Sekce

Galerie

/gallery/FF Překonání.jpg

Jaké bylo první setkání Edwarda s malým Edou? Bylo to v lese, jeden hledal klid a ten druhý vlkodlaky . Aneb co bylo před první Překážkou.

Domnívám se, že můžete číst i bez znalosti zmiňované povídky na pokračování.

Její syn...

 


 

Vyběhl jsem z domu z tisíce důvodů, ale hlavním byl běh sám. Přál jsem si všechno nechat za sebou a mít čistou hlavu, neopakovat si ty pořád stejné situace a hovory o tomtéž. Nemít v hlavě její podmanivou vůni a půvabnou tvář.

První týdny, kdy jsem se bál, že ji připravím o život kvůli její krvi, mi připadaly jako procházka růžovým sadem ve srovnání s tím, co mě k ní táhlo teď. Odříkání si lidské krve je skoro hračka v porovnáním s odloučením od ní, a to jsem ji viděl před pár hodinami...

Poznával jsem ji velice pomalu, nejprve jen na hodinách literatury a později přes myšlenky ostatních. Bylo sice zajímavé, že její mysl pro mě zůstávala tichá, ale já to zpočátku vnímal jako požehnání. Stačilo nedýchat, zavřít oči a mohl jsem si představit, že neexistuje. Jenže během jejích zanícených výkladů Puškina, Lewise nebo třeba Huga jsem se začínal stávat víc než jen zaujatým studentem. Nešlo o znalosti, ale její způsob vyjadřování a vhled. Vrchol všeho byla hodina věnovaná Shakespearovi. Slyšet z jejích úst vyznání lásky, ač prostřednictvím básníkových slov, ve mně vyvolalo touhu. Tolik jsem si přál, aby ta slova byla její a věnována mně.

Ano, bylo to ještě před Vánoci a já věděl, že jsem se do profesorky Swanové zamiloval. Byl jsem z toho snad ještě víc zoufalý, než když jsem poprvé ucítil volání její krve. S žízní se dá žít, to už jsem znal, ale pocítit lásku a nemoci ji naplnit, je zničující.

Esmé věřila, že pokud někdo může najít způsob, jak by upír mohl milovat člověka a být s ním, jsem já tím, kdo to dokáže. Alice z toho byla pochopitelně nadšená a stále mě pobízela, ať se vyjádřím. Všechno se dá přeci vyřešit a na důkaz svého tvrzení mi ukazovala řadu lákavých obrazů budoucnosti. Jenže všechno to byly pouhé možnosti, ke kterým musela nejprve vést řada důležitých rozhodnutí. Třeba jako vyměnit smrtelný život za nesmrtelný. Už to ve mně vyvolávalo pochybnosti. Navíc, lidství Isabelly nebyl jediný problém.

Když bych opomněl, řekněme, druhové rozdíly, byl jsem její student a ona moje učitelka se závazkem.

Věkový rozdíl byl dost paradoxní. Ve skutečnosti jsem o desítky let starší než ona, ale vzhledově budu vždy vypadat na sedmnáct. Copak zralou ženu může zajímat navždy nezralý muž? Alice se téhle mé námitce smála nejvíc. Emmett si pochopitelně rád přisadil, že mít starší ženskou má své určité výhody, a to byl právě ten důvod, proč jsem od nich chtěl být co nejdál. Vůbec mi nepomáhali, spíš naopak. Jako by si neuvědomovali všechny obtíže situace, ve které jsem se nacházel.

Nešlo jen o to, jak jí řeknu o svých citech a o tom, kdo jsem. Ona nebyla sama! Sice podle všeho neměla partnera, ale žila se synem, kterého nade všechno miluje.

Syn. Kluk. Mrňavý děcko, co se ještě navíc jmenuje stejně jako já. Bože, jak já ho nenávidím snad stejně vášnivě, jako jeho matku miluji.

Kdo je jeho otec, se mi zjistit nepodařilo. Nikde o tom nejsou žádné záznamy, skoro jako by nikdy žádný muž po boku Isabelly neexistoval. To zjištění mě mátlo. Občané Forks měli toho kluka za výsledek bouřlivého studentského života jeho matky, ale tomu jsem nedokázal uvěřit. Profesorka Swanová nevypadala na ženu, která by mívala ve zvyku prohýřit noci a ani nevědět s kým. Lidé se sice mění, ale u ní se mi zas tak velká změna nezdála možná. Musí tedy otce svého syna znát. Milovala ho? Pocit žárlivosti mnou zalomcoval.

Musel jsem se zastavit a zhluboka se nadechnout, jinak bych určitě rozmlátil všechno kolem. Jistěže poznala muže a navíc s ním má syna. Za jistý úplatek jsem zjistil, že na umělém oplodnění nebyla. Takže se jí nějaký muž dotýkal a musel jí být tak blízko! Tolik nablízku, abych se jí dotkl, nikdy nebudu moci být, a přitom jsem po tom toužil víc než po její sladké krvi. A je tu ještě jeden sok, který ji může objímat a držet za ruku, kdy se mu zachce. Ještě sice není ani muž, ale tolik jsem mu záviděl, že se může kdykoli přivinout k matce. Samozřejmě, že je to absurdní žárlit na jejího syna, ale on s ní byl skoro pořád a...

„Ááá!“ zařval jsem vzteky.

Asi dvacet mil ode mě se ozval něčí hlas, který mě probral z myšlenek.

„Halóóó, jste tu?“ ptal se kdosi povědomí. Neodbytná potřeba po poznání majitele hlasu mě přinutila přiblížit se.

Doběhl jsem k němu během pár vteřin a poznal ho. Osud nebo náhoda? Stačilo by tak málo a já se mohl zbavit jedné z překážek, která mě od ní dělila, jejího syna.

Nikdy dřív jsem ho neviděl a ani by nevadilo, kdybych jeho tvář neznal ze vzpomínek či myšlenek některých spolužáků či prodavaček. Měl její hnědé oči a bezbranný výraz v obličeji.

Opatrně jsem vdechl okolní vzduch. Ne, nevoněl jako jeho matka. Tahle lidská vůně mi ani nepřišla moc lákavá, přesto byl stále zajímavější kořistí než puma. Nechtěl jsem ho zabít a ani jsem neměl žízeň. Jenže kdyby tu nebyl tenhle kluk, třeba by mě mohla do svého života přijmout. Nemusela by se na nic ohlížet a mohla by se stát tím, čím jsem já.

Už jsem na něj skoro začínal pomýšlet jako na svou kořist, když mi došlo, že by nemohla milovat vraha svého syna!

Je tu a bude tu stát navždy mezi námi stejně jako moje upíří existence. Není mi souzeno být s Bellou. Ne, nesmím ji oslovovat jako její blízcí. Měl bych tak pocit, že jsem jí blíž a třeba bych se zase nějakým hloupým způsobem pokusil narušit bariéru mezi námi. Stále jsem si od ní držel odstup, ale moje zoufalství rostlo. Chtěl jsem být silný a nechat věci tak, jak jsou, a až nadejde čas, odstěhovat se se svojí rodinou pryč. Zkusil jsem odejít sám, ale byl jsem zpátky hned po Novém roce, abych mohl zase chodit do školy.

Když nám pak profesorka Swanová zadala tu esej, nemohl jsem jinak a alespoň v metaforách jsem musel s pravdou ven. Část mě si přála, aby vše pochopila hned po přečtení, ale jak by mohla, když svět mýtů považuje za nemožný. To bylo uklidňující pro mou druhou část, kterou ovládalo mé racionální já, které se zlobilo, že ta esej vůbec vznikla.

„Haló, vlkodlaci!“ zavolal do tmy malý kluk beze strachu. To poznání, po kom se shání, mě probralo z úvah. Zbláznil se snad, uprostřed noci toulat se po lese a hledat ty smradlavý potvory? Děti nemají žádný rozum.

Strejda určitě kecal. Prý, že existují a běhají po lesích. Už bych na ně musel dávno narazit. Dospěláci jsou hrozný. Jednoho navnadí, že konečně potká pořádnýho ochránce, a ono nic.

Přemýšlí o vlkodlacích jako o ochráncích? To by vysvětlovalo jeho kuráž, ale odkud o nich ví? Že by ten strýc byl indián? Musí to tak být, přece Isabellin otec si vzal indiánku. Ale jak to, že šíří svoje legendy mimo kmen? Nemají to držet v tajnosti stejně jako pravdivost naší existence? Třeba se nám někdy bude hodit, že víme o porušení smlouvy.

To není fér vyprávět o nich, jestli neexistují.

Nedaleko zapraskaly větve, jak je jeden z obyvatel lesa přeběhl.

„Haló?“ zavolal lehce přiškrceně, přikrčil se a já zatajil dech. Přesně takhle se tvářila jeho matka, když jsme se poprvé setkali. Zpěv její krve byl natolik neodbytný, že jsem si ji vzal málem během výuky. Pochopitelně, že si musela všimnout, jak se na ni dívám a bojuji se svým vnitřním démonem. Mnohokrát mě napadlo, že kdyby nebyla zodpovědnost sama, určitě by ze třídy utekla. Místo toho jsem utekl na několik dní já, ale vadilo mi pomyšlení, že bych se nedokázal ovládnout. Trvalo pak celé týdny, než jsem byl schopen být v klidu ve třídě, když vyučovala. Zpětně mě to hrozně mrzelo. Trápilo mě, že jsem ji vyděsil a udělal bych všechno na světě jen proto, abych už nikdy neviděl její ustrašené oči.

A teď je vidím zas. Sice v dětské tváři, ale i tak mi to bylo nepříjemné.

Opatrně jsem se trochu vzdálil, abych se k němu mohl přiblížit s normálním lidským hlukem.

Pochopitelně, že se lekl, a o to víc jsem se snažil o přátelský tón: „Co tady děláš? Ztratil ses?“

„Ne, já to tu znám. Chodíme sem často,“ odsekl kurážně. Možná jsem to s tou vstřícností přehnal.

„V noci?“ zeptal jsem se ostře, aby pochopil, že si ze mě nemůže dělat blázny.

„To ne. Máma by mě nepustila.“

„To budeš mít jistě moudrou maminku.“ Sám jsem byl překvapený, jak rozechvěle to znělo. Poprvé jsem o ní promluvil jako o matce. Najednou jsem zjistil, že by se mi vlastně líbilo, kdyby byla matkou. Muselo by to být pochopitelně nejspíš v jiné dimenzi, protože její děti by byly i mé.

„Ona je nejlepší na světě,“ vyhrkl nadšeně.

„Já vím,“ vypustil jsem z pusy bez rozmyslu.

„Jak to víte?“ podíval se na mě vykuleně. „Znáte ji?“

„Vlastně ano, učí u nás ve škole.“

„Takže nejste cizí!“ vykřikl nadšeně.

„Asi ne, proč?“ zeptal jsem se váhavě. Prudké změny jeho nálady mě mátly. Z jeho myšlenek jsem ani nestihl postřehnout důvody, když začal brebentit.

„Maminka mi vždycky říká, že se nesmím bavit s cizími lidmi. Ale když ji znáte, to nejste cizí. Půjdete se mnou? Hledám vlkodlaky a nemůžu je najít. Oni existují, víte? Strejda Jack mi o nich vyprávěl.“ Chytil mě za ruku. Vůbec se neodtáhl kvůli mé studené kůži, naopak mě pevně chytil, jak mu jeho maličká ruka dovolila, a snažil se mě kamsi táhnout. „Nemusíte se bát. Oni nejsou nebezpeční. Chrání lidi od těch zlých. Jsou velicí jako slon a mají velké tlapy. Taky rychle běhají a mají ostré zuby. Ale vážně se těch zubů nemusíte bát. Oni je mají jen na boj a s námi by se neprali. I když s vámi možná jo.“ Ztuhl jsem a zastavil nás tak v pochodu. Krátce se na mě podíval a pak mě začal zase táhnout. „Nebojte, oni by vám nic neudělali. Bylo by to ze srandy. Oni se rádi jen tak perou a vy jste dost velkej.“ Zastavil se a zvážněl: „No, možná přede mnou by se neprali. Máma často říká, že takové věci bych neměl vidět.“

„A kde je chceš hledat?“ Ta otázka nebyla zas tak důležitá. Byli jsme na našem území, takže nehrozilo, aby sem někdo ze smečky zabloudil, a do La Push bylo pro jeho malé nohy daleko. Teda doufám. Nikdy by mě nenapadlo, že tak malé dítě může mít tolik síly v rukách.   „V lese přece.“ Pustil mou ruku a obdařil mě nechápavým pohledem.

„Les je veliký a já mám dojem, že jsi spíš zabloudil.“ Jen co jsem to řekl, už bych to bral zpátky, ale nešlo to. Zdá se, že ho doposud nenapadlo, že se ztratil. Zase vytřeštil oči jako tenkrát jeho matka. „Ale neboj, já to tu znám. Dovedu tě zpátky.“

„Jo?“ ptal se dost skepticky, ale uklidnil se. „Jste si vážně jistej, že trefíme zpátky?“

„Rozhodně. Pár mil na sever je silnice, ale pokud bychom šli na západ, došli bychom k domu, kde bydlím. Mohl bych vzít auto a odvézt tě domů.“

„Super,“ vykřikl. „Ale nejdřív je najdeme.“ A zase začal táhnout kamsi do tmy.

Zaskočila mě jeho důvěra a nadšení. Domníval jsem se, že budeme spěchat za jeho matkou (přiznávám se, že jsem se začínal těšit, až ji uvidím), ale místo toho radostně pokračoval v honbě za mýtickou příšerou. To, že jednu drží za ruku, už mi ani nepřišlo tak absurdní.

Nechal jsem se vést a zaposlouchal se do jeho myšlenek. Musím je najít, prostě musím. Oni každého ochrání od zlých lidí. Nemusíme se jich bát. My ne. To ti zlí se budou bát vlkodlaků. Musím je najít. Opakoval si stále dokola. Potřebuje ochránce od zlých lidí. Někdo mu ubližuje? Určitě. A když někdo trápí jeho, jak se pak musí cítit jeho matka?

Představa kohokoli, kdo může mojí Isabelle způsobovat bolest, mě popudila. Vzteky jsem zavrčel. Bylo to jen potichu, ale ten kluk sebou trhl.

„Co to bylo?“ zašeptal.

„Já nic neslyšel. Co myslíš?“ zasípal jsem, jak jsem se snažil udusit tu bouři v sobě. Kdyby se mi ten bastard dostal do rukou...

„Asi se mi to jen zdálo,“ pokrčil rameny a šli jsme dál.

„Proč je vlastně hledáš?“ Chtěl jsem zjistit, komu mám zakroutit krkem, i když jistě by se našlo efektnější řešení.

„Chtěl bych jednoho poprosit, aby šel se mnou domů.“

„Proč?“ Zastavil jsem se, aby mi to v klidu vysvětlil.

„Protože ho potřebujeme. Děda často říká, že si má máma někoho najít, aby se o nás staral a chránil nás. Máma mu říká, že na to stačí sama, ale já ji jednou viděl, jak brečí. Kdybysme měli doma vlkodlaka, tak by určitě nebrečela.“

Ten protivný malý kluk nechce, aby jeho matka brečela. Kupodivu mě s tímto poznáním přestával vadit. Asi to je tím, že jednu důležitou věc máme společnou, oběma nám vadí, když Bella pláče. A já netušil, že ji něco trápí!

„Proč plakala?“ Potřeboval jsem to vědět. Vlkodlak jí sice těžko pomůže, ale upír by třeba mohl.

„Já nevím. Nechtěla mi to říct a tvrdila, že nebrečí. Ona se na mě vždycky jenom usmívá. Ale já ji viděl. Opravdu,“ přesvědčoval mě naléhavě.

„Věřím ti.“ Na důkaz jsem ho podrbal ve vlasech a on se na mě usmál a upřel na mě své – její – oči. „Jestli ti dobře rozumím, nelíbí se ti, když maminka pláče.“

„Ne, nelíbí. Já nechci, aby byla smutná.“

„A ona ví, že jsi tady v lese?“

„Ne, myslí si, že spím. Do rána budu zpátky. Nebo to nestihneme?“

„Spala, když jsi odcházel?“ Kluk jen zavrtěl hlavou. „Tak to už určitě ví, že nejsi doma.“

„To ne, bude mít starost,“ vykřikl zoufale. „Musím rychle domů.“ Chytil mě za ruku a chtěl mě odtáhnout směrem, z kterého jsme přišli.

„Počkej. To by bylo na dlouho. Vezmu tě na záda a doběhneme pro auto. Souhlasíš?“

„A poběžíš rychle?“ prohlížel si mě zamračeně.

„To si piš,“ usmál jsem se na něj a popadl ho. Vyjekl, ale pak se mi začal na zádech radostně smát. Byl to skoro až hřejivý pocit. Možná kdybych si nebyl vědom úzkosti, kterou Isabella cítí, mohl bych si užívat běh tak jako dřív, protože nadšení a radostný povyk jejího syna mě těšily. Bylo to zvláštní. Nikdy jsem nikoho takhle nenesl, ale bavilo mě to. Běžel jsem, jak nejrychleji jsem uměl.

Máš rozum?! nadávala mi Esmé v myšlenkách. Je to malý kluk a je hrozná zima. Vždyť nastydne!

Jenže už bylo pozdě zvolnit. Les končil a před námi stála moje matka s běsnícím pohledem a dekou v ruce.

„Jestli ho rychle nezahřejeme, bude nemocný,“ pronesla místo pozdravu a malého popadla do náruče, kde ho pečlivě obmotala dekou. „Ahoj, maličký. Já jsem Esmé, Edwardova matka.“

„Jééé, ty jsi Edward?“ Nespokojeně jsem přikývl. Další věc, kterou my dva máme společnou, ale z téhle jsem neměl radost. „Já taky. To je super!“

„Jo, vážně skvělý,“ zavrčel jsem. „Dojdu pro auto.“

„Pojď, uvařím ti kakao,“ naléhala Esmé na mého jmenovce.

„To nejde, já musím za maminkou. Určitě si dělá starosti.“ Byl jsem k nim zády, ale podle zvuku jsem věděl, že se ten kluk Esmé vytrhl a rozběhl se za mnou.

„Ede, můžeme hned jet?“

„Určitě. Pojď, nastup.“ Otevřel jsem mu zadní dveře a sám bleskově nastoupil, abych zapnul topení.

Míjeli jsme mávající Esmé a řítili se do noci. Jel jsem, jak to šlo nejrychleji. Vidina ztrápené profesorky Swanové, jak vyhlíží svého syna a roní pro něj slzy, mě nutila ještě víc sešlápnout pedál, takže ve městě jsem byl během pár minut. Jenže tady jsem musel zpomalit. Mrknul jsem do zpětného zrcátka, abych se ujistil, že je po rychlé jízdě můj pasažér v pořádku. Zase mě překvapil, protože tvrdě usnul. Byl zachumlaný v dece skoro jako mimina v peřinkách. Díky teplotě v autě mu zrůžověly tváře a v kombinaci s jeho levandulovými víčky vypadal tak nevinně. Podoba s jeho matkou již nebyla tak výrazná, když měl oči zavřené, ale cosi v jeho poklidu mi ji připomínalo.

Jak jsem jen mohl někdy chtít ublížit tomuhle stvoření? Dostavily se ty samé výčitky, jaké jsem měl, když jsem málem podlehl volání Belliny krve. Jí ani jejímu synovi nemůžu nikdy ublížit.

Zamrzelo mě, že jsem promarnil svou šanci a nezeptal se ho na jeho otce, ale možná to tak bylo lepší. Nevědomost může být i sladká...

Ale mě najednou naplnilo jisté vědomí toho, že kdybych já mohl být otcem kluka, který je schopen z bezpečného domova utéct do tmy jen proto, aby zabránil své matce plakat, byl bych na něho hrdý. Jsem na Edu hrdý, povzdechl jsem si.

Vlastně ani není překvapivé, že někdo jako profesorka Swanová má tak úžasného syna. Kdybych byl obyčejný muž, mohl bych se o ni ucházet a třeba i být otcem jejímu dítěti. Kdyby to chtěla, byl bych jím rád. Kdyby... Ale mezi námi je tolik překážek...

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

SestraTwilly

13)  SestraTwilly (01.04.2014 22:57)

emam

12)  emam (01.04.2014 22:50)

SestraTwilly

11)  SestraTwilly (31.03.2014 23:27)

Tiež si myslím,že by to nebol zlý nápad...pouvažuj teda nad tým.;)

emam

10)  emam (31.03.2014 23:16)

Další kousky z Edwardova pohledu? No, nevím... Třeba se ještě něco vylíhne, ale nic neslibuji.
Díky

9)  ada1987 (30.03.2014 22:20)

nadhera, suhlasim s luckou. pohlad edu na elizabeth by bol super.

LuciaCullen2

8)  LuciaCullen2 (30.03.2014 07:52)

NApíš viac z Edwardoveho pohľadu emam! Prosím. Veď to je úkažkové. Je to skvelé. Najviac by som asi rada čítala tú časť, kde Bella zistila, že bude mať Elizabeth. Prosííiííííiíííím. Smutne koukam. :'-(

emam

7)  emam (26.03.2014 20:03)

Moc a moc děkuji, že jste mi tu taky něco nechaly
wodwar, víc momentů No, uvidíme jestli se někdo ještě přihlásí o slovo. O tohle si pánové řeli sami;) Jinak, vše o Překážkách bude ještě vysvětleno
Ještě jednou. moc všem děkuji za komentáře, jste zlatíčka!!!

wodwar

6)  wodwar (23.03.2014 14:35)

Velmi hezké, nevzpomínám si už, jestli mi hlavou vrtalo, jak velký Edward potkal toho malého, ale rozhodně děkuji za milý střípek. Líbilo se mi, jak se Junior hned na začátku choval k Edwardovi přátelsky a otevřeně. A rozhodně se mi líbila i reakce Esme, když Edward přiběhl s malým k domu.
V průběhu několikrát zaznělo slovo "překážka", což mi v kombinaci s Tvým dřívějším nadhozením, čí že jsou v názvu vlastně překážky myšleny, vrtá hlavou. Myslela jsem si, že jsou hlavně Belliny, ale teďka? Anebo Edward ty svoje už překonal? Doufám, že nám to někdy v závěru povídky (který není, věřím, příliš blízko) osvětlíš...
Klidně takových momentů více ;)...

SestraTwilly

5)  SestraTwilly (22.03.2014 22:20)

Malý a veľký Edward...obaja sú taký podarení,sladkí chlapci.Páčia sa mi obidvaja.Krásna poviedka Ema. :)

4)  BabčaS (22.03.2014 20:37)

3)  Seb (22.03.2014 13:05)

Krása, kraása, krása, moc se mi to líbilo.

2)  Teyla (22.03.2014 12:44)

Jeden Edward lepší ako druhý...

Kate

1)  Kate (22.03.2014 11:49)

Konečně vím, jaké bylo jejich první setkání.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek