Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Sach_mat.jpg

Kachna a labuť

Vybíhala jsem schody po dvou a snažila se při tom nerozlít kelímek s kafem. První den v práci a já málem přišla pozdě. V noci jsem totiž nemohla usnout. Hodiny jsem zírala z okna a na spaní neměla ani pomyšlení. Usnula jsem až nad ránem a budík neměl šanci mě vzbudit. May ani Stewart už nebyli doma. Probralo mě až uširvoucí drnčení domovního zvonku. Zmateně jsem seběhla schody a otevřela dveře.

Nikdo tam nebyl.

Na prvním schodě před vchodem stála kouřící káva.

Rozbušilo se mi srdce. Vyběhla jsem na ulici, ale nikde jsem ho neviděla. Po včerejšku jsem předpokládala, že to byl on...

Ještě zmatenější jsem se vrátila domů. Takže mám opravdu strážného anděla?

Pak jsem si všimla kolik je hodin a honem se letěla převléknout. Za pět minut už jsem nasedala do auta. Zase lilo.

 

Konečně jsem zdolala schody a znovu zkontrolovala čas. Za minutu osm. Jen tak tak. V celou měla začít porada. Už jsem tu byla včera dopoledne, takže do šéfovy kanceláře jsem trefila. Všichni už seděli na židlích rozestavěných po obvodu malé místnosti. Jako na povel zvedly hlavy a zvědavě si mě prohlíželi. Pět mužů a dvě ženy. A šéfinspektor Rotgar.

„Slečna Swanová,“ přivítal mě celkem přátelsky. „Zavřete, prosím, dveře, už jsme komplet.“

Všechny židle už byly obsazené, tak jsem si stoupla kousek od dveří a opřela se o zeď. Konečně jsem si mohla dopít to kafe.

Zatím to šlo dobře, nikdo si mě moc nevšímal. Nesnáším seznamování. Jen dva muži sedící nejdál ode mě se občas podívali mým směrem. Jeden nedůvěřivě a druhý... tak, jak se na mě muži většinou dívají.

Snažila jsem se pečlivě poslouchat, i když jsem tušila, že se mě nic z toho, o čem Rotgar mluvil, netýkalo.

„A slečna Swanová,“ řekl nakonec, když všem přidělil úkoly. „Naše nová posila při odhalování temných zákoutí zločinecké mysli.“

Nepatrně jsem kývla hlavou. Nebyla jsem si jistá, jestli to mělo být oficiální představování.

„Vezmi si ji na starost, Dicku,“ oslovil prošedivělého obtloustlého muže, kterého jsem celou dobu podezírala, že spí.

Všichni se rozesmáli. Dick líně mávl rukou, jakoby odháněl obtížný hmyz a přátelsky se na mě zazubil. Nechápala jsem, o co jde.

„A hnízdečko si zatím můžete udělat u tebe v kanclu,“ dodal Rotgar se smíchem. Následoval další výbuch veselí.

Potom byl konec porady a všichni odcházeli po své práci. Dick se s funěním zvedl ze židle a s úsměvem mi podával ruku.

„Těší mě slečno Swanová. Asi bych vám to měl vysvětlit. Oni jsou někdy jak malí, ale tohle se vážně docela povedlo. Jmenuju se Richard Duck. Všichni mi ale říkají Dick.“

Stiskla jsem mu ruku a zasmála se. Nevěděla jsem, jestli je vtipnější fakt, že bude v jednom týmu pracovat Swanová s Duckem, nebo že se můj nový parťák jmenuje Dick Duck. Ve škole si musel projít peklem.

„Já jsem Bella. Můžu vám říkat Richi?“ zeptala jsem se, když mě vedl k našemu „hnízdečku“.

Usmál se a pokrčil rameny. Vypadal jako člověk, kterého jen tak něco nerozhází.

„Jak chcete, ale Dick mi nevadí. Už jsem si zvykl.“

Zavedl mě do malé místnosti.

„Nechte si tu věci a pojďte. Hned nás čeká práce. Jednomu podvodníčkovi za hodinu vyprší lhůta pro držení ve vazbě, tak ho musíme vyslechnout.“ Do rukou mi strčil spis tlustý jako telefonní seznam.

Zajásala jsem. Nečekala jsem, že se hned od začátku budu moct dostat ke skutečným případům.

Sešli jsme o patro níž a vstoupili do místnosti s nápisem „Vyšetřovna“. Vypadalo to tam jako v detektivce. Stůl, pár židlí, kamera a velké zrcadlo přes celou zadní stěnu. Za stolem seděl malý hubený chlapík s téměř plešatou hlavou a malýma věčně roztěkanýma očima. Ze všeho nejvíc mi připomínal hraboše. Ten dojem ještě umocňovaly jeho drobné ruce, toho času zamčené v poutech, kterými si neustále drbal nos.

Dick se posadil proti němu a vybídl mě, abych se přidala. Výslech probíhal celkem klidně. Můj parťák působil dobrosrdečně, na první pohled budil důvěru, ale otázky kladl velmi chytře. Mužíček ani nevěděl, jak se to stalo a vyklopil přiznání ke všem obviněním a navíc na sebe prásknul ještě tři další podvody.

„Tak, zlato,“ řekl Dick spokojeně, když jsme po slabé půlhodince seděli v naší kanceláři. „Teď už to jenom sepsat. Je to blbý, ale je to tak. Jako elév se musíš prokousat několika týdny úředničiny.“ Podal mi videonahrávku z výslechu a chystal se jít na svačinu.

Pak ale zazvonil telefon.

„Tak změna. Máme pohotovost,“ zabručel, když pak zavěsil. „A není to nic moc pěknýho. V centru se srazila cisterna s linkovým autobusem a do toho se připletlo asi pět osobáků. Hasiči to nezvládaj a navíc to vypadá na úmyslně poškozený brzdy. Šéf chtěl, abyste si zkusila všechno, tak vás to nemine.“ Pokrčil rameny a zamířil ke dveřím. Až na chodbě si uvědomil, že za ním nejdu.

Bouračka...

Linkový autobus...

Seděla jsem naprosto bez hnutí a klouby na rukou mi zbělely, jak jsem mačkala videokazetu. Dick na mě mluvil a mně trvalo dost dlouho, než jsem si to uvědomila. Právě v tu chvíli jsem byla někde jinde. Kolem mě řval drcený a kroucený plech a to vše se prolínalo se zděšeným nářkem desítek hlasů. Charlie i se sedačkou zmizel jako obrázek, který někdo jediným pohybem zmačká do kuličky.

„Bello!“

Nevěděla jsem, jak dlouho už se ze mě pokoušel vymámit nějakou reakci. Byla jsem zmatená. Zamrkala jsem a nechápavě se dívala do jeho trochu vyplašeného obličeje.

„Není vám dobře?“

Naprázdno jsem polkla a upustila videokazetu z rukou. Třásly se mi.

„To je dobrý.“ Dokonce jsem se usmála. „Málo jsem spala a mám trochu nízký tlak. Asi jen potřebuju ještě jedno kafe...“

Už jsem se ovládala. Uměla jsem to.

„Dobře.“ Ještě pořád se na mě díval trochu zkoumavě, ale já bez problémů vstala, oblékla si bundu a vykročila za ním. Dokonce jsem začala vykládat něco o tom, že v poslední době dost prší.

Když jsme jeli autem na místo nehody a všude kolem nás zněl zvuk sirén, necítila jsem už vůbec nic. Všechno, co jsem dělala a říkala, se odehrávalo jaksi mechanicky, ale precizně.

Obléknout reflexní vestu a rukavice...

Pomáhat rozbalit varovnou pásku, aby čumilové nepřekáželi záchranářům...

Laskavě ale rázně odbýt netrpělivé novináře, kteří byli na místě ještě dřív než my...

Na něčí rozkaz pořídit seznam věcí, které se našli ve zdemolovaném autobuse a nejspíš se o ně někdo přihlásí...

Předávat vzkazy mezi velitelem hasičů a dalšími bezvýznamnými pomocníky, jako jsem byla já...

Zkopírovat seznam obětí a poslat ho mailem na ústředí, aby příbuzní věděly tu strašnou zprávu ještě dnes...

A za žádnou cenu, ani na okamžik, nepřemýšlet nad tím, co vidím.

Někdo mi strčil do rukou kelímek s kávou. Dick.

„Tak už pojedeme. Dorazily uklízeči od dopraváků. Jsme hotoví.“

Automaticky jsem se podívala na hodinky. Půl čtvrté... Ani nevím, jak to uteklo.

Všechno jsem zvládla. Mluvit s Dickem, pokývat hlavou, když to bylo třeba, podat stručné hlášení Rotgarovi.

„Jeď domů, Bello,“ řekl Dick, když jsem se chystala pustit do sepisování protokolu z dopoledního výslechu. „Na jeden den toho bylo až dost.“

Uvědomila jsem si, že mi tyká. Jen jsem si nemohla vzpomenout, jestli s tím začal až teď, nebo jestli se to stalo už někdy během dne.

Přikývla jsem, srovnala věci na svém stole a oblékala si bundu.

„Na kluky jsi hodně zapůsobila. Umíš pořádně makat, to se musí nechat. A nesložila ses. Když jsem poprvý viděl mrtvolu, tak jsem zvracel.“

Usmála jsem se a poděkovala za kompliment.

„Ještě něco,“ zastavil mě, když jsem byla už jednou nohou ze dveří. „Viděl jsem tvůj profil. Bylo to nutný, tahle práce je psychicky dost náročná... Vím, co se ti stalo a dneska jsme tam jeli schválně. Vím, že to bylo strašný...“ Na chvíli se odmlčel a laskavě mě chytil kolem ramen. „Jeď teď domů, zavolej nějaký dobrý duši, který se dá brečet na rameni a pusť to ven. A je fuk, jestli budeš dost vybrečená až za tři dny. Já tě omluvím. Tohle je důležitý.“

Ztěžka jsem polkla a cítila, jak se mi do očí tlačí slzy.

„Díky, Dicku,“ vypravila jsem ze sebe.

„Počkej, zavolám ti taxi. Teď bys neměla řídit.“

Už jsem to nedokázala. Z očí se mi začaly valit potoky slz. Jako kdyby někdo otevřel stavidla. Zaplavila mě taková bolest, že jsem si myslela, že musím umřít. Skoro jsem v to doufala. Celé roky, jsem si to schovávala „na potom“. Christianovi nalhávala, že už jsem si to prožila, probolela. Ale nestalo se to. Bylo to pořád ve mně. Jako rána, která se zavřela ale uvnitř hnisá.

Ta nehoda autobusu byla jako skalpel. Znovu to všechno otevřela a najednou to bylo stejně živé, jako by se to stalo dnes. Nemohla jsem dýchat. Kvílela jsem a křičela, všechna ta hrůza ve mně se probudila k životu a chtěla ven.

Dick mě naložil do taxíku a naprosto zlomenou mě předal Stewartovi.

Pak jsem najednou ležela v posteli a May mi smrkala nos, jako když jsem byla malá.

„Vážně by neměla dostat sedativa?“ šeptala uplakaná May Stewartovi.

„Ten psycholog říkal, že to nebude nutný. Prej to potřebuje konečně dostat ze sebe ven. Nemáš číslo na toho jejího cvokaře? Radši bych to ověřil.“

„To je dobrý, May,“ vypravila jsem ze sebe, když jsem na chvíli upadla do lehčí apatie a bolest zmizela. Bylo to jako z učebnice. Dalo se to přirovnat ke kontrakcím při porodu. Lidská duše, když je moc utrápená, používá obranné mechanismy. Záchvaty pláče střídaly chvíle relativního klidu. „Já zkusím usnout, jo? Kdyby něco, zavolám. Vážně bych teď chtěla být chvíli sama.“

May nerozhodně přešlapovala u postele a očima hledala radu u Stewarta.

„Já myslím, že má pravdu. Dneska si toho podle všeho zažila hodně a musí si trochu utřídit myšlenky. Ale hele,“ řekl s předstíranou přísností, „budu tě chodit kontrolovat. A jak zjistím, že děláš nějakou blbost, tak si sem nastěhuju postel.“

Tolik se snažil! Jeho oči byli plné starosti, ale pořád se dokázal smát.

„Chrápeš,“ hlesla jsem vyčerpaně.

Usmál se a dal mi pusu na čelo. Potom i May. Zatáhla závěsy.

„May, prosím otevři okno,“ zaprosila jsem.

„Vždyť tam prší, kuřátko moje.“

„To nevadí. Potřebuju vzduch.“

Pootevřela ho, ještě jednou se na mě ustaraně podívala a šla si lehnout. V domě se rozhostilo ticho. Jenom otevřeným oknem sem doléhaly zvuky nočního velkoměsta.

Ležela jsem, teď už celkem klidně, s rukou položenou na srdci. Pulzovalo a bylo to jako cukání ve zraněném palci. Zavřela jsem oči a z pod víček se začal valit nový příval slz. Teď jsem nepotřebovala křičet. Moje bolest byla vyplavovaná pomalu ale důkladně. Třásla jsem se. Ucítila jsem závan chladného vzduchu. Průvan nejspíš otevřel okno dokořán.

Pak náhle přišel okamžik, kdy jsem ucítila něco zvláštního. V mých snech vždy po největší hrůze přicházela bezpečná náruč a lahodná vůně. Teď jsem měla pocit, že ji cítím také. Všechno se ve mně ztišilo a zklidnilo. Zatajila jsem dech.

Jen lehce jsem pootočila hlavu a otevřela oči.

A on tam stál.

Napůl cesty mezi oknem a mou postelí.

Nebyla jsem vylekaná ani překvapená. V první chvíli jsem se cítila úplně uvolněně. Byl přece ten pravý čas, aby se objevil. Zažila jsem to už tisíckrát. Noc co noc mě vynášel z trosek. Proč by tu neměl být právě teď?

Ale trvalo jen pár nadechnutí, než se moje vědomí probralo k činnosti a v mé mysli se jako blesk rozzářilo poznání, že tohle je skutečnost. A bez ohledu na to, jak šílená byla představa, že je opravdu tady, a že vypadá úplně stejně jako tenkrát, pochopila jsem, že se mi nezdá.

Stačil jediný impuls a ani nevím jak, visela jsem mu kolem krku a smáčela mu rameno novým přívalem pláče. Cítila jsem jeho vůni i jeho ruce těsně ovinuté kolem mě i neskutečně jemnou kůži jeho tváře, když se sklonil a přitiskl ji na mojí.

A pak k dovršení všeho dokonalého, jsem uslyšela i jeho hlas, jak ke mně tiše promlouvá a ujišťuje mě, že už je se mnou, a že všechno bude dobré. Jako když mi bylo deset, i teď mě vzal do náručí a nesl zpátky do postele, kde mě zabalil, protože jsem naprosto nepostřehla, že se otevřeným oknem do místnosti dostal ledový vzduch, ani to, že Edwardova náruč nehřeje. To nebylo důležité.

Zachumlaná, s nohama skrčenýma skoro u brady jsem se nechala kolébat a konejšit a ani na vteřinu jsem se nepotřebovala na nic ptát. Mohla jsem brečet a konečně pustit všechno sebeovládání k vodě. Konečně jednou provždy nechat Charlieho odejít.

Trvalo to dlouho, než poslední slzy dokonaly generální úklid mojí bolavé duše a já naprosto vyčerpaná usnula. Jeho vůně a hlas se mnou zůstávaly i ve snech.

 


Další část

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

Nebraska

3)  Nebraska (28.04.2010 20:22)

Kde to pokračujeeeeeee???? Himbajs! :-D Karolko, tohle mi nedělej... :-) Uf, teda, tohle bylo vážně drsný. Ale Bella je dokonalá. A co teprv ty! Ta nehoda - všechny úkony, který dělala - jak jsi to vymyslela? Já bych napsala, že tam stála a koukala :-) To přirovnání ke kontrakcím - tyjrááávo! :-) No a Edward... Konečně! Jsi kobliha ;-) ůůů

sakraprace

2)  sakraprace (28.04.2010 20:14)

Sakra práce, kde mám ty kapesníčky...To bylo tak krásné, jsem celá uáchaná a uslzená. Ona je tak silná. Nádhera.

Rosalie7

1)  Rosalie7 (28.04.2010 20:10)

Nááááááádhera!!!! Ta práce a všechno muselo být těžký, ale je dobře, že to ze sebe dostala a hlavně, že Edík přešel:D Už jsem myslela, že se zblázním a ukoušu si nehtíky, i když to už dávno nedělám... ale zvlášt u tý kávy jsem se smála a zároven ho nervozně vyhlížela s ní... No, prostě to byla naprosto prvotřídní kapitolka, a hlavně díky za echo:D A jsem ráda, že jsem první:D:D:D Jo, je tady jen jeden detail, který se mi tak trochu nelíbil: má to konec...

«   1 2 3

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek