogy...

Karolka

29)  Karolka (29.04.2010 07:02)

Popo... ehm... všimla sis, co se s tím smajlíkem stane na konci? Vážně ho mám napodobit?

Popoles

28)  Popoles (29.04.2010 00:52)

Ach... já se na víc nezmůžu.

Mám jedné přání co nejdřív napodob prosím toho smajlíka, ať můžu dál áchat...

27)  melinda_prescott (29.04.2010 00:09)

26)  Leni (28.04.2010 23:58)

Krásné. Přišel v pravou chvíli. Takže seznámení?

25)  Ewik (28.04.2010 23:39)

Úžasné, krásné

Bye

24)  Bye (28.04.2010 23:13)

Hele Karolko, já bych Ti vážně dneska chtěla napsat něco smysluplnýho, ale když tu vidím poskakovat tohle: a taky ty ostatní, tak se prostě nemůžu na tak náročnej úkol soustředit.
Ne, vážně, jseš prostě nejlepší, a to je fakt.
Jo, a abych nezapomněla, miluju tvýho novýho Edwarda.
Jdu do hajan a budu usínat se sladkou myšlenkou, že mě zachraňuje a ochraňuje

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek